Pavel Kopecký

27. 02.

Konec mejdanu

Pavel Kopecký Přečteno 2990 krát

Petru Nečasovi začíná být těžce jedno, co řekne, hlavně když prodlouží svou politickou agónii. Pokud mínil dělat dobře Václavu Klausovi, jenž mu zapaloval koudel, odsuzoval havlovský „dalajlamismus“. Poté, co se z prezidenta vylíhla kejhající „chromá kachna“, přehodil výhybku k lítosti nad strastmi Němců vypuzených po 2. světové válce z Československa. Čímž s „rafinovaností cukru“ poplácal po rameni Karla Schwarzenberga, od něhož vzešla Havlova omluva takzvaným sudetským Němcům. Premiér tím snad, třeba, dejme tomu na chvíli podepřel kácející se koalici s TOP 09, nesporně však obdržel pochvalu od poněkud monotématického českého publicisty, jenž by snad za Bernda Posselta dýchal. Zkrátka se zase znemožnil.

Když jsem ve svém minulém komentáři položil řečnickou otázku, kým že nahradit takhle děsné vedení Občanské demokratické strany, tušil jsem, že záhy padne odpověď. Pronesl ji Pavel Bém. Zprvu pražský primátor, po nucené dietě – jste to, co jíte – zhubnuvší do modelu řadového poslance.

Cítil jsem i ozvěnu rituálu, když na pohřbu generálního tajemníka KSSS z prvního truchlivého projevu vyšlo, kdo má chuť svrhnout na svá bedra hlavní „břímě vlády“. Bémovo varování před soumrakem ODS je nicméně chucpe, protože v hlavním městě udělal pro úpadek neotřesitelného suveréna maximum.

Jedno však „Kolibřík“ zašvitořil dobře. Občanské demokracii kyne ze záhrobí duch ODA. Vhodněji by asi zněla US-DEU, avšak s takovouhle „OPEN CARD“ zas notorický klausovec hrát nemůže. Nadto odpadlická Unie svobody v závěru vyhlašovala podporu legalizaci tvrdých drog, s čímž by podle všeho neměl problém snad jedině jeho „Mazánek“. Sám exprimátor je totiž psychiatr se specializací na narkotické závislosti.

Takže Občanská demokratická aliance, jež se po dlouhém umírání sama rozpustila a vypustila zhruba před pěti lety. Do toho má sice ódéeska daleko, ale některými nápadnými rysy si byly oba subjekty blízké hned zkraje.

ODA také kolísala mezi liberalismem a konzervatismem. Rovněž předstírala, že je stranou elit (byť za ní kandidovali významní intelektuálové jako Jaroslava Moserová či Josef Jařab). Obdobně se nikdy nezbavila nesnášenlivého ducha zakládajících postav, zde přesněji řečeno figurek, jež svůj tupě vypjatý antikomunismus „vypínaly“, když se nemohly obejít bez členství komunistického aparátníka. Oproti jejich koaličnímu partnerovi však měli o dost vyvinutější instinkt svatouškovství… Podnětnou by se snad pro „modré“ mohla stát jejich koncepce záchranné koalice s menšími partajemi; tedy až potud, že to byla marné sebelásky snaha.

Snad to ale Pavel Bém myslil jinak, pozitivněji. Třebas tím pouze „propichoval“ mediální bublinu Jiřího Pospíšila, neboť ani ten neskrývá sny kráčet přímou cestou vzhůru. Přitom přeskočil zrovna z paluby tonoucí Občanské demokratické aliance, z níž si zřejmě hodně vzal.

Množí se názory, že Občanská demokratická strana řeší kvadraturu kruhu. Z kvasu OF byla vydestilována jako způsob privatizace státu a jinak ani fungovat nemůže. Osobně si myslím, že situace je vážná, nikoliv bezvýchodná. Volič zapomíná rychleji než kočka, takže po nějakém tom půstu může opět přijít hostina. Každopádně platí, co zdůraznil právě Miroslav Kalousek: Mejdan skončil.

Psáno pro Parlamentní listy

22. 02.

K věčnému míru občanských demokratů

Pavel Kopecký Přečteno 2932 krát

Občanská demokratická strana je v koncích. To musí vidět i slepý. Předmětem sporu však zůstává, zda se z konce dostane zas na začátek, anebo je to „konec nejkoncovatější“. Máry, příspěvek k věčnému míru.

Svou fůrou do mlýnice nijak nové diskuze o budoucnosti ODS – postrádající oporu v zásadní tradici, o jakou se v těžkých časech opírali třeba sociální demokraté – přispěly zprvu krajsko-senátní, pak prezidentské volby. Svou trošku donesl i čerstvý výzkum veřejného mínění agentury STEM. Podle něj se měli na místo lidovců vyhoupnout Zemanovci a na druhé místo partajního pelotonu proniknout TOPka. Čímž se jakoby potvrzuje hned zkraje Kalouskova projektu netajená ambice, stát se hegemonem pravice.

No fajn, ale je to nesporné? Ne, do sněmovních voleb uteče náhonem ještě hodně vody, kterou těžko předjímat. Hodně změn mohla způsobit nepokrytá kampaň médií ve prospěch aureoly Karla Schwarzenberga. A co si navíc budeme povídat, obdobná bádání o politických názorech lidu patří v České republice mezi „skromně spolehlivá“. Právem vyvolávající pochybnosti a adresná podezření…

Leč fakt, že je to s ódéeskou bledé, uznává prakticky každý. Koresponduje s tím i stav vedení a „kádrových rezerv“ partaje. Kde brát a (zase) nekrást?

Vezměme to popořádku. Po diktátorském charizmatu Václava Klause, jenž si potrpěl na hledání vnitřních a vnějších nepřátel, aby mohl organizovat pozornost odvádějící mobilizace, přišel „falešný a prázdný Topol“. Nebystrý, nevzdělaný, ale stále ještě rázný činovník. Po jeho pádu na namydlených schodech stojí v čele 3. liga, jejíž výkony nemohla na dlouho spasit ani tragikomická teze o „Panu Čistém“. Jinak člověku spřaženém s konci budování československého socialismu a kompletním budováním kapitalismu po česku. Pronášejícím „nečasové úvahy“.

Tak jako je na pokraji rozvalu jím vedená Česká republika (ještě že máme onu holubičí povahu!), nad propastí se potácí rodina i strana tohoto formátem vyššího úředníka. A kdo by vlastně měl být mladou krví, když straníků ubývá, stávající kápové se zuby nehty brání výměně a nelze uplatnit žádnou schwarzenbergovskou fámu o nezkaženém politickém nováčkovi?

Nehybná struktura existuje jakoby už jen proto, aby její předáci doposledka vyškrabovali konečné zbytky ze sudu veřejných prostředků. Koho chtějí bohové zničit, toho raní slepotou.

Dotyční většinou skutečně nedokáží vyhlédnout z mantinelů svých sobeckých klapek. Tak pořád zkoušejí stát za oněmi milionáři, kteří „ukradli slunce“, bránit anonymní akcie, unikátní oporu korupce, nebo podporovat další a další kroky ke zpochybňování právního státu.

Vystoupit z potápějící se lodi, na jejíž palubě se zjevně tančí, snad už ani nejde. Personální či jiná propojenost s pofidérními ekonomickými skupinami nemá hranic a náleží do vínku modrých. Ideologicky je pak ODS taktéž na suchu, zvláště když čelíme nezvládané mnohovrstevnaté krizi.

Situaci nevytrhnou, spíš zhorší opravné „sektářské“ plány a „rozbitý gramofon“ antikomunismu. Sdělovacími prostředky nemálo idealizovaný Jiří Pospíšil zřejmě také nebude to pravé ořechové.

Upřímní občanští demokraté by měli své partaji ordinovat zdravotní pozici opozice, neboť ODS nabyla až klasických rysů struktury degenerované dlouhou držbou moci. Znormalizované oligarchie. Titaniku.

Komentář vyšel v deníku Parlamentní listy

14. 02.

Bolševictví je stavem mysli

Pavel Kopecký Přečteno 12692 krát

Štvanice, osočování a až psí devótnost vymalovaly erb přímého prezidentského duelu. Převážná část tisku, jenž se u nás povýšil na „hlídacího psa demokracie“, tvořila součást kampaně jednoho z volebních štábů.

Za halasné pomoci bývalých prorežimních postav, ne-li přímo signatářů Anticharty, byl rozdmýcháván oheň primitivní zášti, okysličované zuřivým máváním antikomunistickou fanglí.

Po jednoznačném výsledku voleb vzývání davové hysterie polevilo. I když je jasné, že Miloš Zeman to má u spousty „nezávislých žurnalistů“ a priori polepené a nemůže čekat žádnou „prezidentskou milost“.

Najednou jakoby ani nebyla domácí politická témata. V divadle nastala pauza, intermezzo. Mnohé objektivitou se zaklínající sdělovací prostředky se tudíž musí spokojit s drobty ze stolu.

Pokorně se vracejí k méně výživným černobílým pravdám. Naprosto neadekvátní prostor tak znovu věnují zákulisně podpíraným „protestům a hladovkám“ jihočeských studentů proti komunistům v krajské správě. Pochopitelně nezmiňují, že jeden z předáků pseudorevolty byl jako straník na kandidátce v regionu neúspěšné partaje.

Svolávají také „boží hněv“ na Miroslava Grebeníčka za to, že si dovolil mluvit o Janu Palachovi jinak, než jak to údernicky razí, myšlenkově tuneluje spřízněnější část politického spektra. Inu, jde o ideovou výchovu mladých, kteří se tak osvědčili v řadě posledních voleb…

Zpravidla se s druhdy předsedou KSČM názorově rozcházím, považuji jej za nesympatický druh konzervativce a leccos vím i o jeho bývalém učitelském přístupu. Nicméně tady se jej musím do jisté míry zastat.

Z nejrůznějších zdrojů, hlavně především z přímého vzpomínání Palachových spolužáků přesně vím (a nejsem sám), že nešťastný posluchač VŠE a následně UK nebyl nic jiného než radikálně levicový idealista. Stoupenec myšlenek pražského jara, jehož krajně znechutil průběh nadšenecké brigády v Sovětském svazu, takzvaná internacionální pomoc Varšavské smlouvy a rychle postupující nemoc společenské apatie.

„Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost…“ praví Orwell a my bychom si měli klasikovu proslulou myšlenku stále opakovat. Bolševictví totiž, ať má jakýkoliv nátěr, je ponejvíce stavem mysli.

Vyšlo v deníku E15

Archiv článků: únor 2013

Konec mejdanu

K věčnému míru občanských demokratů

Bolševictví je stavem mysli

Blogeři abecedně