Pavel Kopecký

29. 01.

Intimně ostré osvětlení

Pavel Kopecký Přečteno 3423 krát

Na youtube si můžeme pustit Markétu Lazarovou, jakož i tvorbu překonávající hranice obraznosti svou nezamýšlenou nesmyslností. K těm příkladně dadaistickým lze počítat nejeden letošní předvolební šot.

Do jejich ostrého osvětlení vstoupil zástup známých lidí, kteří dosud ukazovali tvář zpravidla modelovanou seriózně vytvořenými scénáři, dlouhou dramaturgickou a režijní přípravou nebo pečlivým zkoušením scén. Pojednou však formovanou omamným požadavkem volebních štábů, aby jejich vlastníci vystoupili a vzývali Nejvyšší pravdu.

Hodně tak o svém nitru odhalili Jan Svěrák, Jiří Menzel a další umělecky činné postavy.

Dcera spisovatelky Ireny Obrmannové vyžilým hlasem a otevřeným slovníkem zapěla o pohlavní přitažlivosti Karla Schwarzenberga.

„Pěvecká divize“ Českého PEN klubu zase představila svůj i v nadsázce nepřijatelný popěvek, že „Kníže má k lidu blíže…“.

Jiná parta, vesměs herců, pro změnu zapáleně sdělovala, jak by „panu knížeti“ svěřila vlastní ratolesti. Přímo se zdůvodněním, že prezidentský kandidát je lepší člověk než oni…

Na závěr devótní povídačky o nadosobním papá se publiku zjeví sám předmět kultu s batoletem v náručí. Hotový barvotiskový obrázek propagandy v předvečer 1. světové války: velebný a laskavý císař Franz Josef I. chová v náručí sladké dítko – předloni zemřelého Ottu Habsburského. Vizte minulost, přítomnost i budoucnost mocnářství...

Politováníhodných úkazů se objevilo notně víc, než je zdrávo. Sestřenice mého dobrého kamaráda byla úplně unesena z velkolepého pohřbu zmíněného rakouského občana. A ač je onen přítel odjakživa sám monarchista, následně mi se zděšením vyprávěl o jejím vypjatém zápalu pro prezidentskou kampaň Karla Schwarzenberga. I neochotě přijmout demokratické principy do všech důsledků…

Není zdravé dělat ihned dalekosáhlé závěry, ale na sociálních sítích je moc důkazů o zklamání těch, kteří se vedle frenetické lásky ke Schwarzenbergovi zřejmě zhusta oddávali i obdobně vytvořené nenávisti k Jiřímu Paroubkovi…

Společně s tlakem majority médií, opět koordinovaných s volebním štábem, aktivizovali mnoho voličů. K opačné volbě. Obraně před neliberálním myšlením u „slušných a poctivých lidí“.

Zveřejnily Parlamentní listy

26. 01.

Česko hledá prezidenta

Pavel Kopecký Přečteno 4581 krát

Stalo se, co nebylo těžké prognózovat. Volební prezidentský zápas mezi prognostikem Zemanem a „knížetem“ Schwarzenbergem se zvrhl v nejapnou frašku. Jakousi reality show. Odvedl při tom pozornost od řady důležitějších záležitostí a nabyl nepříjemných podprahových poselství.

Osobně jsem necítil žádné štěstí, když se z chumlu devíti kandidátů prvního kola vynořila právě daná kombinace uchazečů. Ta se nyní stala zdrojem dalšího „svatého“ nadšení při budování okopů a zdí mezi českými lidmi.

Na válečné linii sporu o to, kdo je lepší uchazeč o politicky málo vlivný, leč uctívaný úřad prvního občana, se přilíply spory (regionální) metropole-venkov, mladí-staří, levice-pravice a tak dále. Ale všechno zároveň v jakémsi zamlženém, převráceném, absurdním pojetí.

Starý harcovník Miloš Zeman vsadil na obraz „chytrého strejdy od vedle“, kterého už nesžírají nenávisti vůči bývalým spolustraníkům v sociální demokracii, s nekalostmi opoziční smlouvy nemá nic společného a neoblíbený Václav Klaus mu není blízkým člověkem. Věř, kdo chceš.

Karel Schwarzenberg zase vystupňoval osvědčenou politiku kýče, čímž navázal na kdysi jemu blízkého Václava Havla. A právě této části prezidentské kampaně bych se chtěl pro její varovnost věnovat především.

Díky dle všeho i dost neblahými praktikami získané převaze ve sdělovacích prostředcích se první místopředseda nejméně oblíbené polistopadové vlády (!) vyvinil z její neprofesionality a asociálnosti. Ze zorného úhlu nemála občanů zůstávají asi „šlechtici“ nad věcí. Pojednou není „mediální Schwarzenegger“ předákem nejpravicovější koaliční strany TOP 09, s jejímž skutečným vůdcem, ministrem financí Kalouskem, si většina národa automaticky spojuje korupci a mafiánství.

Historie se znovu opakuje. Když před zhruba dvěma a půl lety vznikl stávající pravicový kabinet, hodně tomu napomohla agitace mezi mladými. Kmetský a zjevně věkem sešlý potomek slavného aristokratického rodu, jenž se v české politice angažoval od roku 1989, se stal idolem voličů zhruba do třiceti let. Na základě naprosté neinformovanosti byl pak jimi oslavován coby nový člověk a bojovník proti takzvaným politickým dinosaurům.

Od toho už chyběl jen krůček, aby získal aureolu charakterní noblesy. A to i navzdory faktu, že předtím dle potřeby přebíhal od partaje k partaji a k jeho nejčastějším výrokům patří klasické vulgarismy. S nimi jako ministr zahraničí oznámkoval Silvia Berlusconiho, nebo dokonce členy své vlády.

O hysterickou nepřemýšlivou mládež se formální předseda TOP 09 opírá také nyní. Vždyť ta si v imaginárním světě internetu sama píše pohádku „Kníže na Hrad“. Akce je to nesmírně stupidní a sprostá – ovšem zabírá. Její protagonisté mimo jiné ignorují, že Schwarzenberg představuje přímé úsilí o zavádění školného, hrubé osekávání sociálního státu, omezování peněz do kultury v rámci iracionálního škrtání ve státním rozpočtu a druhdy i prosazování smlouvy ACTA.

K objemu později narozených příznivců se přidala rovněž veliká skupina umělců, z jejichž prostředí teď přicházejí zprávy o surovém nátlaku na kolegy s „neoficiálním“ názorem. Právě dotyční zvedli prapor zápasu Dobra a Zla. Repeté boje „pravdy a lásky“ se „lží a nenávistí“.

Svou roli zjevně sehrává též lokajské uvažování českého národa, který tradičně hledá nějakého „pantatíčka“. Do něj se bude projektovat a jím bude spasen. Někdy kráčí přímo o zastydlou monarchistickou víru, pročež se například herečka Květa Fialová blahosklonně vyjádřila k poměrům Rakouska-Uherska…

Schwarzenbergova bizarně popová agitace je přitom založena na protimluvech. Očividně funkčně kombinuje sebeprojekce těch, kterým se kandidát líbí na plackách, kde má vizáž punkera, s těmi, jež od něj čekají paternalistickou ruku usedlého, polomonarchistického establišmentu.

Ano, je to neuvěřitelné a mentálně to Českou republiku posouvá někam na Balkán, kde před lety k naprosté tragédii zvolili premiérem posledního cara Simeona.

Závěrem se omezím už jen na smutné konstatování, že Češi právě vedou v ryze symbolické rovině spor blízký tomu, jaký se odehrával hlavně v první polovině 20. století. Spor o smysl českých dějin.

Článek vyšel ve slovenském deníku Pravda

23. 01.

Proč nevolit Karla Schwarzenberga

Pavel Kopecký Přečteno 6111 krát

Hned úvodem musím říci, že tentokrát jsem se rozhodl poskytnout prostor k přetisku autorského textu své kolegyně, docentky ekonomie Ilony Švihlíkové, které v Hospodářských novinách vyšel zajímavý komentář na téma prezidentské volby...

Karel Schwarzenberg ve své kampani vystupuje (a je prezentován), jako by nebyl silně spjat s touto vládou a jako by – na rozdíl od Miloše Zemana – za sebou neměl důležité politické skutky v oblasti zahraniční politiky. Floskule o „noblese“ či nadšení ze šlechtického titulu sice mohou být příznaky lokajského syndromu, ukazují ale, že řada občanů dost dobře neví, s jakými činy je Karel Schwarzenberg spjat, či pod nimi přímo podepsán.

Připomeňme, že to byl Karel Schwarzenberg, který se zasazoval za americký radar v Brdech, který byl drtivou většinou obyvatel tvrdě odmítán. Karel Schwarzenberg také aktivně prosazoval uznání mafiánského „státu“ Kosovo, a narušil a dlouhodobě poškodil naše dříve výborné vztahy se Srbskem. Sám o této skutečnosti hovoří jako o „uznání faktu“. Je zajímavé, že Slovensko (Rumunsko, Maďarsko, Španělsko, Kypr – z členských států EU) toto „uznání faktu“ neprovedlo a rovněž tak většina zemí v OSN.

Karel Schwarzenberg nebyl schopen vytvořit žádnou ucelenou koncepci zahraniční politiky, pokud za ní ovšem nepovažujeme zcela bezkoncepční rušení zahraničních ambasád. Nejenže k tomuto kroku neexistuje žádná nákladová analýza, ale výběr zrušených ambasád dává tušit, že byly zohledněny zájmy nějaké úplně jiné země než České republiky. Byly ignorovány ekonomické zájmy ČR v Africe a Latinské Americe. Ekonomická diplomacie pod jeho vedením neexistuje, protože dodnes nebyl vyřešen kompetenční spor mezi MPO a MZV. Nejenže nebyl vyřešen kompetenční spor, ale spolupráce mezi oběma ministerstvy je na nejnižší úrovni za dobu existence ČR.

Karel Schwarzenberg je prvním místopředsedou vlády a je předsedou koaliční strany TOP09. Je to on, kdo „kryje“ Miroslava Kalouska a jeho řádění v oblasti veřejných financí.

Připomeňme, že navzdory sloganu o rozpočtově zodpovědné vládě, dodnes nebyl proveden audit výdajů, místo toho se provádějí škrty (bez analýzy sociálních dopadů a bez analýzy na ekonomický růst země) v sociální oblasti „hlava nehlava“. Česká republika se tak „přičiněním“ Miroslava Kalouska dostala do dlouhé recese a na rozdíl od svých sousedů ještě nedosáhla předkrizové úrovně (2008) HDP. Pokles spotřeby domácností je podobně dramatický jako ve státech postižených dluhovou krizí. Výkonnost ekonomiky klesá a dynamicky se zhoršuje vývoj u domácích zakázek. Propad reálných mezd je srovnatelný jen s „balíčky“ Václava Klause v 90. letech. Totálně selhává plnění daňového inkasa a místo zamyšlením se nad důvody, následují další škrty, které dále omezují domácí poptávku.

Karel Schwarzenberg je součástí této vlády a nemůže předstírat, že snad spal (pokud platí jeho slogan, „když se kecají blbosti, tak spím“, znamená to, že prospal celé dosavadní funkční období vlády), když bylo navrhováno školné, zaváděny škrty v sociální oblasti (se silnými dopady například na postižené spoluobčany) či prosazeny takzvané církevní restituce. Především v případě tzv. církevních restitucí a spjatosti Karla Schwarzenberga s představiteli katolické církve spatřuji velké nebezpečí v ohrožení sekulární povahy státu a snahu o rekatolizaci nejateističtější země světa.

Stejně tak se nemůže vyvázat ze své odpovědnosti za amnestii prezidenta republiky. Vláda je odpovědná jako celek, a pokud s amnestií nesouhlasil, měl příležitost se s tím čestně vypořádat – odejít z vlády, a ne utéci z Poslanecké sněmovny jako malé děcko.

Nakonec bych ráda uvedla, že funkce prezidenta je velice náročná, po fyzické i psychické stránce. Karel Schwarzenberg byl po poslední debatě s Milošem Zemanem zřetelně velmi unaven. Není to týrání chtít po 75letém člověku takové vypětí?

22. 01.

Zvol si svého aristokrata

Pavel Kopecký Přečteno 3726 krát

Druhé kolo první přímé prezidentské volby vypukne za pár dní, zábavnou shodou okolností na kalendářního Miloše. Duo uchazečů, ale hlavně jejich příznivci začínají ve finiši zostřeného druhého kola tlačit na pilu a za svého oblíbence hodlají snad samým nasazením duši vypustit…

Škoda rány, která vedle padne! Miloše Zemana právem dohání strašná zášť, s níž ubližoval straně, do níž se jako levicový liberál vypravil s oprávněnou nadějí na nahrazení emigrantského profesora Horáka. Slušná mírka lidí také s nelibostí vzpomíná na zkorumpovanou opoziční smlouvu, jež politicky exhumovala Václava Klause. Relevantní podezření budí i prapodivný původ finančních zdrojů na kampaň nebo jeho svébytné přítelíčkování…

Ba některé skupiny levice si patrně říkají, že je lepší jedno (!) funkční období s (diplomaticky řečeno) málo aktivním a kmetským Schwarzenbergem, než s politicky frustrovaným Milošem Zemanem, který by za dalších pět let znovu rozkládal pozornost prezidentských voličů…

Stran jeho rivala Schwarzenberga pak vznikl jakýsi „klausovský“ paradox. Zemanova přítele na Pražském hradě si až do novoroční amnestie cenila půlka obyvatel, zpravidla přitom deklaratorní nepřátelé korupce. Kabinet Petra Nečase a Miroslava Kalouska má zas v oblibě jen asi jeden z deseti občanů, ovšem jeho prvního místopředsedu preferuje násobně masivnější množina Čechů…

Ministr zahraničí se víceméně těší vnímání růžovými brýlemi. S lehkým kavkovským podtónem je přijímán jako někdo, kdo u ničeho nebyl ani v jedné z vypečených vlád, kde se mu dostalo funkcí, leč údajně ne informací. Za nic tudíž nenese odpovědnost, chudák stařičký mocnář! Navzdory faktům tak zůstává jedincem pevného charakteru, případně novou postavou české politiky…

Stal se tím, co publicista Jan Čulík trefně nazval simulakrem. Jevem, jehož vysoký účin je mimořádně zneklidňující, dokládající krom dalšího občanskou infantilitu důležité části zdejší populace. V zásadě replikující iracionální preferenci pomyslného šéfa TOP 09 před dvěma a půl lety.

Schwarzenbergovi zjevně zůstal ochranný obal starodávné monarchistické báchorky o „dobrém panovníkovi a zlých rádcích“. Propojované zároveň s představou reinkarnace Václava Havla, jehož „duch kráčí dál“ a konkuruje bezohlednému prognostikovi.

Ikonický kýč „lidového knížete“ umožňuje hrát například síťovou hru „Zvol si svého aristokrata“. Na mucholapku iluze o „aristokratovi do každé rodiny“ se nejlépe lepí nejmladší voličská kohorta. Okruh, od něhož si někteří snílkové pravidelně slibují lepší budoucnost…

Čím je však omladině blízký postarší člověk provázaný s uznáním narkobaronského Kosova, plédováním za americký radar, vzájemností s Alexandrem Vondrou a loutkovodičem Kalouskem?

Umí s rozkoší vyprávět vulgární vtipy, své kolegy hravě posílá tam, kam i kníže pán chodí pěšky, povinnosti nahlíží s bohorovným nadhledem, vytváří si obraz individualisty (popravdě konformisty) a jeho tým za něj masivně působí na Facebooku. Mladí lidé mohou plesat, toť jakoby dnešní průměrný člověk jejich věku. Oni jsou On v pozdních letech.

Pěknou ukázku takové absurdity jsem spatřil v poutavé souvislosti. Schwarzenberg si na pražskou promo akci dovezl zástup starostů z regionů, až se mi vybavil účelový žurnalistický zvyk hanět odboráře za jejich cesty na demonstrace v metropoli. Všechny zúčastněné veřejné osoby při tom přizdoboval motýlek na krku; možná ještě zapomněly památečně vytahovat nohavice…

Končící scéně náhodou přihlížel procházející maturitní ročník s pedagogickým doprovodem. Kdyby v odjíždějící limuzíně seděl di Caprio, neměl by takový sukces…

Bylo to očekávatelné, a přesto podivně obludné. Nešlo výhradně o důsledek klasické videopolitiky. Hleděla na ně rocková hvězda i tatíček mocnář, jenž bdí nad naší nehybností, laxností, rozumovým „biedermeierem“… Rozprostraněnou dekadencí.

Psáno pro Parlamentní listy

17. 01.

Volba rukou

Pavel Kopecký Přečteno 2858 krát

Jeden student se ptal, koho budu volit. Zda Schwarzenberga, anebo Zemana. Měl jsem sto chutí odvětit, že si připadám jako ti nešťastníci v Sierra Leone, když jim soldateska kladla otázku, kterouže ruku má useknout: pravou, či levou.

Naštěstí nežijeme ve „Lvích Horách“ černé Afriky, prezident je v ústavním systému republiky nevýrazný a kandidáti se z predátorů prohlašují nanejvýš „Jezevcem z Vysočiny“. I když tuhle zrovna Miloš Zeman zkoušel předvádět aligátora…

Každopádně úřad českého prezidenta požívá nemalé cti a vážnosti a lid se jeho obsazováním hezky zabaví. Tak to bylo i míněno, bez ohledu na nejrůznější konsekvence.

Už prvním kolem potyčky o pěkný výhled na Prahu nebezpečně utrpěla česká filatelie, protože vzdor nadějím nebudeme mít vlastního „modrého Mauricia“. Výsledkem druhého kola pak ztratí Česká republika, ať vyhraje Miloš, nebo Karel.

Zeman byl vlažně podpořen sociáldemokraty, kteří z něj mají strach. Zkušeností a indicií je třináct do tuctu. Část předáků se obává, aby tento obdivovatel de Gaulla nedal průchod své mstivosti a ČSSD nezdravě neusměrňoval. Jako Václav Klaus ódéesku, jež už začíná evokovat hru letadlo těsně před rozpadem. Do různých stran.

Schwarzenberg alias kníže – jak se nezákonně říká – je diametrálně jiný případ než jeho konkurent. Nemá expremiérovy rozumové, vůdcovské a už vůbec ne řečnické předpoklady, kariéru zbudoval na jiných základech.

Značí mimo jiné ideál pro českého snoba. Příznivce nevšímavého k bezpáteřnosti, s níž dotyčný hladce měnil (katolické) konzervativce za liberály, pravici za levici, Havla za Kalouska. Shovívavého k pravidelnému „odcházení“ ze dvou pofidérních kabinetů, v nichž pak dotyčný „zázračně“ zůstává až do konce. Zaslepeného vůči vždy připravenosti šéfa TOP 09 bránit kdejakou Kalouskovu špinavost. Však pyšného na „svého aristokrata“!

Tomu bude za pět let osmdesát. Možná spolu s ním v nejvyšším úřadu oslavíme 100 let od zrození masarykovské ideje „odrakouštění“, touhy zbavit se poddanské letory.

Tak co s tím, kterou ruku zvolíš, milý občane?

Glosu zveřejnil deník E15

14. 01.

Zapomínání: ring volný

Pavel Kopecký Přečteno 4887 krát

Z relevantních kandidátů první etapy „Přespolního běhu o Pražský hrad“ vysloveně nevydržel s dechem kandidát ODS. Suverénně nejsilnější kuřák mezi účastníky, MUDr. Přemysl Sobotka, který vzal účast po skeptické Miroslavě Němcové. Nikoliv aby vyhrál, nýbrž aby co nejlépe prohrál a o to déle si udržel jakous takous pozici ve straně a Senátu, kde z výhodného předpolí předsedy klesl nejprve na prvního místopředsedu, aby byl nyní sotva místopředsedou řadovým. De facto si špatným kalkulem přihoršil.

Hodně mu ubrala „excelentnost“ kabinetu jeho šéfa Nečase. Komunikačně byl též nevýrazný, a ani intelektuálně dvakrát nepřesvědčoval, když veřejně pronášel moudra, že „humanitární obory“ (měl jistě na mysli obory humanitní) nejsou produktivní. Na něj patrně přemrštěný vliv neměly, i když právě jeho agitační těžiště tkví v nekonečném seriálu „Vyrovnání se s minulostí“.

Není pak právě tohle výtažek z jedovatých „vymývaček“ mozků, že občané nemají znát minulost nebo jádro sociálněekonomických procesů a raději na zabubnování „bojovat“ proti komunismu/imperialismu/kdo ví čemu?

Sobotkův kolega z horní komory, Jiří Dienstbier, dopadl sice značně líp, nicméně jeho kandidatura byla předčasná. Trpěla závažným rozkolem v sociální demokracii, neschopností koncentrovat nabízející se možnosti a vůbec malou energičností. ČSSD, znovu bez dlouhodobých ujednání s KSČM, svým předchozím nezdravým spoléháním na Jana Švejnara v podstatě zopakovala chyby staré pět a deset let…

Ani měsíce nadějný Jan Fischer neoslnil. V závěru rychle ztrácel kvůli své mediální neschopnosti. Nad ní se vznášelo vzájemné negování unylé byrokratické přirozenosti a „obamovské“ vize zahraničních PR pracovníků.

Však se také jeho tým radoval, když se stížností u Ústavního soudu neuspěli Okamura se Samkovou. Chápal plně, že navýšení počtu televizních rozprav by jejich chlebodárce poslalo do „věčných lovišť“. Jenže i tak se odehrálo dost, aby to odválo obdivovaný pel bezvýrazného úřednického premiéra (!). Pravého dědice Mirka Topolánka, jenž raději nechodil do debat s Paroubkem, protože po každé další ódéeska ztrácela půl procenta preferencí.

Otevřená skulina v pelotonu způsobila překvapení a po krajských i jiných volbách vystupňovala nevěrohodnost zdejších průzkumů veřejného mínění nebo jejich interpretaci.

Uspěli Schwarzenberg a Zeman; měli také nejlepší kampaně. Ministra zahraničí, který pro jistotu z vládního křesla prozatím vstávat nehodlá, uvádím na prvním místě proto, ježto jeho výkon je svým způsobem nejpřesvědčivější. Ač Zemanovy schopnosti nemá.

„Důchodce z Vysočiny“ si kampaň vcelku užíval a nasazoval veškerý um, protože po nezvolení mu zbývá poslední štace – chalupa s velkou knihovnou. „Jezevcovy“ preference nicméně rychle vzrůstaly a do karet hrála i náklonnost veřejně známých osob, jež pojednou prozřely. Místo Václava Klause pojednou za něj by dýchaly…

Nezáměrný pocel smrti dostal však právě odsud. Hanebná amnestie se přenesla i na prezidentova přítele, přičemž krapet paradoxně pomohla Karlu Schwarzenbergovi. Bez jeho přímého nadřízeného, premiéra, by se přirozeně nekonala, v nejméně oblíbené polistopadové vládě se jistě probírala, leč dotyčný zas šťastně uniknul oprávněné zlobě veřejnosti.

V rychlé reakci předstíral, že on nic, on hráč na citeru. TOPka měla asi dovolenou z vlády. Přidrzle ještě dodal, že by jemu tak cenný kabinet (ergo občané sami) měl odškodnit lidi, kteří zastavením hospodářských kauz ostrouhali.

Záda mu kryje děsné „proknížecí“ snobství a služebnost jistých sdělovacích prostředků či části umělců („Lepší kníže než Zeman“), mezi něž se bohužel včlenil i stárnoucí režisér „Skřivánků na niti“.

V podstatě neschopného ministra zahraničí také minul (snad v poloze „ležícího střelce“?) odpor vůči koalici, který sedřel kůži z místopředsedy horní komory parlamentu. Čistokrevný mediální produkt tak zabodoval jako zpočátku x-tý vzadu.

Druhé, rozhodující a průběhem určitě ostřejší kolo, se v podstatě zamlžilo. Klinč obou kontroverzních postav vyústí nejspíše těsně. A dokáže, které zapomínání preferuje český volič. Co si sám z hlavy vymaže raději. Ring volný.

Psáno pro Parlamentní listy

11. 01.

Spasitel je mrtev, ať žije Spasitel

Pavel Kopecký Přečteno 2669 krát

Rozsah nové vlny znechucení z toho, co představuje Václav Klaus, končícího prezidenta zřejmě zaskočila. Cítí se řádně dotčený a nepřítele spatřuje i v hejnu racků chechtavých. Bojuje způsobem odhalujícím vnitřní nejistotu. Nedá se prý zastrašit, vždyť atakují Jeho. Čili takové falešné a prázdné bis písničky „Svatý Václave…“, kterou pamětihodně pěl, když ho ostře kritizovali dva funkcionáři Evropského parlamentu. Hystericky tehdy burcoval proti napadání českého státu…

V politických luzích a hájích se jinak převalují zvěsti, že vyreklamovaných zločinců mělo být relativně málo. Chycená slina však přilila inkoustu pro kamarády kamarádů a známé známých, až soudci přerušili dovolené, aby vůbec stihli předsedou vlády a prezidentem nařízenou práci.

Slovenský tisk pak tyto události užitečně srovnává s amnestií Vladimíra Mečiara z roku 1998. Nacionalistickou, protizápadní kartou hrající a dlouho polobožský autoritář jí zahlazoval stopy svého „železného kancléřství“ na nově navezeném „písečku“. Čerstvě vytvořené geopolitické periferii.

Dopad lživě postavené amnestie je do té míry drtivý, že zasáhl i myšlení krajanů, kteří předtím doslova desítky let nechápali, odkud a čí péčí vzalo počátek systematické tunelování republiky nebo glorifikování neúcty k právu.

Nejen tito „ideální voliči“ by si měli důkladně uvědomit – aby na to nikdy nezapomněli – podstatu Klausova dějinného vystoupení. Především jeho nevybíravé nástroje, včetně čilého porušování ústavnosti.

Jen za prezidentské etapy (boje se „soudcokracií“) vyprodukoval hned pár vyvedených kousků. Úmyslně nedoplňoval Ústavní soud ČR. Nejmenoval desítky řádně navržených soudních čekatelů. Šikanoval vysloveně kvalitního uchazeče o talár, jenž odvozenou při s Hradem vyhrál u městského i Nejvyššího správního soudu. No jak jinak: bez efektu!

Z jiných soudků můžeme uvést… Ne, netřeba, relevantních kroků se dá ve veřejných zdrojích nalézt až až.

Zamýšlení nad Klausovým předchůdcem (také on v dodržování základního zákona tu a tam pokulhával), ale především nástupcem zrodilo zjevně populistickou nabídku přímé volby. Ta navýší legitimitu „prvního mezi rovnými“, takže oči otevřené a rozvaha u urny se stává dvojnásob žádoucí.

Vyznění prvního, a snad i druhého kola prezidentského turnaje není, myslím, nemožné odhadnout. S plnou jistotou lze mluvit o frustraci pořádného lánu voličů, kteří čekají brzký příchod dalšího „Spasitele“. Model No. 2013.

Psáno pro Parlamentní listy

06. 01.

Václav Klaus – Capo di Tutti Capi?

Pavel Kopecký Přečteno 3539 krát

Václav Klaus svedl neuvěřitelné věci. Ať učinil cokoliv, spadl na sebehlubší dno, vždy se zmobilizoval a zase vrhl do díla. Dokázal, že to dokáže, jak se trochu absurdně psávalo na volebních plakátech ODS.

„Jeho“ Občanská demokratická strana během let, stejně jako on, zestárla a zchřadla, ale oproti němu přestala být hegemon. Modrý pták v jejím erbu padá z nebes pod krupobitím odlivu členstva, zoufalého nedostatku kádrů či odlivu přízně občanstva v konsekvenci vládnutí Topolánkova a Nečasova kabinetu.

Stávající premiér je pak „takhle malinký“, sevřený ve svěráku čelistmi ministra financí Miroslava Kalouska a prezidenta Václava Klause. Vůči oběma předním znalcům reálií a mechanismů české politiky, bezskrupulózním machiavelistům, působí docela uboze.

První občan bezesporu neplánuje žádné havlovské „Odcházení“. Byl tu od Listopadu (též díky tomu, že jej v předchozích dobách nevzali do KSČ), stal se synonymem domácího veřejného dění a ani po březnovém složení druhého prezidentského mandátu nezačne jistě lelkovat. Anžto je hyperaktivní a narcistní, nemíní jistě okopávat na zahrádce jahody. Přes pokročilý důchodový věk (z)volí okopávání kotníků těm, kdo mohou nějak stát v cestě jeho nenasytné sebelásce.

Plány mu už zkřížilo takřka všechno. Odpor Slováků vůči necitlivému pragocentrismu, Ústavou ČR garantovaná decentralizace země, tímtéž dokumentem nařízená horní komora parlamentu, koncepce Evropské unie, ale i české soudy. Na ně opakovaně útočil. Hrozně se ho dotýkalo, když například ústavní soudci „omezovali“ jeho moc. Oblíbenou frází se mu stala „soudcokracie“, pojem převzatý z komunistických brožurek, kde režim kritizoval americké zřízení.

Že si „váží“ vyššího smyslu právního řádu pro společnost, doložil nesčetněkrát. A nepřekonatelně se právě odkopal svou amnestií. Jedinou, kterou kdy vyhlásil. Na rozloučení, jeho potěšení. Havlova naivita, s níž kdysi nařizoval širokou a právem kritizovanou amnestii, je proti tomu nevinnou dětskou hrou. Již pomalu exprezident Klaus totiž zřejmě moc dobře spekuloval na negativní důsledky svého kroku.

Zkraje bylo avizováno asi 6 až 7 tisíc osob, jichž se výsadní opatření prvního občana dotkne. Vývoj ukazuje cirka trojnásobek (paralelně na Slovensku asi 1200). Řadoví zločinci se k „řemeslu“ vrátili klidně hned cestou z vězení. Tvořili ale jenom průhlednou stafáž. Rozhodujícími jsou nejspíš různí kmotři z prolongovaných kauz 90. let nebo jejich pokračovatelé v nastoleném kurzu.

Vůbec mne pak nepřekvapilo, že inkriminovanou akci naplno přivítal Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český. Jeho povděčnost všem, kteří mu před pár týdny definitivně odklepli zjevně pochybné „církevní restituce“, „odkapávala“ měsíce napřed.

Obyčejní lidé, kteří znechuceně křičí po zničení korupce a kmotrovství, a přitom náleží mezi padesát procent populace, jež živoucí relikvii našeho „budování kapitalismu“ věří, by se měli popadnout za nos. Pokud si však vidí alespoň na jeho špičku. Teď již nikdy nebude možno tvrdit, že kupónovou privatizaci zpotvořily zločinecké živly a ON to myslel dobře. Tyhle temné postavy byly buď doslova, anebo přeneseně pardonovány.

Václav Klaus nikdy nezapomínal stará přátelství (ostatně život teď ulehčil také dceři blízkého spolupracovníka). V politice, hospodářství i médiích. Danou „strategickou triádu“ skvěle personifikoval mediální podnikatel Vladimír Železný, jenž se spolu s tunelářem Koženým „podílel“ na pojmenování prvních roků svobody: „časů kožených a železných“. Podotýkám, že dotyčný přičinlivec dosud nepřehlédnutelně koná v oblasti sdělovacích prostředků.

Bezostyšnost sotva vídanou pak obnáší i prezidentovo prohlášení o plánovaných milostech. Případně navržení někdejší nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, zdiskreditované až do morku kostí, na místo zástupce ombudsmana.

Ale pozor! Všechno se děje v přísném souladu s právem. Byť ne s morálkou a politickou kulturou. Lze proto výhradně spekulovat, zda „hradního pána“ nejvíce nemotivoval pozvolný úpadek tlaku politiky na soudní moc. Nebál-li se dořešení některých kauz. Jestli též kvůli tomu s velkým, typicky šachistickým předstihem nepadl méně povolný ministr spravedlnosti Pospíšil. Nahrazený poslušným paňácou, jenž spolu s ulekaným předsedou vlády participoval na převráceném konceptu akce „čisté ruce“.

Je zatěžko nevzpomenout si rovněž na nesmírně vehementně popíraná, leč nejmenovanými znalci věci skrytě potvrzovaná podezření o „zpoplatňování“ jistých prezidentských milostí.

Kdo ví, co bude s Václavem Klausem dál. Schystal si sice ústav pro výzkum sebe sama, jenže to bude spíš opěrný bod pro takzvaného řidiče ze zadního sedadla. Nosným konstruktem se tudíž může stát opakování starých zkušeností v novém hávu. Založení strany, co využije úpadku kolegyň na pravici. Struktury to odhodlané, finančně i jinak zajištěné. S rozvětvenými vazbami…

Článek je rozšířením textu, který zveřejnil slovenský deník Pravda

02. 01.

Ať se snaží jiní!

Pavel Kopecký Přečteno 2230 krát

Byl jsem požádán, abych zkusil věštit z kávové sedliny. Těžko při zachování kritičnosti nazývat sametověji vyprávění o tom, kterak bude v českých zemích, až se zase po roce sejdeme.

Tarotové a obyčejné karty, koule z křišťálu, číselné hrátky, runy, lidská a zvířecí média, postavení hvězd či planet, let ptáků, panem Cibulkou oslavované siderické kyvadélko… Dost může být pomocníků k hádání budoucího. Také ještě profesionální prognostici, jenže ti se často mýlí. Jako když Miloš Zeman předpovídal pozvolné odumření tuzemské odrůdy komunistů. Spíš to vypadá, že si jednoho bývalého komunistu zvolíme na Hrad. Ať už reformátorského, nebo normalizačního.

Moderní magii a šamanismus, co nám ze všech nejčastěji, flašinetově a bez ostychu, předkládají stále titíž „nezávislí bankéři“ v mediálních vstupech, necháme pak spát úplně.

Dovolte, abych jádro této glosy začal štědroodpolední vzpomínkou z právě pohřbeného roku. S přáteli jsme si vyšli na Slavín, abychom nad hroby národních buditelů i jiných pamětihodných předků rozumovali o nerealistických nesmyslech. Kamarád se mne pojednou zeptal, co všechno měl pražský „podnikatel“ Janoušek společného se založením Věcí veřejných a jejich skrytými úkoly. Když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, metr od nás stojí Vít Bárta.

Vysoká sošná postava a tvář snad vyřezaná z okolního mramoru. Stojí úplně zpříma, jako svíce. Bez hnutí, bez mrknutí oka. Minutu za minutou před pomníkem Bedřicha Smetany. Dlouho se po něm ohlížíme, ale on stále stojí zcepenělý. Úplná hradní stráž. Přemýšlím, přišel-li se tam nechat vidět, nebo je-li v kataleptickém stavu, v sokratovském vytržení z reality, duševně nemocen…

To poslední se vrací nejčastěji, ježto stávající znalosti mi opepřil jeden solidní kolega sdělením, že Bárta během oficiálního jednání z ničeho nic mířil do stropu samopalem…

Možná si ten výtečník přeje, aby „Věci výdělečné“ měly na Vyšehradě svůj památník a jako Adolf Hitler v obleženém Berlíně strnule hledí na portrét Bedřicha II. Velikého. Hledá inspiraci z bezvýchodné situace. Snad definitivně unikne z obklíčení žalob. Z „alpských pevností“ potom zahájí útok na vyčerpaný kabinet i zlé renegáty, díky jejichž odchodu jsou přece VV čistoskvoucí. Vyprané v Persilu.

Asi zase vytáhne veteš o morálce v politice a stejnou levicově-liberální slibotechnu jako před dvěma a půl lety.

Zřejmě o dost přímější bude protivládní rétorika určitých občanských sdružení, která se hrozí úpadku právní a demokratické kultury nebo ekonomiky České republiky. Nápadně se tím budou blížit odborům, ale nyní již i nejrůznějším průmyslovým, stavařským, energetickým a jiným sdružením! Od jejich kapitánů jsem pro změnu na Mikuláše zvěděl, že taková bída v péči o jejich odvětví přišla na českou zem až s Miroslavem Kalouskem. Netuším, zda „pouze“ od Listopadu, či snad daleko dál.

Ministr financí se však nemusí zrovna bát. Pokaždé spoléhal na bílé koně, několikastupňové jištění svých kousků a na umrtvenost průměrného „poddaného“. Myšlenkově nevýrazným voličům (nyní též velice slušně zastoupeným na vysokých školách) předloží, hádejte co? Starý dobrý podvod o šetření čili „řeckou lež“. Eventuelně nějaký nový předvolební videoklip o společenské nebezpečnosti seniorů. Nebo variace na zkazky o mírném navýšení peněz na školství a výzkum, oznámené ihned po zvýšení DPH.

On ani jemu podobní se vážně nemusí moc bát, ačkoliv bych se s nesmírným potěšením v tomto punktu spletl. Jisto je, že si záhy odvolíme v jediných volbách nového roku a budeme mít hezkou falešnou iluzi o svém plnohodnotném občanství. Nejsme marionety na šňůrkách, leč tímhle naše aktivní kontrola politických elit (zaplaťpánbůh) končí, že? Opět se bude jen „brbat u píva“, což zpíval za obou režimů ostrakizovaný Karel Kryl...

Zdejší politika se tudíž ani v následujícím roce nezmění. Dál bude lidem plést hlavy „národní suverenitou“. Zástěrkou pro odmítání možnosti zpětné vazby opakovaným porušovatelům ústavy. Znovu bude „čelem k masám“ vysvětlovat, že její korupci musí zaplatit občánek utažením opasku.

Pokud se přece změní, tak jedině k horšímu. Zůstane sprostá, primitivní a nevzdělaná, ale co nejhůř – oligarchická.

Tomuto marasmu bude zdatně sekundovat nemalá složka mediokracie, jež třeba v České televizi opakovaně předvádí slušnou ideovou předpojatost (tu ostatně mezi čtyřma očima přiznávají i někteří televizní novináři).

Ukázek je plno. Odpůrce domnělých církevních restitucí zkoušela chvíli představovat stejně, jako zpočátku prezentovala odpůrce „amerického radaru“. Zprávy z dynamicky se vyvíjejícího Ruska opětně postaví šablonovitě. Zas v ní budou rezonovat jihočeští křiklouni, evokující mládežnické skupinky druhé republiky, éry nástupu politického katolicismu.

Celkově tak budeme válčit ve válkách dávno skončených, od Rozvadova na západ obvykle přesměšných. Opět pasivně neuzříme dál než k pohraničním horám. Ať se snaží jiní, ty, šťastné Česko, se přizpůsob!

Článek vyšel v Parlamentních listech

Archiv článků: leden 2013