Archiv článků: listopad 2012

27. 11.

Podle vkusu každého soudruha

Pavel Kopecký Přečteno 2268 krát

Umělecká skupina s provokativním názvem Ztohoven se stále více profiluje v konjunkci kultury a politiky. Chcete-li, navazuje na naši dlouhou tradici angažovaného umění. V aluzi na jeden z nejbrilantnějších snímků, „Občan Kane“, stvořila film o falešných občanských průkazech „Občan K.“. Aby vzápětí představila pozoruhodný telefonní seznam s čísly domácích politiků.

Odstartovala tak vědomě novou českou vlnu anonymních urážek. Poslat textovku se vzkazem, který by většina lidí těžko svedlo „zoči-voči“, je přece tak snadné. Odcizující se lidé si zprostředkovaným způsobem komunikace „vyřizují“ široké spektrum věcí, od mezinárodního obchodu po „intimitu“ rozchodu s partnerem. Proč ne třeba také svou nechuť či nenávisti vůči představitelům státu. Ač ti toho mohou snadno zneužít v politickém boji.

Je to každopádně podnětný stav věcí, který ve mně urychlil rozhodnutí psát po několika letech znovu na téma veřejné dění a moderní komunikační prostředky.

SMSky mají zde blizoučko k elektronickým diskuzím, kupříkladu pod nejrozličnějšími články. Část redakcí po špatných zkušenostech diskuze zrušila, neboť začasté o žádné diskuze nejde. Jiné je aspoň trochu regulují. Nezanedbatelná skupina médií nechává vše plynout dle mínění Osudu. Zčásti, aby se zjistilo mínění dému, z větší části proto, jelikož nehodlají vyhazovat peníze za dohled anebo se bojí ztráty čtenosti. Návštěvnosti těch, kteří zde mohou do aleluja vykládat, že nějakému problému „taky rozumějí – a líp“. Bez ohledu na realitu.

Zdůrazňuji to celé proto, jelikož specialisté, kteří systematicky porovnávají, řekněme, kyberrozpravy u nás a v zahraničí, unisono zmiňují, jaké jsme „Kalouskovy jedničky“ v nevěcnosti, sprostotě a shazování odlišných názorů. V zásadě se k tomu připojuji tvrzením, že znám jediný český elektronický deník, kde jsou čtenáři pěstovány skutečné výměny názorů; hrubost a dojmologie se prakticky nevyskytují. Někdy pak jde doslova o disputace, z nichž lze poznat vysokou myšlenkovou úroveň aktérů. Zmiňovat tento u nás unikátní případ nicméně nebudu, protože bych mu udělal medvědí službu.

Představitele periodik a webů, kde výlevy údajnou anonymitou obluzených konzumentů neřeší, eventuelně tak činí málo, autory nabádají, aby reakce nečetli. Prý je to zpravidla informačně nedobytná ztráta času a přímý způsob, jak ztrácet o krajanech iluze.

I na tom něco je. Kolik autorů či „rozvíječů vláken“ ztratilo chuť k publikování v místech, kde se chtějí konfrontovat občané špatně naladění, zakomplexovaní, nejlépe ještě intelektuálně nedostateční. Melou si stále svou, opakují klišé z volebních plakátů, přičemž je prezentují jako vrchol jejich vlastního duševního snažení. Případně posílají linky na jim vyhovující zdroje nebo špatně pochopené odborné texty. Jiný přístup neznají, nenaslouchají, neumějí naslouchat.

Také mně bylo zasloužilými aktéry nových médií raděno, abych nehledal často jehly hodnotných náhledů v kupkách sena. Ba kompostu. Občas nicméně neodolám, chvíli tomu obětuji a s úsměvem si vybavuji školní hodiny sociální psychologie, sociologie nebo teorie médií.

Standardně u nás převažuje duch „diskuzí“ tak ubohých, až je to směšné. Křišťálově černobílejších než černobílých. Většinou jsou to navíc pořád tytéž postavy s nadbytkem času, jež se snaží ukřičet ostatní. Z čehož pravděpodobně vyvozují iluzi, že tím pádem „mají pravdu“.

Občas jde o persony zjevně psychicky narušené. Nezřídka se rovněž vyskytují starší ročníky, co nesnesou už to, když někdo interpretuje jimi zažitou minulost způsobem, co se jim z nějakého, zpravidla ideologického důvodu příčí. Oni si to pamatují jinak a basta fidli. Byť by o dané skutečnosti nevěděli zhola nic. A zejména mladší do toho nemají vůbec co mluvit!

Vedle daného druhu prostoty a zkratkovité nesnášenlivosti roste také množina osob ventilujících starosti ze zhoršující se životní úrovně, případně na ně doléhá spojitá frustrace z děsivé politické situace. Na prvním místě z vládnutí nepokrytě udržovaného skrze korupci, machinace a privatizaci státu. O husákovsko-topolánkovském „klidu na práci“ nemluvě.

Autoři mají v mikrosvětě jediné rozpravy šanci zvědět, že jsou, cituji: „náckové, fašisti, bolševici, socani, žoldáci ODS, KSČM, svazáci, antisemité i sionisté, pitomci i géniové, nafoukaní estéti literatury či nesrozumitelní pindalové se slohem základní školy…“ Prostě podle „vkusu každého soudruha“, jak praví klasik.

Obvykle lze vidět nabídkový katalog mouder síťové hospody 5. cenové skupiny. Tady však podnícené důvodnou představou řádově většího publika. Ne dost na tom. (Od plic) zhodnotit, včetně nejsložitějších věcí, je totiž to nejjednodušší na světě a nehledět přitom druhému do tváře, jakoby nenést odpovědnost za vlastní výrok (byť jde do značné míry o falešnou představu), toť přímo ráj pro naznačené typy osobností. Skutečně vystoupit už chce zpravidla trochu víc…

Rozličných textů na téma chování webovského lidu vzniklo poměrně hodně a mají obvykle chtě nechtě mezioborové přesahy. Nechci je suplovat, takže již na závěr zmíním jednu osobní zkušenost.

Tuhle jsem se opět viděl s kolegou Alexandrem Tomským, emigrantem. Asi jediným českým konzervativcem, jenž ví, co konzervatismus znamená a nepoužívá jej coby floskuli (nejlépe v oblíbeném vnitřním protimluvu „liberálně-konzervativní“). Moje hodnotové představy jsou značně jiné, ale několikahodinová debata, plná sporných otázek, byla cenná. Na jejím konci jsme se shodli, že jistojistou pravdu neměl ani jeden z nás. Za pačesy jí však držel můj kantor politické filozofie, když jednou prohlásil: „Máme jiný názor, ale to není důvod, abychom popadli klacky a mlátili se po hlavě.“


Článek vyšel v Parlamentních listech

21. 11.

Černé světlo na konci tunelu

Pavel Kopecký Přečteno 2516 krát

Zvolání „Mír Izraeli“ se používá v náboženském duchu. Ve vojenském znamená contradictio in adjecto. Vnitřní rozpor.

Židovský stát se obrodil po necelých dvou tisících letech od diaspory, jež se vázala ke zničení Jeruzalémského chrámu ženijními jednotkami Římského impéria. Jeho ustavení roku 1948 obnášelo reakci špatných svědomí na továrny na smrt za druhé světové války. Svou váhu měly i zájmy předních velmocí na trojském koni ve strategickém regionu či další příčiny.

Od roku Vítězného února, jenž přispěl k dost masivní, ale dříve usilovně utajované pomoci Československa moderním sionistům, Izrael válčí. Dlouho se snažil (poučen nedávnou historií) spoléhat hlavně sám na sebe, každopádně se postupně sblížil se Spojenými státy, jejichž orel (na rozdíl od nacistické orlice) nad ním obvykle drží ochranná křídla. Nejvíce pak z důvodů ryze praktických.

Poté, co Moskva zjistila „nevděčnost“ Tel Avivu, přehodila výhybku ke vzdáleným příbuzným židovstva, Arabům z Palestiny, Egypta a podobně. Československo učinilo pochopitelně totéž.

Východní blok je však dávno ten tam, nicméně tu více, tu méně intenzivní vojna Státu Izrael s jeho (okolními) nepřáteli pokračuje. Počáteční entuziasmus z konce bipolárního systému podnítil usmiřovací proces, jenž rychle ochladl, až vlastně vyhasl. Boje různých stupňů intenzity tak neberou konce.

Čerstvým projevem nepřátelství v regionu, kde se (ozbrojená) nestabilita valí jak dominové kostky v řadě, je příval raket z pásma Gazy. Výrobci projektilů naplňují ambici dosáhnout až do hlavních center bezmála osmimilionového etnického státu, co má právě notně zvýšené zájmy také v Sýrii.

Pravda, objevují se data zpochybňující nebezpečnost palestinských střel zvětšeného doletu, ale podstatu věci nemění. V oblasti se stékají natolik rozdílné a vlivné interesy, že světlo na konci blízkovýchodního tunelu je světlem černým. Spjatým s černou hmotou, ropou či globálně důležitými dopravními tepnami. Případně s dalšími vysoce hodnotovými záležitostmi…


Glosu zveřejnil deník E15

17. 11.

Svoboda národa lokajů

Pavel Kopecký Přečteno 4753 krát

Tak máme na krku 23 let svobody, paní Müllerová…

Volnost je to, pravda, problematická, málo využívaná, budovaná v propojeném světě, kde raketově roste majetková nesouměřitelnost – logický protimluv rovných občanských práv.

Nicméně bezesporu jde zatím o liberálnější poměry, než jaké převládaly po většinu bývalého režimu. Zpočátku vpravdě totalitního, následně po malých krůčcích demokratizovaného. Výsledkem se stalo třeba uvolnění, později plné odstranění cenzury nad uměním, doplněné přitom dotacemi kritickým umělcům. Vlastním „nepřátelům“. K čemuž stojí za to dodat, že v 60. letech naše kultura pronikla do oblasti mezinárodně uznávaných hodnot. K tomu jsme se od „sametu“ ani náhodou nepřiblížili: také na základě čeho…

Nicméně se vraťme v čase nazpátek, k pražskému jaru. Ozbrojenou „internacionální pomocí“ byly u nás udušeny snahy o obnovu představ svobodomyslného socialismu s lidskou tváří, jenž měl kombinovat výhody obou dominantně soupeřících světonázorů (počítalo se například s jistou nezaměstnaností). Sám „pán a vládce“, Sovětský svaz se tím ve vývoji zdržel o dvacet let, což za perestrojky oficiálně přiznal i jeden z poradců sovětského prezidenta.

Gorbačovova přestavba, v jistém smyslu obrážející uspěchaná megalomanská díla SSSR, uvrhla tehdejší komunisticky se tvářící elity ČSSR do pikantních ideových kleští. Měly postupovat na základě obdobných hodnot, od jejichž potlačení odvozovaly svou pochybnou legitimitu.

Stále uondanější normalizační autokracie pracovala s převážně vyčpělými hesly a rituály, nebyla schopná (například kvůli počátečním čistkám nebo omezeneckému kádrování) obnovovat své síly. Vedle schopných, inteligentních a vzdělaných lidí, jimiž byli třebas někteří veteráni osmašedesátého, Gustáv (Augustin) Husák či Lubomír Štrougal, se stále více prosazovali amébovití příživníci/stupidní aparátníci. Ostatně podobně jako to vidíme dnes, na poněkud unavené lidovládě, v níž bránit na náměstích svá práva pošlapávaná nejvyššími místy není takříkajíc normální. Ačkoli se tím v různých rovinách nepochybně zatíží příští generace.

Změna poměrů roku 1989 přišla tradičně zvenku, statisícové davy mrznoucí na Letné a jinde zas tak velký vliv na pád režimu neměly. Což je konstatování blízké tomu, že ustavení Republiky československé na konci první světové války se odehrálo fakticky jinde než v Praze.

Aktivní účastníci „zvonění klíči“, kteří ještě mnohdy počítali s nějakou politickou účastí KSČ, se recentně předhánějí na poli sentimentu a hledání těch, kdo i tuto revoluci ukradli.

Ovšem zmíněný vývoj za časů závažných změn předvídali málokteří, vznikla naivní, slušně manipulovatelná masa bez znalosti zákonitostí historie. Nemálo krajanů mávalo Neználkovou kouzelnou hůlkou a malovalo si, že zůstanou sociální, zdravotní, školské jistoty nechutného, gerontokratického reálsocialismu, k čemuž přibudou možnosti idealizovaného Západu. Cestování, větší možnosti podnikání, než které poskytovala přestavba anebo zlepšení hrozivé ekologické situace.

Nechápali zpravidla, co se kolem nich děje. Oháněli se Masarykem, nicméně byli pasivní vůči prokazatelně protiústavnímu dělení Československa. Souviselo zejména s uvolněním na uzdě drženého slovenského národovectví, pragocentrickým likvidováním pracovních míst na Slovensku, mocenskými ambicemi egomaniaků či jejich případnými touhami po Nobelově ceně za ekonomii.

Ze semiperiferie ČSFR vznikly dva periferní státy s regionálně zhruba největším rozkrádáním předtím nezadluženého státu, případně systematickým ničením našich světově proslulých obchodních značek. Což obojí pokračuje dodnes. To vše za nemoudře pasivního přihlížení „voličů-ovčanů“, kteří byli schopni po asi dvacetileté existenci ČR uvěřit, že Miroslav Kalousek nebo mnohaletý spolupracovník Václav Klause, stávající premiér Nečas, budou jen čistě bojovat proti korupci a šetřit veřejné prostředky.

Kam jsme to vlastní vinou dobudovali – až na pár fanatiků ze stále sprostějších on-line diskuzí – víme. Nebudu věc dál podrobněji rozebírat, psal jsem o tom poslední dobou několikrát. Jenže většinová reakce na trudné poměry opět zahrnuje najmě nadávkovou laxnost (občas propojenou s nanebevstoupením komunistů), jíž věru těžko svádět jen na minulý režim. Zůstali jsme tak věrni přinejmenším jedné Masarykově myšlence: Češi jsou národ lokajů.


Článek vyšel v deníku Parlamentní listy

13. 11.

Blbá nálada II

Pavel Kopecký Přečteno 2630 krát


Prezidentský uchazeč Vladimír Franz měl prohlásit, že pověstná „blbá nálada“ patří ke zdejší letoře. Sdělení do pranice. Ale to, že zažíváme další velký příval polistopadové „blbé nálady“, máme nabíledni. Vždyť umělcova nemalá lidová podpora stvrzená podpisy je toho zjevným důkazem.

Kérkový kandidát na Hrad má cosi společného se situací, když zakomplexovaný český národ jen po zásahu shora (!) nakonec nezvolil svým největším synem Járu Cimrmana. Fiktivní postavu, co ironizuje vlastenectví a jež vznikla na prknech raně „obrozenecky“ malé divadelní scény.

Záhy si připomeneme výročí počátku jedné vlny tuzemské demokratizace, takzvané sametové revoluce. Kritickými jazyky přezdívané „textilní převrat“. Jsem dost zvědav, zda 17. listopadu převáží pár hořkokyselých rituálů, anebo se naši občané zmohou na něco víc.

Zdá se to být zapotřebí, i když Čech na sobě nechá pařezy štípat. V domnění, jak je chytrý, počká obvykle na výsledek. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Nedokážeme si vládnout, sami být pány věcí svých.

Veřejná aktivita patří dosud k bizarnostem, pro což je těžké hledat konejšivá slova. Přitom nám dnes bouřící se Řekové ukazují dost z antické politické praxe lidovlády, v níž byl veřejně nečinný člověk něco mezi podivínem a prosťáčkem.

Jenže to není nic pro našince, ten to v praxi obrátil. Spoléhá se nanejvýše na prostřednictví samospasitelných řešení. Zvolení Věcí veřejných, předtím Zelených, ještě předtím US-DEU či ODA. Nebo kabinetní předsedání „Pana Čistého“, spojeného s dvacetiletím Občanské demokratické strany. Případně na politického turistu Karla Schwarzenberga, který kvůli „vedení“ zamini kryje „chemického“ Mirka. Tedy s machinacemi asi nejvíc spojovanou osobu.

Již ani ne žinantním se stalo ohromné překvapení mnohých, že vláda – jak už jsem kdysi kdesi napsal – má hlavní cíl v nevídaném zvyšování státního dluhu a boji s nepřáteli korupce. Pokud to snad někomu není stále jasné ani teď, stačí odkázat na oficiální statistiky dluhů, na srovnání míry ekonomické výkonnosti ČR a všech okolních států či na „osvícení“ tří koaličních rebelů. Vždyť opět zříme 102 provládních poslanců jako za časů Melčáka&Pohanky.

ODS zjevně valem chřadne a zdá se, jako by její stárnoucí žraloci hodlali ještě co nejvíce urvat z okousaného těla velryby. Když už, tak už... Proto se mi nezdálo až tak jisté, že by Nečas a spol. skončili před odhlasováním církevních restitucí. Třeba i za cenu (nepravomocně) odsouzeného mouřenína, kterému slíbili bůhvíjakou záštitu, aby řekli: „Posloužils´, můžeš jít.“

Nyní zcela přesně víme, čemu v reálu prospěl brněnský modrý sjezd, kde systematicky oddělovali novináře od delegátů. A my ostatní si máme tomu na počest utáhnou opasky...

Čelíme hluboké společenskopolitické krizi, na níž zástupové reagují standardně: zamlouvá se jim třeba krajně podbízivý Tomio Okamura, dovozce českých plyšových medvídků k Eiffelovce, pokračovatel Vladimíra Železného a Fischer Reisen jinými prostředky.

Svou váhu má pro ně též populistické rozhodnutí o všelidové volbě prezidenta, ve které věru není bez šancí bezbarvý úředník Fischer, jenž neváhá vykládat, že by nejmenoval vládu zahrnující dnešní komunisty. Chápu, jako mnohaletému členu KSČ se mu nejspíš zdají příliš demokratičtí. Nebo spíš málo konformní?

Tak by se dalo pokračovat, je toho plná celá Česká kotlina. Zvláště upozorňuji na čerstvé výroky čelních justičních pracovníků, neboť ti na základě argumentů otevřeně zpochybňují, že by u nás ještě existovaly tři na sobě nezávislé pilíře veřejné moci.

Když si to všechno sečtu, mám taky jeden „reformní“ návrh. V našich soudobých dějinách se stalo temným zvykem, aby zhruba každých dvacet roků někdo zvenku oktrojoval, kam máme dále směřovat. Nejlépe to přišel vyřídit osobně. Zvykli jsme si vlastně a bez toho se sami spravovat nesvedeme. Co kdybychom si opět někoho pozvali, aby nás popadl za ruku?

Druhou možností je konečně dospět.


Text je úpravou článku psaného pro deník Parlamentní listy


07. 11.

Na velikosti nezáleží

Pavel Kopecký Přečteno 1912 krát

Poslední dny pršely zprávy, analýzy a komentáře o stavu Občanské demokratické strany, jež v Brně pořádala kongres. Řádově méně jsme zvěděli o sněmování taktéž sněmovní strany LIDEM, jež se s modrým sletem překrývalo dobou, místem a do značné míry i zájmy.

Jediná kandidátka do čela Liberálních demokratů Karolína Peaková poslala pak Nečasovi z Brna do Brna vzkaz. Měl hned několik rovin. Její stručné a příznačně myšlenkově plytké poselství se četlo vzápětí po Hájkovi a Schwarzenbergovi. Z toho samozřejmě plyne nové potvrzení, že ODS ji považuje za představitelku standardní, byť nikým nevolené a nulovou podporou vybavené partaje. Anebo přinejmenším za pevnou součást koaliční vlády.

Vůdčí postavy z LIDEM se před lidem dušují, že nevedou žádnou komerční, neřkuli zkorumpovanou partu. Dejme tomu, ale o zhudlařenou potěmkinovskou vesnici kráčí určitě. Má zhruba 100 členů a o předácích „rozhodovalo“ 70 delegátů. Pročež logicky nemůže kráčet o liberální, ale egalitářskou strukturu, v níž je téměř každý člen stranickým funkcionářem. Když ne přímo ministrem či poslancem.

Jednooký mezi slepými králem, říkává se. Platí to ve vládě a zde stonásob. Neboť takzvaná „piková dáma“ po svém bezmála stoprocentním zvolení na místo předsedkyně „výtahové strany“ podotkla, že kdyby nebylo dvou neplatných hlasů, připadala by si jako v Severní Koreji. Pěkný bonmot, leč škoda že pouze okopírovala starší vítězný výrok nynějšího prezidentského pretendenta Karla Schwarzenberga, jenž obě brněnské akce svou účastí hezky provázal. Jako červená nit pocitu nedoceněnosti.

Ani Peaková neměla protikandidáta, a tak obdržela formální potvrzení svých zásluh za spolkovou činnost. Za poctivou práci ve „VyVolených“, následně za budování LInie DEmokratického Marasmu.

Absurdnosti předstírání, že nevelí hlavně mocné hrstce bezpáteřních, peněz lačných lidí rychle porozuměli také naštvaní šprýmaři webových diskuzí. Jen si je poslechněte: „Co do vedení pidistrany angažovat Spejbla, Hurvínka, Máničku, psa Filipsa a Maxipsa Fíka? Tyto postavičky by aspoň pobavily.“ Další přispěvatel zase podotkl, že „Strana přátel piva měla více členů.“

Hlas lidu, hlas boží. O hodně víc, vždyť tahle původně recesistická záležitost studentů z Plzně obdržela 12 000 přihlášek. Ovšem kde jí je konec. Nečasovi, jehož ODS se drolí, na velikosti očividně nezáleží.


Krácený text vyšel v deníku E15

06. 11.

ODS Is Not The Best

Pavel Kopecký Přečteno 2688 krát

To si musel uvědomit každý, kdo poslední měsíce alespoň občas nevynechával základní domácí zpravodajství. Brněnský sněm, opravuji, kongres s ostrými bezpečnostními podmínkami (viz kuličkový atentát na „Otce zakladatele“), kde byla zjevná snaha izolovat novináře od delegátů, působil pak jako smutná, až bezradná sešlost.

Leccos zapříčinily tři týdny staré krajské a senátní masakry občanských demokratů. Z tváří delegátů nebylo těžké poznat podobnou skleslost, jakou při povolebním setkání nečasovců s médii charakterizovalo jedno malé dítě. Císař a jeho suita byli náhle zcela nazí po výroku nevinného: „Jé, voni jsou nějaký smutný…“

Předseda vlády a teď už i staronově strany se o víkendu pokoušel mluvit jinak než s obvyklou suchopárností. Jeho nejistota či strach však při vystavování partajních účtů na brněnském výstavišti patřila k nejpůsobivějším exponátům v dějinách největší středoevropské výstavní plochy.

V krizi bývá zvykem obracet se k vůdčí osobnosti. Nečasovi však vskutku chyběla vize. Ale nechyběla u toho televize, díky čemuž všichni viděli, jaký marasmus zasáhl Občanskou demokratickou stranu.
Zkoušel hrát jako silný vůdce a zapálený řečník. Do Fidela Castra v mladších letech měl nicméně přes oceán daleko. Blíže rozhodně k soudobému modelu… Krapet připomínal také degenerovanou obdobu Gorbačova, když zdůrazňoval potřebu nového myšlení. Leč bylo to jako rozbitý gramofon. Volá se po změně, jenže tisíce členů ročně ztrácející partaj a „její“ země jsou tak prohnilé, že se nikdo neodváží jít věci na dřeň… Znamenalo by to ztrátu legitimity stávající kabinetní moci.

Všechno se tudíž zase odbylo odkazem na špatnou komunikaci s nechápavou veřejností a trváním na tragické (hospodářské) politice. Bylo to jasné déjà vu. Ani personální odhad nemá Nečas lepší než Michail Sergejevič…

Rozhrkaný orchestrion připomínala většina významných řečníků. Strašení cestou do Řecka kvůli apriori zadlužující levici zní od stávající pravice uboze, neboť předvedla bezpříkladné tempo propadu státních příjmů i nefunkčnosti státu v jednom. ODS se ocitla v myšlenkové a personální chudobě, takže namísto své značky vysílá SOS.

Snahu mobilizovat lhostejno čím členy zdeptané porážkami, politickou neschopností anebo skandály dokazuje rovněž pozvání monotematické Naděždy Kavalírové. Antikomunistky, o níž se v archivářských kruzích vypráví, kterak ostře apelovala na hledání kompromateriálů proti docentu Pernesovi, jelikož známý vědec hodlal odideologizovat Ústav pro studium totalitních režimů.

Její a dalších výzvy k sjednocení rozhádaných kolem „komunistického nebezpečí“ byly druhem onanie. Doufáním, že propagátoři polopravd a lží jim v průběhu stonásobného opakování sami uvěřili. Přidělili znaménko pravdy…

Při posledním kongresu si pak mohl předák občanské demokracie nadiktovat své nejvýznamnější spolupracovníky. Teď má situaci o notný kus horší. Zdaleka formálně a obsahově nejlepší, ačkoli tradičně někým jiným napsaný projev pronesl zhrzený Mirek Topolánek. Jeho následovník poté utrpěl vítězství, načež ho obstoupili ambiciózní Kuba a znepřátelený Pospíšil. Vůči vůdčí osobnosti vždy loajální Miroslava Němcová – nazývaná kdysi „Klaus v sukni“ – přišla o první místopředsednictví, přičemž stěží o pár hlasů získala aspoň místopředsednictví řadové.

Část z pravděpodobné budoucnosti jeho partaje pak zazněla hned v úvodu, když vystoupil apoštol „tatíčkovy“ vůle. Den před tím masarykovsky tendující Klaus (kdysi kritik mocenského hradního centra TGM) jasně zdůraznil, že se nehodlá vměšovat do vnitřních procesů ODS. Pro jistotu se ani zoufalého rokování nezúčastnil, aby to co nejvíce vypadalo, jako by jen z povzdálí pozoroval ve vlastní šťávě se vařící partaj. Tu, co mu jí někteří „oškliví“ kdysi „ukradli“, což jistě nezapomněl. Teď je na tahu.


Článek vyšel v Parlamentních listech

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy