Premiér nesmí libovolně shodit celou vládu

05. 05. 2017 | 08:00
Přečteno 24017 krát
Proč?
Protože premiér přeci není car nebo sultán, a nemůže sesadit vládu proti její vůli. Vláda v České republice je kolektivní orgán, ne sekretariát autokratického premiéra. Chápu své kolegy, že se bojí mít na Hradě cara, ale neměli by proto dovolit vznik sultanátu v podhradí.


I. Ústavní principy

Za prvé, skutečnost, že předseda vlády nemůže libovolně sesadit svou vládu, plyne z hlediska základních ústavních principů, konkrétně:

1) Platí princip, že vláda rozhoduje ve sboru; rozhodnutí o demisi vlády je zásadní rozhodnutí vlády, které už z principu nelze delegovat na premiéra.

2) Platí princip, že veřejná moc a její orgány smějí pouze to, co je jim dovoleno. Neplatí pro ně opačný princip, že co není zakázáno, je dovoleno - ten platí jen pro občany a soukromé osoby. Viz čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy1). A nikde v Ústavě se nepíše, že demise předsedy vlády má nebo smí mít automaticky za právní následek pád vlády jako celku. Nevím, o co bych mohl opřít existenci údajného principu, že vláda stojí a padá se svým premiérem, určitě to nepatří k základním znakům parlamentní formy vlády. Navíc parlamentní forma vlády je záležitost doktrinální a politologická, ne právní, není to něco, co by někde bylo přesně nadefinováno, ale jde jen o zpětné zobecnění reálně existujících ústavních systémů.


II. Výklad prostřednictvím textu Ústavy (gramatický a logický výklad)

Za druhé, k závěru, že demise předsedy vlády nemá mít automaticky za právní následek pád vlády jako celku, lze spolehlivě dojít následujícím logickým a gramatickým výkladem textu Ústavy:

1. Podstatou práva jsou pravidla a výjimky z nich, obecná a speciální ustanovení. Platí právní metaprincip, že speciální pravidlo ruší - či přesněji přebíjí - obecné pravidlo, lex specialis derogat legi generali. Prostě výjimka. Příklad: Máme obecné pravidlo, že na křižovatce musím dát přednost autům, která přijíždějí zprava. Ale také máme výjimku, že když jsem na hlavní, mám přednost já, a to i před auty přijíždějícími zprava.

2. V článcích 62 a 63 Ústavy jsou obecně vyjmenovány pravomoci prezidenta republiky. Z těchto dvou článkům se dozvím, jaké pravomoci prezidenta vlastně existují. Ve vztahu k vládě se z čl. 62 písm. a) dozvím, že existuje následujících osm pravomocí prezidenta republiky:

a) jmenování předsedy vlády,
b) jmenování člena vlády (jiného než předsedy),
c) přijetí demise předsedy vlády,
d) přijetí demise člena vlády (jiného než předsedy),
e) přijetí demise vlády (jako celku),
f) odvolání předsedy vlády,
g) odvolání člena vlády (jiného, než předsedy), a
h) odvolání vlády (jako celku).

(Odbočka: Za zaznamenání stojí, že Ústava nezná prezidentovu pravomoc jmenovat vládu. Ústava zná pouze "jmenovanou vládu", a praxe zná lejstro, kde se na ručním papíře se státním znakem píše: "Vážený pane Bohuslave Sobotko, jmenuji Vás předsedou vlády"; také zná lejstro na ručním papíře se státním znakem, kde se píše: "Vážený pane Lubomíre Zaorálku, na návrh předsedy vlády Vás jmenuji ministrem a pověřuji Vás řízením ministerstva zahraničních věcí"; ale praxe nezná žádné lejstro, kde by se psalo: "Vážení pánové, jmenuji Vás vládou a jednotlivé funkce mezi Vás rozděluji takto: ...". Je to logické, vláda vzniká na etapy nejdříve jmenováním předsedy a pak jednotlivě ostatních členů vlády. Ergo ten, kdo to ustanovení psal, pravděpodobně věděl, co píše, a nepsal to jen tak nazdařbůh, jinak by tam totiž otrocky doplnil i jmenování vlády.)

Dílčí závěr: Ústava České republiky zná demisi předsedy vlády, zná demisi jiného člena vlády a zná demisi vlády.

3. V článcích 68, 73, 74 a 75 jsou speciální ustanovení, která nám korigují jednotlivé prezidentské pravomoci vyjmenované v čl. 62 a 63 pokud se sestavování a sestřelování vlád týče:

ad a) Jmenování premiéra: Pravomoc prezidenta jmenovat premiéra nijak konkretizována (tedy omezena) není - prostě to záleží na prezidentovi;

ad b) Jmenování člena vlády: Článek 68 odst. 2 konkretizuje jmenování člena vlády - omezuje prezidenta v tom smyslu, že smí členem vlády jmenovat jen osobu, kterou mu navrhne premiér.2)

ad c) Demise předsedy vlády: O demisi předsedy vlády se nedozvíme nic nového, jen to, že ji podává do rukou prezidenta (článek 73 odst. 1 věta první). Hnidopich by z toho možná dovodil, že ji nemůže poslat poštou nebo po poslovi.

ad d) Demise člena vlády: Z druhé věty článku 73 odst. 1 se dozvíme, že člen vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády - tedy premiér zde má fungovat jako posel, v praxi však může demisi člena vlády roztrhat nebo aspoň pozdržet, právní obrana proti tomu není.

ad e) Demise vlády: Demisi vlády jako celku ustanovení článku 73 odst. 2 a 3 a článku 75 konkretizují tak, že říkají, kdy vláda demisi podat musí. Vláda musí podat demisi v případě, že:

- Sněmovna odmítla vyslovit vládě na její žádost důvěru,
- Sněmovna sama, aktivně, vyslovila vládě nedůvěru, a
- po volbách, tedy přesně "po ustavující schůzi Poslanecké sněmovny" (toto ustanovení mimochodem stanoví maximální životnost jakékoli vlády, tj. vláda nesmí přežít sněmovní volby - to je princip);

logicky z toho plyne, že ve všech ostatních případech - tedy kdykoli - vláda demisi podat smí. O proceduře, jak vláda podává demisi, se z těchto ustanovení ale nedozvíme nic.

(Odbočka: Bylo by lákavé obdobně rozebrat i limity dalších tří shora uvedených pravomocí prezidenta, tedy pravomocí odvolat předsedu vlády, odvolat jiného člena vlády a odvolat vládu jako celek, ale pro tento článek to není podstatné a nechci své oponenty trápit víc, než považuji za nutné.)

4. Dále se musíme zabývat články 67 a 76. Z článku 67 se dozvíme, že vláda existuje a je ústavním orgánem (tedy je to víc než parta, která se sešla někde u piva), a dále kdo vládu tvoří - tedy že je to kolektivní orgán. Z článku 76 se dozvíme, jak vláda rozhoduje: že rozhoduje ve sboru a k přijetí jejího usnesení je třeba nadpoloviční většiny všech členů (nestačí tedy jen přítomní členové a nestačí rozhodnutí premiéra).

5. Nikde v Ústavě se nic nepíše o nějaké speciální proceduře, podle které by vláda rozhodovala o své demisi. Nikde v Ústavě není žádné ustanovení, které by umožňovalo vládě přenést toto rozhodnutí na svého předsedu. Protože ale demise vlády existuje - jinak by se o ní články 62, 73 a 75 nemohly zmiňovat - je třeba na demisi vlády použít obecné ustanovení Ústavy. Tímto obecným ustanovením je výše zmíněný článek 76.

ZÁVĚR: Demisi může vláda podat jen tak, že o tom přijme usnesení. K přijetí takového usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů vlády. Toto usnesení nelze nahradit osobním rozhodnutím předsedy vlády.



III. Výklad ad absurdum

Za třetí, uvedený závěr podpoří i tzv. výklad ad absurdum, tj. domyslíme-li, k čemu všemu by princip "vláda stojí a padá se svým premiérem" mohl v praxi vést.

Dobře, dejme tomu, že platí princip, že když podá premiér demisi, padá tím celá vláda. Takže v důsledku toho by premiér disponující silnou sněmovní jednobarevnou většinou nemohl prostě v polovině volebního období říct, že chce odejít v nejlepším a dát demisi, aniž by tím shodil celou vládu a nedal prezidentu republiky možnost hrát jeho vlastní politické hry.

Dobře, dejme tomu, že platí princip, že když podá premiér demisi, padá tím celá vláda. Takže když bude premiér chtít nebo bude muset odejít ze zdravotních důvodů, bude to mít za následek pád celé vlády a možná i politický chaos. Proč? Má to logiku?

Dobře, dejme tomu, že platí princip, že když podá premiér demisi, padá tím celá vláda. Takže když premiér zemře (nic zlého Bohuslavu Sobotkovi nepřeji), automaticky tím přestane existovat vláda ... až do jmenování nového premiéra a nových členů vlády. Vláda přeci stojí a padá se svým premiérem, že ... pokud mi někdo chce namítnout, že zbytek vlády přeci může dovládnout na základě prezidentova pověření podle čl. 62 písm. d) Ústavy3) - tak nemohla. Takto prezident může pověřit jen vládu, a ta premiérovou smrtí přece přestala existovat, tedy nebude koho pověřit ...

Abych nekončil tak pesimisticky, dejme tomu, že nějaký mimořádně úspěšný a všemi milovaný český premiér povýší na eurokomisaře či dokonce předsedu Komise EU nebo předsedu Evropské rady. Proč by kvůli tomu měla padat i jeho mimořádně úspěšná a všemi milovaná vláda?


IV. Historický exkurs poprvé

1) První republika:

Běžně znala nahrazení premiéra v rámci jedné vlády. Šlo o tyto vlády:

Dne 12. října 1926 byla jmenována tzv. třetí Švehlova vláda. V roce 1927 však Antonín Švehla vážně onemocněl, zpočátku byl zastupován, ale 1. února 1929 se rozhodl podat demisi. Byl nahrazen Františkem Udržalem, aniž by to bylo považováno za pád vlády jako celku.4)

Dne 5. listopadu 1935 vystřídal premiéra Jana Malypetra premiér Milan Hodža. Stále se však jednalo o tu samou vládu, existující od 4. června do 18. prosince 1935.5)

2) Únor 1948:

Únor 1948 je smutnou kapitolou z naší historie, mluví se o něm nepřesně jako o puči, aby se zastřel fakt, že Gottwald se dostal k moci dokonale legální cestou. Oč tehdy - z právního úhlu pohledu - šlo?

Nekomunističtí ministři podali demisi v naději, že buď ji prezident Beneš nepřijme a tím posílí jejich politickou pozici ve vládě, nebo to povede k pádu celé vlády, jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Jenže: těch ministrů nebyla nadpoloviční většina. Kdyby byla, bylo by to bývalo považováno za většinové rozhodnutí vlády prakticky se rovnající demisi vlády. Jenže tehdejší vláda měla 26 členů a demisi jich podalo jen 12. (Mimochodem, právě proto byl tak zásadní postoj nestranických ministrů Jana Masaryka a Ludvíka Svobody, kteří demisi nepodali a mohli výsledek zvrátit; proto byl klíčový postoj ministrů sociální demokracie, kteří rovněž nepodali demise, ač na to ministři za Československou stranu lidovou, Československou stranu národně socialistickou a Demokratickou stranu spoléhali.) To umožnilo Gottwaldovi zaujmout postoj, že vláda trvá a navrhnout prostě její doplnění. Ano, je to hnusné argumentovat Gottwaldem, ale podstatné pro nás je, že všichni tehdy považovali za samozřejmé ty počty, to, že vláda rozhoduje nadpoloviční většinou, na kterou bohužel nekomunističtí ministři nedosáhli, ač mohli. Pokud by na ni dosáhli, pokud by demise podali i Jan Masaryk a Ludvík Svoboda, pokud by je nepodrazila sociální demokracie - Gottwaldova vláda by padla a zřejmě by následovaly volby. (Jiná věc je, jak by takové volby dopadly, ale podobné spekulace přenechám politologům.)

Přestože tím bylo vymalováno a zdeptaná protikomunistická opozice rezignovala, Gottwald, zakládající si na naprosté legalitě své moci, správně cítil, že by to chtělo vedle surové právní legality i trochu té politické legitimity, že prostě bez dalšího nechat odejít skoro polovinu vlády a zbytek úplně překopat, to vše v situaci hluboké politické krize, není úplně to pravé ořechové. Proto si 11. března 1948 nechal Ústavodárným národním shromážděním schválit nové vládní programové prohlášení, tj. nechal si potvrdit pro svoji staronovou vládu parlamentní důvěru (aniž by to bylo nutné) - jednohlasně, de facto aklamací, den po smrti Jana Masaryka už jaksi nikdo neměl odvahu hlasovat proti. 16. dubna 1948 nechal ústavním zákonem limitovat mandát Ústavodárného národního shromáždění 17. červnem 1948, nechal vyhlásit nové volby na 30. květen 1948 a 9. května 1948 nechal schválit novou ústavu - rovněž fakticky aklamací; pouze prezident Beneš se vzepřel, podpis odmítl a abdikoval.6)

Proč to všechno uvádím? Proto, abych ukázal, že dokonce ani Klementa Gottwalda nikdy v únoru 1948 nebo poté nenapadlo říct větu "vláda stojí a padá s premiérem". Pokud by ta věta tehdy platila, nemělo by totiž vůbec smysl pokoušet se shodit vládu podáním demise 12 ministrů - za žádných okolností by to nemohlo mít jako právní následek pád vlády.

3) Socialistické vlády

Dne 28. září 1969 byla předsednictvem České národní rady jmenována vláda ČSR, která vládla do 9. prosince 1971. Tato vláda stihla mít dva předsedy, nejdříve Josefa Kempného, který se ale asi nějak znelíbil a proto byl od 28. ledna 1970 nahrazen Josefem Korčákem. Vláda kvůli tomu nepadla.7)

Absolutní rekordmankou ale byla vláda nastoupivší 18. června 1986, v jejímž čele se postupně vystřídali hned 4 předsedové: Josefa Korčáka v rámci hry na perestrojku nejdříve od 20. března 1987 vystřídal Ladislav Adamec, ten ale později povýšil z českého premiéra na československého a byl proto 12. října 1988 v čele české vlády nahrazen Františkem Pitrou. Toho pak nahradil od 6. února 1990 Petr Pithart - důvod rozvádět netřeba, technicky to byla obdoba Gottwaldova postupu v roce 1948, jenže naruby; Pithart pak tuto původně komunistickou vládu dovedl k prvním demokratickým volbám od roku 1935, načež jeho vláda zcela regulérně podala demisi 29. června 1990, aby uvolnila místo nové vládě, vedené opět Petrem Pithartem. 8)

Proč to připomínám? Vždyť to přece byly komunistické vlády ... říkám to proto, že technologie vzniku, střídání a zániku vlád se od roku 1920 nijak zvlášť nezměnila. Změnilo se jen pár věcí:

a) Ústavy jsou stále více košatější, to, co musela nejdříve vyřešit praxe, další ústavy kodifikují. Například až do roku 1968 naše ústavy neznaly vládu vládnoucí provizorně v demisi, byť to byla běžná praxe už za První republiky.

b) Od roku 1948 mají vlády povinnost žádat parlament o důvěru, musejí mít tuto důvěru danou explicitně. Dříve stačila důvěra implicitní. Proto také doktrína První republika rozlišovala vlády úřednické a politické a dnešní doktrína v tom tápe: Úřednické vlády byly nikoli ty, které tvořili úředníci či "ne-politici", ale ty, které se rozhodly nepožádat parlament o vyslovení důvěry (s tím, že parlament, kdyby chtěl, mohl jim vyjádřit nedůvěru); tím bylo jejich politické postavení automaticky slabší, než postavení vlád disoponujících explicitně danou parlamentní důvěrou, tj.byly to vlády udržovací, provizorní, úřednické, nečekala se od nich žádná zásadní rozhodnutí. Komunistická Ústava 9. května to v roce 1948 z ideologických důvodů změnila, v roce 1992 to už nikdo nepamatoval, všichni to měli zažité a proto to bez jakékoli pozornosti přešlo do Ústavy současné. Proto také Josef Tošenovský (jinak úředník "jak poleno, že ...), Jan Fischer a Jiří Rusnok si o důvěru museli Poslanecké sněmovně říct, protože česká ústava vznik úřednických vlád zcela zbytečně neumožňuje. Premiéři Jan Černý (1920 - 1921 a 1926, jinak mnohaletý ministr vnitra) a gen. Jan Syrový (1938) si o ni neřekli, jejich vlády byly provizorní, určené k vyřizování technikálií, a proto jejich vlády nazýváme úřednickými).

c) Konečně, Ústava z roku 1993 posílila postavení premiéra - šlo pravděpodobně o výsledek politického špičkování mezi tehdejšími prezidentem Václavem Havlem a premiérem Václavem Klausem. Od té doby prezident nemůže nikoho jmenovat do vlády ani ho z ní odvolat bez návrhu premiéra. Prezidenti to sice nedělali ani nikdy dříve, ale teoreticky by mohli.

Ústava z roku 1993 však nezavedla princip "vláda stojí a padá s premiérem" - to už je extrémní extenzivní výklad, odporující principu vyjádřenému v čl. 2 odst. 3 Ústavy; ten velí vykládat vše, co dává komukoli do rukou veřejnou moc, nikoli extenzivně, ale naopak maximálně restriktivně. Lidsky řečeno, kdykoli jde o moc, má dostat přednost výklad, který je pro moc méně příznivý.


V. Premiér podá demisi - a co dál?

Je třeba rozlišovat a vycházet z toho, PROČ premiér podává demisi - v tom je klíč ke všemu.

1) Pokud se premiér rozhodne rezignovat z důvodů, které souvisejí výlučně s jeho osobou a nemají politický charakter (např. proto, že premiér povýší na eurokomisaře, proto, že je tak nemocen, že mu to brání ve výkonu funkce, proto, že mu pohrozila manželka, že se s ním rozvede, jestli už nebude od té politiky pokoj, nebo proto, že už prostě chce mít klid, pěstovat kytičky a objímat stromy), pak není důvod k tomu, aby padla i vláda. Ideální řešení v takovém případě je, aby premiér nebo jeho strana doporučili nástupce, přijatelného i pro případné koaliční partnery, a vláda může fungovat dál bez toho, že by kvůli tomu musel být na pořad jednání Sněmovny mimořádně zařazen bod "hlasování o žádosti vlády o vyslovení důvěry".

2) Totéž platí, pokud se premiér rozhodne rezignovat z důvodů, které se sice týkají výlučně jeho osoby, ale jsou politické - třeba že je obviněn z defraudace. Stará vláda s novým premiérem, byť nerekonstruovaná, by ale měla zvážit možnost podle čl. 71 Ústavy a nechat si důvěru Sněmovny vládě potvrdit. Protože vláda potřebuje existovat nejen legálně, ale i legitimně, a přeci jenom důvěra ve vládu, kterou vedla osoba obviněná z defraudace, může být otřesena. Ale to by bylo čistě politické rozhodnutí vlády, žádnou takovou povinnost vláda nemá. Mimochodem - bylo by to rozhodnutí vlády, ne premiéra, i tady totiž platí článek 76 jako obecná norma, ze které neexistuje výjimka.

Žádost staré vlády s novým premiérem o vyslovení důvěry by ale měla být pravidlem v situaci, kdy nový premiér výrazně obmění složení vlády: zejména pokud si do ní přizve dosavadní opoziční strany anebo z ní vyhodí některou ze stávajících koaličních stran. Takový postup, aby byl nejen legální, ale i legitimní, by měl být zhojen právě tím, že takto zásadně rekonstruovaná vláda požádá Sněmovnu o (opětovné) vyslovení důvěry. V civilizované zemi by to měla být samozřejmost a morální povinnost. Pokud by tak vláda neučinila, zůstává ještě možnost alespoň 50 poslanců vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Nestane-li se ani to, potvrdí tím Sněmovna vládě důvěru implicitně.

Potvrdí-li Sněmovna vládě výslovně svou důvěru, obnoví se tím otřesená politická legitimita vlády a vše bude OK. Pokud o důvěrtu vláda požádá a nezísklá ji, popř. bude-li jí vyslovena nedůvěra, pak taková vláda má samozřejmě povinnost podat demisi (první věta článku 73 odst. 2 Ústavy) - mimochodem, tuto povinnost znala už i Ústava z roku 1920, byla logickou součástí konceptu "úřednických vlád".

A co dělat v situaci, kdy premiér chce odejít a vzít sebou celou vládu?

Takový premiér by především měl na pořad schůze vlády zařadit bod "hlasování o demisi vlády". Pokud bude úspěšný a vláda si svou demisi odhlasuje (viz čl. 76 Ústavy), premiér podá jménem vlády demisi.

Pokud se vláda svému premiérovi vzepře, premiér by měl zvážit podání demise za svou osobu, protože v ten moment jeho aktuální politická pozice krutě oslabí. (Záměrně píši o aktuální politické pozici, protože nikde není psáno, že další vývoj nedá odcházejícímu premiérovi za pravdu a on se jednoho dne nevrátí jako naprostý king.)


VI. Historický exkurs podruhé - co Špidla, Gross a Nečas?

Co vláda Vladimíra Špidly? Ten přeci podal demisi a bylo to bráno jako demise celé vlády?

Nebyl to správný postup, ale prostě to prošlo. Kde není žalobce, není ani soudce, a důvod pádu vlády tehdy byl jasně politický - totální propad ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu a nijak závrtaný výsledek ostatních koaličních partnerů. Šlo o postup dohodnutý s ostatními koaličními partnery, kteří zachovali své pozice i v následující Grossově vládě a zabránili tak předčasným volbám, které by jinak asi následovaly a je smetly ze scény. Jinými slovy, ten postup nebyl úplně legální, ale byl legitimní.

Obdobně to platilo u Grossovy vlády, kde se mi nepodařilo dohledat, zda demisi podala vláda jako celek nebo ji podal jen Stanislav Gross. Skutečností zůstává, že ministři za KDU-ČSL a za US-DEU podali demisi již měsíc před Grossem a že Grossova vláda byla v okamžiku jeho/své demise již fakticky nefunkční.

Trochu jiná situace je s Petrem Nečasem, kde se důvod demise vztahoval výhradně k jeho osobě a který navíc měl údajně tvrdit, že podává demisi "podle první věty článku 73", čímž chtěl pravděpodobně říci, že podává demisi sám za sebe. Nevím, zda to jeho vládní kolegy nenapadlo nebo k tomu neměli dost odvahy, ale měli trvat na tom, že jde o osobní demisi premiéra, vláda dál funguje, případně doporučit osobu nového premiéra. Teoreticky mohl této vládě až do voleb vládě předsedat její 1. místopředseda Karel Schwarzenberg, pokud by prezident otálel s jmenováním náhradního premiéra.

A ještě jiná situace je dnes, kdy demise premiéra má sloužit k vyšachování ze hry nepohodlného koaličního partnera těsně před volbami, nota bene v situaci, kdy ministři za ANO by pro demisi vlády jistě nehlasovali, pokud by měli tu možnost, a ministři za KDU-ČSL pravděpodobně rovněž ne. Nadto je otázkou, nakolik šlo o promyšlený krok premiéra a nakolik o náhlé impulsivní jednání, kterého dnes lituje a rád by je nějak odestál. Považovat za takovéto situace Sobotkovu demisi za demisi vlády by bylo obcházením demokratických procedur a politické reality a jako takové by bylo nejen nelegální, ale i nelegitimní. A naše Ústava, na rozdíl od té komunistické, vyžaduje nejen legalitu, ale i legitimitu.


A na závěr:

VII. Jak by Ústava musela vypadat, aby vláda padla se svým premiérem? Aneb náměty de lege ferenda

Princip "vláda stojí a padá s premiérem" má nejen svá negativa, ale i pozitiva - proto je navzdory Ústavě tak sveřepě prosazován, tu tím, tu oním, podle toho, komu se to zrovna víc hodí. Premiéra a jeho stranu to činí silnějším vůči koaličním partnerům i vůči prezidentu republiky, může to být bič na koaliční partnery. Jak by tedy Ústava musela vypadat, aby byla s tímto principem v souladu?

Musela by obsahovat příslušnou výjimku z pravidla - viz část I., odstavec 2 výše.

Článek 73 odst. 1 by např. musel znít takto (nově doplněný text je označen tučně):

"(1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky; demise předsedy vlády se považuje za demisi vlády. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády."

Nebo takto:

"(1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky; předseda vlády může současně rozhodnout, že jeho demise se považuje za demisi vlády. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády."

Nebo takto:

"(1) Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky; demise předsedy vlády se považuje za demisi vlády, nerozhodne-li vláda jinak. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády."

Nebo by článek 76 musel vypadat třeba takto:

"Článek 76

(1) Vláda rozhoduje ve sboru.
(2) K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů.
(3) Rozhodnutí vlády o tom, že podá demisi, může být nahrazeno demisí předsedy vlády."


Popř. s dovětkem "nerozhodne-li vláda jinak".

Ústava by určitě měla umožňovat premiérovi odejít čistě z osobních, nepolitických důvodů, aniž by sebou musel vzít celou vládu a případně i vyvolat politickou krizi. A bylo by na zvážení, chceme-li princip vláda stojí a padá s premiérem, zda nechat rozhodnutí o pádu vlády čistě na premiérovi, nebo dát navíc vládě možnost se bránit a odhlasovat si, že vláda trvá dál i bez premiéra.

A především, by bylo dobré mít v tomto jasno a nastolit právní jistotu i v oblasti existence a trvání českých vlád, protože právní jistota je základ právního státu a tím přeci chceme být. A novodobé Gottwaldy je třeba zastavit legálně a legitimně.




Poznámky:

1) Platná Ústava je zde:

2) Mezi ústavními právníky (a také mezi politiky) panuje letitý spor o to, zda prezident musí vždy vyhovět návrhu předsedy vlády, nebo zda si může vyžádat návrh jiný. Jinými slovy zda smí vybírat pouze z lidí, které mu premiér navrhne, nebo je premiérovým návrhem jmenovat určitou osobu vázán.

3) "Prezident republiky: ... d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády" ...

4)
https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99et%C3%AD_vl%C3%A1da_Anton%C3%ADna_%C5%A0vehly"
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_vl%C3%A1da_Franti%C5%A1ka_Udr%C5%BEala"

5) https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_vl%C3%A1da_Milana_Hod%C5%BEi"

6) Viz stenozáznamy z jednání Ústavodárného národního shromáždění ve dnech 10. a 11. března 1948 a 9. května 1948:

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/094schuz/s094001.htm"
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/095schuz/s095007.htm"
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/114schuz/s114002.htm"

(Málo se doceňuje fakt, že mezi 4. únorem a 10. březnem 1948 se parlament vůbec nesešel. V době politické krize je to docela zvláštní a vypovídá to něco i o povaze režimu 1945 - 1948.)

7) https://cs.wikipedia.org/wiki/Vl%C3%A1da_Josefa_Kempn%C3%A9ho_a_Josefa_Kor%C4%8D%C3%A1ka"

8) https://cs.wikipedia.org/wiki/Vl%C3%A1da_Josefa_Kor%C4%8D%C3%A1ka,_Ladislava_Adamce,_Franti%C5%A1ka_Pitry_a_Petra_Pitharta"


Edit: V části V., odstavci 1) slovo "navrhli" opraveno na "doporučili".

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy