Kdysi uctívaný Alan Greenspan je nyní v nemilosti. Během svého úřadu byl zbožňovaný pro svoji schopnost řešit problémy. Nyní jeho kritici pociťují velké zadostiučinění.

Například Peter Schiff, který u příležitosti Greenspanova odchodu v roce 2006 charakterizoval jeho politiku takto příkře:

„Každou bublinu, která se chystala splasknout, hbitě dofoukl, čímž si koupil dostatek času, aby mohl odejít ze scény dřív, než začne jít do tuhého.“

Vezměme si nejobvyklejší ukazatel objemu peněz v ekonomice, agregát M2. Jak rychle byste čekali, že rostl během Greenspanova úřadu, tedy od září 1987 do ledna 2006? O deset procent ročně? O patnáct, o dvacet? Muselo to být hodně, když kritici hovoří o neustálém nafukování bublin, ne?

Možná vás překvapí fakt, že peněžní zásoba M2 rostla během Greenspanova úřadu průměrným tempem 4,87 procenta ročně v nominálním vyjádření. Při průměrné inflaci 3,02 procenta ročně jde o reálný růst objemu peněz o 1,80 % per annum. Je tedy pověstné Greenspanovo nafukování bublin skutečný pojem, anebo spíše jen mediální dojem?

Podívejme se nyní na druhou stranu Pacifiku. Všichni obdivují Čínu jako mohutný buldozer, který se nezadržitelně sune kupředu ke světové hospodářské hegemonii. Takže se podívejme, co má buldozer v nádrži. Během let 1999-2008 rostl objem čínského peněžního agregátu M2 ročně v průměru o 16,53 procenta. Jaké překvapení: čínský motor růstu neběží na budovatelské úsilí, ale na peníze. Spotřebu má impozantní: v reálném vyjádření šlo o 14,28% růst ročně. Jestliže Greenspanovo tempo reálného růstu objemu peněz 1,80 % ročně bylo označováno za bublinu, což teprve čínský růst?

Rychlý růst peněžní zásoby bývá doprovázen rychlým růstem úvěrů. Objem čínských úvěrů nefinančnímu sektoru dosahoval koncem roku 2008 hodnoty kolem 110 procent hrubého domácího produktu (podle některých údajů až 135 procent.) To je vyšší úroveň zadlužení, než jakou vykazovaly východoasijské ekonomiky začátkem roku 1997 před vypuknutím finanční krize. Zhruba jde o stejnou hodnotu, jaké dosahoval poměr bankovních úvěrů k HDP v Japonsku roku 1990 – na začátku dlouhé krize. Pro srovnání, objem všech úvěrů a pohledávek v české ekonomice činil koncem roku 2008 všeho všudy jen asi 55 % HDP.

Obvyklý argument o rychlém růstu z nízkého základu tedy padá. Čínská ekonomika byla již v roce 2008 zahlcena dluhem.

To však ještě není zdaleka vše. Ve světle katastrofálního zhoršení ekonomické situace přikročila čínská vláda k dramatickému řešení: pumpovat do ekonomiky ještě více peněz a ještě více peněz. Ke konci prvního pololetí 2009 dosáhly nové půjčky čínských bank hodnoty 7400 miliard renminbi (tj. neuvěřitelných téměř 25 % HDP!), zatímco ve stejném období 2008 "jen" 2448 miliard (což samo o sobě představovalo mohutnou úvěrovou expanzi). V normální ekonomice je růst objemu nových bankovních úvěrů známkou síly. V podmínkách čínského bankovního socialismu jde o známku nefalšované paniky ve straně a vládě. Jelikož Číňané znají dobře japonskou zkušenost, asi mají k panice důvod.

Čína dává termínu „finanční bublina“ nový rozměr. Zdaleka zastiňuje Greenspanův odkaz. Jedinou výhodou je, že čínské rezervy jsou zatím velké. Při tomto tempu pumpování peněz se ovšem během necelých dvou let vyčerpají.

Mimochodem, ví někdo, jak se jmenuje guvernér čínské centrální banky? A co o něm soudí Peter Schiff?

psáno pro Hospodářské noviny

Poznámka: Představte si, že by české banky na pokyn vlády během pouhého prvního pololetí 2009 napustily do ekonomiky úvěry v celkové hodnotě 916 miliard korun! Tato částka vzhledem k velikosti ekonomiky dává představu o mohutnosti čínského stimulu.

Čínská strana a vláda evidentně musí být VELMI nervózní, když sahá k těmto extrémním opatřením.

Mimochodem, vážně si nemyslím, že Greenspan byl opravdu takové nemehlo. Koneckonců, před bublinou v cenách aktiv (akcií i nemovitostí) poprvé varoval on sám ve svém legendárním projevu již v prosinci 1996. Ale tenkrát ho jaksi nikdo nechtěl moc poslouchat.