Rozhovořím- li se o společnostech Fannie Mae a Freddie Mac, jež předznamenaly finanční krizi, rozhodně nemůžu tvrdit, že to byly produkty všemocného trhu. Obě zmiňované společnosti zakládaly levicové vlády s cílem podpořit trh s bydlením a zvýšit dostupnost bydlení chudším domácnostem. Jednalo se o lichou domněnku plnění politických cílů skrze soukromé zdroje. Probuzení z krásného snu je v současné době o to horší. Fannie Mae a Freddie Mac se cpaly levnými a nekvalitními potravinami, které způsobily „nečekanou“ žaludeční nevolnost. Jejich problémy spočívaly v podezřelých a velice rizikových úvěrech. Problematické půjčky se začaly tvářit jako výjimečné produkty a zbytek světa se začal krmit stejně špatným jídlem. Nikdo nedokázal rozpoznat čerstvé od zkaženého, a tak se nakazil i zbytek celého světa. Volný trh se nedokázal ubránit problému, který vytvořil stát a jeho nedostatečná kontrola vlastní instituce.

Nyní stojí svět na pokraji krize. Analytici bijí na poplach. Léta hojnosti skončila a nastává výkyv v cyklu. Výkyv, na který jsme nebyli připraveni. Krize nabývá globální rozměr. Hlavními tématy posledních dnů jsou krachující bankovní a pojišťovací domy a masivní pomoc americké vlády pro nezodpovědné finanční instituce. Evropské země a jejich představitelé se zmohli jen na posměšky a kritiku, kterou adresovali svobodnému kapitalismu a Spojeným státům americkým s vírou, že jim se přece nemůže nic stát. Kdo ovšem může za současnou situaci, a kdo selhal? Laissez faire nebo stát? Jak si stojí společná Evropa v boji s nadcházející krizí?

Předčasné výroky německého ministra financí o tom, že zdrojem a ohniskem finanční krize jsou pouze Spojené státy americké, které ztrácejí roli finanční supervelmoci, brzy vzaly za své. Během několika dnů byl nucen ten samý ministr sjednat půjčku ve výši 35 miliard Eur ve snaze zachránit německou banku Hypo Real Estate. Štědrá finanční injekce pochází jak ze státních, tak z privátních zdrojů. Podobného faux pas se dopustil i šéf společnost Bank of France, když tvrdil, že před námi není žádné zásadní drama. Co je ovšem na této situaci zarážející, je fakt, jak si mohli evropští politici a ekonomové myslet, že se jich finanční krize nedotkne? Některá měření dokonce ukázala, že evropské finanční domy jsou slabší než jejich američtí konkurenti, a tak muselo být každému jasné, že dříve či později zasáhne starý kontinent stejná pohroma. Další zarážející skutečností je fakt, že evropské vlády a finanční instituce nemají snahu koordinovat své kroky. Vlády nepotřebují jen komunikovat, ale také spolupracovat. Proč irská vláda garantuje vklady a odsává tak peněžní prostředky britských bank? Kde jsou ideály společné a silné Evropy? Není to snad jasným důkazem, že pokud přichází krize, státy prosazují své partikulární zájmy a myšlenka evropské kooperace se stává nereálnou?

Pokud stát zasahuje do finančního trhu prostřednictvím svých firem, měl by je také kontrolovat a řídit. V tomto případě se nejedná o socialismus, ale čistý pragmatismus. Evropa, potažmo celý svět velmi dlouhou dobu nedokázal rozpoznat rizika a přešlapoval na jednom místě místo toho, aby se snažil zamezit blízké krizi. Co v tomto případě platí pro nás? Finanční krize se zcela jistě nedotkne českých finančních domů, protože ty se snad poučily z divokých devadesátých let. Ovšem následné zpomalování americké, britské a německé ekonomiky na nás již vážný dopad mít bude. Co nás tedy může potkat? Dříve nebo později peněžní trhy ovlivní každý obchod. Firmy se zaměří ještě pozorněji na své výdaje. A to ze strachu, že se možnost čerpání úvěru od bank výrazně omezí. Budou se tedy snažit získat co nejvíce finančních prostředků, a tak může docházet k omezování zamýšlených akvizic a rušení plánovaných investic. Automobilový průmysl omezí své investice a výrobu. Spotřebitelé začnou strádat, nezaměstnanost může stoupat. To je samozřejmě nejčernější scénář, který může nastat.

Jaké plyne ponaučení z celé této situace pro Českou republiku? Neměli jsme ztrácet čas a potřebné reformy připravit v letech, kdy ekonomika naší země byla v nejlepší kondici. Představitelé v té době měli být zodpovědní a státní rozpočty měly být vyrovnané, abychom si mohli dovolit vyšší schodky v období krize. Po dlouhém flámu v laciném podniku přichází velmi silná kocovina. Vhodnou dobu na potřebnou reformu jsme prohýřili a doufejme, že náraz, který nás čeká, nebude tak bolestivý, a že polštář, jež jsme si vytvořili, bude co nejměkčí.