„Zklidnění severojižní magistrály, propojení Národního Muzea a Václavského náměstí pěší zónou a zavedení dopravy na magistrále pod zem je relikt minulosti, na který Praha stejně nemá peníze. Je to z architektonického, dopravního i finančního hlediska nesmyslné“ (Tomáš Hudeček, právě čerstvě zvolený primátor hlavního města Prahy).
Život na Zemi se pohybuje v jistých cyklech. Tvrdí to alespoň meteorologové, klimatologové, odborníci na povodně, ale také sociologové či kulturní antropologové a po zkušenosti s průběhem poslední povodně v Praze to možná budou říkat i politologové.
Po jedenácti letech jsou česká města a vesnice opět zaplavena povodní. Byť na většině území ČR s výjimkou Ústecka „pouze“ povodní padesátiletou, je to v každém případě tragédie pro postižené lidi a oblasti a mimořádná výzva pro politiky. Ti slušní a zodpovědní organizují, řídí a rozhodují, ti druzí se předvádí před televizními kamerami, lamentují, a když někde udělají chyby tak ukazují prstem, kritizují kdeco a snaží se svádět vinu na druhé. Nic nového pod sluncem. Hlavní město Praha se však přeci jenom z tohoto „tradičního vzorce chování“ vymyká. Mediální výstupy současné „pověřené“ politické reprezentace města sleduji s naprostým úžasem. A nedá mi to, abych nepřipomněl základní fakta.