Kdybych byl učitel, asi bych také stávkoval za vyšší plat. Naštěstí nejsem učitel. Proč? Protože pocházím z učitelské rodiny a vím, co toto povolání obnáší.

Být učitelem nebylo v českých zemích nikdy terno. Z dětství si pamatuji, co obnášel zákaz výkonu povolání otce a jaké ústrky, šikany a ponižování musela snášet matka. Stát nebyl laskavý chlebodárce, nýbrž zdroj útisku, strachu a nejistoty. A i když už dnes odpadly požadavky na stranickou loajalitu, stát se k učitelům nechová správně.

Víte, že učitelství je zaměstnání, kde jsou snad nejvíce rovnostářské platy bez ohledu na výkon? Šikovný právník, lékař, stavař nebo elektroinženýr si dnes může přijít na pěkné peníze, když se snaží a má trochu štěstí. Ne tak učitel. Jeho příjmy jsou beznadějně omezeny tabulkami a tarify. Učitel, který si chce přilepšit, jde dělat finančního poradce – někteří jsou velice dobří, protože i tato profese vyžaduje umění jednat s lidmi a schopnost srozumitelně vysvětlovat složité věci!

Ne každý učitel však chce změnit profesi, už jen proto, že někteří ji považují doslova za své poslání. Tak se stává, že ve školství zůstávají dva druhy lidí: jedni jsou takřka světci, kteří své povolání milují a žáci je mají rádi. Druzí jsou… slušně řečeno takového druhu, že nejsou schopni se uplatnit nikde jinde než právě ve školství. Peníze však berou všichni téměř stejné.

Jednou z možností řešení tohoto neblahého stavu je uvolnit ruce ředitelům škol ve stanovení platů. Ředitelka (ženy převažují) obvykle ví nejlépe, kdo si zaslouží přidat a kdo ne. Rozhodně zde je cesta, jak řešit nespravedlivý a škodlivý systém odměňování. Bez tohoto kroku by plošné zvyšování platů nic nevyřešilo. Škoda, že školské odbory nic podobného nepožadují.

Změnit by se mělo i postavení rodičovských sdružení. Doposud to vypadá tak, že jednou za pár týdnů dostanou pro změnu vynadáno rodiče namísto svých potomků. Správně bych však rodičovské sdružení mělo vykonávat roli jakési dozorčí rady, které škola předkládá doslova i přeneseně své účty. Fantazie? Podobný systém funguje v mnoha zemích. V České republice by snad pomohl překonat tereziánsko-stalinské dědictví všemocného státu. Rovněž by měla být zavedena role školského ombudsmana, protože v současnosti si nelze účinně stěžovat na případy šikany, ať už její obětí a pachatelem je kdokoli.

Učitelská stávka však nemá velkou podporu mezi veřejností i z jiného důvodu. Mnoho Čechů totiž vzpomíná na svá školní léta s nechutí nebo dokonce s nenávistí. Není divu: pro mnohé jsou vzpomínky na školní docházku spojeny s bezbřehou nudou (to v lepším případě), eventuálně s šikanou ze strany spolužáků či učitelů. Vzpomínky na učitele hřímajícího, až okenní tabulky drnčí, „jak to že to neumíš, vole, jdi si sednout, idiote, dej mi žákovskou knížku,“ nejsou dobrým vkladem do šťastného života. A nejsou ani dobrou vizitkou učitelství jakožto stavu. Kdekdo jako žák či student narazil na nějakého sadistického zvrhlíka či psychotika vylévajícího si zlost své ubohé duše na dětech. Sadisté na školách učit směli, pokud podepsali souhlas se vstupem sovětských vojsk. A pak má mít učitelství nějakou prestiž!

Zcela jiné vzpomínky mívají na školu Seveřané. Dánské školství ve své současné podobě založil pastor Nikolaj Frederik Severin Grundtvig (1783 –1872). Jeho zásadou bylo, že žáci a studenti mají být připraveni na aktivní účast ve společnosti a v životě. Zatímco české školství vychovávalo zakřiknuté a nesamostatné služebníky režimu (od Marie Terezie až dodnes), Grundtvigovi následníci vychovávali sebevědomé občany.

Totalitní školství zdůrazňovalo poslušnost a konformitu; dánské školství naopak tvořivost, samostatné uvažování, svobodu a spolupráci. Symbolem české školy je červená tužka a blok se známkami; Grundtvig naopak soudil, že zkoušky umrtvují ducha. Když uvážíme, že všechny skandinávské státy jsou úspěšnými znalostními ekonomikami, zdá se, že lze skloubit výchovu ke štěstí se vzděláním, které obstojí ve světové konkurenci.

A teď konec fantazií, zpátky na zem, žijeme v České republice, takže nečekejme žádné zázraky. Jsem rád, že nejsem učitel, ale je mi líto dětí, které musejí trpět dlouhodobě katastrofálním stavem českého školství.