Původně jsem chtěl napsat vzpomínku na profesora Vojtěcha Cepla. Pak jsem si řekl, že pro tento účel jsou možná povolanější. Vzpomněl jsem si ale na jednu naši polemiku.

Jednou v roce 2005 jsem se účastnil panelové diskuse s panem profesorem v přednáškovém sále CERGE na téma evropská ústava. Byl to vlastně souboj pro a proti. Vojtěch Cepl si mě pozval domů, probrali jsme „nanečisto“ naše argumentační linie a ujistili se, že sice jeden druhého navzájem nepřesvědčíme, ale že aspoň budeme korektně diskutovat a snad to bude pro posluchače trochu zajímavé.

Můj tehdejší hlavní argument zněl, že i právní systémy by si měly konkurovat, protože státy nejsou nic víc než velké korporace svého druhu. Dnes bych k tomu přidal ještě další, zejména morální hazard, ale to je již mimo téma. Profesor Cepl naopak namítal, že jednotné právo posílí konkurenční prostředí, ovšem měl na mysli jen konkurenci soukromých podniků.

Jenže – víte, jak to dopadá, když se pustíte do polemiky s někým starším, moudrým a zkušeným? Nejprve máte pocit, že argumenty věhlasné autority s vámi nehnuly. Ale pak třeba začne hlodat červík pochybností. Jestli ten Cepl nakonec neměl kus pravdy...?

Po čase jsem se přistihl při myšlence, že by mi myšlenka evropské federace zas tolik nevadila. Nejen to. Uměl bych si ji představit v docela lákavé podobě. Ano, čtete dobře, tyto řádky píše certifikovaný euroskeptik a je přitom střízlivý. Evropská federace by mohla fungovat... za předpokladu, že by byla založena na zcela odlišných základech než nynější EU.

Na jakých základech? Můj oblíbený Niccolò Machiavelli uvádí tři způsoby, jak rostly republiky. První je volné sdružení států – způsob, jak byli v předřímské době organizováni Etruskové. Druhý způsob je ponechání jisté autonomie ve věcech vnitřních, ale s centrální vládou, správou a rozhodováním ve věcech války. Tento způsob preferovali Římané, uvádí Machiavelli.

„Třetí způsob je všeplatná centrální moc, jíž byla všechna podmaněná města podřízena a jejich obyvatelé nebyli spojenci ale poddaní, jako to dělala Sparta a Atény,“ uvádí klasik. „Tato forma nadvlády je nejvratší a zánik obou republik, které si ukously větší sousto, než na jaké stačily, je toho nejlepším dokladem.“

Evropská unie je nyní na cestě z druhého stádia do třetího. S výjimkou obranné politiky, protože Evropa na svoji obranu již v zásadě rezignovala. Hrozí nebezpečí, že uspěchaný tlak na integraci vyvolá protireakci. Jak dlouhou historii za sebou má evropská integrace? Pár desítek let, z čehož většinu času strávil západ Evropy ve formě volných společenství jako EHS nebo ještě dříve Evropské společenství uhlí a oceli.

Je paradoxem, že nejlepší léta prožívala Evropa v době, kdy byla méně sešněrována společnými politikami, orgány a regulacemi než nyní. Posledních deset let bylo vyloženým zklamáním. Stále hlubší a hlubší integrace nepřinesla Evropě ani větší prosperitu, ani větší jistoty. Statistiky odhalují nemilosrdnou pravdu, že růstová dynamika oslabila, zatímco volatilita hospodářského cyklu vzrostla. Stav veřejných financí se během let 1998-08 zhoršil, a to nebereme v úvahu efekty krize, jejíž průběh bylo posílen společnou měnou!

Ctižádost evropských úředníků, té novodobé šlechty, však nedbá na číselně doložitelná fakta. Ve své povznesené zaslepenosti nezná jinou cestu než integraci, která nejen že je uměle urychlená, ale navíc vede k cílovému stavu, který je méně stabilní než počáteční. Navíc je myšlenka evropské integrace ve své podstatě nepoctivá: nabízí prosperitu (navíc, jak lze ze statistik odvodit, jen klamnou) výměnou za svobodu.

Tento obchod je špatný, klamný, v principu nepoctivý a nevýhodný pro obě strany, pro centrum i pro provincie. Centrum doplatí na svoje velikášství, provincie (jednotlivé členské státy EU) nedostanou, co jim bylo slíbeno. Přijdou však o svobodu, která je klíčová – jak opět uvádí Machiavelli - „otázka svobody je pro každý národ životně důležitá, zcela zásadní a je záležitostí všech.“

Mám určité pochopení pro evropské integrátory. Ukousli si ale větší sousto, než na jaké stačí. Má Evropská unie šanci vydržet alespoň tak dlouho jako římské impérium? Pochybuji o tom.


Foto Pavel Kohout