Pavel Kopecký

30. 03.

Syrský konflikt: Al-Kajdá ante portas

Pavel Kopecký Přečteno 2941 krát

Obvykle se snažím oddělovat svou publicistickou činnost a činnost věnovanou odbornějším periodikům. Tentokrát ale činím výjimku a přetiskuji zde text z Revue Politika. Jedná se o interview s redaktorkou Literárních novin Terezou Spencerovou, která se právě vrátila z válčící Sýrie, jejíž konflikt bývá v našich médiích, tak jako mnoho jiných událostí, podáván obvykle tendenčně...

Právě ses vrátila ze Sýrie, kde už dva roky probíhá krvavá občanská válka, jež prý doteď připravila o život asi 70 tisíc osob. Co tě přimělo vyrazit do tak nebezpečného prostředí?

Na počátku byla nabídka syrské ambasády v Praze, jestli se nechci jet podívat na tu stranu konfliktu, který se u nás neprotežuje. Okamžitě jsem kývla. A dovolila bych si poznámku k oněm 70 tisícům mrtvých – toto číslo zveřejnila nedávno OSN, která ale už na konci roku 2011 oficiálně přestala ztráty v Sýrii počítat, protože je není možné nijak ověřovat. Dokonce i mnohé proudy syrské opozice považují číslo za silně nadsazené. Vysvětlení se pak nabízí dvojí – buď je to snaha OSN určitým zdramatizováním situace přimět „mezinárodní společenství“, aby už konečně začal jednat a válku řešit diplomaticky, nebo to může samozřejmě z druhé strany posloužit jako záminka k „humanitární“ intervenci. Co se týče počtu obětí války, poslední „shoda“ panovala někdy na loni na 40 tisících mrtvých, v Damašku se oficiálně mluví o „desítkách tisíc“ obětí.

A bylo obtížné proniknout do takhle destabilizované země, speciálně pak do metropole Damašku? Potkala jsi tam i nějaké jiné české novináře?

Jak se to vezme. Komplikace byly hlavně praktické. Rebelové z džihádistické Fronty al Nusrá střílejí na civilní letadla, čímž de facto uzavřeli letiště v Damašku, takže zbývá trasa z Bejrútu a po silnici. Vede oblastí, kterou kontroluje vláda a po většině cesty jsou armádní checkpointy. Ale i tak byl problém najít v Bejrútu taxikáře ochotného vyrazit za setmění. Převládá tam strach, že budou přepadeni a v lepším případě jen oloupeni. Kamiony se zbožím lemovaly celou trasu na libanonské straně až k syrským hranicím a čekaly na ráno, kdy je vše prý bezpečnější.

Jaká je nyní v daném hlavním městě bezpečnostní situace a jak prognózuješ její vývoj?

Damašky jsou dnes jakoby dva – v centru je relativní klid narušovaný „jen“ stále častějšími teroristickými útoky; především jde o nálože v automobilech. Na okrajích města vládní armáda odráží džihádisty, kteří jsou hlavní povstaleckou silou u Damašku. Dunění děl a granátometů je slyšet neustále. Lidé z předměstí se tak podle intenzity bojů přesouvají do centra a pak zase zpátky. Jak dlouho takový stav může vydržet, netuším. Faktem ale je, že v celém konfliktu vládne už nějakou dobu v zásadě patový stav.

Kdo vlastně reálně tvoří vzbouřence proti asadovské vládě? Mají aspoň nějaké jednotné zastřešení, například aby bylo možno s někým smysluplně jednat?

Pod pojmem „rebelové“ se dnes skrývají stovky ozbrojených skupin s často protichůdnými cíli. Ty sekulární lze možná zařadit pod hlavičku Svobodné syrské armády, ale i její jednotlivé brigády spolu často bojují navzájem, obzvlášť o nadvládu nad tím kterým územím či městskou čtvrtí. Islamisté se zase hlásí k Frontě al Nusrá, která má proklamovanou podporu Al-Kajdy. V té směsi si Západ neumí vybrat někoho spolehlivého, komu by dodával zbraně, a tak sází na exilovou opozici, jež ale podle všeho v samotné Sýrii nemá velký vliv a někteří její představitelé nebyli v Sýrii třeba i víc než 40 let. Asadovská vláda se od počátku roku snaží oficiálně nabízet dialog všem, kdo složí zbraně, a postupuje přitom jednotlivě a prý „bere“ jednu skupinu po druhé. Zdá se, že některé skupiny si už uvědomily, že dva roky války neposunuly jejich někdejší požadavky ani o píď. A svou roli určitě hraje i únava a vyčerpání. Dialog s džihádisty je ale nereálný už dopředu.

Co si obecně myslíš o dalším směřování syrského konfliktu, nehrozí srovnatelně dlouhý zápas, jenž se před lety odehrál v sousedním Libanonu?

Hodně bude záležet na postoji Západu. John Kerry přitom před pár dny v Oslu prohlásil, že povstalci by měli usednout k jednacímu stolu s Asadem, což je naprostý obrat v dosavadním přístupu, kdy byla Asadova demise prvním předpokladem čehokoli dalšího. Je ovšem otázka, jaký vliv mají USA na povstalce v samotné Sýrii, protože se zdá, že větší roli tam dnes už hrají Saúdská Arábie a Katar. Tyhle země mají v Sýrii své vlastní cíle.

Nakolik jsou realistické obavy z výraznějšího přelévání konfliktu za hranice SAR? Zejména právě do Libanonu či Turecké republiky?

Na hranicích s Libanonem a na libanonském území už syrští – sunnitští – povstalci bojují, a to hlavně proti šíitským milicím vesměs spadajícím pod Hizballáh. Co se týče Turecka, Ankara ze svého území sama od sebe učinila nástupiště jak FSA, tak i syrského džihádu, čímž vlastně pustila se souhlasem Západu Al-Kajdu na práh Evropy. Zatím historicky nejblíž. Představa, že se džihádisté „ukojí“ v Damašku a pak prostě sami od sebe někam zmizí, je iluzorní. Je zvláštní, že se o tom vůbec nemluví.

Jaké cíle z tvého hlediska sleduje v příslušné geopolitické hře Izrael, a nakolik jsou tyto cíle kompatibilní se zájmy USA, Británie, Francie, Turecka nebo monarchií Arabského poloostrova?

Hranice se Sýrií byla pro Izrael – bez ohledu na pravidelné vzájemní propagandistické výpady mezi oběma zeměmi – po víc než 30 let tou nejpřátelštější a nejklidnější a je zájmem Netanjahuovy vlády, aby podobný stav trval co nejdéle. Je přitom jasné, že Sýrie je důležitá kvůli bushovské „ose zla“ Damašek-Teherán-Hizballáh. Saúdové se oslabením Damašku snaží oslabit šíitský Teherán, který Sýrii poskytuje značnou pomoc v době, kdy je sám ochromen mezinárodními sankcemi. Hizballáh i Írán se už ale na novou situaci podle všeho adaptovaly a opanovaly situaci v syrských oblastech obývaných šíity – v kanceláři syrské celnice na syrsko-libanonské hranici ostatně už vedle Asada visí i portrét šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha. A další zájmy? Turecký premiér Erdogan jakoby snil o obnově Osmanské říše a podporou džihádistů snad chtěl získat budoucí silnou páku vůči Evropě. Zájmy Británie či Francie nejsou příliš srozumitelné, pokud vynecháme prostou touhu válčit a odpoutávat tak pozornost od problémů u sebe doma.

Proměnilo se v průběhu vývoje místní angažmá Íránu, Ruska, případně Číny?

Myslím, že ne. Teherán věrně podporuje svého jediného spojence v arabském světě a Rusko s Čínou trvají na diplomatickém řešení problému, snad Sýrii vybraly za hřiště, na kterém si chtějí vyzkoušet „nový světový řád“, v němž by už Spojené státy neměly být tak všemocné jako v uplynulých desetiletích.

V jednom svém reportážním textu tvrdíš, že do nešťastné Sýrie plynou zbraně také ze západního Balkánu. Přesněji z Chorvatska. Mohla bys tu informaci přiblížit?

Chorvatská média (a dříve třeba i New York Times) uvádějí, že Saúdská Arábie nakupuje v Chorvatsku „nepřiznané“ arzenály z časů války na Balkáně a letecky je pak převáží do Jordánska či Turecka, odkud zbraně putují islamistům do Sýrie. Mluví se o třech tisících tunách pistolí, samopalů, kulometů, munice… Nejsou to přitom zbraně, které by mohly v konfliktu přinést změnu sil, dokážou ho ale prodloužit. Chorvatská vláda tyto informace – podle očekávání – popírá.

Co říkáš na čerstvý návrh Francouzů začít už nepokrytě vyzbrojovat povstalce? Proč s tím vlastně Američané posud váhají?

Jak už jsem uvedla, záměry Francie příliš nechápu a považuji za správné, že Evropská unie (a Česká republika spolu s ní) francouzský i britský požadavek na vyzbrojování syrských rebelů odmítla. A také váhání USA se dá vyložit na základě zkušeností. Svržení Saddáma v Iráku nebo Kaddáfího v Libyi vedlo k rozpadu státu. K chaosu, co vyvolává jen další těžko řešitelné problémy. A rozpadlý stát se značným počtem džihádistů na hranicích s Izraelem určitě není tím, o co by USA usilovaly. Z tohoto pohledu se tak sekulární a vypočitatelný Asad jeví jako přece jen přijatelnější možnost.

Existuje ještě nějaká možnost, že by se konflikt podařilo v dohledné době urovnat jednáním, nebo je v dané oblasti varianta již vysloveně teoretická?

Dva uplynulé roky v zásadě opravdu nic nezměnily (pokud nebudeme mluvit o nezměrném utrpení lidí, milionech uprchlíků, desítkách tisíc mrtvých a ztracené generaci syrských dětí). Situace je patová a i Kerryho projev v Oslu naznačuje, že v záplavě „ideologie barevných revolucí“ začíná probleskovat racionalita, možná realpolitika. Novou komplikací se ovšem zdá být nápad USA eliminovat syrské džihádisty pomocí bezpilotních letounů. Z pohledu Washingtonu se tato varianta může jevit efektivní, nicméně zkušenost z Jemenu, Pákistánu a dalších zemí, kde americké drony útočí pravidelně, ukazuje, že často páchají víc škod než užitku.

Na samý závěr se zeptám, jak si vysvětluješ, že ve většině našich médií, a to včetně veřejnoprávních, jsou problémy Sýrie, Libye, Egypta, Kosova nebo dalších neuralgických oblastí planety popisovány povětšinou hodně jednostranně a odlišné názory bývají bohužel nezřídka cenzurovány?

To je otázka, která mi také občas vrtá hlavou, a jednoduchou odpověď na ni neznám. Asi je potřeba ji položit vedením samotných redakcí.

29. 03.

Žírná léta

Pavel Kopecký Přečteno 2318 krát

Od sjezdu České strany sociálně demokratické se stále dokola řeší, že tato nejsilnější (opoziční) strana nejspíš vyhraje sněmovní volby a že pravicové ODS zmizeli příznivci. Ba "kápézetka" v podobě levici nepřejícího prezidenta. Dejme tomu znovu ignorujícího vítěze při sestavování vládní koalice, případně zlomyslně rozdmýchávajícího SPOZ.

Je to všechno zatím účet bez hostinského, jeden den v politice může být dlouhý úsek, a tím více potom rok a čtvrt. Ale vysvětluje se tak segment někdy až fašizující hysterie kolem prezidentské podpory Karlu Schwarzenbergovi. Na ní se docela šupem zapomnělo. Aby taky ne, když mnozí její původci drží prst na tepu zdejšího mediálního a kulturního života. Avšak na internetu tehdy zhusta rozhozené sítě diskuzí, že když řádně vyhraje "náš", je to demokratické, když Miloš Zeman, demokratické to není, stojí za vzpomínku. I na takzvanou druhou republiku. Zlehčované výkřiky nejmenovaného režiséra stran "hnědých a rudých prasat" jí pak svou "svobodomyslností" evokují už celkem nepokrytě. A jistě není tomuto myšlení konec.

Avšak zpět k sociáldemokracii, jejíž kořeny onehdy "intelektuál" z vedení valem vadnoucí ODS přesadil zrovna do sféry extrémní pravice. Jinde by za to skončil v politice, u nás je dotyčný ministrem Nečasovy vlády. Tuto muziku mocí opentleného primitivizmu - asi aby udal tón kýženého vracení se k duchovním zdrojům české pravice - čerstvě tvrdí exšéf dotyčného ve straně i vládě, Mirek Topolánek. Vylučuje totiž existenci jiného extremismu než levicového.

O těchto a podobných tématech jsem se nedávno bavil s jedním ze zbylých senátorů občanské demokracie a byl jím odkázán na procentuálně srovnatelný úpadek jejich největšího konkurenta za Grossova předsednictví. Na námitku o sokově 135 let dlouhé tradici a zakotvení v rodině obdobných partají reagoval politik (jak jinak) frází o staronových počátcích jeho strany. Zajímal jsem se, cože zahrnují myšlenkové zdroje Občanské demokratické strany. Jistou formu kontinua s předchozí státostranou, diktátorské manýry Václava Klause, jemuž se nedařilo vstoupit do KSČ a pravicovou rétoriku aplikoval nejednou v rozporu s vlastními činy? Nebo se snad míní ono systematické tunelování národního hospodářství snaživými kariéristy? Nakonec mi funkcionář svěřil vskutku nečekaný postřeh, že opoziční role mívá očistný charakter. Navíc je o dost lehčí, dodávám.

Řadu let v ní setrvávala ČSSD, jíž sice pravděpodobně čekají žírná léta, leč ta snadno svádějí k právě takové nenasytnosti, jaká znemožnila ódéesku. Příkladů z vlastní minulosti mají sami sociální demokraté dost, a proto by se měl mít Lidový dům zvláště na pozoru před opakováním svých i cizích chyb. Nespoléhat se na nevšední rozezlenost občanů, protože personální a ideová nepřipravenost se záhy pozná. Zvláště když korupcí, neodborností či ideovou zaslepeností posledních roků republika tolik utrpěla.

Psáno pro Parlamentní listy

18. 03.

Žádná nuda v Ostravě

Pavel Kopecký Přečteno 2375 krát

V pátek a sobotu hostila Ostrava 37. sjezd České strany sociálně demokratické. Oproti předchozímu „dusnu v Brně“ proběhl poměrně hladce. V někdejším „černém srdci republiky“ převažovaly pocity bezpečí, sucha a jistoty. Důsledky předjednaného paktu o neútočení mezi předsedou Bohuslavem Sobotkou a prvním místopředsedou Haškem.

Sledovali jsme takřka selanku, ale nuda v Ostravě rozhodně nenastala. Na dva roky obdrželi oba ambiciózní činovníci staronový mandát, ač je z vývoje zjevné, že střetnutí se pouze odsouvá. Výraznější konflikt zatím oddálily nadějné vyhlídky sněmovního triumfu, který by zbytečně ohrožovala nejednotnost partaje.

Hašek každopádně úspěšně vsadil na volební podporu Miloše Zemana, jenž pak na své věrné (tak jako Václav Klaus) nikdy nezapomínal. K závěrečným obětím a polibkům na straně jedné či pouhým podáním ruky na straně druhé netřeba moc dodávat.

Předchozí proslov novopečeného hradního šéfa byl zážitek. Rozháněl jím obavy, co spoluvytvořil vlastními podvratnými kousky, ať již šlo o ostentativní vystoupení z paroubkovské strany nebo předvolební založení SPOZ a jiné. S řečnickým umem sobě vlastním – tady mu mohl konkurovat jedině slovenský Robert Fico – navázal na inaugurační projev, takže krom obligátní poznámky o „milovaných novinářích“ a naznačení „hlubokého vztahu“ k Vladimíru Špidlovi vystupoval do té míry vstřícně, až si vysloužil pravé ovace. Přítelkyním a přátelům totiž nabídl přátelství hlavy státu. Zásadní odvrat od deseti báječných let s Klausem.

Nijak šokující bylo v dané konstelaci sesazení senátora Jiřího Dienstbiera z postu místopředsedy. Syn Havlova přítele se sice může jevit nadějí ČSSD, neboť navzdory relativní neznámosti oslovil segmenty mladších voličů (obvykle spíše pravicově naladěných), ale dopustil se i několika hrubých politických chyb.

Přes problematickou prezidentskou kampaň, v níž se dost nabroušeně vymezoval vůči hlavnímu levicovému konkurentu, obdržel relativně slušnou podporu a skončil s „bramborovou medailí“. Potom však bezmála všechen zisk prohospodařil v absurdní investici do dalších útoků proti Zemanovi a podpoře Karlu Schwarzenbergovi. Ergo kladívko Miroslavu Kalouskovi, jehož kabinetu byla na sjezdu věnována zasloužená pozornost.

Nechtěl bych zbytečně hovořit přes míru, a tak se omezím už jen na dvě závěrečné poznámky. Výběr Milana Chovance, zpochybňovaného absolventa plzeňských práv, na „uprázdněný“ místopředsednický stolec mi hned připomněl, jak do čela potácející se ODS postupně pronikali regionální kápové… Druhá záležitost stabilizované a kampaň startující sociální demokracie se vztahuje k hlasování o Bohumínském usnesení z 27. sjezdu. Jeho zachování shledávám moudrým, protože se jedná o praxí skoro vyhořelou normu, kteréžto formální zrušení by bylo zbytečnou municí stále bezmyšlenkovitější vládní koalici. Zkorumpované, zadlužující a celkově devastující chod státu.

Vyšlo v Parlamentních listech

14. 03.

Není Chávez jako Chávez

Pavel Kopecký Přečteno 2607 krát

Už několikrát jsem se setkal s konstatováním (předních) domácích levicových intelektuálů, že některé své knihy a texty nemohou publikovat v ČR, kdežto na sousedním Slovensku nemají problém. Nic nového pod sluncem, samozřejmě, jelikož tohle se de facto stávalo i za minulého režimu.

Svým způsobem historizující ideologickou předpojatost, obvyklou mimo jiné ve zdejší veřejnoprávní televizi, tvoří především floskule. Pravidelně se vztahovaly také na právě zesnulého prezidenta a důstojníka výsadkářů Huga Cháveze.

O jeho kontroverzní politice jsme se dozvídali zejména to, jakýmže je diktátorem. Což není dvakrát podloženým tvrzením, ale rozhodně hodnocením korelujícím s nekriticky přebíranými zdroji z území spřátelené supervelmoci. Však i odkaz mrtvého státníka byl „pro změnu“ daleko věrněji zhodnocen ve slovenských sdělovacích prostředcích…

Tam dostali mimo jiné prostor diplomaté a političtí vědci, kteří nezapomněli, že čtyřikrát zvolený prezident ropné Venezuely patřil mezi Jihoameričany nejceněnější politiky. Vedle Ernesta „Che“ Guevary, Fidela Castra – oba byli před uchopením moci vězněni pro pokus o ozbrojený převrat – nebo jiných místních revolucionářů.

U milionů obyvatel své domoviny, ale i celé Latinské Ameriky se stal populárním především ambiciózním plánem budování socialismu 21. století. Přišel s ním v roce pádu nedemokratického východního bloku a vždy zdůrazňoval, že s donucováním, samoúčelným dirigismem a jinými nepřijatelnými praktikami socialismu sovětského typu pracovat nemíní.

Nechal přejmenovat stát, aby odkázal na věhlasného povstalce proti španělskému impériu, Simóna Bolívara. Opíral se často také o takzvanou teologii osvobození, jež spojuje křesťanství a radikální levičáctví. Neváhal znárodňovat. Charizmaticky, občas i zbrkle či dost kuriózně řečnil o svém snu spravedlivějšího společenského řádu a zaťatém nepřátelství vůči USA, kde jím oblíbená rudá barva působila stejně jako při koridě na býka.

Proti „gringos“ naladění „latinoamerikánci“, oslovení národoveckou vizí sjednocení „bratří a sester“ v regionu, na to slyšeli. A ještě více na Chávezovy zjevné úspěchy při snižování zadluženosti státu, při odstraňování chudoby, nevzdělanosti nebo zoufalého nedostatku lékařské péče.

Je vysoce pravděpodobné, že jeho spolupracovníci si nadále udrží moc, nicméně jedna epocha skončila. Změní se podmínky pro jihoamerické sjednocení, spolupráci s Kubou i projekt socialismu nové éry.

Psáno pro deník E15

07. 03.

TOPka je pro straníky, Fórum je pro všechny

Pavel Kopecký Přečteno 2412 krát

Václav Klaus už už končí ve funkci hlavy státu poté, co byl takřka vším. Ne vším byl jistě rád, jenže to teď nepadá na váhu. Prostě odchází.

Jeho odcházení, provázené jurodivými urážkami autora „Odcházení“, nastává tak jako tak, jde jenom o míru jeho navracení. Jistého bohužel jako smrt. Někteří doufají v její ošálení žalobou pro velezradu (ta je zároveň varovným vzkazem Miloši Zemanovi), záležitostí jistě opožděnou a zejména mediální. Jiní třeba očekávají, že voliči Klausovi paměťovou „amnestii“ neudělí aspoň kvůli jeho novoročnímu dárku republice…

Představme si onen malý zázrak, kdyby Ústavní soud připustil, že se exprezident dopustil toho, z čeho jej viní. Zaslouženě by ztratil poslední zbytky svého veřejného kreditu a v reakci možná nakonec skutečně emigroval. Jak už kolikrát sliboval.

Nejspíše by se nabízela Ruská federace, kam kvůli vysokým, takříkajíc „socialistickým“ daním zamířil věhlasný francouzský herec Gérard Depardieu. Stejně jako Václav Klaus se sice dopustil nepřijatelných činů či výroků, a přesto dělá báječnou reklamu Putinově režimu „řízené demokracie“. Snad by tedy mohl i končící první občan České republiky – sám zapálený lyžař – přesídlit do Soči, kde finišují přípravy na zimní olympijské hry. Prohlásit se jejich maskotem…

Typem maskota je ale v reálu laxní i málo zdatný ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Vzdor pokročilému věku nemíní ani on spouštět oponu, byť opakované výměny praporu mu nikdy potíže nedělaly.

S tím se potom zajímavě pojí úsilí jeho věrných zachovat alespoň část vybičovanosti stoupenců z prezidentské kampaně. Nejprve zazněly bizarní proklamace o ministrově případném přesunutí na post premiéra, leč především se objevila poměrně drzá snaha ustavit Fórum Karla Schwarzenberga.

Kráčí v podstatě o záměr vyrobit pro TOP 09 jakési satelitní občanské sdružení, marketingově vděčnou „líheň mladých a nadějných“, co bude nápomocna vytlačovat z pozic zbytkové občanské demokraty. Především však uzurpovat představu morálky v politice, mimo niž nemůže existovat nic jiného.

Pravděpodobně tak vznikne prostředí, odkud budou „nezávislé osobnosti“ varovat před nástupem komunistů 50. let, upozorňovat na „zadlužující a zkorumpovanou“ levici a především do nebe vychvalovat svého gurua. Lepšího člověka.

Slušní a poctiví lidé, jak dlouhodobě známo, volí jedině Karla. (Jinak řečeno: „Doleva, nebo s Klausem“.) Speciálně pak, když svými čerstvými promluvami o zkažených partajích navazuje na falešnou iluzi Občanského fóra. Na plakátech přece stávalo: „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. Tomu se, pane, říká občanský fór.

Glosu zveřejnily Parlamentní listy

06. 03.

Spor o velezradu

Pavel Kopecký Přečteno 3872 krát

Pro mnoho lidí je to překvapení, ale stalo se. Převážně levicový Senát, horní komora Parlamentu České republiky po výjimečném, neveřejném rokování oznámila, že odhlasovala žalobu na prezidenta republiky Václava Klause. Stíhání pro velezradu.

Trochu silný tabák, těžká tonáž, řeknete si. Velezrada zní, jako kdyby se tento antievropský nacionalista nebo všeználkovský provokatér spolčil přinejmenším s Belzebubem a vydal mu stát v plen.

Velezrada je pojem pro jeden z nejtěžších zločinů a spáchat jí může jedině hlava země, pokud vykoná něco „proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“.

Co měl hyperaktivní Klaus učinit? Především vyhlásit rozsáhlou novoroční amnestii, jež se stala klíčem od mříží řady nápravných zařízení, odkud odešly tisíce odsouzených zločinců. Nemálo z nich už je samozřejmě zase zpátky „doma“.

Nebezpečnějším dopadem činu atypicky umístěného na konec druhého funkčního období (žádný obdobný krok během předchozích 10 let neučinil) se stalo zastavení vleklých soudních pří hospodářského charakteru. Tímhle rysem „velikého pardonu“ vydal s rozmachem monarchistického suveréna, nikoli prezidenta v parlamentním systému, následující pokyn: Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Nobl omluvenku vystavil 90. letům, jejich nohsledům, a vlastně tak trochu sám sobě. Ostatně v přepisování dějin byl vždy kabrňák a svůj obraz bude jistě úporně cídit až do posledního dechu.

Žlučovitost vůči jeho činu však zatím nepominula u drtivé většiny národa a popularitu má na historickém minimu. Všechno vzal na sebe, další architekty podrazu na spoluobčany zatloukl a arogantně dodal, že by jí znovu udělal právě takhle. K ožehavému kroku ho tak patrně nepřimělo pouhé osobní chtění…

Určitě si své „Odcházení“ představoval jinak. Již proto, že se mínil vracet. Odpor, který se vtělil i do jeho vypískání na mistrovství světa v biatlonu, zjevně podcenil. Závažně si zhoršil výhled na jakýkoli politický comeback.

To je právě ono, Klaus bude prvním občanem už jediný den, takže odhlasované podání k brněnskému Ústavnímu soudu přichází tak trochu s křížkem po funuse. Aspoň v tom, že nemůže být odvolán z křesla hlavy republiky.

Objevily se odborné spory, zda může být pro velezradu souzen exprezident. Pokud ano, a to úspěšně, ztratil by prý bohatou penzi a další doživotní požitky, navždy i samu teoretickou možnost nového „výstupu“ na Pražský hrad.

Ať už si o vyhlášené amnestii myslíme cokoliv, je nabíledni, že sama o sobě by při žalobě neobstála. Přifařili k ní tak i další, původně bohužel ignorované Klausovy hříchy z let minulých, kdy kupříkladu odmítal podepsat mezinárodní úmluvy či bohorovně ignoroval jednoznačné výnosy soudů (!).

Řada čelních protagonistů poprvé uplatněné žaloby získala právní vzdělání a zkušenosti, takže nepostrádají povědomí o jisté vratkosti svého podání. Vytyčili tudíž také jednu „přidanou hodnotu“. Záměr vyjasnit mantinely působení prezidenta ČR. To však vyvolává legitimní otázky stran účinku čerstvých ústavních změn, co ošetřily nový, všelidový výběr hlavy státu…

Výsledek jednání v ponejvíce symbolické kauze, již Ústavní soud jistě předřadí jiným, se dá odhadnout. Není to dvakrát těžké ani u motivace řady protagonistů. Nechci se dotknout výjimek, leč u zúčastněných je to spíše účelovost. Lid si počin žádá – dokonce i v bludném domnění, že Klaus půjde „bručet“ –, lid ho má mít.

V horní komoře dominující sociální demokracie pořádá pak brzy sjezd. Někteří její funkcionáři jsou po volbách a stojí před volbami vnitrostranickými, pročež sbírají body, kde mohou. Temná postava končícího prezidenta se stává jejich vydatným zdrojem.

Text je rozšířením komentáře, který zveřejnil slovenský deník Pravda

Archiv článků: březen 2013