Čas dozrál. A to právě dnes.

Myslel jsem na to už dlouhou dobu. Vydělávání peněz mě už přestalo bavit. Ani moje rozsáhlá vila, ani luxusní byt v New Yorku, dokonce ani moje nové lamborghini už mi nepřináší žádnou radost. Všechny tyhle věci člověka omrzí. Dokonce i skotačení s milenkami ve vyhřívaném bazénu.

Před lety jsem se stal hlásnou troubou kapitalismu a neoliberalismu. Ačkoli jsem za propagandu velmi slušně placen (jediný článek vydá za více než průměrnou hrubou mzdu), už to dále nemohu dělat.

Kdykoli se podívám do zrcadla, říkám si „co z toho máš, že krmíš pracující iluzemi, nestydíš se?“

A musím si odpovědět, že se stydím.

Ano, i moje bohatství bylo zaplaceno dřinou a mozoly lidí práce, ano, i já jsem kapitalistický vykořisťovatel. Před nedávnem jsem o tom začal mluvit na jednom opulentním milionářském večírku s jedním významným českým finančníkem (říkejme mu Petr.) Zjistili jsme, že to vnímáme úplně stejně. „Mám pojišťovnu, mám tryskáč, mám všechno, ale jsem šťastný?! K čemu to všechno je?“

A pak jsme se dohodli, že zásadně změníme způsob života. Naše majetky věnujeme státnímu rozpočtu, protože kdo se koneckonců lépe stará o lidi než stát? V mém případě to půjde snadno. Petrův majetek, který je mnohem větší, je třeba ještě na tento krok připravit. Ale za nějaký čas, možná přesně za rok v tento den, můžete očekávat šokující tiskovou zprávu!

Takže jsem se dnes ráno rozhodl, že právě tento den je ten pravý pro zásadní prohlášení. Hodlám podat přihlášku do ČSSD. Mrzí mě, co jsem kdy napsal o jejím předsedovi.

Pokud jde o Petra, ten je po svých zkušenostech finančního magnáta mnohem radikálnější než já. Také potřebuje odčinit mnohem více hříchů proti lidu a pracujícím. Posledně říkal cosi o založení nové strany. V programu prý má být znárodnění financí a bankovnictví, osmdesátiprocentní daň z příjmu pro bohaté, daň z majetku, 99% daň z bezpracných příjmů (dividendy a tak podobně), zákaz propouštění zaměstnanců a opětné zavedení pětiletých plánů.

Jistě to bude pro mě zásadní změna, stěhovat se z velké vily do malého bytu za Vršovicemi a lamborghini vyměnit za ojetý volkswagen. Musím si zvykat, včera jsem dokonce po patnácti letech jelo poprvé metrem. Kupodivu se mi to docela líbilo. Jenom mě trochu mrzely nářky služebnictva, když jsem je propouštěl. Zahradník měl slzy v očích, že prý před šedesátkou nesežene práci. Ujistil jsem ho, že se stát se o potřebné postará nejlépe.

Dnes začíná má nová kariéra asistenta v Lidovém domě. Nečeká mě žádná strmá kariéra, ostatně své dosavadní omyly budu teprve muset odčinit. Ale již to hřejivé slovení – „příteli!“ – to stojí za všechny peníze.