Archiv článků: říjen 2012

29. 10.

Opět máme holé ruce

Pavel Kopecký Přečteno 2209 krát Přidat komentář

Onehdy jsem si vybavil svá studentská léta a s nimi kantory historie, kteří třeba nebyli non plus ultra odborníky, ale uměli včas převléknout kabát. Daly se najít jejich diplomky, dizertace či jiné zásadní práce, kde vyzdvihovali kolektivizaci československé vesnice či jiné problematické činy minulého zřízení. Ale nám, dost naivním posluchačům, důrazně vykládali o Stalinově „říši zla“ a diktátorově nevkusu.

Sám nyní učitel svěřím občas tohle pozorování žákům, aby si mohli snáz uvědomit, že některé rysy lidské povahy jsou nevykořenitelné. Zápas za svobodu a nezávislost uvažování je proto také věčný. Stejně jako recyklace pohledu růžovými brýlemi, jak tahle, ano, najisto už tahle generace přijde s něčím lepším, spanilomyslnějším…

S obdobně otevřenýma očima snili o budování národního státu naši „otcové zakladatelé“, když v osmnáctém roce 20. století s nadšením vyhlásili Republiku československou. Státnost, jíž se mělo dostat té cti, aby byla liberálně pojatým mnohonárodnostním domovem všech svobodybažných. Mělo vzniknout „středoevropské Švýcarsko“, demokratický Fénix, který povstane z popela první světové války a monarchistického Rakouska-Uherska.

Svržení nezřídka skutečně nenáviděné nadvlády Vídně si přirozeně žádalo nahrazení starých dogmat takzvaného legitimismu jinak pojatými hodnotami. Nové státní ideje hodně vycházely z různých fází národního obrození. Z klasiků jako byl „otec národa“ Palacký, jenž za vrchol českých dějin považoval husitskou revoluci.

Nemálo na něj navazoval protestantismem a nemarxistickým socialismem formovaný filozof Masaryk. Z hlediska c. k. říše arcivlastizrádce, organizující obratnou protirakouskou propagandu či legionářské bojovníky, jimž v případě zajetí hrozilo odvisnutí na nejbližším stromě.

TGM, Beneš nebo Štefánik vycházeli ve svém díle z ideologické představy, že stěžejní duchovní proud domácích dějin je takzvaná humanita. Staletá cesta k duchovnímu povznesení, jež se stane příkladem pro ostatní pospolitosti.

Na koncepci státoprávního Národa československého dvou větví pak navazovaly proklamace, že jsme „tři sta let úpěli“ v žaláři národů. Ovšem nyní – s podporou „hodných strýčků“ v Evropě (Francie a Velká Británie) a zámoří (USA) – dokážeme svou příslušnost k nejvyspělejším celkům planety. Z Mistra Jana Husa učiníme národního světce a na skutečně přežilém císařství nenecháme nit suchou.

Ať tomu bylo jakkoliv, hospodářský, kulturní, ale i vojenský rozmach meziválečného Československa náležel mezi úctyhodné. Stejně tak vstřícnost vůči etnickým menšinám, což se v tehdejším světě obvykle nestávalo.

Jeho pozice však postupně upadala, až se začalo mluvit o ostrůvku demokracie ve střední Evropě, co jej obstoupili minimálně nevstřícně naladění sousedé. Světová hospodářská krize a nástup antidemokratických politických mesiášů, v čele s Adolfem Hitlerem, následně způsobily, že masarykovský stát zemřel v mladičkém věku necelých dvaceti roků. Pomnichovská republika nebyla než neživotaschopným a fakticky nesamostatným mezistupněm, kde vznikaly pravicově katolicky laděné tendence k úplnému přetržení dosavadního společenského kontinua.

Protektorát zůstal naštěstí toliko „protentokrát“, jak se neslo šeptandou, a ČSR došla záhy plného obnovení. Vlastně ne tak úplně, protože nastaly změny v zahraniční orientaci i hranicích státu, poněkud znechuceného draze vykoupenou sázkou na falešné západní přátele. V důsledku bezpříkladných zločinů nacistické epochy se též proměnila skladba populace a převážila koncepce nového stranickopolitického života, jenž měl poskytnou pevnější vnitřní strukturu země.

Bizarní je, že pod kuratelou Sovětského svazu od roku 1948 existující diktatura proletariátu sice dštila oheň a síru na první republiku, leč přesto z ní převzala daleko více duchovních zdrojů než polistopadový pokus o demokratické Československo. Pravděpodobně rovněž proto záhy nanejvýš pofidérně rozdělené na dva de facto okrajové, masarykovskou koncepci vlastně definitivně opouštějící útvary. Stojící o to planěji proti globalizační nivelizaci; na hledání raison d'etre podivně znějícího Česka se vlastně takřka zapomnělo.

Znovu se tak spoléháme na pokračování „hodných strýčků“ jinými prostředky. Opět máme holé ruce.


Článek zveřejnily Parlamentní listy

27. 10.

Cesta do kytek

Pavel Kopecký Přečteno 2191 krát Přidat komentář

Řada komentátorů, politologů a jiných lidí (přiznáme-li například politickým vědcům příslušnost k druhu homo sapiens sapiens) se teď ohlíží za volbami. Nemohu zůstat pozadu.

Spíš bych ale chtěl vyhlédnout kupředu, na dopady volebního dvouklání. Nad očekávání se vyhoupla úspěšnost ČSSD, jež spolu s příbuzně orientovanými partajemi (KSČM, Severočeši.cz a SPOZ) pohodlně dohmátla na ústavní většinu v horní komoře.

Nad výdělkem hořce pláčou občanští demokraté. Povolil železný kruh kolem předsedy vlády, jenž dva roky neviděl, neslyšel, s lidmi necítil. Teď výsledky Jiřího Pospíšila a Alexandra Vondry rozkotaly Nečasův zvyk sebechvály stůj co stůj. Nakonec i on připustil, že se nějaké té chybičky mohl dopustit.

Leč pozor, nastavení reforem musí beze změny neochvějně pokračovat! Vzniklo výrokové napětí, za nímž stojí fakt, že rezignace na dosavadní politiku by kabinet zbavila legitimity i v očích posledních příznivců za zdmi Strakovy akademie.

Stále méně jeho, premiérova ODS jde do finále soumraku. Zakládal ji politicky schopný a narcistní vůdce, aby byl vystřídán „falešným a prázdným Topolem“. Konajícím pokaždé chrapounsky a často hloupě, ale i díky své suitě „s gulama“ šéfující. Po jeho svržení přišel introvertní byrokrat, pod kterého kotlem opět pilně přikládají dělné ruce Václava Klause. Futrují koaliční nespokojence, kolem nichž poletují (ne)uvěřitelné zvěsti o tučných úplatcích, multimiliardových zájmech při dostavbě Temelína a prezidentově bytostném zájmu na předčasných volbách.

První listopadové dny mnohé projasní, neboť se ponesou v duchu vystavení účtu nečasovcům, jejichž čas už vypršel. Volební sjezd na brněnském výstavišti proběhne zřejmě na bouřlivých výšinách, jelikož má řešit kvadraturu kruhu: jak zachránit modrou partaj. Pokračovat nějakým způsobem v krajně neoblíbené vládě, anebo se svěřit do vůle rozzlobeného lidu? Obojí znamená cestu do kytek.


Glosa vyšla v deníku E15


19. 10.

Přelom v druhořadých volbách

Pavel Kopecký Přečteno 2568 krát Přidat komentář

Krajské i senátní volby jsou přelomem. Znamenají definitivní ulomení hrotu soudobého českého antikomunismu, který není než frází vychytralým politikům a „nejvyšší z pravd“ jejich samostatně nepřemýšlejícím posluchačům.

KSČM je ve skutečnosti drahně let stranou establišmentu, pouze to mnozí lidé nepochopili, nebo pochopit nechtěli. Nyní se to ještě výrazněji než dosud potvrdí na platformě krajů. Z čehož plyne i dobré východisko pro nějakou z podob spolupráce dvou nejmohutnějších (levicových) stran na nejvyšší úrovni. Vytváří se vlastně zjevná voličská legitimizace pro užívání politických modelů, jejichž dosavadní blokace dala vzniknout opoziční smlouvě, stojedničkovým koalicím a tak podobně.

Přesto se našli tací, kteří stále nerozumějí, že 23 (slovy dvacet tři) let od demokratizace české pospolitosti nelze pracovat s propagandou o comebacku gottwaldovské diktatury proletariátu. Taková prostoduchost nejčastěji odhaluje stesk za možností bezproblémově jednat v oficiální linii. Na základě vzorce předlistopadově „povinné“ vděčnosti Sovětskému svazu, našemu osvoboditeli od nacistického jha.

Co se týká výsledků prakticky vůbec ne druhořadých voleb, dopadly jako perlík na prorezlou kovadlinu vlády, jejíž nejnepatrnější, a zároveň nejprohnilejší aktér LIDEM pro jistotu ani nestál o sondu do hloubi občanovy politické duše. Sám si tak všechno definitivně polepil ambaláží „Peaková a spol., hlasování všeho druhu“.

Není pochyb, propad pravice přesvědčivě ukazuje, že Nečasův kabinet selhal. Premiérovy výmluvy na regionální reprezentace jsou k politování. Viz Plzeňsko a ojedinělý, byť relativní úspěch Jiřího Pospíšila, jenž se vlastně změnil v pozoruhodnou pravicovou alternativu opozičních levicových partají. Bývalý děkan tamější právnické fakulty se de facto stal zdrojem další „plzeňské aféry“. Pročež má slušné šance pořádně poposkočit v rámci hierarchie ODS.

Silným, přesněji ještě silnějším mužem může být i staronový jihomoravský hejtman Michal Hašek. Pošramocený aférou (pseudo)doktorského titulu nebo některými majetkovými kauzami. Voliči mu však suverénními 20 000 přednostních hlasů vzkázali „Vše odpuštěno“ a jeho dlouholetý tah na předsednickou bránu prolili živou vodou.

Na „dotažení“ čekají veškeré senátní obvody. Nadpoloviční většině hlasů se během prvního kola nejtěsněji přiblížil kdo jiný než neohrožený lidovec Jiří Čunek. Na rodné vsetínské hroudě pojatý co oběť spřísahání – holt politik s financemi křišťálovějšími křišťálu. Také projev vůle lidu.

Z moravských „potyček“ o posty v horní komoře parlamentu se mi zdá skutečně zajímavý úspěch juristky Elišky Wagnerové. Nominantky Strany zelených, jež je jakousi brněnskou obdobou pražského Libora Michálka (SZ, KDU-ČSL a PS), který to svým trváním na liteře práva řádně „nadrobil“ ódéesáckému Drobilovi. Oba by mohli být dalším dobrým přitakáním domněnce, že se občanstvu stále více ekluje budování demokracie prostřednictvím stávajících figurek. Právní bezvládí.


Krácená podoba článku vyšla v Brněnském deníku Rovnost

18. 10.

Vzkaz na vrchol pyramidy

Pavel Kopecký Přečteno 1743 krát Přidat komentář

Výsledky krajských voleb už známe a výsledné počty těch senátních lze s vysokou pravděpodobností hádat. Vyznění obou střetnutí se dalo očekávat, i když třeba někteří sociálnědemokratičtí politici vyjadřovali v soukromí obavy, zda lidé nebudou tak znechucení, aby zkusili „hlasovat nohama“.

Účast nepatřila k přemrštěným, ale poselství se stalo vskutku zjevným. Václav Klaus musí jako politický stratég přímo plesat nad masakrem, co pročísnul řady občanských demokratů. Rodnou stranu, kde stále existují partajníci se zvýšenou potřebou závislosti na jeho silné osobnosti. Prohra vystoupila ještě píď nad očekávání a zacloumala předsedou vlády i jeho klikou. Nečas se sice musel na debakl duševně připravovat, přesto aktuálně chvílemi působí dojmem zoufalého, bezradného klučiny. Bodejť, už se mu to krátí.

Jeho první reakce, unylé výmluvy na viny krajských reprezentací nebo špatně vykomunikované reformy se, pokud vím, dotkly i některých významných spolustraníků, jež byli dosud loajální. Mně tím zase poskytl úvahový link na Jiřího Paroubka. Expremiér taktéž prohrál, co šlo, pročež si honem vynašel „externí“ viníky.

Absurdnost premiérova vysvětlení dokazují informace, že dvojnásobný rokycanský senátor za ODS Luděk Sefzig vypadl v prvním kole, kdežto v samotném Plzeňském kraji jeho partaj unikátně dominovala. Byl vyslán jasný vzkaz na vrchol pyramidy, že celostátní témata masivní korupce a neohrabanosti na nejvyšší vládní úrovni jsou i tématy regionálními. Obvykle to občané vzkazovali skrze sociáldemokraty, nebo komunisty, jenže tu stál na čele kandidátky z kabinetu vyhozený Jiří Pospíšil. Vzešla takříkajíc nová „plzeňská aféra“.

Nechtěl bych být v kůži předsedy strany a vlády. Sjezd na dohled, kdežto světélko na konci tunelu nevidět. Svítá jedině jeho odpůrcům a nepřátelům. Těch má na všech stranách i ve všech vrstvách společnosti požehnaně. Další, hlavně nezvolení politici, mu přibydou. Svou premiérskou zkušeností se věru začíná blížit vládnutí Vladimíra Špidly, jenž zůstal nakonec takřka úplně sám.

S tímto tvrzením v určitém smyslu koresponduje i faktický stranický sešup místopředsedy občanské demokracie Vondry, jednoho z hlavních Nečasových spojenců. Ten se stal dalším příznačným případem (personálního) propadu největší pravicové strany.

Nepomohly mu ani nadstandardní vztahy s některými regionálními redakcemi, ani šňůra populistických akcí, kam patřilo i usazování růžového tanku se vztyčenou „Topolánkovou jedničkou“ na kopuli. Senátorství ztratil už v prvním kole, což méně všímavé překvapilo, a při následném televizním rozhovoru se mu dost třásl hlas. Nejspíš pochopil, že skrutinium pořádně osekalo jeho politické perspektivy, a třešínkami na dortu je, že do křesla v horní komoře namísto něj asi usedne komunistická uchazečka.

Krajské a senátní volby ukazují, že celá občanská demokracie vězí po krk v krizi. Došlo k odlivu příznivců, panuje zoufalý nedostatek osobností, což ostatně lze označit za Skyllu a Charybdu současného českého stranictví vůbec. Využít se toho snaží starší, zakladatelská generace politiků, ale prospět by to mohlo také k rozvoji občanské společnosti. Rozvinuté, v nadsázce řečeno, sotva o pár fousů více než za časů biedermeieru.

Úspěch sebepřežívajících se politiků, chcete-li dinosaurů, by byl špatnou zprávou pro stát, úspěch druhé záležitosti špatnou zvěstí pro českou pravici. Zpravidla výrazněji fandící dogmatismu často zkorumpovaných nebo zlobbovaných stranických sekretariátů.


Komentář zveřejnily Parlamentní listy

15. 10.

KSČM a její protestní pel

Pavel Kopecký Přečteno 1898 krát Přidat komentář

(Pozn.: článek byl těsně před volbami zveřejněn Parlamentními listy.)


Poslouchal jsem předvolební rozhlasové zamyšlení známého spisovatele a vězně komunistického režimu. Z tónů jeho projevu se takřka zhmotňovala nevyvětraná hrůza dávno prožitých let. Jenže přitom v pravém smyslu nevzpomínal; vážně sděloval svůj názor na brzké krajské či senátní volby. Agitoval.

Vyděsilo ho, že by mohla v krajích posílit KSČM, kterou má do očí bijící myšlenkovou zkratkou propojenu s 50. lety. Celé to jurodivé pandemonium nějak přenáší i na možnou, leckde už přece dávno existující povolební spolupráci se sociální demokracií. Na tu má nejspíš zlost už taky pěkně dlouho: přinejmenším kvůli spojení její předchůdkyně s KSČ v roce 1948.

Když tak přemýšlím, na jednu stranu se mi trochu příčí hodnotit názor o hodně staršího člověka, jenž prošel těžkými žaláři minulého režimu. Přesto mám pocit, že je třeba se vůči takovému postoji vymezit. Při vší úctě mi totiž přijde jako bolestí podmalovaný anachronismus. Zahledění do minulosti, nebezpečně podobné tomu chápání přítomnosti, které nejčastěji vídáme u stařičkých členů či sympatizantů dnešní komunistické strany. Jim ve vzpomínkách zůstala Velká hospodářská krize nebo hitlerovská okupace.

Jde v podstatě o podobně pootevřené okénko do myšlení let minulých, neboť z něj vyplývá, kdo patří k lidem nejvíce spjatým se středoevropskou moderní historií. A stojí za to přidat pro doplnění známý fakt, že frazeologií si vnitřní prázdno nejčastěji vycpávají fanatici či hlupci. Dnes to bývají „bolševicky“ rázní antibolševici. Nejlépe ti porevolučně procitnuvší.

Další paralelu k minulému režimu vidím v tom, že existuje představa, jako by (ne)volení někoho něco garantovalo. Včetně svobody. Stačí si vzpomenout na řadu dnešních pravicových politiků, kteří měli veletucty ambicí vyniknout v rámci státostranického režimu: od stávajícího premiéra Petra Nečase, přes hlavu státu Václava Klause, exministra a prezidentského kandidáta Vladimíra Dlouhého, až po nyní drobet upozaděné politiky Ivana Langera či Vlastimila Tlustého. Právě tito jedinci, budovatelé takzvaného mafiánského kapitalismu za ODS či ODA, nespočetněkrát zneužili protikomunistické karty. A s ní příležitostně i zkušenostmi poznamenané pamětníky.

Klasickým příkladem takového politického cynismu byla klausovská „mobilizace“, kdy se strašilo návratem před Listopad skrze sociální demokracii. Výsledkem byla „velká deka“ špatně skryté koalice, co se nazývala opoziční smlouva.

Aktuální komunistická strana, početně rychle slábnoucí (v roce 2006 měla necelých osmdesát tři tisíc členů, nyní asi o 26 000 méně), leč rozhodně daleko nejmohutnější z českých partají nepředstavuje po tolika letech od společensko-politických změn žádné reálné riziko pro stávající režim. Začleněný navíc do klíčových nadnárodních struktur. Což onehdy nepřímo připustil i kdejakou mystifikaci hledající Nečasův kabinet.

Mnoho lidí se teď k Filipově straně utíká, ačkoliv je pořád zcela zřetelně v nemilosti mediokracie. Do jisté míry snad i proto. Svým způsobem je zábavné ujasnit si, proč KSČM zažívá určitý vzestup přízně. Z nemalé části nejde o její dobrou práci, ale sebediskreditaci pravice. Rozezlený protest širokých vrstev vlastně „normalizuje“ její pozici. Změna postoje bývá také nejednou spojena se zcela neadekvátní představou, budu-li citovat jednoho diskutujícího, že „je lepší stát frontu na banány než na práci“.

Existuje navíc skupina levicových voličů, kteří svou aktuální preferencí posílají vzkaz do vnitřními spory oslabovaného Lidového domu. Hlavně pak rozčílením nad některými korupčními skandály (Davida Ratha nebo okolí ústecké hejtmanky), popřípadě nad krajskými koalicemi s ODS. Ale nechtějí se zároveň spoléhat na „sexymozek“ Jiřího Paroubka, či Zemanovo „zmačkané sako“ SPOZ. Vlastně tím i nepřímo tlačí na užší spolupráci ČSSD s Komunistickou stranou Čech a Moravy, jež se pozvolna vymotává z ritualizovaného obklíčení.

Možnosti sbližování ČSSD a KSČM by mohla napovídat též podobná programatika, lišící se spíše v otázkách zahraničních vztahů. Posilování vzájemných vazeb se však olbřímí podpoře ve vedení obou největších levicových stran netěší. Z několika příčin. Každopádně plán sjednocování významných aktérů levice leží na stole už proto, že její pospolné rozmáchnutí od levého kraje po střed přineslo slovenskému Smeru premiéra Roberta Fica suverénní volební úspěchy.

Nicméně jsme narazili na kámen úrazu. Například z vládní spolupráce by zanedlouho jasně vyplynulo, že komunisté žádnou cestu k výraznému zlepšení poměrů neznají. Ani znát nemohou. Tak jako třeba kdysi ve Francii by tím ztratili svůj protestní pel.

13. 10.

Paměť proti nepaměti

Pavel Kopecký Přečteno 1616 krát Přidat komentář

Pár dní uplynulo od chvíle, kdy jsem pobýval v poklidném šumavském městečku Volary. Vydal jsem se tam i na hřbitov, kam mne vedl, ne, za ruku táhl pádný důvod. Vzápětí vám ho odhalím.

Můj hostitel, rovněž historik, mi totiž pustil pozoruhodný, nesestříhaný dokument. Záběry amerických válečných kameramanů, jež osvobozovali právě tenhle kout z popela povstávající republiky.

Zachytili vzácné okamžiky. Nadšení mála před válkou Němci nevypuzených Čechů a zklamání i potupu příslušníků „herrenvolku“. Civilistů a vojáků. I když bych měl dodat, že díky hitlerovské totální mobilizaci všeho a všech se tehdy rozdíl de facto smazával…

Přes všechno bylo zvláštní spatřit na trhaných, černobílých záběrech, nakolik vstřícně jednali ve Volarech vítězní Američané, kteří prošli zotročenou Evropu, se svými zajatci. Takřka jako rovný s rovným.

O tomhle všem jsme samozřejmě mluvili i cestou na onen hřbitov. Zrovna z něj vycházel manželský pár asiatů a já si pojednou uvědomil, že právě tohle je skutečný projev asimilace. Budoucnosti.

Vedle obvodové zdi původního místa věčného odpočinku se nacházel shluk dalších, neobvyklých růvků. Místo posledního spočinutí skoro stovky mladých židovek, podle jmen většinou z Maďarska. V úplně posledních dnech vojny je tu surově utýraly ženy SS. Vysílené neváhaly likvidovat zasypáváním za živa.

Na záběrech amerických žurnalistů z té doby je pak možno vidět zpravidla lhostejné tváře místních obyvatel. „Amíky“ donucených k dvojímu obejití otevřených rakví…

Odcházíme z místa, kde odpočívají jedny z posledních obětí fanatismu druhé války. Některé hroby nesou na stélách kameny, snad od příbuzných z Nového světa, nebo odjinud. Jiné dodnes nemají jméno…

Kamarád dál vypráví o pohnutých osudech svého kraje, přitom položí kytičku k nedalekému hrobu své maminky. Zemřela nedávno. Sám přišel na svět těsně po válce a mezi jeho nejstarší vzpomínky spadá matčin zoufalý křik, když u nich doma střílel do stropu opilý soused v koženém kabátě. Zděděném nejspíš po Gestapu. Sliboval přitom krátký proces Rudolfu Slánskému i celému „Protistátnímu spikleneckému centru“.

Po návratu do hostitelova bytu se dlouze dívám na portrét blonďatého modrookého chlapce. Je to pán domu. Zpodobněný místní Němkou, jíž američtí vojáci rozmačkali transportérem dcerku. V podstatě proto zde pak mohla zůstat.

Ale to už pomalu nikdo neví. Tuhle zemřel poslední známý účastník první světové války. Oproti třeba mému dětství postupně mizí i dospělí pamětníci druhé. Asi kvůli tomu brzy zajdu na nějakou spiritistickou seanci…


Úvahu zveřejnil Český rozhlas

12. 10.

Směšnost, nebo trapnost?

Pavel Kopecký Přečteno 2525 krát Přidat komentář

Je tomu právě šest let od chvíle, kdy jsem v tisku komentoval senátní kandidaturu Alexandra Vondry na Litoměřicku. Článek jsem pojmenoval „Chataři a chalupáři“, čímž jsem narážel na fakt, že tento politik (stejně jako někteří jiní) neměl vztah k místu kandidatury. Snad s výjimkou toho, že si v regionu pořídil víkendové sídlo. Jeho volební leták navíc působil tak nešikovně, až z něj přímo vyplývala minimální znalost místních problémů. Šlo zkrátka o nouzové řešení situace, neboť předtím neuspěl v konkurzu na mezinárodního správce postkonfliktní Bosny a Hercegoviny.

Nicméně důvěru občanů získal a teď se o ni uchází znovu. Svým způsobem jsem se kdysi podivoval naivitě voličů, kteří upozadili osobnosti prokazatelně pro kraj léta pracující. Nyní se objevil průzkum veřejného mínění, jenž Vondrovi nedává prakticky žádnou šanci na obhajobu mandátu. Dotyčný ho okamžitě odmítl s tím, že podle něj u občanů vede.

Bylo by docela smutné, kdyby měl pravdu. Patří totiž ke stejnému typu politiků, jako jsou třeba Miloš Zeman nebo Václav Klaus. K postavám, které naši zemi táhnou do minulosti a veřejnosti by daleko nejvíc prospěly, kdyby zvážily své další politické angažmá.

Za ono šestero roků se v páně Vondrově kariéře událo věru hodně. Stal se například součástí vládnutí "pandurového" chasníka Topolánka. Milovník Spojených států amerických byl díky tomu nejprve ministrem zahraničí, aby následně zastával – podle názoru řady českých europoslanců nepříliš úspěšně – funkci místopředsedy vlády pro evropskou integraci.

I v této době usiloval o významnou nadnárodní pozici, jíž však opět nezískal. Prý kvůli špatnému hodnocení českého předsedání EU. Průběžně se také angažoval v bezohledném prosazování bushovské politiky. Nejpatrněji v případě takzvaného amerického radaru v Brdech. Podepsal navíc dopis Obamově administrativě, který znamenal jasný pokus o omezenecké rozdmýchávání studenoválečnických nálad.

Teď už je dva roky místopředsedou chřadnoucí ODS a armádou nepříliš ceněným ministrem obrany v rovněž slábnoucí Nečasově vládě. Nechvalně známé neprofesionalitou a snad nekonečnou řadou korupčních skandálů. Rovněž Vondra přidal do vatry polínko zvané kauza ProMoPro. Navzdory tomu setrval také v nedávno „rekonstruovaném“ kabinetu, co se mimo jiné opírá o lidmi nulově podporovanou stranu LIDEM…

Protože nejsou nijak vyloučeny předčasné volby a imunita za časů uvolňování rukou policii a justici není rovněž k zahození, neváhá znovu předkládat svou ambici být členem horní komory. Z velkých poutačů pak vzkazuje voličům, jež zřejmě považuje za naprosté hlupáky, že se „Odvážnej chlap rve za svůj kraj“. Nevím, čeho je v tom víc, směšnosti, nebo trapnosti.



Článek vyšel v Deníku Referendum. Původně ale vznikl po domluvě s vedením Litoměřického deníku, které ho po několika dnech autorových urgencí náhle odmítlo pro údajný nedostatek místa. Senátoru Vondrovi v téže době poskytlo prostor například on-line diskuzí s voliči...

11. 10.

Zlý výrostek Hugo

Pavel Kopecký Přečteno 2789 krát Přidat komentář

Zlý výrostek Hugo. Divím se, že tak u nás dosud nikdo nepřezval venezuelského prezidenta Chavéze. Má totiž stigma marxisty, který horuje pro socialistickou revoluci. A to se neodpouští ani za světové hospodářské krize, když ke všemu ČSSR pěstovala masivní spolupráci s levicovými režimy či proudy Latinské Ameriky.

Právě slib pokračování cesty ke spravedlivějšímu zřízení pomohl Hugo Chavézovi k víkendovému znovuzvolení hlavou státu. Nesmírně bohatého na naftu, leč přesto obtíženého chudobou, jež je typická pro země jižně od Rio Grande.

Již čtvrtý triumf generála výsadkových vojsk, který se kdysi bezúspěšně pokusil o puč a proti němuž byl i neúspěšný převrat organizován, vyhrál na své poměry těsně. Pretendent sjednocené opozice Henrique Capriles získal 45 procent hlasů. Hlavně od středních a vyšších vrstev. Kdežto chudina upřednostnila předáka takzvané bolívarovské revoluce, jehož jinak při kampani vážně znevýhodnila léčba zhoubného nádoru.

Je obtížné neporozumět výsledku klání, jelikož poslední léta dochází ke sbližování ostří pomyslně rozevřených nůžek mezi tamějšími společenskými vrstvami. Výnosy z občas dost problematické těžby surovin umožnily nemalé sociální projekty pro nejubožejší, nezanedbatelnou se stala i prezidentem oblíbená protiimperialistická agitace. Spolem v posledku překrývají dojem ze závratné zločinnosti a korupce, pomalého růstu národního hospodářství, inflace, klientelismu nebo „odklánění“ petrodolarových proudů k nejasně stanoveným cílům.

Volební zprávy z Venezuely přirozeně nijak nepotěšily Washington. Kdo najisto radost ze skrutinia měl, komu se bezmála ze srdce odvalil balvan, bylo kubánské politické vedení. Havana má totiž s Caracasem nadstandardní vztahy a udává se, že jejich loňská obchodní výměna dosáhla výše 6 miliard amerických dolarů. Suma pak zahrnuje hlavně výhodný dovoz ropy a jejích odvozenin, které jsou pro režim bratří Castrů zásadní.

Skoro šedesátiletý Chávez získal dalších šest let v úřadu a slíbil být „lepším prezidentem“. Možná mínil být prezidentem doživotním, ale to je pouze dohad z povzdálí.


Krácený text zveřejnil deník E15


08. 10.

Atentát

Pavel Kopecký Přečteno 2230 krát Přidat komentář

Tak se jmenuje věhlasný československý film režiséra Jiřího Sequense, který poměrně věrně postihuje vykonání národního rozsudku nad říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Nacistickým pohlavárem, jehož zločinné řádění ukončil až atak dvou československých parašutistů, Slováka Gabčíka a Čecha Kubiše.

Bohužel se teď v českých zemích „nafilmovala“ jeho parodie. Námět vpravdě švejkovskému dílku poskytl politikou frustrovaný muž z lidu, který střílel. „Spáchal atentát na prezidenta Václava Klause při jeho setkání s občany“, rozneslo se po vlnách některých zvlčilých médii.

Dotyčný nic takového očividně neudělal. Kdyby ano, hlava státu, kterou čeká brzké odcházení (z funkce), by už prodlévala v pekle. Chtěl jsem říci na pravdě Boží. „Atentátník“, jehož duševní zdraví bylo okamžitě zpochybněno, „pálil“ malé plastikové kuličky z umělohmotné pistole. Aby si vzápětí zjednal improvizovanou tiskovku, kde objasnil, že chtěl burcovat proti utrpení lidu.

Jinak osobní stráže v inkriminované chvilce selhaly, a tak padly hlavy. Ve vedení ostrahy, ale kupodivu i na Úřadu vlády ČR. Událost strhla politický vaz také poradci premiéra Nečase, jenž na místě nebyl. Na hodinu vyletěl, jelikož si nejspíš vyřídil účty se svým šéfem, když prezidenta označil za „kremlofilní babu“. Nemohl přitom nevědět, že předseda vlády leze kolem prvního občana po kolenou a snažně prosí, aby mu nepodkopával už takhle vratkou pozici.

Nicméně část pravice bizarní pseudoudálosti okamžitě využila, horkou jehlou spíchla scénář a jala se režírovat. Jen považte, výtržník s airsoftovou pistolkou vyznává komunistické hodnoty! Je to vlastně druhý Breivik (ač se ten hlásí k neonacismu). Navíc spoušť stisknul sedmkrát, což je takřka podprahový signál propagandistům. Kdyby to byl pravý revolver, nikoliv hračka pro mladé či staré puberťáky, mohli přímo upomenout na sedm kulí sarajevských.

Sarajevským atentátem 2 se totiž někdejší předseda Občanské demokratické strany Klaus zaklínal, když mu při oficiální návštěvě Bosny roku 1997 kolegové z partaje vzkázali, aby důrazně změnil svou politiku. Z čehož vytvořil mýtus o výzvě k demisi a zahájil vysloveně štvavou mobilizační kampaň. Kdo nešel s ním, šel proti němu…

Hysterická, pozornost odklánějící vlna se však přivalila i kvůli bouři ve sklenici vody. Dosud zcela nedozněla. Úplně obnažila nejrůznější (vzrůstající) tenze nebo ambice ve společnosti. Pražskému hradu blízcí, nebo jím zaměstnaní činovníci obvinili levicové intelektuály a takzvané „pravdoláskaře“ (obdivovatele Václava Havla), že „rozeštvávají“ lidi. Že za útok nesou morální odpovědnost našeptávačů. Objevili se dokonce přičinlivci, jimž nebylo zatěžko – tak trochu v duchu 2. republiky – ukázat prstem přímo na známého komerčního spisovatele Michala Viewegha, neboť ten ve svých knihách pravidelně hlavu státu ostouzí.

Šířka uchopení této lapálie naznačuje, že se v české společnosti schyluje k nějakému důležitému zlomu. Pravděpodobné a většinou toužebně vyhlížené jsou předčasné volby, jež mohou přiblížit brzké volby „druhé kategorie“: do krajů a horní komory parlamentu. Záleží však dost na tom, ne zda, ale jak vážný debakl utrpí strany vládní koalice. Spojované jen v posledních několika málo týdnech s nezvládnutou metanolovou aférou nebo policejním zatýkáním v nejtěsnější blízkosti ministra práce a sociálních věcí Drábka.

Než tento od pohledu studený osekávač sociálního státu oznámil svou podezřele načasovanou rezignaci, stačil vyhlásit, že tohle se před volbami nedělá. Hotový skandál! Čímž jen posílil mé dávné podezření, že je nejznámějším českým asociálem. Vzápětí ho pak podpořil i ministr spravedlnosti…

Co říci závěrem. Na Českou republiku se zdá být dlouhodobě páchán atentát a její občané mají nejvyšší čas si uvědomit, že součástí i bodyguardy jejího těla jsou oni sami.


Text vychází z článku, který zveřejnil slovenský deník Pravda

04. 10.

Korejské loutky

Pavel Kopecký Přečteno 1454 krát Přidat komentář

Severní Korea nám může být vším. Doslova vším. Tajemnou orientální zemí, kde se mluví nesrozumitelnou řečí nepříbuzné jazykové rodiny. Uznávaným politickým vzorem, kde aplikují univerzální nauku čučche. Diktaturou, kde aspoň titulárně vládne už třetí pokolení kimovské dynastie. Nebo dokonce militaristickou „říší zla“, která za všechno může a lze na ní všechno svést. Včetně horečky omladnic.

Čas od času se „do krámu“ hodí kdekomu. Čínské lidové republice, která přes ni posílá vzkazy Západu, Spojeným státům, když chtějí dále militarizovat region jako protiváhu vojenskému vzestupu Pekingu a hledají mediální zástěrku.

V podstatě není KLDR víc než loutka ve velmocenských hrách, což platilo už za korejské vojny. Za marionetu imperialismu zároveň pravidelně označuje svého jižního souseda. Na rozdíl od něj má slabou a chřadnoucí ekonomiku, jejíž vůdcové teď zavádějí velmi opatrné, rozpačité reformy a přitom živí nadobyčej početnou armádu. Zmiňovanou při propagandistických kampaních na obou stranách, ale v globálu dost zastaralou.

Svou váhu má jaderný arzenál Pchjongjangu. Červené tlačítko nikdo nezmáčkne, nicméně se dá jeho vstřícné schování do „futrálu“ dobře zpeněžit. A to se opakovaně děje.

Právě nyní se dal severokorejský představitel v OSN slyšet, že rozdělený poloostrov stojí na krok od termonukleární konfrontace. Viníka ani uvádět nemusel – kdo jiný než USA. S tím samozřejmě těžko souznít. Nicméně stojí za připomenutí, že první, kdo do atmosféry pouhého příměří mezi Korejemi dovezl zbraně hromadného ničení, byl roku 1958 Washington.

Mladý Kim neboli „Kim III“ získal sice vzdělání v kapitalistické cizině, obdivuje americkou košíkovou, navzdory své macatosti propaguje posilovny nebo lunaparky, ale marná sláva, pokud chce zvýšit své šance na udržení trůnu (což nebude nijak snadné), musí jít na ruku především jestřábům. Svým loutkovodičům.


Glosa vyšla v deníku E15

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy