Pavel Kopecký

28. 06.

Turecko versus Sýrie?

Pavel Kopecký Přečteno 2384 krát

Loni v Sýrii zesílily závažné společenské problémy natolik, až vypukla občanská válka. Proti zřízení dědičné republiky povstala část obyvatelstva, o jehož etnické, ale hlavně náboženské jednotě se nedalo hovořit nikdy.

Zdaleka ucelené nejsou ani protiasadovské skupiny, kterým systematicky napomáhají bohaté státy Arabského poloostrova, leč i významní západní aktéři. Na prvním místě Spojené státy severoamerické, kterým je solí v očích tento spojenec jejich nesmiřitelného nepřítele Íránu.

S ním má poměrně slušné vztahy sousední Ankara a donedávna je měla i se svým dalším sousedem – Damaškem. Vstřícná byla také vůči Izraeli, pro změnu tradičnímu soupeři Syrské arabské republiky. Z pragmatických důvodů zase trvale podpírané Ruskou federací, jež si nemůže přát, aby se zopakoval libyjský případ. Ostatně propagandisticky obdobně konstruovaný.

V zemi alavity Bašára Háfize al-Asada, řečeného „Žirafa“, mají totiž Rusové své vojenské základny. Poslední ve středomořském regionu. To už je daleko těžší „palba“, než zničení Kaddáfího, jenž byl tak „troufalý“, že namísto Západu nabízel ropné koncese Číňanům.

Stranou od tohohle reálpolitického zmatku, umocněného ozvěnami takzvaného arabského jara, nemůže zůstat hlavně Turecko. Raketově rostoucí ekonomicky a nemálo populačně. Cizího obyvatelstva mu přibývá emigrací od začátku konfliktu v Sýrii, kde má své závažné obchodní nebo bezpečnostní zájmy (tradiční je kurdská otázka).

Malá Asie postupně proměnila svůj poměr k Evropské unii, ochladila dříve nadstandardní vztahy s Izraelem a rozhodla se více stát na vlastních nohách regionální velmoci. Její vměšování do složitých poměrů, v nichž paradoxně okcident podporuje saláfisty, ještě podtrhlo sestřelení turecké stíhačky F4 nebo údajné ohrožení dalšího letounu syrskými vládními vojsky.

Ztvárnění incidentů se různí, nicméně právním výkladem útoku na člena NATO může být napadení celého paktu. Ačkoli to tak horké nebude a též riziko otevřeného střetu mezi sousedy zůstává malé, nemůžeme přehlédnout, že Sýrie je stále naditějším sudem prachu. A velmoci pod ním řádně zatápějí.

Krácený text zveřejnil deník E15

26. 06.

Rozkládání státu

Pavel Kopecký Přečteno 3237 krát

Ani v socialistické, ani v kapitalistické zemi nerozhodují děti o tom, kdy má odejít vláda. Tak nějak se před lety nechal slyšet komunistický funkcionář Miroslav Štěpán, jenž čelil nechuti obyvatel vůči dožívající vládě Národní fronty. Dav jej vypískal, protože se už nacházel ve stavu, kdy vše, co mohl interpretovat v neprospěch hodnostáře KSČ, si v jeho neprospěch také vyložil.

Uplynula hezká řádka roků. Občané jsou teď rekordně otrávení z (ne)fungování vlády fyzika Petra Nečase a přejí si, aby po dvou letech od sestavení nebyla jen v „poločase rozpadu“. Aby její předáci nezkoušeli vykládat v demokracii neslýchané: že příležitostné masivní demonstrace jsou dílem společenské sedliny. To si totiž nedovolil ani onen Miroslav Štěpán.

Stávající koalice nebo její příznivci sice příležitostně užívají rétoriku odkazující na frazeologii naštěstí už dávno minulé nesvobody, leč takzvané úsporné „reformy“ prosazují dle přísně neoliberálního receptu. Moci se drží a přitom šetří, ať to stojí, co stojí.

Nesmiřitelný boj se zadlužováním státu, na jehož půdorysu se stávající koalice vytvořila, byl prohrán otřesným způsobem. Veřejné dluhy rostou rychleji než dříve, prokazatelně se zhoršuje sociální situace a ekonomika jako taková upadá, ač hospodářství okolních celků více či méně rostou.

Druhým pomyslným puvoár nového kabinetu se měl stát „nesmiřitelný zápas“ se všudypřítomnou korupcí. Výsledky jsou pode vší kritiku a ani to jinak být nemohlo. Základnu vládnutí totiž sestavoval třeba šéf úspěšné bezpečnostní agentury Vít Bárta, který se hodlal přisát na cecík státních zakázek. Nebo bezohledný technolog (moci) Miroslav Kalousek, nyní pán státních financí, jehož znalci věci nespočetněkrát podezřívali z finančních machinací. Například na ministerstvu obrany, kde byl kdysi vysokým státním úředníkem. Šedou eminencí s dodnes trvajícími kontakty na velkoobchodníky zbraněmi.

Do čela stejné silové instituce byla za Topolánkovy éry dosazena i Kalouskova stranická kolegyně, Vlasta Parkanová. Povídalo se sice, že vystačila s tím, kde je jídelna, toaleta a kde má kancelář, na jednání příslušných zákonodárných výborů dvakrát nechodila, nicméně ministrovala s gustem. Odpůrce záměru umístit nedaleko české metropole americké radiolokační zařízení mistrovala výlevy o balistických raketách teroristů, následně rizikem ruské rozpínavosti. Než stihli samotní představitelé USA projekt „odpískat“, korunovala vlastní nerozumnost legendárním songem na nápěv písně „Dobrý den, majore Gagarine“. V něm vojenské zařízení glorifikovala. Zkrátka nechtěně zavinila mezinárodně proslavený lokajský trapas.

Následně o „radarové pěnici“ nebylo tolik slyšet, protože jí před dvěma lety „uklidili“ na post místopředsedkyně sněmovny. Vyhýbala se i nejrůznějším skandálům, jež jako na běžícím pásu hořící muničky vybuchovaly v areálu trojkoalice.

Byť šlo o tvrzení pro uši prosťáčků, Parkanové (již několikátá) strana TOP 09 si do listopadových krajských a senátních voleb budovala výzor toho jediného čistého hráče. „Zoufajícího si“ nad výměnami zdiskreditovaných ministrů a rostoucí sumou zákonodárců vydaných k trestnímu stíhání.

Ovšem všeho do času. V patrné návaznosti na nedávné zatčení sociálnědemokratického hejtmana a poslance Ratha, kterému samozřejmě pravice freneticky tleskala, přišlo nečekané obvinění exministryně obrany. Nejspíše bílého koně, v jehož sedle cválali Kalouskovi oblíbenci na MO ČR. Nákupem obrněnců, letadel Casa a bůhví, čím ještě vylepšující kasy soukromé nebo partajní.

Kolem žádosti o zbavení imunity vypukl tentokrát neuvěřitelný humbuk. Alkoholní agresivitou proslulý ministr veřejných peněz nepokrytě zastrašuje bezpečnostní složky. Co dělá v zákulisí, nechci ani hádat. Jeho formální nadřízený, premiér Nečas, podotkl zase něco urážlivého o činnosti policejních plukovníků. Chudák, pravděpodobně zapomněl, že správce vnitra v jeho kabinetu je bývalý plukovník Kubice. Navzdory neohrabanosti odměněný za svou někdejší kriminální denunciaci Jiřího Paroubka. Pár dní nato těsně poraženého v celostátních volbách.

Skandály i útoky na lidovládné zřízení v České republice neberou konce. K pravdě nejblíže mají bohužel asi ti, kdo obracejí věhlasná Peroutkova slova o „Budování státu“. Ve varování jeho rozkladem.

V krácené verzi dnes vychází ve slovenském deníku Pravda

23. 06.

Hodnoty bez vůdců

Pavel Kopecký Přečteno 3323 krát

Krajně nepříjemná kauza Davida Ratha sociální demokracii dost poškodila. V preferencích, ale zejména vnitřně, jelikož se počítalo s opakováním oranžové tsunami. Vzedmuté tak trochu bez námahy, na základě neúspěšného vládnutí pravicové koalice.

Teď je vše dost jinak. Vysoce pravděpodobná je pro ČSSD ztráta Středočeského kraje a dost možná i některých dalších regionů. Ačkoliv se ukázalo, že čas k otřepání z nejhoršího skýtá případ poslankyně Vlasty Parkanové (TOP 09), nejde nezaznamenat, jak nepružně zareagovalo vedení největší levicové partaje na paušalizující útoky pravice.

Odpověď na otázky, které z tohoto vývoje mohou plynout, naznačil poslední víkend. Shodou okolností se totiž sešly dvě důležité události domácí politiky. V Ostravě ideově rokovala ODS, v Hradci Králové zase ČSSD.

Občanským demokratům nečekaně svitla zleva i zprava naděje do krajských nebo senátních voleb. Předsedovi strany a vlády Nečasovi se trochu vyčasilo právě aférou exhejtmana Ratha a kauzou exministryně Parkanové, takže do pole vytáhl hrubé agitační kusy. Nemyslím hrození spřažeností komunistů se „socany“. To už je roku 2012 agitace nepředstavitelně žinantní. Premiér, jako správný tonoucí, jenž stébla se chytá, hřímal o zadlužování krajů za levicové správy.

Vypustil vlastně zaostřenou vlaštovku brzké kampaně, vyhodil bumerang, který se mu nebezpečně vrací. Podtrhl vlastní bezradnost, jelikož dluhy samosprávných krajů rostly kvapem už za šéfování ódéesky (a lidovců). Leckde pak jeho lidé vězí v koalici se sociáldemokraty. Nejzávažnější ale je, že nechtěně upozornil na ekonomický propad země (včetně masivního zadlužování) za svého vládnutí. Tváří v tvář tomu, že okolní státy hospodářsky prokazatelně rostou. Inu, zříme, nakolik může být pravice „geneticky předurčena“ ke zdárnému hospodaření.

Národohospodářští šťouralové navíc pravicový kabinet podezírají ze záměrného stimulování finančních potíží krajů. Tohle vážné i odůvodnitelné podezření, které v něčem odkazuje na okolnosti Velké krize v Německu 30. let, nechme ale teď stranou.

Ve prospěch východočeské programové konference nejsilnější české partaje. Postupně posilované spoluprácí s významnými nevládními organizacemi nebo akademickou sférou. Tamější vystoupení předních sociálních vědců, jakými jsou sociolog Keller, politoložka Dvořáková a psycholog Štech (prorektor UK), mělo nemalou argumentační hloubku. Svým způsobem se vlastně opakuje situace první republiky, kdy dominovala levicově orientovaná inteligence.

Obecně se dá vyčíst jistý vzestup dlouho zanedbávané intelektuální báze strany. Co nicméně ČSSD nesporně postrádá, je vůdčí osobnost hodná toho označení. Srovnávání stávajících předáků s přítomným předsedou slovenského Smeru, charismatickým Robertem Ficem, vyznívalo zpravidla zoufale. Běží o významnou, nikoliv jedinou příčinu malé akčnosti naší předvolební opozice.

Zveřejnily Parlamentní listy

09. 06.

Facka jako argument

Pavel Kopecký Přečteno 12692 krát

Miroslav Kalousek jde na věc většinou od podlahy. Bezmála způsobem „džentlmenů“ divokého Západu, jak se o tom zpívá v parodii Limonádový Joe. Například hrubiánů mravy šlechtí ne sice pěstí, ale věru taktéž rázně. Po našem. Ne nadarmo v jiném filmu o nenasytné, chapadlové Adéle, co ještě nevečeřela, pronáší znalec Prahy, policista Ledvina, že my u nás „neboxujeme, my se fackujeme“.

Platí to plně i pro naši politiku. Namátkou si připomeňme slavnou "podsedickou fackovačku" mezi sociálními demokraty, dále konflikt pánů Macka a Ratha nebo v neposlední řadě nepříjemný zážitek Jiřího Paroubka, „pro zábavu“ inzultovaného opilým kolemjdoucím.

Také šéf státní kasy Kalousek ví, o čem se mluví. Onehdy zpolíčkoval mladíka – jednotlivé rány měl i řádně spočítané (!) –, neboť dotyčný mu sliboval odvisnutí za to, že je prý zloděj. Ministr financí, který v mnoha kruzích „požívá“ obdobné pověsti, jakou mu přisoudil onen agresivní občan, nezaváhal s povahou reakce. Své „ručně – stručně“ chlubně zdůvodňoval médiím potřebou vychovávat nevychovance.

Valná část sdělovacích prostředků spolkla sdělení jako sklenici vody, a tak nezbylo než trpce hádat, kterak by tentýž výstup zabarvila v případě významného opozičního politika. Třebas Davida Ratha.

Miroslav Kalousek je nesporně obratný člověk, jenž mimo jiné zná cesty k zákulisnímu ovlivňování masmédií. Nadto představuje (i podle vzpomínek politických harcovníků) přeborníka ve svádění vlastních chyb na druhé. Řada velmi vážných podezření na finanční a majetkové machinace mu též pro tyhle schopnosti prošla, a tak zůstal ve veřejném dění. Přikrytý dřímajícím „knížetem“ se dokonce stal nejvýznamnější koaliční personou.

Stojí pevně v kramflících. Může si dovolit Rathovou aférou lakovat jednu z nejhorších polistopadových vlád, které vylepšuje předvolební imidž výkřiky o zlodějnách sociální demokracie. Jedná se vlastně o další „výchovný“ políček, jímž zároveň naznačuje, co si myslí o inteligenci voliče.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Když opakovaně udeřil u Sněmovny, komentoval to jiný rázný chlapík „od fochu“, expremiér Miloš Zeman, že když Kalousek dosáhne vyrovnaného rozpočtu, může fackovat každý den. Protože se mu však pod rukama drolí i rozpočet výrazně schodkový, mohla by se tatáž logika užít také při jeho oceňování. Tak nějak to zřejmě pojal jeden ze včerejších protivládních demonstrantů, když bohužel napadl skutečného předsedu TOP 09.

Záležitost má však ještě jeden důležitý rozměr. Některé Kalouskovy předchozí výstupy se sílícími odpůrci „vlády rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“ ve mě vyvolávají podezření, že právě tohle si přál. Přibyl mu nový pseudoargument.

Nechme však pro lepší názornost zaznít samotného ministra: „…předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil přivedl dnes před Ministerstvo financí pouze zbabělce. Nemám mu to za zlé, nezbývá mu nic jiného. Slušní a stateční lidé za ním dnes už nejdou.“

Dodávám, že si Kalousek zřejmě velmi vzácně rozumí – a to nejen ohledně vbrzku chystaných církevních restitucí – s prelátem Dukou, jenž nedávný projev stotisícové občanské nespokojenosti označil za jednání lůzy.

Zveřejnily Parlamentní listy

07. 06.

Satan je na umření

Pavel Kopecký Přečteno 2462 krát

Terorismus přináší hrůzu. Už popisná hodnota samotného termínu není pevně dána, čímž vzniká slušná propagandistická prapolévka. Existuje spousta definic, pročež se v ní může skrýt všecko i nic. Všude a nikde se pohybují perfidní teroristé, z nichž lze tvořit bezvadné marketingové značky. Nadarmo se neříká: "Osoby, které šíří nejděsivější představy, se stávají nejmocnějšími."

Snad to máme dosud v živé paměti z bushovské epochy, kdy byly provozovány úplné zastrašovací orgie. „Tance smrti“ kolem značky al-Káida s jejím pozemským ztělesněním – bin Ládinem. Položky ze seznamu reálných/pomyslných nepřátel Spojených států amerických a Západu dostávaly potom podle potřeby nálepku. Takto „poctěny“ byly například i vysloveně sekulární režimy.

Z jedné profesionálně vedené organizace náboženských fanatiků vzešel úhlavní civilizační nepřítel. Ďábel manicheistického zápasu dobra se zlem, díky jehož útokům nebylo problémem řádně „vrtět psem“. Rozhýbat figurky na světové šachovnici, jež měla po konci bipolární, tj. 3. světové války změněné parametry.

Čtvrtá světová, proti globálnímu teroru, nabyla důležitých mezníků v obsazení strategického Iráku a Afghánistánu. Vývoj tím opsal kruh, jelikož v osmdesátých letech zde USA, onen Velký Satan (ve spolupráci s islámskými státy regionu) napomohl vzniku al-Káidy.

Boje o naftová ložiska, dopravní trasy, maková pole nebo oslabení úhlavních nepřátel klíčových spojenců dopadl, jak dopadl. Náboženský terorismus přirozeně vymýcen nebyl, Irácká republika zůstává nestabilní a v Afghánistánu se do značné míry kopíruje fiasko sovětské invaze z roku 1979.

Podivuhodné však je, že s ústupem od okupačních ambicí (a s přibližováním Obamova prezidentského „reparátu“) se kryjí úspěšné zásahy vůči „mediálním“ špičkám al-Káidy. Prý struktury na umření.

Glosa vyšla v deníku E15

Archiv článků: červen 2012

Turecko versus Sýrie?

Rozkládání státu

Hodnoty bez vůdců

Facka jako argument

Satan je na umření

Blogeři abecedně