Něco mi v myšlení relevantní části české populace asi uchází, rád bych to pochopil, ale prostě mi to nejde. Když uslyším, že mi někdo morduje sousedku, zavolám policii a je to v pořádku. Když vidím, že kolega v práci krade na úkor státu jak hejno strak i s hrdličkou dohromady a já to oznámím, popřípadě seženu důkazy a oznámím, v takovém případě jsem hnusnej bonzák. O tom, že si to myslí poměrně dost lidí, svědčí mraky mailů, které mi v posledních třech letech přišly, či příspěvků na webu, tento server nevyjímaje. Kde je tedy ta hranice toho, co část spoluobčanů neskousne a proč? Pokud už tady se mnou čtenář nesouhlasí, ať to dál raději nečte, protože tam se chci dokonce zmínit o institucionalizovaném donašečství trestné činnosti a co hůř, tak trochu s ním i sympatizuji.

Před několika dny jsem na facebooku založil stránky s názvem „Zdokumentuj a napráskej rasistu“, jejichž cílem by mělo být sledování kyberprostoru, protože na něm se zcela otevřeně hovoří o vyhlazování některých ras nebo etnik. Zajímavé je, že i lidé, kteří s danou genocidní názorovou platformou nesouhlasí, mi píší a ptají se, jak se mohu snížit k bonzání svých bližních.

Snažím se proto analyzovat, kde jsou ty hranice, kam český člověk v reakci na historické zkušenosti s nejrůznějšími fízly a pomocníky VB jít nechce. Prvním fetišem, na který si správný čecháček nedá sáhnout, je veřejný majetek a majetek zaměstnavatele. Ten se kradl vždycky a pro každého z nás se tak stává přirozenou lovnou. Dřív jsme ve fabrice, JZD nebo na vejboře kradli, co nám přišlo pod ruku, tak to prostě musíme dělat dál a nevadí, že už to není státu, družstva nebo podivného národního podniku, ale konkrétního majitele – akciové společnosti, deseti členů bytového družstva nebo Pepy Kratochvíla z vedlejší ulice. Jakmile někdo upozorní na rozkrádačky těchto aktiv, je bonzák a hotovo.
Další společenské hotovo je s tím, kdo něco aktivně dohledává čili „čmuchá v soukromí ostatních“, třeba vidí, že jeho soused má na straně zahrady, odvrácené od ulice nějak moc rozmontovaných aut s německými poznávacími značkami a že mu je tam vozí vždy po půlnoci. Když někdo krade auto, natož moje, je to hnus, ale jakmile někdo ohlásí překupování aut „cizáků“, je to protivlastenecký hnus.

A teď se podívejme na dva zážitky ze západu a jihu. Jel jsem před pár lety hromadnou dopravou v Německu. Nějaký houmlesák se tam do autobusu vloudil bez placení zadními dveřmi. Spořádaný občan, mimochodem nebyl úplně bílý, zvedl zadek, šel to ohlásit řidiči, ten neplatícího smraďocha vyhodil a jelo se dál. A teď ještě jedna z jižního příhraničí. U některých našich sousedů mají pomocníky policie, ti neposlouchají sousedy plechovým hrníčkem nebo fonendoskopem, ale prostě jenom dávají pozor na to, co se okolo nich děje. Díky nim a jejich komunikaci se sousedy se daří odhalovat jinak skrytou kriminalitu a dopátrat tak i spousty ztracených předmětů, zčásti i z Česka.

Zatímco v našem hrdém národě práskače odsuzujeme, popřípadě jim ve volném čase pošleme nějakou tu přisprostlou výhružku mailem nebo přes facebook (tam jsme hrdě skrytí), díky tomu, čemu bychom v Čechách říkali udávání, práskání, prášení a bonzání, tak v Německu cestující ze socky nenosí domů blechy a občas se i shledají s nějakou tou kradenou věcí. Pokud jsem správně informován, na internetu tam taky každý náckovský oligofrenik nemůže se svými stejně postiženými přáteli plánovat genocidu svých spoluobčanů. Proč? Protože se lidi prostě snaží, aby se měli líp, a hlavně něco pro to dělají a mezi to oznámení kriminálních aktivit policii nějak tak patří.