S tím jak se před lety blížil náš vstup do Evropské unie a my jsme se stali příjemci peněz z rozmanitých evropských fondů, dostala se do českého politického slovníku jedna nová disciplína. Je jím bruselské zlatokopectví. Vlády a ministři se předhánějí v tom, kdo je úspěšnější v čerpání fondů, kdo je schopen dojednat zcela novou dotaci a všichni od premiérů až po starosty malých vísek se předhánějí v sestavování projektů, na které jsou posléze vydobyté peníze použity.

Letošní okurková sezona není výjimkou a tak titulní strany novin plní nadšené predikce prvních „miliard z Bruselu“, které by měly dorazit už do konce roku. Jak je toto každoroční „radování“ krátkozraké nám napoví pohled na čísla, která ukazují naši finanční bilanci s EU, tedy rozdíl mezi tím, co do Evropské unie odvedeme a co k nám přiteče zpátky formou dotace. Od našeho vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2006 k nám z EU přišlo 94,15 mld Kč. Na příspěvcích včetně příspěvku na britskou slevu jsme zaplatili 67,14 mld Kč. Na příspěvcích do Evropské centrální banky, Evropské investiční banky a Evropského fondu uhlí a oceli jsme zaplatili 2,84 mld Kč. Na clech v cenách dováženého zboží jsme jako spotřebitelé zaplatili 23,70 mld Kč. V součtu jsme z EU 94,15 mld dostali a 93,68 mld jsme do Bruselu zaplatili, jsme tedy zřejmě 0,47 mld korun v plusu (zdroj – kalkulace čisté fiskální pozice ČR vůči EU ekonoma Petra Macha). Z novin lze takovou informaci jen velmi těžko získat, ale jen při znalosti těchto komplexních čísel je možné uvést na pravou míru fantastické titulky o miliardách z Bruselu.

Pokud princip velmi zjednoduším, celá dotační politika je přímým transferem peněz každého z nás přes několik úrovní až do evropského rozpočtu za jediným účelem – aby mohly být přerozděleny někam úplně jinam podle kritérií, které nemá jednotlivý občan možnost ovlivnit. Právě tato víra, že nadřazená autorita je schopná mnohem lépe než samotný občan určit, kam půjdou jeho finanční prostředky, je podstatou sociálního inženýrství a toho, co například Friedrich A. Hayek nazval „human design“. Evropská unie a její dotační politiky obecně spoléhají na prozřetelnost evropských úředníků mnohem více než na aktivitu, invenci a podnikavost svých vlastních občanů. To je tím nejpodstatnějším a zároveň nejsmutnějším zjištěním.