Rok 2009 byl rokem ve znamení globální finanční krize a návazné hospodářské recese, která začala naplno dopadat do národních systémů veřejných financí vč. municipálních pokladen. Politici se předháněli a stále předhánějí ve snaze najít účinný všelék, který by jako mávnutím kouzelného proutku vyléčil všechny neduhy ekonomik. Neduhy, jenž ovšem způsobili právě zmiňovaní politici nezodpovědnými zásahy a opakovaným „znásilňováním“ ekonomiky skrze nadměrné přerozdělování finančních prostředků a zbytečnou regulací. Toto „znásilňování“ vedlo a vede k poruchám, které se často zcela nesprávně označují za selhání tržních mechanismů a přitom pouze my sami jsme těmto mechanismům, zosobněných v klasické zásadě ekonomického liberalismu laissez faire, uštědřili několik tvrdých úderů. Z nichž se jednotlivé hospodářské systému mohou vzpamatovávat ještě řadu let. Typickým příkladem těžce knockoutovaného hospodářství může vidět právě u nás, kde sice trvala recese techniky pouze půl roku, od IV. čtvrtletí 2008 do I. čtvrtletí 2009, její dopady však veřejný sektor pocítí i se zpožděním a v delším období. Podniky totiž budou nějakou dobu umazávat krizí vytvořené ztráty, na vývoj reaguje až se zpožděním také zaměstnanost (bez práce je už delší dobu více než 0,5 milionu Čechů). Názor, že návrat k rychlému růstu není pravděpodobný, dokazuje i fakt, že podle nejnovějších údajů Českého statistického úřadu domácí HDP ve IV. kvartále 2009 rostl pomaleji než ve III. kvartále 2009 (o 0,7 %. resp. 0,8 %). Meziročně jsme se tak koncem roku nacházeli stále hluboko, konkrétně 4,1 % pod úrovní roku 2008. Tato čísla ukazují, že české hospodářství prochází nemocí, jejíž léčba nebude rozhodně jednoduchá.

Veřejné příjmy zaznamenávají velký pád a státní správa a samospráva je proto konfrontována se silným tlakem na úspornost, šetření na straně výdajů se stalo naprostou nezbytností. V českém systému veřejných financí totiž vloni meziročně chybělo 18,5 % daňových výnosů. Schodek státního rozpočtu 2009 dosáhl úrovně 192,2 mld. Kč, šlo tak o meziroční zhoršení o 172,8 mld. Kč. Úroky ze státního dluhu vzrostly o 18,6 %. Samotný státní dluh k 31. prosinci dosáhl astronomických 1 178 mld. Kč – každý Čech tak po přepočtu dluží přes 112 tisíc korun. Úroveň a především tendence dalšího zadlužování naší země je skutečně alarmující. I proto jsme přes výhrady ve vztahu ke zvyšování daní podporovali Janotův balíček, který představoval alespoň symbolické částečné sešlápnutí brzdy v dalším zatěžování naší země. Původně mělo jít o snížení deficitu o 68 mld. Kč, skandální rozpočtové přesuny při samotném schvalování státního rozpočtu na rok 2010 však představovaly reálné navýšení veřejných výdajů o 12 mld. Kč a tím prakticky i likvidaci již tak skromných škrtů a negaci jakýchkoliv úspor.

Zvítězila populistická předvolební kampaň ČSSD, z Janotova balíčku zbylo v podstatě jen zvyšování daní. Ministrovi nezbylo než s hrůzou a zoufalou bezmocí sledovat sebevražedné činění mašinerie levicových poslanců, kteří rozvrátili jeho marné návrhy a prosadili další utrácení – projídání naší budoucnosti. Levice ostatně už po dlouhou dobu své nedávné vlády a – což je opravdu na pováženou – v době robustního hospodářského růstu lehkomyslně zadlužovala republiku a její občany: v letech 2002 až 2006 se státní dluh zdvojnásobil z 396 mld. Kč na 803 mld. Kč. Podle současných kroků a návrhů sociální demokracie je přitom naprosto jasné, že v této politice hodlá pokračovat i nadále, a to i přes to, že musí moc dobře vědět, v jakém stavu se české veřejné finance nacházejí. To, co se odehrálo na půdě sněmovny, je jen důkazem její do očí bijící nezodpovědnosti. Pro připomenutí, pro rozpočet hlasovali poslanci ČSSD, 5 lidovců, 4 zelení a 4 nezařazení poslanci. Tito politici vyměnili budoucnost za okamžitou spotřebu. Přitom moc dobře vědí, že dluhy je třeba splácet. Přesto schválili historicky nejvyšší deficit 162,7 mld. Kč a zatížili další generace českých občanů.

Zatímco marnotratná levice zadlužuje republiku, hlavní město Praha své závazky neustále výrazně snižuje. Přitom by si mohlo půjčovat snadno, je velmi důvěryhodným dlužníkem. Kategorický imperativ malého, levného a efektivního státu nás však vede přesně opačnou cestou. Včas a řádně své dluhy splácíme, naposledy v roce 2009 šlo o úhradu II. emise obligací v objemu 6,92 mld. Kč. Podařilo se nám tak zadlužení metropole snížit o pětinu! V letošním roce proti proudu – krizi a okolnímu vývoji navzdory – postupujeme dál a dál: chystáme se k úhradě úvěru ING ve výši 3,75 mld. Kč. Snižujeme tak náklady dluhové služby a upevňujeme pražský rating, který byl aktuálně potvrzen na stávající úrovni se stabilním výhledem. Co víc, pracujeme na další minimalizaci neefektivních provozních výdajů na veřejnou správu. Ačkoliv jsme dosud navrhli úspory v kumulativní výši přes 1,5 mld. Kč, pokračujeme v hledání dalších vnitřních rezerv hospodaření. Po mnoha organizačních, procesních a personálních auditech mimochodem tvrdá debyrokratizace ušetřila mnohé městské prostředky, Praha díky ní byla na krizi lépe připravena. Ekonomická efektivnost je již delší dobu pro vysoké manažery magistrátního úřadu a městských organizací nadřazeným cílem.

Praha hospodaří dlouhodobě odpovědně, její rozpočet se vyznačuje vysokou disciplinou a fiskální racionalitou, provozní výdaje navyšuje o méně než inflaci. Městská pokladna je zkrátka velmi konzervativní. Dopad snížení daňových příjmů je nicméně znatelný. Hlavní město naštěstí nikdy nedalo na optimistické predikce ministerstva financí, a proto se nyní nemusí vyrovnávat s propadem plného rozměru. Přesto Praha neusnula na vavřínech a včas přijala mnohá protikrizová opatření: úspory provozních nákladů, nenavyšování mandatorních výdajů, zmrazení mezd, pokračování auditů, přehodnocení a optimalizaci časového harmonogramu realizace neprioritních investičních akcí, tvorbu rezervy pro případné další výpadky plnění daňových výnosů aj. Fiskální úspory jsou nevyhnutelné, protože držení vysokých deficitů veřejných rozpočtů je cesta do pekel. Fatální nepřizpůsobivost myšlení některých politiků vede ke katastrofální neudržitelnosti vládních financí, hrozbě dluhové spirály a ztížení růstu ekonomiky – zvyšování úrokové hladiny v ekonomice dopadá tvrdě i na občany a firmy. Praha proto už dávno začala tomuto vývoji stavět hráz, protože se nechce dostat do situace, kdy by ji stejně jako vládním financím zvonila hrana.