Dnešní svět není ani trochu jednoduchý, ani trochu bezpečný. Před čtvrt stoletím se mohlo zdát, že svoboda a demokracie definitivně zvítězily. Že všechny neliberální alternativy byly definitivně poraženy. K ničemu takovému však nedošlo.

A byl to právě architekt pádu železné opony, vítěz nad sovětskou „říší zla“ a strůjce vítězství Západu ve studené válce, prezident Ronald Reagan, kdo řekl prorocká slova: „Svoboda není nikdy dále než jednu generaci od vyhubení.“ Právě studenti jsou generace, která bude muset svést svůj vlastní boj o svobodu. Tak jako jej Američané svedli v době Washingtonově, v době Lincolnově, v době Martina Luthera Kinga. Jako jej společně vedli prezidenti Wilson a Masaryk, Bush a Havel. Tak, jako jej vedou miliony lidí v různých částech světa po tisíce let.

Dnešní výzvy jsou jiné než ty, před kterými stáli milovníci svobody před třiceti lety. Tehdy zde byl jasný nepřítel. Silný nepřítel, který přesto padl. Byl to však jen začátek nové éry. Staré hrozby vyklidily prostor novým hrozbám. Asymetrické konflikty nám daly poznat nepřítele, kterého lze porážet, ale je těžké ho definitivně porazit. Islámský terorismus je už patnáct let nikoliv vzdáleným nebezpečím, ale nechtěnou součástí našich životů. Masivní migrační pohyby, ať už zaviněné válkami a terorem, bídou, špatnými vládami či suchem, se staly fatální civilizační hrozbou. A testují naši schopnost dostát našim vlastním principům. Přesun hospodářské, a tím i politické moci postupně zbavuje Západ jeho dominance, a svět tak musí znovu řešit otázku globální rovnováhy a bezpečnosti. Nově nastupující ekonomická velmoc Čína a znovu asertivní Rusko se nechtějí smířit s podřadnými rolemi a chce se vrátit coby mocné impérium. A na scénu vstupují další regionální mocnosti: Indie, Brazílie, Jižní Afrika … Nutné bude – ať se nám to líbí či ne – zapojit všechny tyto země do nového multipolárního světového řádu. Naše svoboda je znovu a znovu podrobována novým a novým testům pevnosti. Oněmi testy jsou zejména: Volání po omezení občanských svobod v zájmu bezpečnosti. Obnovování hranic a stavění zdí. Sílí strach z „těch druhých“, z těch jiných. Protekcionismus, nacionalismus a izolacionismus. Frustrace z neúspěchu snah prosadit svobodu v muslimském světě. Neschopnost se efektivně postavit ruské agresi na Ukrajině. Panika z úspěchů Islámského státu a pronikání radikálního islámu na Západ. Despekt k liberální demokracii a rostoucí obdiv po vládě pevné ruky a silném vůdci. Svoboda je zkrátka v dnešní době vystavována mnoha výzvám.

Boj za svobodu nikdy nekončí a za každým vítězstvím číhá porážka. A naopak – za každou porážkou se otevírá cesta k vítězství. Musíme mít stále na paměti, že tato vítězství nejsou a nebudou nikdy trvalá. Svoboda je skutečně zaručena pouze pro jednu generaci. Místo optimismu z počátku 90. let nastoupil strach o vlastní bezpečí. Silně věřím, že navzdory současnému zmatku a našim chybám, které ho provázejí, je svoboda univerzální hodnotou. Že svoboda je jen jedna, že je to cesta, po které chtějí kráčet všechny lidské bytosti, ať patří k jakékoli kultuře. Nemyslím si, že máme slepě akceptovat takzvané kulturní odlišnosti a smířit se s tím, že v některých společnostech prostě lidé o svobodu nestojí, a teda si ji ani nezaslouží. Kdyby Abraham Lincoln takto akceptoval „kulturní odlišnost“ Jihu, nemuselo dojít k občanské válce a nemuselo se rušit otroctví. Svoboda je cíl, kterého definitivně nikdy nedosáhneme. Jsem však přesvědčen, že každý chce za tímto cílem jít. Jen ne všechny společnosti jsou ve stejné době stejně připraveny k cestě za svobodou. Záleží na stavu našeho myšlení, na kultuře, historických zkušenostech, znalostech, na našem náboženství… Jestliže zatím selhávají například pokusy o demokracii v muslimských zemích, má to své hluboké důvody v nedostatečném rozvoji občanské společnosti. Na Západě máme sklon věřit, že stačí dát lidem demokratické instituce a oni už se o svobodu a lidská práva zaslouží. Liberální demokracie není příčinou, ale důsledkem svobodného myšlení a chování. Stojí na konci dlouhé cesty budování pilířů svobodné občanské společnosti. Od Magny Charty přes Americkou revoluci až k Sametové revoluci. To vše jsou výsledky cílevědomého a dlouhého boje odhodlaných, moudrých a statečných lidí. Liberální demokracie je produktem západní civilizace a její tisícileté tradice římského práva, antické filosofie a židovsko-křesťanské morálky. Vývoj nelze přeskakovat. Tam, kde se dosud nedopracovali k občanské společnosti, nemá svoboda a demokracie šanci. Sami na svém příkladu vidíme, že kvalita české demokracie je přímo úměrná vyspělosti českých občanů. Jak řekl Tomáš Garrigue Masaryk: Má-li naše demokracie vady, odstraňujme ony vady, ne demokracii. Zvláště, když ony vady mají původ v nás, dodávám já. Příklon některých našich lidí k Rusku. Volání po vystoupení z EU a NATO. Snahy nahradit politiku lidských práv pragmatickou ekonomickou diplomacií. Resentiment po komunismu. Opovrhování odkazem Václava Havla. To vše jsou vady české demokracie, které mají svůj původ hluboko v našich myslích, v nedostatku racionality, sebekázně a humanity. Netvrdím, že tyto vady jsou většinové. Ale existují. A tyto vady nelze odstranit, pokud nedokážeme dát nové české generaci lepší vzdělání. Nejen, co se týká vědomostí, ale především hodnot. Protože tím, čím jsme, nás daleko více dělá to, v co věříme, než to, co víme. Bez vědomí základních hodnot se demokracie stává prázdnou schránkou. A svoboda anarchií. Pokud si vykořenění lidé bez hodnot myslí, že úcta k lidským právům, obrana bezpečí ve světě, členství v NATO či humanita je omezují, je to nesprávně chápaná svoboda. Která ve svém důsledku otevírá dveře nesvobodě.

Vážím si toho, že jsem při své pracovní cestě na Floridu mohl vystoupit před studenty na Institutu Václava Havla pro lidská práva a diplomacii při SIPA Center na Florida International University v Miami. A jsem velmi rád, že Českou republiku na Floridě reprezentuje the Vaclav Havel Program for Human Rights and Diplomacy at the School of International and Public Affairs. Jsem hrdý na specificky český odkaz tolerance, tvořivosti, svobodného myšlení a uvážlivosti zosobňované Václavem Havlem. Je to odkaz, který nás bezpochyby přesahuje a který je potřebný pro nalezení cesty ze současných politických potíží a krizí. Řečeno slovy Václava Havla: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.