Když se řekne korupce, znamená to, že někdo, kdo má jednat ve veřejném zájmu, jedná ve prospěch zájmu soukromého a získává za to neoprávněnou výhodu – peníze, pozici, moc…

Podstata korupce

Řada lidí si myslí, že hlavní podstatou korupce je předání úplatku v podobě peněz. Nedojde-li k předání finanční hotovosti, domnívají se, že nejde o korupci. Podstatou korupce ovšem není to, zda uplácená osoba dostala jako úplatek peníze, luxusní kabelku, exotickou dovolenou nebo jinou majetkovou výhodu.

Podstatou korupce je, že osoba, která měla jednat ve veřejném zájmu, jednala za účelem osobního zisku. Jestli osobním ziskem byly peníze, věc, dům, funkce nebo protislužba, není rozhodné. Jinak řečeno, korupcí je, když osoba zastupující veřejný zájem jedná s vidinou osobního prospěchu místo toho, aby prosazovala nejlepší možné řešení ve prospěch občanů.

Korupční jednání jsou často velmi sofistikovaná. S trochou nadsázky lze říci, že korupce je řemeslo svého druhu, které má své postupy, schémata, triky. Korupce je proto v řadě případů jen obtížně prokazatelná a těžko odhalitelná.

Kořeny korupce

V souvislosti s pátráním po podstatě korupce se klade otázka, kde se korupce vzala a proč se o ní dnes mluví o tolik více než dříve? Byť se řada lidí domnívá, že současná korupce má počátky v devadesátých letech, při pátrání po kořenech korupce je nutné jít hlouběji až do let normalizačních.

Mentalita korupce vznikla jako důsledek nefunkčnosti systému centrálního plánování. Poněvadž byl kvůli této nefunkčnosti často nedostatek i základního zboží, bylo nezřídka nevyhnutelné uplácet nebo „mít známé“, aby se člověk dostal k nějaké té „podpultovce“. Úplatky, „jánabráchismus“ a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví se staly v českém prostředí společenskou normou.

Z této společenské normy vyvěral i vztah k veřejnému majetku a k pravidlům. K veřejnému majetku se nemálo lidí chovalo podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Vztah k pravidlům zase vycházel z přesvědčení, že „jsou tu hlavně od toho, aby se obcházela“. Mnohá pravidla reálného socialismu byla totiž nesmyslná.

S pádem komunismu přišel i pád většiny nesmyslných pravidel. Pravidla se již nemusela obcházet, neboť řada z nich náhle neexistovala. Právo v porevolučních letech „nefrčelo“, právní jistota a vymahatelnost práva byly neznámé pojmy. Je příznačné, že definice úplatku vstoupila do trestního zákoníku až v roce 1999. Přesun veřejného majetku do soukromých rukou byl proto v rámci privatizace provázen řadou negativních jevů včetně korupce. Nikdo se však nad tím příliš nepozastavoval. Mnoho lidí se domnívalo, že právní vakuum při převádění státního majetku do soukromých rukou bude kompenzováno pozdějším lepším fungováním podniků v soukromém vlastnictví.

Korupce se navíc v devadesátých letech ještě přímo nedotýkala kapes běžných občanů. Financovala se z dříve erárního majetku nebo z divokých bankovních úvěrů. Až později si společnost začala uvědomovat, že odklánění veřejného majetku do soukromých kapes neznamená jen růst bohatství vybraných jednotlivců. Jelikož korupce má přímý dopad na veřejné zadlužování, zhoršování veřejných služeb a růst daní, vede nutně ke zhoršování životních podmínek širokých vrstev neprivilegovaných občanů.

Fungování korupce

Aby bylo možné zabránit či alespoň omezit odklánění veřejných peněz, je nutné vědět, jakými způsoby se provádí. Základní korupční schéma má tři aktéry – kmotra, politika a úředníka. Kmotr má firmu, pro kterou potřebuje zakázky. Dohodne se proto s politikem, aby mu pro jeho firmu zařídil veřejnou zakázku bez ohledu na to, zda je to z hlediska veřejného zájmu potřebné či smysluplné. Za realizaci zakázky zaplatí politik kmotrově firmě penězi z veřejného rozpočtu, tedy penězi vybranými od občanů.Realizaci úkolu přidělení zakázky či dotace politik obvykle nařídí podřízenému úředníkovi.

Jakmile předem vybraná kmotrova firma získá veřejnou zakázku a začnou jí od státu proudit veřejné peníze, dělí se tyto peníze v kmotrově firmě na dvě hromádky. První část peněz jde na realizaci zakázky, například na postavení školy či silnice. Zbytek peněz jde – například přes anonymní vlastnické struktury – zainteresovaným, kteří se na vymyšlení veřejné zakázky či dotačního projektu a jeho následném zmanipulování podíleli.

Příčiny rozšíření korupce

Bezpečnost, nízké náklady a potenciální vysoká ziskovost vedly v posledních letech doslova k „rozkvětu korupce“. Zpráva Nejvyššího státního zastupitelství za rok 2012 konstatuje, že korupce a klientelismus stále výrazně ovlivňují ekonomiku státu, přičemž počet zjištěných případů korupce, které jsou předmětem trestního řízení, zdaleka neodpovídá realitě.

Příčinou toho, proč je dnes korupce všude plno, však není pouze její nebývalé rozšíření. Důležitou roli hraje rovněž stále se rozvíjející sdílení informací. Ještě relativně nedávno bylo možné informace snadno kontrolovat a zabránit jejich únikům. Informace o korupci existovala zpravidla v jednom originále a vytváření kopií bylo vcelku snadno kontrolovatelné.

Korupci bylo možné snadno utajit. V dnešní době internetu a propojených informačních technologií je utajování jakýchkoli informací mnohem složitější. Není náhodou, že většina korupčních skandálů zpravidla začíná únikem informací, které měly zůstat skryty. Jelikož informace o korupci jsou pro novináře a veřejnost z těch zajímavějších, derou se rychle na povrch. V důsledku toho se dnes o korupci ve veřejném prostředí hovoří a píše mnohem více než dříve.

Psáno pro www.korupcejakoparazit.cz