Deset let po největším rozšíření Evropské unie jsou Německo a ČR zeměmi s velmi úzkými hospodářskými a politickými vazbami. Bylo by proto možné očekávat, že se budou shodovat v hodnocení současné situace na Ukrajině. Jak se však ukazuje, narativy přítomné mezi německou a českou veřejností se významně odlišují. Jedna věc však tyto země spojuje – obě zatím na probíhající krizi marně hledají správnou odpověď.

Německé zmatení

Většina Němců původně sympatizovala s hnutím Euromajdanu, které přivedlo do ulic Kyjeva statisíce lidí, aby se osvobodili od autokratického režimu Viktora Janukovyče. Avšak významná část německé veřejnosti byla brzy zmatena rolí, kterou v Euromajdanu měli hrát pravicoví extremisté a zejména nacionalistický Pravý sektor. Dezinformace posílily dojem, že přechodná vláda je pod významným vlivem těchto sil. Obava z vypuknutí nové studené války vedla mnohé k opatrnickému přístupu. Radikální němečtí politici konstatují, že eskalace situace na Ukrajině je ve skutečnosti chybou Západu. Vznikla pochybná koalice pravicových politiků sympatizujících s Putinem, také pro jeho postoje k LGBTI komunitě a evropským liberálním hodnotám s levicovými politiky , kteří s Putinem sdílejí antiamerikanismus.

Řada kritiků nacionalistických sentimentů na Ukrajině a vlivu oligarchů přitom zcela ignoruje fakt, že Rusko v tomto ohledu trpí ještě většími problémy. Místo toho, aby uvalené sankce byly prostředkem k předejití konfliktum spíše vedly k jeho eskalaci. Bylo-li dříve kontroverzní otázkou přijetí Ukrajiny do NATO, někteří němečtí politici nyní vnímají i dlouhodobou perspektivu ukrajinského členství v EU jako akt polarizace mezi Západem a Ruskem. Jsou slepí k ukrajinskému právu na sebeurčení a celou zemi vnímají jako nezbytnou nárazníkovou zónu. Přehlížejí Putinovy autokratické vnitropolitické kroky proti občanské společnosti, médiím či různým menšinám, což vede k faktické legitimizaci Putinova narativu o ruských národních zájmech na Ukrajině.

Česká pasivita

V České republice jsou silné proruské nálady (nejspíše také v souvislosti s historickou zkušeností země) spíše marginální. Osobnosti, které takovou perspektivu prezentují, jako například bývalý senátor Jiří Vyvadil, jsou většinovými médii obvykle vykreslovány jako spíše obskurní. Podle průzkumu veřejného mínění si pouze 11 % respondentů myslí, že Rusko bylo „velmi či spíše nápomocno“ řešení konfliktu na Ukrajině. Česká veřejnost zároveň sleduje události na Ukrajině s větším zájmem, než jakoukoli jinou zahraniční krizi v posledním desetiletí a většina ji považuje za hrozbu pro mezinárodní mír.

Je o to překvapivější, že pouze jeden z deseti Čechů podporuje aktivní zapojení své země do řešení této krize a méně než polovina volá po účasti EU. V každém případě je vnímaní situace na Ukrajině velmi zamlžené a média málokdy prezentují objektivní pohled. Když ministr zahraničí vyslovil kritický názor na jednání Ruska, byl napomenut členy své vlastní strany. Od té doby byla v této věci česká vláda až podezřele tichá.

Co je ve skutečnosti v sázce?

Je nezbytné říci jasně a nahlas, o čem situace na Ukrajině ve skutečnosti je. To, co se děje v Kyjevě, Doněcku a jinde, je ve skutečnosti bojem o budoucnost té Evropy, kterou známe. Přesně sto let po vypuknutí nacionalismem živené první světové války a 25 let po pádu železné opony je třeba nejúspěšnější projekt míru a svobody v Evropě opět bránit proti snahám o ohrožení jeho základních hodnot. V tuto chvíli se EU nezdá být připravena dostát takové výzvě. S koncem studené války a rozšířením EU i NATO o bývalé sovětské kolonie si Evropa vytvořila velkou iluzi vnější bezpečnosti. Iluzi, kterou se snaží udržet navzdory tomu, co se ve skutečnosti děje. Za tuto svoji ignoraci může draze zaplatit.

Moderní války nemusí být vedeny s jadernými hlavicemi nebo tanky. Ropa, zemní plyn nebo dokonce i informace mohou být stejně účinnými zbraněmi. A nezapomínejme, že imperialistické aktivity Vladimira Putina na Ukrajině mají podporu řady radikálních politiků v EU. Lidé jako Marine Le Pen ve Francii, Geert Wilders v Nizozemí nebo Nigel Farage z UKIP jsou připraveni otevřeně spolupracovat s Putinem na zničení jednotné Evropy. Toto bezprecedentní nebezpečí je třeba demaskovat a postavit se mu čelem. ČR a Německo se svými složitými dějinami musí ukázat, že nacionalistická agrese nemá v evropské politice místo.

Zelená cesta ven

Zelení znají cestu z této krize. Ta však vyžaduje změnu paradigmatu mezi Evropskými politickými elitami.

Zaprvé je zřejmé, že pozice Německa, ČR i Evropské unie jako celku je neudržitelně pasivní tváří v tvář tomu, co se na Ukrajině v současnosti děje. Je potřeba dále posílit monitorovací mise OBSE. Rusko musí garantovat jejich personálu bezpečnost a umožnit jim vykonávat svoji práci. Kulaté stoly OBSE jsou nezbytným nástrojem k podpoře dialogu mezi různými stranami konfliktu na Ukrajině. Dalším prvkem by mohly být nástroje společné akce EU a spuštění rozsáhlé monitorovací mise EU ve spolupráci s OBSE.

Nezákonná a zmanipulovaná referenda konaná na Krymu a na východě Ukrajiny nesmí být uznána. Zelení žádají členské státy EU, aby podpořily veškeré snahy o navázání domácího dialogu o budoucnosti Ukrajiny a aby prostřednictvím předání know-how a vyslání expertů pomohly reformě veřejné správy a posílení státních institucí.

Násilí musí skončit. Implementace Ženevské dohody zůstává na pořadu dne. Je třeba vyhnout se jakýmkoli vojenským aktivitám, které by mohly vést k zhoršení situace. Musíme využít diplomatických nástrojů i sankcí k posílení tlaku na mírové řešení krize. Tyto sankce je přitom třeba namířit jasně proti Putinovu režimu a oligarchickému systému. Nemáme zájem trestat ruskou veřejnost. Ve skutečnosti je třeba, abychom pokračovali v posilování občanské společnosti usilující o více demokratické a otevřené Rusko. Zelení požadují svolání druhé ženevské konference, aby zůstal otevřený prostor pro nalezení diplomatického řešení konfliktu.

Je nezbytné zvýšit míru zapojení ukrajinské i ruské občanské společnosti. Vedle uvolnění vízové politiky pro ukrajinské občany by měly být rozšířeny evropské programy studijních výměn, partnerských měst a na podporu občanské společnosti. Otevřenost, právní stát a volný trh jsou nejsilnějšími zbraněmi Evropy. Není proto překvapením, že i oligarchové přichází se svými penězi sem a své děti posílají na evropské školy. ČR se musí stát okamžitě členem nástroje European Endowment for Democracy, který by měl vytvořit nezávislé a nestranné informační centrum pro místní občany na východě Ukrajiny.

Priorita Evropy

S cílem snížit energetickou závislost na Rusku vítáme ideu vzniku Evropské energetické unie. Ta však musí být zároveň unií pro ochranu klimatu a zaměřit se proto na obnovitelné zdroje, energetickou účinnost a úspory. Evropští zelení již dlouho žádají vytvoření Evropské unie pro obnovitelné zdroje. Současná krize by mohla být impulsem pro užší spolupráci v oblasti energetiky. Ta by zvýšila energetickou bezpečnost napříč kontinentem a také přivedla Rusko, které je závislé na prodeji surovin do Evropy, k jednacímu stolu. Taková energetická unie by byla skvělým projektem pro zajištění míru, stejně jako jím je evropská integrace od svého prvopočátku.

Sečteno a podtrženo, EU musí okamžitě vstoupit do konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem a zastavit vypuknutí bezprecedentního konfliktu, kterému v současnosti není nikdo připraven předejít. Je třeba hledat pokojné řešení, které zajistí svrchovanost Ukrajiny a plné vymáhání práv jejích obyvatel. Nejvýznamnější krátkodobá priorita je zcela zřejmá. EU musí udělat vše, aby na celém území Ukrajiny 25. května proběhly svobodné, spravedlivé a bezpečné prezidentské volby, které by měly otevřit cestu k volbám parlamentním a novému ústavodárnému procesu. Pouze tehdy může existovat budoucnost pro Ukrajinu a budoucnost pro Evropu.


Ondřej Liška a Cem Özdemir

Cem Özdemir

Cem Özdemir je německý politik, od r. 2008 spolupředseda německých Zelených. Mezi lety 1994 a 2002 a opět od loňského roku působí jako poslanec Spolkového parlamentu. V letech 2004 až 2009 byl poslancem Evropského parlamentu. Zabývá se například energetickou transformací, klimatickou změnou, multikulturalismem v Evropě či budoucností eurozóny.