Pavel Kopecký

14. 09.

T. G. M. – co nám zbylo?

Pavel Kopecký Přečteno 3719 krát

Jihomoravský rodák Masaryk, jehož výročí úmrtí si dnes připomínáme, kdysi prohlásil, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Republika československá přežila smrt svého hlavního budovatele zhruba o rok. A hned druhá republika, onen paskvil plný katolicky laděné intolerance (její ozvuky vidíme po generaci existence ČR), z něj učinila „lžifilosofa“.

Masarykovský kult, anebo aspoň povědomí o TGM však nevymýtila ani tato nenávist, ani následná nejtěžší doba našeho národa, nacistická okupace. Již ostatně přisluhovali též někteří významní činovníci první republiky, frustrovaní z bolestného přijetí mnichovského diktátu. O něm se i proto právem říká, že národu zlomilo páteř.

Památku prvního prezidenta nakrátko plně oživila poválečná třetí republika, jež měla jinak vlastnosti zásadně odlišné od své plnohodnotné předchůdkyně. Další zlom nastal po Vítězném únoru, neboť většina státostranické vlády KSČ (zejména s důležitou výjimkou roku 1968) se nesla v duchu snahy zostudit nebo přinejmenším (po)zapomenout tuto „buržoazní hlavu státu, která dávala střílet do dělníků“. Tak se to alespoň říkávalo.

Kýčovité fangličkaření na téma Tomáš G. Masaryk, leckdy v podstatě zástěrka pro politické či hospodářské machinace, dostalo po desetiletích „půstu“ zelenou po takzvané sametové revoluci. Zlými jazyky přezdívané „textilní převrat“. V jejím přímém důsledku byl za krajně pochybných okolností rozbit společný stát Čechů a Slováků (druhdy Národa československého). Pročež nezbylo než znovu zahájit budování státu.

Ustavení České republiky však věru nevzešlo z hledání a nalezení ideje (nebudeme-li sarkasticky připomínat touhu po Nobelově ceně za kupónovou privatizaci), jako tomu bylo v případě Československa. Zrodila se vlastně zásluhami hnedle o dva státy, v důsledku čirého pragmatismu. Pragmatismu pokleslé, nefilozofické formy. Což je bohužel na posledním výhonku „balkanizace" střední Evropy dost znát.

Pikantní na tom je, že hlavní „duchovní otec" ČR, ustavené tváří v tvář pokračující evropské i světové integraci, a současně odpůrce masivní veřejné podpory kultury či ochrany přírody, pravidelně verbálně bojuje za obranu národních hodnot. Entity natolik dezorientované, že mluvit dnes o nějaké nové verzi masarykovské „české otázky" působí v lepším případě nevhodně.

Přitom prudké státoprávní nebo společenské změny po osmdesátém devátém, pověstném „roce zázraků“ nás vybízejí k pomyslnému návratu zpět: k novému hledání identity našeho společenství. Záležitosti tolik potřebné pro menší pospolitost ve sjednocující se Evropě a světě. Nepřehlednějším ještě o dost více, než za časů zakladatele naší moderní státnosti, Tomáše Garrigua Masaryka.

Článek zveřejnil deník Parlamentní listy

08. 09.

Jarmark marnosti

Pavel Kopecký Přečteno 6463 krát

Stávající vládní garnitura České republiky, toť jedno obrovské neštěstí. Kynoucí navíc jako dobře nakypřené těsto. Kdyby pouze existovala, zůstávala ve Strakovce pro udržení moci samotné, bylo by ještě relativně dobře. Nicméně ona sice postupně chřadne, ale proto také vůčihledně více a více tlačí na pilu, aby ještě urvala, co se z (vlastního) života urvat dát. Své i veřejné zdraví tím samozřejmě dále podkopává, ovšem kapsy spřízněných zájmových skupin nebo černé stranické fondy ční nade vším.

Máme to před očima. Nikdo už vlastně ani moc nepředstírá. Včetně tloustnoucího premiéra Petra Nečase, který veškerou energii vydává, aby mu dílo nepuklo pod rukama. Přinejmenším příliš předčasně. Což se stalo jeho předchůdci v čele „strany a vlády“, Mirku Topolánkovi. Jediné, nač se teď může formální hlava vlády ještě spoléhat, je paradoxně výhrůžka koncem vlastního kabinetu. Přirozeně nikoliv dlouhými opozičními léty vyhladovělé levici nebo nespokojené populaci, nýbrž vlastním lidem.

Aktuální pravicová trojkoalice už dávno nemá nic moc společného s prvotním trojlístkem Občanské demokratické strany (ODS), TOP 09 a Věcí veřejných (VV). Posledně zmíněná struktura, podezřelá od začátku, se totiž záhy rozštěpila. Tím vznikla nová vládní strana s drzým názvem LIDEM. Kdežto „Věrní Véčkaři“ zamířili za svým (nepravomocně) odsouzeným guruem Vítem Bártou do křiklounské opozice.

Zmizela definitivně jednoznačná, kdysi opěvaná velká majorita v dolní komoře parlamentu. Vláda rozpočtové nezodpovědnosti a boje proti nepřátelům korupce se však jakžtakž drží, ač na hliněných nohou. Opřená o berličku kariéristické struktury ministryně Karolíny Peakové, mající „k dispozici“ 100 členů i nulovou podporu veřejnosti.

Ne dost na tom. Bizarním je, že bývalou nejmenší partaj sněmovny, rozdělenou na dvě ještě menší, nejde zahrnout do dvou názorových množin. Na jejich pomezí, v jakési nezřetelné podmnožině šedé zóny, se pohybují „volné radikály“. Hlasující například dle agitky Pražského hradu, jež má patrný vliv i na obě zbytkové, rozvaděné partaje. Koryfej čili také „vrtošivý stařík“ české politické scény, Václav Klaus, stále tahá s gustem za provázky. A nepřestane, tu přidá, tu ubere. S péčí zkušeného zahrádkaře si hnojí a přihrabuje záhonek k pohradnímu politickému rozkvětu. Vláda se jím současně kácí i podpírá.

Skrze své věrné drolí teď sebou samým roku 1991 založenou ODS. Vhodnými vidlemi ke kydaní kompostu na její stávající vedení jsou mu ti, kteří neobstáli ve vnitrostranické konfrontaci s Nečasovou klikou. Svá vlákna v předivu spletité sítě mohou mít rovněž zbytky sentimentu za železnou rukou Klausova šéfovství, anebo barvitými spekulacemi vyzdvihovaná prezidentova přízeň ruským energetickým zájmům.

Teď je však nejviditelnějším, provázaným domácím námětem snaha nové koalice zvýšit DPH či v život uvést takzvané církevní restituce. Obojí jsou projekty nepromyšlené, špatně zdůvodněné, tlačené pouhým chtěním vlivných. Basu shůry tvrdí antidemokratická hysterie katolických funkcionářů.

Obojí už jednou prošlo dolní komorou, obojí bylo jí navráceno komorou horní. Senátem, který přeci jen dokazuje svůj občas zpochybňovaný význam. Přehlasování pak vyžaduje zvýšený počet zvednutých paží, kterých se však nedostává.

Zapracovala Neviditelná ruka kuloárních trhů, zvýšení daně neprošlo, podivné majetkové vyrovnání s církvemi (včetně nově stvořených) se odsouvá. Na neurčito, protože nečasovci se jako vzdorovité děti rozhodli proběhnout si znovu kolečko schvalování daně z přidané hodnoty. Vláda, sněmovna, senát, sněmovna…? A to je ještě čeká prezidentovo – snad ne v Chile zcizené – pero. Tomu se říká jarmark marnosti.

Článek vyšel ve slovenském deníku Pravda

04. 09.

Blahodárnost olympijských her

Pavel Kopecký Přečteno 1538 krát

Právě se koná paralympiáda, jež je jakýmsi dovětkem nedávno skončených Olympijských her 2012. Češi na nich získali slušné výsledky, Slováci došli zklamání. V podstatě byl ale sportovní svátek zlatý pro všechny. Anebo alespoň pro většinu.

Někomu se mohlo nelíbit, ba eklovat, že se skutečnou tělovýchovou má stávající olympiáda – sponzorovaná nadnárodními firmami a nepochybně ovlivněná zbrusu novými podpůrnými látkami – máloco společného. Organizátorům v Londýně nejspíš vadí, že když na monstrakci neprodělají, tak na ní rozhodně netrhnou.

V jednom však byly sukcesem mimo pochybnost: proběhly, pokud známo, bez obětí na životech. Prapůvodní, antické svátky, ve kterých se programově spojovala vyspělost fyzická i duševní, zpravidla přerušovaly probíhající války posvátným mírem. Dědicové Pierra de Coubertina došli za 100 let o sto honů dál. Vojny přerušovány nejsou (vzpomeňme namátkou „zmezinárodněné“ krveprolití v Sýrii) a smrtonosná nenávist je příležitostně přenášena rovnou na olympijskou půdu.

Nejznámější se v daném smyslu stal Mnichov, jehož hry měly zahladit špatnou pověst pořadatelského místa a propagaci hitlerismu při berlínské olympiádě roku 1936. Situace hrubě zneužili Palestinci, kteří zmasakrovali izraelskou výpravu. Především následkem této hrůzy vznikla speciální protiteroristická jednotka německé pohraniční stráže (GSG 9) a židovský stát rozjel odvetnou operaci Boží hněv. Když se letos připomínalo čtyřicet let od zavraždění jeho sportovců, šlo poznat, že z jejich násilného skonu činí obdobné politikum, jaké dodnes dělá z událostí šoa. Krom jiného totiž médii proběhla zpráva o ohrožení sportovců Izraele zlovolnými zámysly Íránu.

Už asymetrickým konfliktem o Afghánistán deformovaná moskevská olympiáda se „sichrovala“ proti útoku špinavou bombou. Atlanta v devadesátém šestém, mimochodem asi rok po útoku nervovým plynem sarin v tokijském metru, zažila ničivý pumový útok pravicového radikála. Svým vražedným útokem chtěl prý upozornit na legálnost zabíjení lidských plodů při potratu. Stávající Londýn, kde jsou přinejmenším od někdejších islamistických ataků lidé velmi bdělí (někdy přímo hysteričtí), pak investoval obrovské peníze do zvýšení bezpečnosti.

Nenašel se ani žádný anglický Breivik, všechno jednoduše prošlo až nečekaně hladce. V britské metropoli nadto zatkli hledaného veterána ETA a místní tajní navedli své hispánské kolegy na musulmanské extremisty, kteří prý chtěli napadnout „globalizované“ diváky olympiády. Fanoušky u španělských telestěn. Patrně jde o blahodárný dopad toho, že se olympijské klání mění v soustředění vojensko-policejních sil.

Světový rekord v tom stoprocentně překoná Rio de Janeiro, které převzalo štafetu pořadatelství. Ač stráženo proslavenou sochou Krista Vykupitele, náleží k sídlům s největším množstvím vražd na obyvatele. Mezi lidmi jsou všudypřítomné zbraně a zvláště v takzvaných favelách (kopcovitých chudinských čtvrtích) se přes pozvolný ústup zločinnosti neradno pohybovat „mimo obrněný vůz“. Paralelní moc zde totiž uplatňují drogové bandy či vigilantistické milice. Aspoň umenšení jejich neblahého významu bude daleko těžší oříšek, než náprava zpožděného tempa výstavby olympijské vesničky pro první hry Jižní Ameriky.

Brazílie, člen slibného uskupení BRICS, zajisté touží propagovat svůj hospodářský růst i zájem o vstup do Rady bezpečnosti OSN. Též proto možno očekávat, že sportovní svátek za čtyři léta bude pro diváky daleko barevnější než v uměřeném Albionu.

Článek vychází z textů, které zveřejnil časopis Revue Politika a deník E15

Archiv článků: září 2012

T. G. M. – co nám zbylo?

Jarmark marnosti

Blahodárnost olympijských her

Blogeři abecedně