Ondřej Závodský

26. 03.

Protikorupční živly se spikly, ďábel slábne

Ondřej Závodský Přečteno 3993 krát

V neděli ráno jsem se probudil a ovládl mě známý pocit zklamání, že se mi to jenom zdálo. Nehledejte v tom nic hanbatého, zdálo se mi o tom, jak se veškeré protikorupční iniciativy a sdružení proti nejrůznějším nákazám veřejného života sešly a v porozumění a se zápalem vyměňovaly zkušenosti a plánovaly desítky a stovky projektů do budoucna. Ne, nezdálo se mi to, v sobotu jsem měl tu příležitost zúčastnit se protikorupčního barcampu v Brně.
Abych nepředbíhal, cesta do Brna v autobuse Student Agency s veškerými vymoženostmi moderního cestování mě znovu přesvědčila o tom, že existují podnikatelé, kteří mohou fungovat i bez tytí z veřejných rozpočtů. Taky jsem po cestách s Žaludovým molochem přivykl neustálým dohadům ohledně vodicího psa, v rámci nichž zvládnu citovat dlouhé pasáže z přepravního řádu, abych se domohl nějakých důstojných přepravních podmínek. Ale tady? Během dopravy s Jančurovým žlutobusem jsem nabyl pocitu, že cestující není náklad, ale klient, a složitá situace se dá vyřešit nekonfliktně a s humorem.
Organizátorům brněnského barcampu v čele se Svatoplukem Bartíkem se podařilo na jednom přednáškovém místě soustředit lidi, co proti korupci bojují na regionální či celostátní úrovni. Pozvání přijali i zástupci policie a státního zastupitelství, kteří svou účastí jasně signalizovali, že s běžnými občany jsou na stejné lodi a komunikace s veřejností se neštítí. Svým otevřeným přístupem k projednávaným případům ukázali, že může existovat justice s lidskou tváří, která se nebojí opustit léta budovanou zapšukanou izolaci.
Jako dítě v protinešvarové cukrárně jsem si pak připadal, když jsem procházel sály s jedním zajímavějším přednášejícím než druhým. Své příspěvky přednesli například protihazardní Martin Svoboda či Oldřich Kužílek s přednáškou o legislativě z oblasti svobodného přístupu k informacím. Nechyběly ani zkušenosti bojovníků z regionů o referendech a dalších nástrojích, kterými se daří zmařit předražené projekty atd. Všechny přednášky organizátoři umístí na youtube, proto si je dovolím doporučit ke zhlédnutí. Při sledování určitě nezapomenu ani na odlehčené příspěvky o trollingu nebo od představitelů cestovní kanceláře Corrupttour.
Jedna věc mě však přeci jenom mrzí. Organizátoři akci dali do patronátu místnímu zlojedu druhé kategorie, primátoru Onderkovi, to je určitě chyba. Takto epochální setkání nevládních organizací mělo rozhodně nést jméno Václava Klause. Vždyť právě jeho láska k občanské společnosti a nikým nevoleným autoritám všechny tak nějak stmelila. Doufám, že mu záznam z tohoto setkání budou promítat v očistci.
Omlouvám se za poněkud kýčovitý blog, ale tak to prostě bylo a věřím, že ještě bude.

19. 03.

Grázlova karta, Ivánkova liga a stračí akademie

Ondřej Závodský Přečteno 2610 krát

Na celém světě jsou lidé posedlí pojmenováváním nejrůznějších hnutí, institucí či projektů po známých osobnostech. Jestliže se ovšem ona původně bohulibá akce zvrhne a zpronevěří svému původnímu poslání, nemají její představitelé dost sebereflexe, aby jménu někdejší vědecké či morální autority odňali břímě zdobit zkorumpovaný nebo zkrachovalý projekt. V této souvislosti je třeba zmínit např. Strakovu akademii. Hrabě Straka, který před třemi sty lety zanechal finanční prostředky na vzdělávání nemajetných, z nichž byla mnohem později vystavena budova, v níž se dnes schvalují projekty na okrádání invalidů a tunely při zakupování armádního vybavení, by byl asi dost nerad. Třeba by se i ohradil proti užití svého jména v dané souvislosti. Stejně tak, kdyby se v budoucnu uvažovalo o privatizaci pražského letiště, bylo by možná lepší, kdyby po dobu zlodějských aktivit při tomto prodeji někdo změnil jeho název, aby neneslo jméno takové morální autority, jako byl prezident Havel.
Zvláštní problematikou je dobrovolné vtisknutí názvu firmy nebo jejího produktu nějaké pofiderní akci. Třeba taková Gambrinus liga je toho typickým příkladem. Jak někdo může podporovat nemalou finanční částkou ligu, o které si i v zahraničí, kde se toto pivo pije, vykládají o ztracených taškách s kompromitujícími materiály na korupci. A to ještě nemluvím o divadelních představeních s bafuňáři a rozhodčími nebo třeba o zatýkání představitelů této ligy zásahovou jednotkou na dálnici do Prahy. Osobně však v tomto případě zastávám názor, že to je problém pivovarnického koncernu a je jenom na něm, že této špíně dává své dobré, byť hodně bezchutné, jméno.
Rodiče mě učili, že se nemám trefovat do mrtvých a raději je vzpomenout v modlitbách. Ale přesto nemohu opomenout nebo spíš proto v tomto příspěvku musím vzpomenout osobnost, která propůjčila své jméno všem lumpárnám a lumpům v Česku, totiž Johanna George Grasela, či chcete-li Jana Jiřího Grázla. Tato postava počátku 19. století proslula zákeřnými loupežnými přepadeními, mezi nimiž nechybělo ani několik vražd v kraji jižních Čech, jižní Moravy a Dolních Rakous. Dodnes se na Jindřichohradecku traduje velmi symbolická příhoda o přepadení vesnického faráře v Matějovci, v rámci níž byl nejen okraden místní duchovní, ale i vážně zdravotně postižená babka, kterou z milosrdenství farář nechal obývat komůrku na faře.
Domnívám se, že do pojmenovávání „sociálních karet“, fotbalových soutěží a budov by se měl vnést konečně nějaký pořádek a měla by nést jméno osobností, popř. zvířat, které takové věci budou důstojně reprezentovat. Co takhle: Grázlova karta, Ivánkova liga a stračí akademie?

12. 03.

Sudičské parazity je třeba eliminovat jasnými pravidly

Ondřej Závodský Přečteno 3029 krát

„Letos je zima, stát totiž venku netopí,“ pomyslí si nefachčenkovský parazit. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného. Horší je, že když taková existence přijde k soudu se studenými prsty a žádostí o bezplatnou právní pomoc ve sporu se státem o odškodnění za netopení venku, dost pravděpodobně advokáta na útraty státu dostane. Nikomu nevadí, že zahřát by se flákač mohl během dne třeba přehazováním uhlí na nádraží a v noci u spalovaných tuhých paliv v kamnech, které si zakoupí za celodenní práci tak, jak to dělá většina ostatních. Stát vrtochy sudiče s bujnou fantazií zaplatí dvakrát. Poprvé jako odměnu právního zástupce zimomřivého spoluobčana a podruhé jako odměnu pro zástupce příslušné organizační složky, jež by měla to teplo, podle názoru žalobce, do ulic pustit. Kde je chyba?
Předně neexistují jasná pravidla pro poskytování bezplatné právní pomoci, což dává velmi široký prostor pro rozhodování soudců. Ti pak raději advokáta na útraty státního rozpočtu objednají, než by čelili nějakým stížnostem od sudiče. Další problém tkví v tom, že ten, komu se staly soudní spory životním koníčkem, a v podstatě nemá žádný majetek, nemá co ztratit. V případě, že soud prohraje, náklady protistrany nezaplatí, protože nemá z čeho.
Inspirativní je přístup České advokátní komory, která v zásadě odmítá komukoliv poskytovat bezplatnou právní pomoc v případě, že spor je veden za účelem obohacení nemajetného. Není bez zajímavosti, že nemalá část obyvatel této země a ještě více v západoevropských státech je pro případ nutnosti vést právní spor pojištěna a dojde-li pak na spor, uhradí služby právníka pojišťovna, ale to by někteří lidé museli myslet na budoucnost a platit nějakou tu stovku ročně.
Pro představu, stát vynakládá za financování takovýchto právních sociálních služeb okolo tři čtvrtě miliardy ročně. Pro objektivitu je třeba zmínit, že velká část dané sumy je tvořena odměnami advokátů v trestních procesech.
Navrhuji, aby stát přestal hradit právní pomoc lidem ve sporech, jimiž se nemajetný domáhá nějakého finančního plnění. Může se totiž dohodnout s konkrétním advokátem, že jeho odměna bude realizována z vyhraného právního sporu. Hlavně stát musí dát přidělování právníků na útraty státu nějaká jasná pravidla, aby soudní vývěsky nebyly plné sporů, že se nemajetný pan XY soudí s církví o modré z nebe a s Ministerstvem financí ČR, že není bez práce milionář.

05. 03.

Justice: zločinecké rejdy v tajnosti – dobře, transparentnost – špatně

Ondřej Závodský Přečteno 4332 krát

Věřím, že není třeba nikoho poučovat o tom, že to, co se děje v tajnosti a bez veřejné kontroly, velmi často smrdí nějakou nekalostí. Lékem na prakticky veškeré neduhy současného veřejného stavu je proto naprostá a absolutní transparentnost. Mělo by to platit dvojnásobně o justici, která snad nejvíce ovlivňuje životy nás všech. Zajímavé proto je to, jak se k tomu všemu staví justice sama. Pojďme se proto podívat do dvou rozhodnutí v kauze Víta Bárty a Jaroslava Škárky, z nichž plyne, že někteří představitelé soudní moci zastávají názor přesně opačný.
Nevím jak ostatní, ale mě při vynášení rozsudku soudce Jana Šotta v dubnu minulého roku vysloveně polila živá voda - někdo je schopen jasně a srozumitelně veřejnosti vysvětlit, jaké důkazy provedl, jak je hodnotí, kdo podle něho lže, a co z toho plyne. S výjimkou rozhodnutí ústavního soudu to bylo prakticky také poprvé, kdy rozsudek zazněl v přímém přenosu, zabránilo se tím nějaké formě sestříhání a tím zkreslení originálních a svěžím jazykem vyřčených slov. Pro představu, zásada veřejnosti je zakotvena ústavou a o přímém přenosu může rozhodnout podle zákona pouze předseda trestního senátu.
Ale v listopadu pražský městský soud případ soudci Šottovi vrací. A copak se mu mimo jiné nelíbí? Je to vedení „online procesu, které lze v rámci soudního řízení jinak obecně považovat za mimořádně nevhodné a nakonec i v rozporu s trestním řádem.“
Naopak Nejvyšší soud ČR konstatoval, že podivné čachry party okolo Víta Bárty nelze stíhat, neboť „Poslanecký (senátorský) klub Parlamentu České republiky je orgánem komory ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy České republiky. Proto za projevy poslance či senátora učiněné v poslaneckém či senátorském klubu nelze tyto osoby trestně stíhat.“ Za třešničku na dortu zasmrádlého netransparentního systému uvažování nejvyššího soudu považuji to, že neodvolatelné imunity požívá i tajné jednání klubu politické strany, které se vymyká jakékoliv veřejné kontrole.
Když si to tedy zrekapitulujeme, justici se nelíbí, když soudce veřejně projednává svou věc, která se týká nás všech v tzv. online procesu (i bez kamer by byly online reportáže na internetových stránkách elektronických médií), ale vyjímá z působnosti orgánů činných v trestním řízení temné a tajné dohody zlotřilých poslanců na jednání jejich klubů.
Na případu soudce Havlína můžeme jasně vidět, jak může vypadat zvůle justice, která se vymkla veřejné kontrole. Řešením je proto naprosté ztransparentnění její práce v online procesech a zveřejňování všeho, co nebrání došetření věci, namísto podpory skrze přiznání imunity špinavým dohodám v poslaneckých klubech.

Archiv článků: březen 2013

Protikorupční živly se spikly, ďábel slábne

Grázlova karta, Ivánkova liga a stračí akademie

Sudičské parazity je třeba eliminovat jasnými pravidly

Justice: zločinecké rejdy v tajnosti – dobře, transparentnost – špatně

Blogeři abecedně