Ví to jenom hrstka mých nejbližších a ti tu mou vlastnost ze srdce nesnáší, ale mohu to veřejně prozradit. Jsem strašně škodolibý. Největší radost jsem měl v sobotu z výsledku odesáckých odpadlíku Hlavu vzhůru a Zemanovců. Poškleboval jsem se jim pozdě do noci. Ze setrvačnosti jsem se nadechl k záchvatu podobných emocí, když se začal v oranžovém táboře vybíjet Sobotka s Haškem, ale pak mi nějak ten škodolibý výraz zamrznul. Když si totiž uvědomíme, z čeho rostou preference subjektům jako Úsvit Okamurovy demokracie apod., musí nám zákonitě dojít, že tady už škodolibost není na místě. Tady už jde o přežití systému normálních pluralitně fungujících politických stran.
Představme si Okamurovu pastranu, stejně jako komunisty, jako bylinu, jež roste z humusu, tvořeného odpadky z normálních politických stran (tím myslím tradičně fungujících politických stran s nějakou historií). Čím víc humusu přibývá, tím se populistické, náckovské a levicově extrémistické partaje zmáhají.
Když jsem slyšel po volbách prohlášení představitelů ODS, a TOP 09 o hrůzném nárůstu podpory populistickým stranám, nemohlo mě nenapadnout, jak může mít někdo ze stran, které jsou za tento trend přímo zodpovědné, tu drzost něco takového vypustit z pusy. Připomíná mi to scénku z nějakého kresleného seriálu. Tam zloděj s kradenou elektronikou zaběhnul za roh, svléknul horní plášť a lidem, kteří ho mezi tím doběhli, ukazoval, kam zloděj utekl a postesknul si, jak je hrozné, že se dneska takhle krade.
Vrátíme-li se k situaci uvnitř sociální demokracie, nesdílím terminologii o puči. Byly-li využity stranické normy a předsedu spolustraníci vyšoupli z vyjednávání, je to nicméně více než nestandardní. Výsledkem je to, že ostatní legitimně zvolené politické strany a pastrany nemají partnera pro vyjednávání a zůstává nikým nelegitimizovaná vláda Zemanových odborníků.
Chceme-li se ještě někdy zbavit populistů ze sněmovny, musíme teď hlavně držet palce tomu slovu na písmeno „D“, které zdobí název ČSSD, aby nebylo na okrasu. Nebudou-li totiž v zaběhnutých politických stranách fungovat vnitřní demokratické mechanismy, nebude rozdíl mezi novopečenými subjekty s rasistickým podtextem a standardními politickými subjekty. To pak dojde i většině voličů a může dojít při příštích volbách k úsvitu tak deformovaného druhu demokracie, že z nás škodolibost mohou mít leda v Severní Koreji.
Šest let jsem během studií na právech pracoval jako soudní zpravodaj, denně jsem proto seděl u jednoho z pražských soudů a sledoval aktuální kauzy. Tehdy jsem si všiml, jak neuvěřitelný podíl mají chovatelé psů na odhalování trestné činnosti. Dokonce jsem chtěl psát diplomovou práci na téma Podíl chovatelů psů na odhalování trestné činnosti, ale v pátém ročníku mi to někdo z katedry trestního práva rozmluvil. Abych to napravil, rozhodl jsem se to napsat nyní na odlehčení předvolebního dusna. Proč? Protože jsem pejskař a na Chicovi mám postavenou kampaň.
V několika blozích jsem napsal myšlenku, že lépe v ČR bude, až se nejrůznější spolky občanů, sportovní kluby i nejrůznější aktivistická hnutí začnou propojovat a profesionalizovat do té míry, že jejich potenciál bude natolik silný, že i představitelé radnic zjistí, že jejich moc je jedna věc, ale skutečný zájem obce bude třeba konzultovat s představiteli občanské asociace, která onen skutečný zájem obyvatel daného území reprezentuje. Že taková občanská hnutí jsou, snad s výjimkou Hollanova Brna, prakticky v plenkách, je jedna věc, druhou věcí je však to, že lidé v naší zemi spolu mimo nějaké institucionalizované místo výborně komunikují. Prostředkem pro to je právě venčení psů.
„Ano, venčila jsem večer Broka a šla po něm sebrat hovínko, Brok někam zaběhnul a já jsem byla skrčená, takže mě nebylo z cesty vidět, proto jsem mohla celou situaci nerušeně sledovat,“ usvědčuje starší dáma člověka, který znásilnil školačku, která šla z večerní gymnastiky. Jiný pejskař zase přispěl k nalezení těla zavražděného, když jeho pes začal nepříčetně vyvádět u provizorního hrobu na opuštěném místě. Nebýt těchto lidí a jejich čtyřnohých společníků, nebylo by možné uspokojivě dořešit řádově pětinu případů násilné kriminality. Dalším přínosem je neuvěřitelně hustá informační síť. Když jsem ještě bydlel na Jižním Městě, scházel se tam klub několika desítek pejskařů a navzájem se dobře znali, což v anonymním prostředí velkého sídliště nebylo málo. Díky tomu se podařilo přijít na jeden případ nemohoucí (paní už nebyla pár dní venku) a pomoci několika dalším lidem, protože svým pejskařským bratrům a sestrám se lidé svěřují jako málokomu.
Zatímco stát skrze zákon o místních poplatcích se snaží počet psů redukovat, jsem přesně opačného názoru, pejskařství se musí podporovat. Ale funguje to i jinak, pejskař, který jako já kandiduje v nějakých volbách, má nejrychlejší reflexi toho, co dělá. Dokonce dříve než v hospodě mu totiž někdo odpoledne nebo večer při venčení řekne, co si o tom či onom jeho počinu myslí a v případě, že s tím špatným pejskař nepřestane, ví to všichni během několika dní.
Symbolem mojí osobní volební kampaně je pytlík na psí exkrementy (viz obr. 1). Pro mě představuje to nejlepší, co u chovatelů psů je. Pejskaři tak nejenom, že pomáhají s vymahatelností práva, ale ani po nich nic nezůstává. Stejně tak věřím, že je to možné v politice, chci k něčemu pozitivnímu pomoci, ale zároveň nebudu váhat nějaké nechutnosti uklidit. A tím úklidem nemyslím zametání pod koberec, skrývání, ale skutečné vyčištění nepořádku. Neštítím se toho a v případě, že se od tohoto slibu odchýlím, nejpozději večer okolo desáté v Braníku mi to může každý pejskař spočítat.
Okolo půlnoci si skoro každý večer otvírám nějakou elektronickou knížku, abych před spaním přišel na jiné myšlenky. V oblibě mám historické romány, s nimiž se dostanu o pár století dozadu a je-li to možné, na druhý konec světa. V posledních týdnech však nějak jiné myšlenky nepřicházejí. Čtu populární trilogii detektivek od Stiega Larssona Milénium. Zatímco stříkání krve po rodinných hrobkách, míšení lidských a zvířecích ostatků podle biblických citátů a další zločinecké kratochvíle z prvního dílu mě nechávaly celkem klidným a kvalitu spánku mi to nijak nezhoršilo, děj třetího dílu, v němž hlavní postavy čelí zneužití zpravodajských služeb k soukromým účelům, mě vrátil do denní reality velmi rychle. Až příliš to připomíná situaci v naší zemi. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Zatímco ve Švédsku v popisovaném příběhu došlo k samočistícímu mechanismu a premiér se sám postavil do čela procesu zjednání nápravy u tajných služeb, tak v ČR se zneužívání zpravodajské služby organizovalo přímo z kanceláří předsedy vlády. Chci se proto zamyslet nad tím, kdo vlastně v české kotlině oním garantem právního pořádku a demokracie je. Jinými slovy, kdo nad námi bdí, když si parta lobbistů a mafiánů rozdělila vládu minimálně ve dvou ze tří ústavou rozdělených mocí, tj. v zákonodárství a exekutivě. A ještě zajímavější otázku si pokládám – kdo na základě informací z BIS onen pořádek zjednával. Drtivá většina informací totiž proudila v posledních třech letech právě do kanceláře premiéra. A tam co? Opravdu věříme, že paní Nagyová, která sdílela s ministerským předsedou stůl a lože, a která, podle policejních zdrojů, používala vojenské zpravodajství, nemohla do tajných depeší rozvědek ani nahlédnout a při svých setkáních s lobbistickokriminálním prostředím měla pusu na zámek. Ne, docházíme k přesnému opaku, to, co u nás má střežit demokracii, resp. výsledky práce zpravodajské služby, muselo být zneužito k upevňování moci partičky grázlů.
Pohlédneme-li do výroční zprávy BIS z posledních let, je tam to, co víme, polostátní molochy jsou mocensky privatizovány a penězovody vedou přímo do firem, spojených s jednotlivými sponzory politických stran. Tyto zprávy však musely mít pro premiéra podrobnou verzi, obsahující konkrétní poznatky, svědčící o podchycených faktech. Mimochodem nepamatuji se, že by se v těchto polostátních podnicích udělal nějaký intenzivnější průvan. Např. ČEZu se dotkla tak „prudká“ změna, že dosavadního ředitele odnesla až do orgánu dozoru toho, co do té doby sám řídil a do uprázdněného křesla usedl kamarád dosavadního ředitele. Čili zpravodajští psi štěkají, ale lobbistická a klientelistická karavana jede dál a náprava zločineckých rejdů na podkladě informací od hlídače demokracie se nekonala, neboť ony informace skončily podle všeho v šanonech v kanceláři paní Nagyové.
Co by se s tím mělo dělat? Existuje výbor sněmovny pro kontrolu civilního zpravodajství. Podívejte se, vážení čtenáři, na jeho složení a s rukou na srdci mi napište, zda věříte, že by členové tohoto orgánu sněmovny mohli být garanty důsledné a nezaujaté kontroly. Řešení se nabízí samo, jestliže selhaly normální mechanismy moci a kontroly moci v zastupitelské demokracii, neměla by BIS zpřesnit své informace pro veřejnost, aby si sama s pomocí sdělovacích prostředků mohla učinit představu o tom, co si za své daně platí? Ano, je to řešení zcela nebývalé, ale, přiznejme si, že situace, kdy proudí tajné depeše do okolí člověka, který jiných zpravodajských služeb zneužil, a BIS to ví nebo vědět musí, není normální a zasluhuje nějaké jiné, než klasické řešení.
Pak je tady druhý zajímavý moment ze švédské detektivky, a to je ochrana investigativní práce novináře. Hlavně ať mi nikdo netvrdí, že je to jenom v detektivce; není, o svobodě slova a možnosti svobodného sdělování informací skrze sdělovací prostředky jsem napsal disertační práci, a tak vím, že si to autor nenabarvil na růžovo. Jak je možné, že ve Skandinávii může někdo při první zmínce o sledování novináře vyskočit z kůže a premiér se začíná balit, protože dochází k útoku na jeden z pilířů demokratického právního státu, tj. útok na svobodu slova, a u nás zůstalo bez jakékoliv reakce politiky, že bezpečnostní agenti z firem politiků sledují jednoho z nejlepších investigativních es v naší zemi, Jaroslava Kmentu? U nás si totiž většina lidí neváží toho, co má, resp. by dle ústavních předpisů mít měla.
Tak jsme si posteskli, jak se zachází s dvěma garanty demokracie, zpravodajským strážným psem a tiskem. Tak ať neskončí jen u toho postesku.
Zase máme jednou možnost něco změnit, můžeme si zvolit slušné lidi, kteří by mohli hlídat zpravodajství v poslanecké sněmovně. Ano, tu možnost máme, ale neposloucháme ty informace, kde žijeme, raději mnozí naslouchají primitivním heslům politiků, kteří již selhali. Za připomenutí stojí výrok předsedy jedné z koaličních stran, který bez vypadnutí fajfky z úst uprostřed největší krize důvěry k politice a veřejným činitelům tvrdí, že ta obvinění vůči paní Nagyové jsou jen jakýmsi muším bzučením. Ale my opravdu šanci s tím něco dělat máme. Zvolme si proto lidi, co chápou, co je to svoboda a budou ji s nasazením vlastní kariéry chránit.
Nevím, zda je to tím, že tentokrát jsem ve volbách zaangažován nebo tím, že reklamní agentury se dohodly, ale přijde mi, že speciálně v těchto volbách se naprosto rezignovalo na jakékoliv argumenty a vše míří na nejnižší pudy.
1. Diskuse a průzkumy
Televizní debaty mezi osmi kandidáty, kteří se v rámci svěřeného času nemohou a někteří ani nejsou schopni vyjádřit k odborné otázce, jsou, alespoň podle mého názoru, definitivním hřbitovem jakékoliv snahy o argumentaci. Pořady, v nichž kandidáti soutěží v disciplíně, jak co nejzaujatěji vystřelit skrumáž hesel a přihlouple nesedících makroekonomických pouček, nevypovídají o odborné připravenosti, ale o drzosti předstírat nějaké povědomí o určité problematice. Vzhledem k trapnému časovému přídělu pro jednoho kandidáta k jednomu problému vůbec nehrozí, že by ho měl možnost moderátor biomasově vydusit a všem divákům ukázat, jaké mnohdy nekompetentní postavičky zdobí mnohametrové plochy podél hlavních ulic.
Před dvěma týdny se objevil v některých tištěných médiích volební model, podle jehož vážně se tvářících závěrů se některé malé strany měly ocitnout pod pětiprocentní hranicí, potřebné pro vstup do sněmovny. Sběr dat u méně než tisíce respondentů ze čtrnácti krajů přepočítávat na jednotlivé mandáty znamená, že jeden respondent reprezentuje zhruba dvě procenta lidí v určitém kraji. Když si vezmeme, že v Praze je na jeden mandát zapotřebí asi 3.6 %, tedy cca 20.000 hlasů, má jeden hlas navíc nebo míň při odhadovaných 5 % rozdíl dvou mandátů. V jiném průzkumu se zase uvádí, že sběr dat byl uskutečňován přes internet, takže kdo není na internetu, popř. v určitý den není na internetu, tak se nezohledňuje. Vezmeme-li si za příklad září, kdy desítky tisíc lidí sklízí plodiny na polích, dává nám to reálnou odpověď na to, proč lidovci šli v jednom měsíci najednou dolů, jejich příznivci byli na polích a neklikali. Naštěstí, v říjnu už měli chvilku na internet, máme podmítnuto a je brzy tma, tak už jsme zase na svých 6,5 procentech. A to se ještě nezmiňuji o dalších odstínech absurdnosti, tj. o přepočtech na mandáty, u nichž skutečně jeden hlas znamená, že ve virtuální sněmovně nezasedne jedna politická strana, 4,9 % se rozdělí, zbývajícím stranám se proto rozdělí asi 8 mandátů. Ve svém důsledku jeden pofiderně vybraný respondent může úplně překopat složení sněmovny. A to se v televizích vysílá grafem během několika deseti sekund jako fakt.
2. Sirky, tácek ano, salám zn. Ano ne!
Tradičně se na různých mítincích a dalších akcích předávaly rozličné pozornosti. Pamatuji si na mýdla na „čisté ruce,“ sirky s logem nebo tácky pod koblihy s volebním sloganem. Sám chci vyrukovat s pytlíky na psí exkrementy, které mají symbolizovat nutnost úklidu všech politických pozůstatků, jež nevoní o nic víc, než vykonaná potřeba mého retrievera. Fenoménem posledních týdnů jsou hnutím ANO rozdávané potraviny, takže lidé jsou jako ve slavném dokumentu o Šmejdech vylákáváni na různé akce, kde ten hodný pán rozdává šišky salámu a zmrzlinu z vlastního impéria. Nepřijde vám právě ta disproporce mezi desetihaléřovými, popř. dvoukorunovými dárky a salámy za stovku něčím podezřelá? Jak se asi někomu ty peníze na potraviny mají vrátit? V příspěvcích za odevzdaný hlas těžko.
3. Ze staré paní puberťačkou
V rámci pracovního jednání jsem se na Moravě setkal s jednou regionální političkou, které je drahně přes padesát let. To však není ten důvod k úšklebku. Kamarád ji viděl na billboardu a povídá: „Hele, tam mají tu ..., tý snad nemůže být víc, než 20 let.“ Nahlédl jsem na internet oné strany a zjistil, že jí táhne na šedesát. Změnu z postarší dámy na postpuberťačku provedli za pár stovek grafici ve photoshopu nebo jiném programu. Stejného sowftware používají ale i pánové, když na billboardy nebo facebook chtějí zredukovat počet svých brad na přijatelné množství.
Když si ke změně vizáže a naprosto nic neříkajícímu heslu typu. „Žijeme tu s Vámi!“ (ve městě s námi žijí i potkani a štěnice, které bychom do sněmovny primárně nechtěli) přidáme to, že v diskusích se chrlí hesla a fráze a programy se nedodržují (TOP a ODS – nezvýšíme daně), vzniká otázka, koho si vlastně lidi myslí, že volí? Volí si hezkou šťabajznu, vítěznou stranu z podezřelých průzkumů a salámy za pár pětek.
Sám jsem přemýšlel, jak do stávající kampaně vstoupit. Paní poradkyně při pohledu na mě a mého vodicího psa poradila, že bude vypadat lépe, když se nechám reprezentovat jím. Když už tedy málokoho zajímají moje texty z odborných časopisů, blogů, to, jak se nám s kolegy podařilo zatočit s garniturou ilegálních privatizátorů státních zakázek nebo přednášky, snad dají alespoň na upřímný výraz mého psa. Alespoň mi nikdo nemusí přidávat v grafickém studiu vlasy nebo rozšiřovat úsměv.
Většinou ten večerníček moc nevnímám, už v tu dobu napouštím vodu do vany pro děti, ale pondělní díl Včelích medvídků se zlodějem Pučmeloudem jsem slyšel velmi dobře. Kromě toho, že zloděje zavřeli do sudu, zahřímal Čmelda: „...a všechno, co jsi ukrad, vrátíš!“ A tím přicházíme k otázce, proč to jde u hmyzu s trumpetkami a nejde to u veřejné správy.
Přijde nový ministr, dá několik milionů za audity, aby našli něco na ministrova politického předchůdce a cifršpioni překvapivě přijdou na šmeliny za pár set milionů. Ono se to mimochodem bude opakovat i za pár týdnů po nadcházejících volbách. A protože nová vláda přece žádné podezřelé transakce z minulosti tolerovat nemůže, podá trestní oznámení na neznámé představitele bývalého vedení resortu. Policie si pochopitelně nemůže poradit se situací, kdy má dokázat složitý právní problém a nemá už k dispozici žádné relevantní dokumenty (s těmi si už na konci volebního období poradila skartovačka), takže případ odloží. No, a co potom? Nic. Když to policie nekvalifikovala jako trestný čin, není to pro nikoho problém. Jenže právě tady ten problém je! To, že to orgány činné v trestním řízení nekvalifikovaly jako trestný čin, neznamená to, že se nic špatného nestalo. Existuje kromě trestní sankce ještě občanskoprávní a pracovněprávní odpovědnost, ale ta jako by ve státním neexistovala.
Jestliže někdo podepíše předraženou smlouvu, a není-li to kvalifikováno jako přečin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti, odpovídá podle pracovněprávních předpisů za způsobilou škodu, kterou právě nikdo nevymáhá. Takže státní Pučmeloud se směje, protože se mu nic nestalo.
Podíváme-li se do zákoníku práce, odpovídá zaměstnanec u nedbalostního porušení předpisů o hospodaření státu do 4,5 násobku mzdy. Zde bych si dovolil úvahu, zda by se v konkrétních případech vedoucích pracovníků v nejvyšších platových třídách neměl tento limit zvýšit na roční plat. Kdo má moc rozhodovat, má být dobře zaplacen, ale má být také odpovědný.
Když se potom náhodou podaří něco někomu v trestním procesu dokázat, nějak se téměř zcela zásadně neukládají peněžité tresty. Podmínka zloduchy, kteří parazitují na veřejné moci a majetku, nebolí a státu se nevrátí ani výdaje na vyšetření deliktů, natož na nápravu zločinných rejdů. V této souvislosti navrhuji, aby u majetkových a hospodářských trestů, nebrání-li tomu závažné rodinné okolnosti, byly povinně ukládány peněžité tresty. Jestliže je pak uložen někomu svobodnému a bezdětnému trest za závažný hospodářský delikt, nemohl by se jednou za pár let uložit i trest propadnutí majetku či jeho relevantní části? Ono by to mělo i něco dočinění s takovým pojmem jako spravedlnost – když se zvyšují nepřímé daně na věci pro děti, mohli by do eráru přispět i ti, co se přičiňují o to, aby v té státní pokladně nic nebylo. K souboru změn, aby to pijavice trochu bolelo, by měl patřit i nástroj zabavení výnosů z trestné činnosti. Už jsem několikrát slyšel, že ho policie, resp. státní zastupitelství využilo, ale je to tak zoufale řídký jev, že to skoro nestojí za řeč.
A ještě k těm „pragmatikům.“ V probíhající kampani, když mám nějaký problém, konzultuji to s různými známými a odborníky na různé oblasti propagace. Když ani oni neví, jak složitou situaci vyřešit, končí to velmi často touto větou: „Zajdi za támhletím, víš to on ví, co a jak. No, vždyť víš, on je takový pragmatik.“ Po několika setkáních jsem zjistil, že význam onoho označení se asi v posledních letech dost změnil. Za pragmatika je v současné době považován ten, kdo je všeho schopen, má kontakty a umí jich využívat. Zjistil jsem, že má ještě jeden rys – vždycky stojí na opačné straně barikády, než já idealista.
Jsem hrozně zvědav, zda po volbách zvítězí zdravý rozum Čmeldy a do státního se vrátí alespoň něco z toho, co Pučmeloudi nakradli nebo, co poškodili, a nebo to budou mít v rukou dál pragmatici, kteří vědí „co a jak.“