Radarová otázka
Umístění radarové základny na českém území není téma, s kterým bych se setkával jako primátor Prahy. Ačkoliv některé škodolibé hlasy navrhují využití návrhu architekta Kaplického na podobu Národní knihovny na pražské Letné právě k těmto účelům, myslím si, že i přes symboliku střešního „oka“ navržené budovy nepůjde naštěstí o vážně míněný návrh.
Přesto je radar tématem, o kterém vycházejí polemiky vlastně denně a týká se mně velmi zásadně jako občana této země. Jde o otázku, kterou do veřejné diskuse prosadil tehdejší sociálnědemokratický ministr obrany Tvrdík. Dohledal jsem jeho tehdejší prohlášení pro ČTK po jednom ze setkání s americkou stranou, kdy občanům sdělil: „Vyjádřil jsem zájem ČR zapojit se do tohoto programu. Nabídli jsme Spojeným státům možnost rozmístění systému protiraketové obrany na českém území.“(ČTK, 17.12.2002) Taková přímočarost zní téměř neuvěřitelně vzhledem k dnešním vrtkavým postojům ČSSD (a to nejen k radarům).
Na celé diskusi je ale zarážející jiná skutečnost. Zatímco většina politických debat se v naší zemi odehrává na principu „jsem pro“ versus „jsem proti a řešil bych to takto“, radarová debata přešla do velmi nesofistikované přestřelky pro versus proti. Odpůrci umístění radarové základny u nás a raketové v Polsku jsou schopni vytáhnout tisíce negativistických argumentů proti, ale s reálným návrhem řešení našich bezpečnostních potřeb nikdo nepřichází.
Je to s podivem, protože jde o zásadní téma. Na jedné straně je zajištění bezpečnosti vlastní země odvěkým úkolem všech státníků a jeho naplnění nebo nenaplnění znamenalo, znamená a znamenat bude jistou existenci nebo neexistenci celých států. Na druhé straně je pocit bezpečí jednou ze základních životních potřeb příslušníků lidského rodu a právě tento psychologický aspekt byl odvěkým motorem tlaku občana na jeho vládu. Z tohoto pohledu se dnes nacházíme v prapodivném vakuu, kdy se naše bezpečnostní instinkty natolik otupily, že ani relativně nedávná a bolestná historická zkušenost nás nepoučila o důležitosti strategického zajištění bezpečnosti našeho státu.
Mám proto jeden dotaz, který snad toto vakuum trochu naruší.: Číslo, které nikdo nezpochybnil, říká, že hypotetická útočná střela z Íránu by dorazila do Prahy za pouhých 15 minut, do Londýna za 18 minut a do Washingtonu za necelých 30 minut. Jak by odpůrci defenzivní protiraketové základny zajistili naši bezpečnost?
Přesto je radar tématem, o kterém vycházejí polemiky vlastně denně a týká se mně velmi zásadně jako občana této země. Jde o otázku, kterou do veřejné diskuse prosadil tehdejší sociálnědemokratický ministr obrany Tvrdík. Dohledal jsem jeho tehdejší prohlášení pro ČTK po jednom ze setkání s americkou stranou, kdy občanům sdělil: „Vyjádřil jsem zájem ČR zapojit se do tohoto programu. Nabídli jsme Spojeným státům možnost rozmístění systému protiraketové obrany na českém území.“(ČTK, 17.12.2002) Taková přímočarost zní téměř neuvěřitelně vzhledem k dnešním vrtkavým postojům ČSSD (a to nejen k radarům).
Na celé diskusi je ale zarážející jiná skutečnost. Zatímco většina politických debat se v naší zemi odehrává na principu „jsem pro“ versus „jsem proti a řešil bych to takto“, radarová debata přešla do velmi nesofistikované přestřelky pro versus proti. Odpůrci umístění radarové základny u nás a raketové v Polsku jsou schopni vytáhnout tisíce negativistických argumentů proti, ale s reálným návrhem řešení našich bezpečnostních potřeb nikdo nepřichází.
Je to s podivem, protože jde o zásadní téma. Na jedné straně je zajištění bezpečnosti vlastní země odvěkým úkolem všech státníků a jeho naplnění nebo nenaplnění znamenalo, znamená a znamenat bude jistou existenci nebo neexistenci celých států. Na druhé straně je pocit bezpečí jednou ze základních životních potřeb příslušníků lidského rodu a právě tento psychologický aspekt byl odvěkým motorem tlaku občana na jeho vládu. Z tohoto pohledu se dnes nacházíme v prapodivném vakuu, kdy se naše bezpečnostní instinkty natolik otupily, že ani relativně nedávná a bolestná historická zkušenost nás nepoučila o důležitosti strategického zajištění bezpečnosti našeho státu.
Mám proto jeden dotaz, který snad toto vakuum trochu naruší.: Číslo, které nikdo nezpochybnil, říká, že hypotetická útočná střela z Íránu by dorazila do Prahy za pouhých 15 minut, do Londýna za 18 minut a do Washingtonu za necelých 30 minut. Jak by odpůrci defenzivní protiraketové základny zajistili naši bezpečnost?