Silné ekonomické skupiny chápou stát jako svoji kořist a velmi často staví svůj byznys na kontraktech, které jsou pro stát nevýhodné. (Miloslav Kala, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu)

Zvolení zástupci – ministři, poslanci, senátoři, hejtmani, starostové, zastupitelé – se k veřejným penězům a majetku, jenž byl pořízen z daní občanů, často chovají, jako by byly jejich vlastní.

Nejsme ve středověku
Vlastnictví je nedotknutelné a formálnímu vlastníkovi – státu, kraji či obci – prý nemá do jejich vlastnictví nikdo mluvit, zejména ne občané. Zajišťování veřejných služeb prostřednictvím soukromých firem je obchodním tajemstvím a veřejnosti do toho nic není. Občané platí, ale nemají právo vědět, co se s jejich penězi děje.

Tuto snůšku velmi prapodivných tvrzení – pronášených však až příliš často některými politiky – je nutno uvést na pravou míru. Za prvé, vlast níkem obecního majetku není ani starosta ani hejtman. Nežijeme ve feudalismu, král ani místní paša nevlastní obecní pozemky. Dnes v demokracii 21. století je to jinak. Skutečným vlastníkem obecního majetku je občan. Ministr, hejtman nebo starosta jsou pouze jeho správci, neboť tento majetek byl zaplacen z peněz občanů.

Veřejné służby nejsou soukromý byznys
Zajišťování veřejných služeb není standardní soukromý byznys. Obec, kraj či stát uspokojují veřejné potřeby občanů z peněz, které od nich vybraly na daních. Za tím účelem mohou vstupovat do obchodních vztahů se soukromými firmami. Stále však jde o zajišťování veřejných služeb, nikoli o obchod mezi dvěma soukromníky, jehož hlavním smyslem je vytvoření zisku.

Veřejné subjekty proto nemohou a nesmí s obec ím majetkem riskovat stejně jako soukromníci. Při nakládání s tím to majetkem je jejich minimální povinností vědět, kdo je jejich skutečným obchodním partnerem – jinak řečeno, kdo stojí za firmou, se kterou veřejná instituce uzavírá smlouvu - a že uzavíraná smlouva není pro občany nevýhodná.

Jak se "odklání" v praxi
Nakupuje-li stát, kraje či obec cokoli pro zajištění svého provozu – tužky, počítače, auta – není obvykle pro občana jednoduché zjistit, za kolik veřejný subjekt nakoupil a za jakých podmínek. Vyžádá-li si občan informace o ceně služby nakoupené z jeho daní, veřejné instituce nezřídka tuto cenu začerňují pod záminkou obchodního tajemství. Až na výjimky nikdo nekontroluje, zda tyto začerňované ceny, za které veřejné subjekty nakupují, nejsou přemrštěné, a zda to, co nakupují, skutečně ke své činnosti potřebují.

Alternativně dochází k odklánění veřejných prostředků do soukromých kapes v praxi následovně: z veřejného majetku se vyvede jeho část do akciové společnosti vlastněné krajem či obcí. Tím se veřejný majetek dostane z dosahu veřejné kontroly a může být následně nepozorovaně převeden do čistě soukromých rukou.

Na světle se krade míň
Není-li stát transparentní, nemůže být efektivní. Transparentní stát bude vždy efektivnější, neboť, „když je na to vidět“, tak se utrácí smysluplněji.

(Psáno pro www.korupcejakoparazit.cz)