Archiv článků: březen 2012

28. 03.

Vlastenectví majetných se nenosí

Pavel Kopecký Přečteno 4465 krát Přidat komentář

Našim ekonomickým ministrům a bez diskuze i nespočtu dalších občanů vadí, že se spousta tuzemských firem nijak neostýchá odvádět své daně mimo Českou republiku. A to ne v ledasjaké cizině: v daňových rájích. Čili zemích, kde zaplatí výrazně méně nežli doma.

Zmíněných firem u nás není vskutku málo. Dostupná čísla uvádějí, že berním rájům dává před „otčinou“ přednost vedení asi 12 000 (slovy: dvanáct tisíc) místních podniků. Přitom nemusí běžet rovnou o zálibu v Kajmanských ostrovech, Panamě, Madeiře, Seychelách, Beninu nebo Bahamách „piráta z Prahy“, Viktora Koženého. Vděčnými lokalitami jsou například též evropské Monako a Švýcarsko či do EU náležející Lichtenštejnsko, Holandsko a Kypr.

Tam, přeneseně i doslova míněno, odtékají miliardy z různých koutů planety, jež pak mohou docela snadno chybět v rozpočtech původních, ve velikých uvozovkách uváděno – mateřských zemích. Pozadu ve světovém trendu daňových přesunů nemohou zůstat ani čeští bohatci, kteří své jednání nezřídka zdůvodňují okrajovými, ale nikoliv automaticky nevěrohodnými motivy. Jimi jsou nepřehledná spletitost domácího právního řádu a obtížná vymahatelnost zákona.

Když se reprezentant stávající vlády, zvláštními pověstmi opředený ministr průmyslu a obchodu MUDr. Martin Kuba (jeden z řady Nečasových podřízených, kteří nemají vzdělání v oboru), když se tedy on rozčiluje nad faktem, že většina z nejmajetnějších Čechů vyvádí peníze do daňových „edenů“, je směšný. Snad tak jenom mluví do větru neboli pro média. Aby se neřeklo, jelikož čekat solidnost od českých miliardářů by znamenalo nevidět, z čeho povětšinou vyrostly ekonomické elity. Včetně trojkoaličního Víta Bárty, k němuž má tak vnitřně blízko otec zdejší transformace, prezident Václav Klaus.

Možná by někdo mohl namítnout, že podobné kousky, jako třeba pánové Kellner a Bakala, provádějí i zámožní lidé ve vyspělejších zemích. Tím spíše, poněvadž jsou tam daleko vyšší daňová pásma. Bezesporu na tom něco je. Hodně se s odchody takzvaných daňových rezidentů natrápili ve Francii a Německu, leč přesto lze třeba u našeho západního souseda postřehnout rozdíly v jednání majetných obyvatel. Pro ně je odvádění ač vysokých částek určitou ctí, prostřednictvím níž se podílejí na chodu státu. Něco u nás takřka nevídaného, protože posledních dvacet let se zde vlastenectví majetných nenosí.

Berlín a Paříž nadto vytvářejí stále mocnější tlak, aby nadešel soumrak daňových rájů. Požadují přímá odkrytí bankovních tajemství pod hrozbou, že nespolupracující státy zapíší na černou listinu. Důslednost jejich úřadů se nemusí zastavit ani před eticky spornými otázkami, k nimž náleží koupě dokumentů upozorňujících na konkrétní osoby, jež převedly své zdroje do výhodnější ciziny.

Suma sumárum nejsou berní „stěhování“ českých firem do zahraničí ničím pro celou společnost příjemným, ovšem ani výjimečným. Horší je spíše již naznačený fakt, že při našich, v kontextu Evropské unie jednoznačně nízkých daních nemají ti nejbohatší chuť projevovat sounáležitost s Českou republikou.


V krácené verzi komentář zveřejnily Parlamentní listy

23. 03.

Nejsou lidi?

Pavel Kopecký Přečteno 2772 krát Přidat komentář

Za minulého režimu vznikla přehršle vtipů na téma, že v té a té profesi „nejsou lidi“. Vztahovalo se to třeba na dva trpaslíky potkávající v temném lese ztracenou Sněhurku. Dvacet dva let od Listopadu 1989 se věc týká naneštěstí (a už bez žertů) odvahy veřejně vyjádřit svůj postoj. Což se mi zdá dost otřesné, hodné oné populární žurnalistické přezdívky „ovčanství“. Řada občanů si dnes kupříkladu právem naříká, jak málo Čechů a Moravanů přicházívá na protivládní demonstrace, kde jsou obvykle hájeny jejich bytostné zájmy. Včetně obecného práva na důstojný život.

Neházejme však flintu do obilí. Ačkoli u nás většině sdělovacích prostředků „tluče srdíčko“ napravo, nezřídka poblíž „šetření bez ohledu na cenu“ a vlivné redakce tudíž „deformám“ Nečasovy vlády kryjí záda, veřejné mínění nestagnuje. Naštěstí roste zástup obyvatel, jimž je solí v očích panování ODS, TOP 09 a VV-VB(árty). Trojkoalice míchající nepředstavitelný amatérismus s korupčními skandály a nutkáním honem honem zprivatizovat poslední zbytky toho, co se u nás ještě zesoukromnit nestihlo. Zejména sociální péči (ministr Drábek) a vysoké školství (zatím ministr Dobeš).

Malou část zmíněného zástupu nespokojených vídáme poslední dny na náměstích a v ulicích velkých měst, kde se lidé spontánně srocují, aby otevřeně vyjádřili svůj politický názor. Zásadní je, že demonstranti představují různé společenské skupiny, jež už nechtějí planě nadávat v pohostinstvích anebo na Facebooku. To ale, přiznejme si, ke změnám nepostačí.

Mýlí se třeba komentátor Bohumil Pečinka, prohlašuje-li, že nevidí smysl v tom, když parlamentní opozice podává protestujícím pomocnou ruku. Při aroganci stávající vlády zhola přehlížející (racionální) kritiku, navíc bez nosného programu či oproštěni od spojení s dalšími segmenty naší společnosti, nemohou nespokojené skupiny (lhostejno, zda universitáni, odbory nebo „holešované“) uspět. Proti špatné vládě, případně zájmům demagogů.


Glosa vyšla v Deníku referendum

Více »

21. 03.

Robert Fico a česká pravice

Pavel Kopecký Přečteno 6905 krát Přidat komentář

Na hlavu poražená slovenská pravice je teď celá vrtohlavá. Takové voličské podchycení vlastní neschopnosti přeci jenom nečekala. Lidové bouře proti „gorilám“ (ať již stálo v pozadí kauzy cokoliv) dokonaly dílo její volební zkázy a Smeru zřejmě nahnaly i občany, kteří se k Robertu Ficovi dříve neznali. Jednobarevná vláda levice bude vlastně grandiózní tečkou za existencí stůj co stůj slepené protificovské koalice, jíž od začátku „vrzalo v kloubech“. Shluk navzájem leckdy málo souladných politických programů prostě záhy musel získat obrovské trhliny. Při „zkoušce Evropskou unií“ se ukázaly smrtelnými.

Svým způsobem repete slovenské situace (až na předčasné volby nebo ochotu obyvatel masově protestovat proti zlořádům) máme v České republice, kde rozhádaný kabinet očividně stále nejistějšího, ale o to zatvrzelejšího Petra Nečase láme rekordy neoblíbenosti. A pohromadě drží už výhradně „zázrakem“ touhy po moci. Třeba Věci veřejné nebo Karel Schwarzenberg, permanentní nespokojenci a odcházeči z vlády, budou tudíž kabinet hájit až do roztrhání těla.

Přesto byla nervozita provázející povolební zprávy z východu bývalého Československa hmatatelná. Ficův triumf u nás vyděsil také některá média. Hlavně převažující nelevicový tisk, mimochodem pro opozici obvykle opravdu špatně dostupný. Deníkové titulky o „vládě jedné strany“ se staly ukazateli do rozličných směrů. Za prvé stále potvrzují známou skutečnost, že v práci s ideologickými nálepkami dnes suverénně dominuje pravice. Za druhé vlastně poodhalují obavy, že při příštím zápase o sněmovnu už nepostačí hysterický „antiparoubkismus“ či podpírání „řecké lži“ falešných složenek.

Výhledy na obdobu „skandinávského“ úspěchu slovenské sociální demokracie jsou zde samozřejmě nulové, ale inspirují k dalšímu kolu úvah o společném postupu české levice.


Glosu zveřejnil deník E15

19. 03.

Superguru před soudem

Pavel Kopecký Přečteno 2528 krát Přidat komentář

Česká vládní strana Věci veřejné (VV), to je dílo. Podle většinového mínění jeden z největších problémů stávajícího veřejného života. Původně v ní ale mnozí občané naivně spatřovali světlé zítřky, naději pro zkorumpovanou a vůbec demoralizovanou společnost. Kladli rovnítko mezi pojmy „nový“ a „čistý“.

Na první, poměrně povrchní pohled tomu tak mohlo být. Věci veřejné čili véčkaři se zrodili coby minipartaj, lokální skupinka v centrální čtvrti metropole. Po letech bezvýznamné existence však z ničeho nic prudce nabrala sil a rozprostřela se po celé ČR. Vznikly stranické buňky, na každém rohu a při silnicích zhusta visely její propagační plakáty a poutače, s levicovou rétorikou útočila po celé délce mediální fronty. Aby se účastnila klání o dolní, významnější komoru parlamentu.

A nedopadla právě špatně. Získala skoro jedenáct procent hlasů, tudíž před necelými dvěma lety zasedla v trojkoaličním kabinetu. Mimochodem se dvěma výrazně pravicovými partajemi, zřejmě na základě předem stanoveného scénáře. Určeného k vymanévrování nejsilnější sociální demokracie. Členům, zejména členkám, jež nafotily erotický kalendář, se proto počalo přezdívat (hbitě skákající) „veverky“. Od těch časů však Labem proteklo moře politické vody. „Věci výdělečné“, jak jim říkají zlí jazykové, velmi utrpěly. Ztratily zhruba čtyři pětiny původních preferencí a octly se hluboko pod hranicí normy pro vstup do zákonodárného sboru. Navíc mají lví podíl na tom, že převážná část Čechů, Moravanů a Slezanů pošilhává po slovenském příkladu předčasných voleb.

Kde však hledat zdroje prudkého vzestupu i pádu Věcí veřejných? Už když stoupaly na vrchol, objevily se některé údaje zpochybňující podstatu jimi hlásaného boje s takzvanými stranami dinosaurů nebo s rozsáhlou korupcí. Vysvitlo, že VV se změnily ve VV-ABL, tedy politickou divizí úspěšné bezpečnostní agentury ABL podnikatele Víta Bárty. Muže obdivujícího Napoleona Bonaparta. S ním do partaje vstoupily nemalé peníze, ale i enormní touha (veřejné) peníze získat. Třebas za pomoci tajných odposlechů, jejichž zneužívání se chorobně šíří střední Evropou. Zištný mecenáš se sice neprohlásil předsedou strany, zjednal si zástěnu, hvězdu „investigativní“ žurnalistiky, de facto užitečného idiota Radka Johna. Leč v kuloárech jasně znělo, že on a partaj jedno jest. Vlastní lidé ho koneckonců nazývali „Superguru“ nebo „Centrální mozek lidstva“.

„Centrální mozek lidstva“, přesně jako v socialistickém sci-fi seriálu Návštěvníci, stál tedy od začátku nakřivo. Jenže to nebylo nic proti tomu, když vysvitlo, že partaj s několika ministerstvy (včetně vnitra) ovládá sakra pevnou rukou. V ní svírá bič a cukr. Sladkou odměnu za poslušnou práci viděl vůdce v údajně nezištné finanční výpomoci zaměstnancům, pardon, zákonodárcům a jiným. Počínal si nerozumně, jestliže nepředpokládal možnost konfrontace s podobnými velikáši, stejně nenasytnými lidmi. Prim mezi nimi hrála mladá poslankyně Kristýna Kočí, které nejspíš nedával dost. Každopádně když se jí za velkého, jistým divadlem parodovaného skandálu nezdařil vnitrostranický puč, překročila Rubikon. Přidali se další nespokojenci a následkem má Vít Bárta na krku obžalobu.

Samozřejmě, hájí se urputně, že on, boháč, půjčoval v neoznačených obálkách, bez dokladů a úroků ostatním významným kolegům. No, nevěřte mu. Byť by se výjimky našly. S vnitřní návazností na divadelní kus probíhají přímé přenosy ze soudní síně, což se neobyčejně protiví Václavu Klausovi. Prezidentu republiky jde nicméně o něco jiného, než je bulvárnost výstupů jednotlivých aktérů. Véčkařského gurua dlouhodobě chrání, udržuje u koryta, jelikož skrze něj vždy potají překračoval své pravomoci. Navíc si pořádně oškliví takzvanou soudcokracii, nejspíše možnost zpochybnění pletich stranických sekretariátů.

Pře s "Centrálním mozkem lidstva" byla nyní kvůli doplnění důkazů odročena. Nastal oddechový čas. Rád bych věřil, že jej – do jisté míry opět po slovenském vzoru – využijí zejména řadoví občané. Ke katarzi věcí veřejných.


V krácené verzi dnes článek vychází ve slovenském deníku Pravda

13. 03.

Trhat ruku spravedlnosti

Pavel Kopecký Přečteno 2309 krát Přidat komentář

Václav Klaus by si chtěl utrhnout ruku za „znárodnění“ – chilského pera... To je nová informace, která po řadě prezidentových vytáček v trapné kauze vyhlíží jako osobnostní posun. Byť ne takového rozsahu, jaký by byl důstojný v případě otce kuponové privatizace.

Sporné jsou také mnohé další prezidentovy výroky nebo činy. Z poslední doby vehementní podpora véčkařského skandalisty Josefa Dobeše, jenž občas působí, jako by ani nevěděl, co dělá. Ale dělá to s dostatečnou razancí, viz ministrovo páteční srovnání kauzy plzeňských práv s procesem Milady Horákové.

Dobře se naopak orientuje jeho patron, zakladatel ODS, s mateřskou partají dnes víceméně rozžehnaný. Formující proto českou společnost též prostřednictvím neoficiálního, jenže o to většího vlivu ve Věcech veřejných. Že mu na spojenectví s „veverkami“ záleží, dokazuje hlava státu bezmála každodenně. V ostrých obrysech vyvstal jejich vzájemný poměr po prezidentově tvrdé kritice soudního procesu s faktickým vůdcem VV, Vítem Bártou. I když jsou jisté tamější výstupy rychlokvašených politiků nesnesitelné, Václavu Klausovi, myslím, nepřísluší, aby veřejně – pod průhlednou záminkou nevhodné medializace – zpochybňoval zdaleka neukončenou při. Ke všemu tvořenou lidmi, k nimž přece nemá žádný přímý vztah.

Vítr zřejmě fouká ještě z jiné strany, nikoli úplně politické. Z pozice pro demokracii nezdravého tradicionalismu našeho nejvyššího ústavního činitele. Opakovaně rozhořčeného z takzvané soudcokracie, což je mimochodem nálepka ideologické literatury 50. let, ošklivící si poměry v USA. Už několikrát dotyčný představitel výkonné moci napadal bez skrupulí moc soudní, ignoroval verdikt Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud České republiky rovnou hanlivě prohlásil třetí komorou parlamentu. Čímž rovněž doložil své zásadní nepochopení úlohy v Brně sídlící instituce, jejímž hlavním úkolem je ochrana ústavnosti.

Připočítáme-li některé prezidentovy podivné milosti, třeba milost usvědčené, de facto osobně navázané korupčnici, může jeho hodnocení probíhajícího procesu s dosavadním majitelem Věcí veřejných vyhlížet jako trhání rámě spravedlnosti. Tradiční tupení nástroje, jehož je v nebezpečně zkorumpovaném prostředí dvojnásob zapotřebí.


Článek vyšel v Deníku Referendum

09. 03.

Vlasatý, nebo plešatý?

Pavel Kopecký Přečteno 2559 krát Přidat komentář

V Rusku se vypráví v podstatě pravdivý bonmot, který „usnadňuje“ odhad, kdože bude následnou hlavou státu. Podstata žertu tkví v tom, že největší zemi malé modré planety (za Sovětského svazu to byla celá šestina světa) vládne hlava buď vlasatá, nebo plešatá.

Něco na tom je. Posledního, ovlaseného cara Mikuláše II. nahradil téměř holohlavý revolucionář Vladimír Lenin, jehož vítězným diadochem byl do konce života vlasatý paranoik Stalin. Po něm nastoupil kulaťoučký a kštice prostý Chruščov, kterého sesadili ve prospěch kudrnatého Brežněva, aby po jeho období stabilizace nastoupil olysalý Andropov. Vyhlédnuvší si Michaila Gorbačova, otce perestrojky a majitele jedné z nejslavnějších pleší. Než se ten prohlásil prezidentem Sovětského svazu, musel mezitím krátce vládnout málo známý alkoholik Černěnko. Stejný nešvar ovlivňoval jednání prvního ruského prezidenta Jelcina, ale ani on vlasový porost v kmetském věku neztratil.

Když se poté stali nejvyššími ústavními činiteli Ruské federace zprvu Putin a následně Medvěděv, jakýsi „vyšší řád“ následnictví zůstal zachován. Silovik Vladimír Vladimirovič tedy, opět v nadsázce řečeno, nemohl prohrát ani teď. Jediný plešatý protikandidát byl předák komunistů Genadij Zjuganov, který mu však nikdy nebyl opravdovým soupeřem a navíc stále nějaké vlasy má.

Jenže vážně. Přestože třeba veliká, nejvíce prozápadní sídla dosavadnímu premiéru nepřála, s přehledem dominoval už v prvním kole. Má to své důvody. Bylo by maximálně naivní domnívat se, že (poslední) ruské volby proběhly čistě, nanejvýš ve smyslu užitém Stanislavem Grossem: „křišťálověji než křišťál“. Bláhověji se ovšem jeví vize, již nám nezřídka podprahově vnucují mediokrati a tamější opozice, vykreslují-li novopečenou (či staronovou?) hlavu státu v nejčernějších barvách. Coby „RusPutina“, který svou zem pouze dusí a vyhrát nesvede bez podvodů.

Smysluplněji zní spíše otázka, zda někdejší důstojník KGB vydrží zase dvě funkční období a kdo bude po něm následovat. Bude se pro „veliký úspěch“ opakovat vlasatý Dimitrij Medvěděv, anebo někdo docela jiný?



Glosu zveřejnil deník E15

07. 03.

Klausovo porozumění

Pavel Kopecký Přečteno 2359 krát Přidat komentář

Že je Turecko neobyčejně národoveckým státem, není žádným tajemstvím. Občas též slýcháme, že tam s malým citem pro svobodu projevu trestají za takzvanou urážku turectví. Méně už je známo, že dost obyvatel Malé Asie projevuje svéráznou sebereflexi, mají zvyk považovat tureckou mentalitu za v podstatě evropskou.
Možná na tom přece něco je. Turků na starém kontinentu přibývá a falšování historie patří k Evropě jako hory Anatolie do ankarské republiky. „Zakladatelskou lží“ kemalistů se stalo popírání či relativizace hrozivých masakrů křesťanských Arménů hlavně během první světové války. Tento přístup trvá podnes, stejně jako úcta k velkému reformátoru Mustafu Kemalu Atatürkovi. Problémy kvůli tomu mívají intelektuálové, kterým není lhostejný účelový výklad dějin vlastní země. Anebo trpí vztahy s Francií, kde žije ekonomicky vlivná arménská diaspora.
Nevím, nakolik evropskou se zdá Malá Asie prezidentu Václavu Klausovi, jenž tam byl nedávno po šesti letech znovu na oficiální návštěvě (a v tisku zveřejňoval příslušné „propisky z cest“). Leč pokaždé, když mohl, například už jako „železný kancléř“ 90. let, podporoval její „začíslení“ do EU. Však se také mezi tureckými elitami těší dlouhodobé popularitě. Dokonce se vyprávěla zkazka, že na závěr oficiální návštěvy jistého ministra Zemanova kabinetu zaznělo uctivé poručení předsedovi vlády Klausovi.
Samozřejmě, že jinak nápadně proruský prezident České republiky svým přístupem nikdy nesledoval prospěch dynamicky, nad Peking hospodářsky rostoucí Ankary. Tím méně nyní chřadnoucí Evropské unie. S největší pravděpodobností vždy usiloval jednak o úspěch našeho zahraničního obchodu (doprovázela jej rekordní suma podnikatelů), za druhé o oslabení jím nesnášeného Bruselu. Neměl totiž nikdy problém s tím, že slábnutí Unie zpravidla poškozuje i nás.
Svým zapřísáhlým vztahem k dotyčné nadnárodní struktuře se netají ani nyní. Libuje si, jak by začlenění víc než sedmdesátimilionového Turecka „zatřáslo“ systémem politické Evropy. Možná vlastně vyjadřuje určitý sen vychýlit pomyslné těžiště EU, hlavně na úkor v podstatě protitureckého tandemu Francie a Německa.
Při proslovu v ankarském Prezidentském paláci neskrblil český první občan uznáním hostitelům. Obdivoval jejich trpělivost s odmítavou Unií a vyslovil pochybnost, je-li Evropa také dnes „atraktivním cílem“. I teď se s Turky v zásadě shoduje, i teď z jiného důvodu. Bruselský spolek není už Mekkou sekulární republiky déle, spíše si obtížně hledá vlastní identitu regionální mocnosti. Relativně vstřícné vůči teokratickému Íránu, avšak rozvaděné s řeckou částí Kypru, se starobyle křesťanskou Arménií (kvůli takzvaně zamrzlému konfliktu o Náhorní Karabach), a rovněž s donedávna blízkým spojencem Izraelem. Či žijící v sousedství občanských konfliktů Iráku a Sýrie.
Ať se poměr Evropské unie, Turecké a České republiky vyvine jakkoliv, jedno je zřejmé: Václav Klaus si s Malou Asií pěkně rozumí.



Psáno pro Český rozhlas

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy