Pavel Kopecký

27. 07.

Konkurz bez humoru aneb Nikdo nebude škodný

Pavel Kopecký Přečteno 2342 krát

Rozezlenost lidí na vládnoucí, přesněji s arogancí a zacpanýma ušima panující kabinet Petra Nečase je větší než velká. Současně ale většina lidí nesvede překročit hranici soukromého projevu svého odporu. U nás tradiční bariéru, Velkou českou zeď laxnosti.

„Nápravu“ když tak nechávají na volby, nebo na svatého Nikdy. Nicméně každý, kdo korupčnickému systému kmotrů – srostlých se stranickými sekretariáty – alespoň navenek vzdoruje, je borec na konec. Nakonec ať si to zaslouží, nebo ne. Což je naivita, s níž se občas daří dobře čachrovat právě kvazielitám. Vždyť kupodivu podnes zakopnete o voliče, který si myslí, že Radek John přešel z vládní pozice do opozice proto, neboť až příliš nebezpečně ohrožoval nepravosti tak řečených dinosaurů.

Div ne heroj se stal z policejního prezidenta Lessyho, jenž se pořádně rozkmotřil s ministrem státní „CASY“ Kalouskem. Lid mu drží palce, byť jej do funkce prosadil kruh Víta Bárty alias Centrálního mozku lidstva (CML). Celého nakřivo a blízko Hradu.

Z několika egoistických důvodů se tudíž vrchního policisty zastal i další prezident, hlava státu Klaus. Aktuálně nebezpečný nepřítel Občanské demokratické strany a dlouhodobě jeden z nejvýznamnějších budovatelů porevolučních (ne)pořádků. V nich bývá Ústavní soud České republiky neslýchaně haněn jako „třetí komora“ parlamentu a spravedlnost či morálka vysmívány pro svou teoretičnost.

Záchvěv slávy sklidil, aniž zasel, i odvolaný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Však také povede kandidátku své stávající partaje (původně člen svatouškovské ODA) do krajských voleb. Ale dobrá, mezi už řádsky proměněnými „kabinetisty“ náležel minimálně mezi ty, kteří svému ranku rozuměli. Přesněji: získali v něm formální vzdělání a/nebo se o něj systematicky zajímali dlouho před svým jmenováním. Což bývá v Nečasově vládě spíše výjimka, než pravidlo. Vzácnost, jež je žel dobře a často poznat na fungování správy naší vlasti.

JUDr. Pospíšil spoluformoval čunkiádu, na vršku kupky kompostu personálně upadající ODS vysedává léta, než přece jen se občas dala poznat určitá dobrá vůle k pokroku „v mezích zákona“. Byl rovněž dost vidět na veřejnosti. Nezřídka – zejména díky vazbám na moderátora Václava Moravce – prostřednictvím kamer veřejnoprávní televize. No nemějte ho rádi!

Teď jej nahradil opak, širší veřejnosti sotva známá tvář Pavla Blažka. Advokáta, jemuž byla vždy bližší moravská metropole než Praha a v ní nad pravicovou koalici milejší široké spojenectví s ČSSD.

Výměna na postu proběhla bleskově. Třebaže se ví, jak málo srdečné, Lesy ČR zarostlé chodníčky vedou mezi novopečeným ministrem a šéfem ódéesky. Pročež se hlavní příčina rychlé, leč nikoliv zcela nečekané rošády hledá v úsilí „neutralizovat“ brněnského nejvyššího státního zástupce Zemana. Nebo přinejmenším jeho návrh na povýšení ústecké návladní Lenky Bradáčové. Křišťálově průhlednou metodou „rozených machiavelistů“ má být bájné vyprávění o výběrovém řízení. Sám Blažek je jinak výslednicí „Konkurzu“, z nějž se však vytratil humor.

Shrnuta podtržena vypadá věc tak, že se před pravděpodobnými podzimními porážkami ODS personálně uspokojí další silná krajská buňka. Její pověřenec saturuje zájmy ekonomicko politických skupin stojících v pozadí Nečasovy partaje a nikdo nebude škodný. Až na ty voliče.

Krácený článek zveřejnil Brněnský deník Rovnost

26. 07.

Rozdíl mezi teroristou a teroristou

Pavel Kopecký Přečteno 2765 krát

Jaký je rozdíl mezi teroristou a teroristou? Při hodnocení „mezinárodním společenstvím“ zásadní. Když íránský, či Íránem placený terorista vybuchne a zabije izraelské turisty v Bulharsku, jde o zločinný akt. Odpálí-li se sebevražedný útočník mezi špičkami Sýrie, není v tom větší problém.

Souručenská podpora tamějším povstalcům ze strany Západu a (arabských) islamistů neustává. Aby nešlo tvrdit, že do Damašku vane pouštní vichr sebevražedných ataků ze sousedního, za Saddáma sekularizovaného Iráku (nebo následně „Afghánu“), neopomene se šířit oficiální stanovisko vzbouřenců o tom, že Asadovy právě zabité ministry a generály usmrtila časovaná puma. Což přeci jen lépe odpovídá humánním tradicím USA či Evropy, že?

Tenhle princip je v řadě mutací stařičký jak biblický Metuzalém. V naší globální vesničce ho nažíváme pravidelně. V Libyi, při gruzínsko-ruské mikroválce, předtím na Kosovu, kde jsou doboví politici (super)velmocí a patroni albánských extremistů v jednom zapojeni do obrovských „rozvojových“ kšeftů.

Zpátky však k aktuální Sýrii. Čas tam hraje proti vojenské diktatuře fakticky dědičného prezidenta. Původně očního lékaře, kterému nejvyšší funkce spadla do klína po smrtelné autonehodě staršího bratra. Asadova špatná pozice plyne hlavně z toho, že má dobré vztahy s postupně mohutnící Íránskou islámskou republikou. Harašící protiizraelským jaderným odstrašením, po jehož uskutečnění by pravděpodobně následovala vlna odvetného atomového vyzbrojování v širším regionu. Zejména v Saudské Arábii.

Syrské arabské republice očividně hrozí dlouhodobý rozvrat. Stejně jako jiným arabským oblastem, kam v posledních letech vpadly vojenské mocnosti okcidentu. Vůbec vyloučena není ani „libanonizace“. Což je vývoj k dlouhé a zcela nepřehledné občanské konfrontaci, která během 70. a 80. let otřásala sousedním Libanonem. Obdobně nábožensky rozpolceným.

Těžko se to říká, ale setrvání stávajícího režimu by asi bezpečnosti širší oblasti prospělo nejvíc. A to při vší obludnosti dotyčné diktatury. Jde vlastně o volbu mezi špatným a horším. Ono horší, co vidíme třeba v Libyi, mohou pak nejvíce odnést opory skomírajícího baasistického režimu: alavité, sunnity někdy nahlížení jako kacíři islámu, nebo tamější křesťané. Menšiny země, jež si už teď nese svůj kříž.

V krácené podobě zveřejnil deník E15

18. 07.

Čas třešní?

Pavel Kopecký Přečteno 2360 krát

Logo Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) má svůj kořen ve staré milostné poemě „Čas třešní“, jež její autor věnoval během barikádních bojů Pařížské komuny jisté ošetřovatelce zraněných.

Nejde právě o běžně známou věc. Pamatuji se, že když polistopadoví komunisté symbolicky reformovali svou značku (na úkor „příliš radikálního“ srpu a kladiva, které má v emblému třeba sousední Rakousko), nevěděli o hlubší příčině změny ani řadoví straníci. Obdobný znak jinak užívá také KS Lucemburska.

Dokonale běžnou informací, kterou by naopak neznala toliko hrstka lidí, je zase to, že KSČM přese všechno navazuje na Komunistickou stranu Československa (KSČ). Vůči její zločinné politice se však odmítavě vymezila poprvé už na sklonku roku 1989. Příliš se o tom však nikdy nemluvilo. Dílem proto, jelikož se to propagandistům nehodilo do krámu. Dílem z důvodu, jelikož nezanedbatelný segment členstva nepřestal šermovat škodlivými výlevy o bezvadnosti zničeného společenského zřízení.

Nejznámějším stoupencem zašlých časů se stala asi poněkud fanaticky působící pražská funkcionářka Marta Semelová. Zařazená kdysi Miloslavem Ransdorfem do pomyslného „kabinetu kuriozit a zkamenělin“… Nesnesitelně působí i výlevy jistých mladých komunistů, navázaných právě – jaká náhoda – na Semelovou a jí podobné. Inkriminovanou omladinu bohužel málokdy charakterizuje samostatné přemítání, zároveň však bývá značně kritická. Leč výhradně v rámci své malé ideologické „Krakonošovy zahrádky“.

Odhlédneme-li od těchto spíše křiklounských potížistů nebo hrstky vzdělaných idealistů, zůstali v komunistické straně najmě lidé, jimž je jakýkoliv revoluční pohyb vzdálený. Málokdy si uměli v dobrém představit „nové myšlení“ a pořádky. Buď byli spokojeni s faktickým maloměšťáctvím normalizace, pro níž se stalo denním chlebem fangličkaření, nebo sentimentálně oživují vize radikálních změn z dravých lét svého mládí. Kdy Antonín Novotný, někdejší vězeň nacistického koncentráku Mauthausen, vykládal, že „již tato generace bude žít v komunismu“.

Tomuto nesourodému spletenci šéfuje pak Vojtěch Filip. Obratný řečník, zkušený politik, odrůda vychytralého aparátníka, řekněme, 80. let, pro nějž byrokratizovaná rigidita „strany a vlády“ představovala nemalou výhodu. Nástroj sebeuplatnění: vykoupeného frázemi, „neutralizací nebezpečných“ z té či oné skupiny a příbuznými kroky k ukojení zájmů průměru.

Musím říci, že vývoj posledních zhruba dvou let mne vcelku překvapil. Čekal jsem další pozvolné slábnutí KSČM. Byť nikoliv její vymření, jak ho před dvaceti lety chybně prognózoval Miloš Zeman.

Z hlediska členské základny spatřujeme nesporný fakt úpadku, co však obráží vývoj širší. Mám na mysli početní slábnutí rozvojem občanského sektoru (proto stále paradoxněji a škodlivěji) nevyvažovaného stranictví v ČR.

Jiná situace vládne ohledně voličské přízně tuzemské komunistické partaji. Aktuálně možná druhé nejpopulárnější, jíž k nárůstu preferencí nejvíce pomohla koaliční pravice. Všestranně zdiskreditovaná, bezúspěšná v typicky hloupém pokusu o oficiální zákaz pokračovatelky KSČ. Pokropené teď hlavně živou vodou nepatrnosti vlastního zapojení do korupčních skandálů, jakož i nedůrazností vedení ČSSD, usilovně dnes hledající podobu „kapitalismu s lidskou tváří“.

Kolega Adam Drda, vnuk slavného režimního spisovatele Drdy, vydal před šesti lety knihu "KSČM – Kdo ve Stínu Čeká na Moc". Mínil to jistojistě jinak, ale tzv. parlamentní radikální levice má nyní polistopadově unikátní příležitost k úplné „normalizaci“ své opoziční role. Nikoliv taktice nechat postupně vyhnívat zbytky někdy dost zautomatizovaného a/nebo pokryteckého odboru vůči sobě.

Kdyby se tak stalo, konečně by šlo více jednat bez neustálého a kontraproduktivního utápění se v národní minulosti (příbuznou roli mívá také „diskuze“ o odsunu českých Němců). Dalo by se odblokovat i křečovité vytváření povolebních koalic. Zrodivší jak poměrně tragickou oposmlouvu, tak Nečasův obskurní spolek.

Počkejme si na výsledek. V našem veřejném životě ovšem zpravidla platí jedno obrácené heslo – zelená je teorie, šedivý strom života…

Obdobu tohoto textu zveřejnily Parlamentní listy

17. 07.

Odčiníme Masaryka

Pavel Kopecký Přečteno 2304 krát

Česká republika dnes není žádné sedmé nebe. V podstatě je na tom poměrně špatně. Na prvním místě hospodářsky, leč i mravně. Třebaže se její obyvatelé pravidelně chovají, jako by se jich okolní události ani netýkaly. Zároveň jsou s to zase a znovu, donekonečna se divit následkům své – řekněme to na rovinu – otupělosti.

Dětinsky se rozhořčují nad všudypřítomnými autostrádami do pekel korupce, jež je při té nejvyšší pravděpodobnosti ničím proti 90. letům. A přitom hlavu státu Václava Klause (lidově přezdívaného „tuneldědek“) dle průzkumů vysoce uznávají. Leností konat při správě věcí svých dávají zelenou také dalším ústředním architektům polistopadového budování/bourání demokracie. Spokojeně přebírají parole z médií, takže dost černých peněžních toků uplynulo, než si všimli, že veterán Občanské demokratické strany (ODS) Petr Nečas, takto premiér, není zrovna „Pan Čistý“.

Převaha v rozhodující dolní komoře navzdory konfliktům, zradám, rozpadu koaliční strany nebo neslýchané protipolicejní zvůli nenormálního ministra kasy Kalouska, byť oslabená, drží. Dál hrozivě zadlužuje stát a rochní se ve (verbální) sprostotě a korupci.

Nejedno podezření na machinace se vztahuje rovněž k pravicí prosazovaným církevním „restitucím“. Nesouhlasí s nimi sice čtyři lidé z pěti, jenže předseda vlády Nečas dal zřetelně najevo, že na mínění Husova lidu obecného zvysoka kašle. Jeho přisluhovači vytahují „z paty“ fráze o krádežích za čtyřicet let totality, což je samo o sobě myšlenková zkratka, a během dvaceti let masarykovské demokracie, jež musí napravit. De facto jde o obrácení prvorepublikového antiklerikálního hesla o odčinění bitvy na Bílé hoře. Pozoruhodné, že?

Přes dvě desetiletí byla záležitost u ledu – za vlád takových i makových. Až se stal podle očekávání českým primasem biskup Dominik Duka. Známý totiž silnou slabostí pro husitství blízkého prezidenta Klause, toho času opět bezskrupulózního plánovače své politické budoucnosti. Ignorujícího tudíž svůj dřívější liberalismus 19. století či dogma vyrovnaných státních rozpočtů. O nichž těžko, za „vlády finanční odpovědnosti“, se zdravým rozumem hovořit.

Přesto je nehybnost poměrů ta tam. Přímo se „tlačí na pilu“. Vysátá Česká republika, kde je minimum organizovaných věřících, směřuje k vydávání obřích majetků. A pak ještě závazku mnohamiliardových peněžních transferů církvím. V drtivé většině jedné jediné, římskokatolické.

Pár drobtů ze stolu spadne dalším náboženským strukturám, hlavně protestantům. Výměnou za držení basy, za absenci protestů. Stát tím pádem z vlastní kapsy podpoří fungování vybraných nestátních institucí, jež si stěžují na stálý odliv „oveček“ nebo nedostatek příležitostí ovlivňovat veřejné mínění.

Něco za něco vzniká v tomto kontextu „přirozeně“ též mezi světskou mocí a klérem. Budou ustaveny nadace spravující předané majetky, a kam poputují „odkláněné“ výtěžky, Bůh a Svatý otec suď. Existují však i vážné obavy, jestli není nastoleným procesem otevírána daleko horší Pandořina skřínka. Restituce úmyslně stejně nekonečné jako je takzvané vyrovnávání se s minulostí.

Záležitost formálně předkládá novopečená ministryně kultury, prostá zkušeností se správou kulturní sféry. Znamená živoucí zástěnu, protože nesvede objasnit ani elementární vlastnosti projektu. Včetně toho, na základě jakého racionálního klíče (!) hodlá koalice českému národu odlehčit. Zvlášť když neproběhla prakticky žádná veřejná diskuze.

Nabádá se sice k odblokování sporných nemovitostí hrstky obcí, ale hrozí systematické prolamování dávno pevně stanovené hranice restitucí, jímž je rok převzetí moci KSČ. Byly totiž vzneseny nároky i na zdroje patřící státu od revize pozemkové reformy z roku 1947. Významní juristé ke všemu zdůrazňují, že od osvícenských reforem císaře Josefa II. nebyl klér vlastníkem jím užívaného majetku.

Spor vězí v poločasu. Návrh zákona těsně prošel pravicovou sněmovnou a levicový senát jej odmítne. Bude-li dolní komorou přehlasován, první občan ho jistě podepíše. Následně se pře přenese k Ústavnímu soudu. Těžko říct, jaký z toho vzejde výnos. Jasno mají jedině preláti: v každém případě to prý bude pro církev oběť.

V krácené podobě dnes zveřejnil slovenský deník Pravda

15. 07.

Podzim bohabojných

Pavel Kopecký Přečteno 2014 krát

Arabské jaro otřáslo nejedním muslimským krajem. Někdy tohle společenské zemětřesení dosáhlo magnitudy, která až zbortila klidně mnohaletou státní budovu. Na druhotné otřesy je setsakramentsky citlivý Stát Izrael. Od začátku budovaný na horké půdě.

Tamější politici s obavami sledují okolní hukot. Jak to vře v Egyptě, kterak mezi sebou válčí z ciziny ponoukaní Syřané a kam směřuje donedávna vždypřátelské Turecko. A to už se vůbec nezmiňuji o méně významném Jordánsku, kam také zavál vítr změn.

Je paradoxní, přitom srozumitelné, že vlna lidových revolt, díky nimž mají hostinu diktaturami dlouho u úst držení islamisté, posiluje sekularizaci Izraele. Z vojenské služby vyreklamovaní ultraortodoxní židé ztrácejí své výsady a čeká je branná povinnost, jež se tradičně vztahuje i na ženské pokolení.

Znamená to výbušnou reformu, jež mění jeden z atributů moderního „sionistického projektu“. Tak aspoň malou agresivní republiku s jadernými zbraněmi nazývá propaganda snad ještě agresivnějšího Íránu, který k nukleární výbavě pílí o zlom vaz.
Záměr obléci do mundůru (či obdobně využít) několik desítek tisíc potenciálních branců vychází z letošního výnosu Nejvyššího soudu Státu Izrael o nepřípustnosti výjimek. Váže se na něj také rozkol ve vládní koalici i poměrně početné pouliční demonstrace sekulární majority.

Pikantní na této vnitřní tektonice zůstává, že určité kruhy v rámci „bohabojných“ jsou sami odpůrci izraelské státnosti. Vnímají ji coby projev „zjevného vyjádření proti Bohu“, překážku na cestě k vykoupení. Zkrátka ani jim není naplnění projektu Theodora Herzla právě po vůli.

Prostě a dobře není snadné šmahem hodnotit reálie Blízkého východu, což se u nás stalo poměrně rozšířeným sportem. Občas poněkud připomínajícím tamější agitaci, že kritika Izraele rovná se antisemitismus.

Glosu zveřejnil deník E15

Archiv článků: červenec 2012

Konkurz bez humoru aneb Nikdo nebude škodný

Rozdíl mezi teroristou a teroristou

Čas třešní?

Odčiníme Masaryka

Podzim bohabojných

Blogeři abecedně