Pavel Kopecký

23. 02.

To ví jen Bůh a Zeman...

Pavel Kopecký Přečteno 3170 krát

Po asi dvanáctihodinovém maratonu rokování v dolní komoře českého parlamentu se poslanci pohodlnou většinou usnesli, že nový kabinet důvěru lidu má. Nic překvapivého, ani délkou jednání natahovaného obvyklými tlachy. A především nic, z čeho by plynulo, jak dlouho se vláda udrží.

Její předseda Bohuslav Sobotka bývá příležitostně (kvůli jistým osobnostním paralelám) srovnáván s Vladimírem Špidlou, jehož konec v premiérském křesle se stal noční můrou sociální demokracie. Nejednoho pozorovatele mohlo proto překvapit, s jakou razancí odrazil těsně povolební atak vnitrostranických odpůrců, respektive Miloše Zemana. Proklamativně levicového prezidenta, který si z politické pomsty udělal stěžejní složku hradní agendy. Významný zdroj své až obdivuhodné činorodosti, skrze niž pravidelně a systematicky sabotoval následná vedení České strany sociálně demokratické.

Hlava státu se nezřídka přiměřovala k jezevci, popřípadě krokodýlovi. Nejvíce se však podobá starému psu, jehož novým trikům nenaučíte. Ve štvanici na své odpůrce proto jistojistě neustane. I když se zdá, že po nějakou chvíli bude ve svém boji krapet osamocen. Vítězové antisobotkovskou opozici řádně zmáčkli, nutí ji redukovat nakumulované funkce a vůbec dali poraženým pocítit, jak chutná zklamání. Multiplikované navíc ztrátou – pokud vím – již předem rozdělovaných postů či prebend.

Stranu v rámci strany změnily dokonce některé „ostře sledované“ osoby. Především obávaný exministr obrany, lobbista nebo volební manažer Jaroslav Tvrdík, léta spojovaný s jihomoravským hejtmanem Haškem, čelním zemanovcem.

Ale nenechme se ošálit, porážka v bitvě se nutně nerovná prohrané válce. Po vážné chybě úsudku může přijít úspěšná odveta. Pokus o ní se objeví s první výraznou záminkou. A dobrým zdrojem by se mohlo jevit neplnění volebních slibů ČSSD.

Navzdory fyzickému věku je novopečený premiér politický veterán, a tak si jistě od začátku nedělá iluze o proveditelnosti všech hesel z plakátů. Nadto mu občanstvo přidělilo karty, s nimiž se zázraky vyhrát nedají. Nejprve voliči k vlastní škodě laxně přihlíželi (v horším případě oslavovali) počiny 7 hladových let. Fungování pravicových kabinetů Topolánka a Nečase, jejichž pologramotnost či pokoutní praktiky stvořily průšvihy značné setrvačnosti. Následně potom vyjádřili nemalou přízeň zánovnímu hnutí ANO, víceméně majetku česko-slovenského miliardáře Andreje Babiše. A co nato Lidový dům? Neváhal a vydal se s ním bruslit na tenký led.

Složili trojkoalici, když přibrali konzervativní KDU-ČSL, jejíž vnitřní rozpornost je snad každému jasná. Tohle dračí vejce hned také některé ideově zainteresované přimělo k „úvahám“, že kabinet nevydrží ani „do švestek“. Leč jak se říká, přání otcem myšlenky. „Aňáci“ nesporně hodlají optimálně zužitkovat vložené balíky peněz a pevně se ve společnosti zaháčkovat během trojvolebního roku. Zároveň naprosto přesně chápou, že si vládním angažmá brzičko sfouknou pel novátorů, jimž je „vlastní makat, protože nejsou politici“. Ano, tak absurdně zněla jejich nejúčinnější agitace.

Ani do katolična ladění lidovci zřejmě nehodlají produkovat skutečné problémy, ač tím naoko příležitostně hrozí. Jednak zůstává možnost vyautovat je ad hoc spoluprací s komunisty nebo Úsvitem populisty Okamury, druhak dostali maximum. Ve Sněmovně jich zasedlo pět a půl (minule tam ani nebyli), a přesto mají tři ministry plus tichou garanci, že se žádným způsobem nehne s dopady církevních restitucí. Červeným hadrem na veřejnost i možným zdrojem lidoveckých zisků. Preláti se navzdory výzvám samozřejmě ničeho neodřeknou, tudíž znovu platí: „Co peklo schvátí…“

Jak dlouho se nám nezvykle poskládaná vláda reálně zachová, Zeman, Sobotka a Babiš suď. Každý z nich ví, že české vládní koalice drží víc než třeba ty italské, ale málokdy setrvají do řádného konce. A konce to bývají pořádně hořké.

Vyšlo ve slovenském deníku Pravda

20. 02.

Poslední propadá peklu

Pavel Kopecký Přečteno 4046 krát

Tváří v tvář vývoji působí Petr Nečas jako zkrachovalec všech zkrachovalců. Tolik roků čekal coby věrný služebník silnějších osobností v jejich stínu, aby nakonec na postu premiéra pokazil, co mohl. Hlavně pro dominantní milenku, jež jeho silných slabostí využila na dřeň. Příběh je to jako ze špatného spisku pro pubertální paní a dívky. Pouze s tím rozdílem, že hlavní hrdina přišel o vše kvůli karikatuře na ženu vamp. Českou „selfmadewoman“ Nagyovou.

Nečase zvládla perfektně. Když si lidé dělali hlavu s jejím pochybným vysokoškolským titulem nebo olbřímími odměnami, premiér hystericky kontroval, že je vlastně přeplácena po zásluze. Vždyť pracuje „jako kůň“. Zřejmě měl přímo tělesnou představu, o čem mluví.

Otec čtyř dítek nemanželský vztah nakonec neutajil, ale přes hlavu mu avantýra v posledku přerostla daleko víc než jen jako trapas „kovaného konzervativce“. Na základě milenčiných pravděpodobných machinací ohledně vojenských zpravodajců ztratil premiérství. Toť událost o to barvitější, že v parlamentu léta dohlížel na zákonnou činnost tajných služeb…

Ruku v ruce však tento podivný párek kráčí dál. Pokoutní vztah byl „posvěcen“ sňatkem, který Nečasovi současně umožnil odmítnout svědectví proti bývalé „podřízené“. A nejnověji má dotyčný na krku volně související žalobu pro úplatkářství.

„Pan Čistý“, jak mu servilně lichotili na řetěz uvázaní „hlídací psi demokracie“, tj. spřízněná či služebná média, chápe danou právní situaci notně úkorně. Není se mu co divit: jiným prošlo tolik špinavostí a dodnes si užívají zasloužených protihodnot svých „koňských“ výkonů. „Proč zrovna my?“ říká si nejspíš zhrzený expremiér.

Na druhou stranu zůstává roduvěrným občanským demokratem, takže kudy chodí, tudy hledá viníky vlastního pádu. Proklíná zejména zainteresovaný protikriminální útvar či státní zástupce z Olomouce. Jsou to přece zjevní rozbíječi svobody a důkaz pro nastupující policejní stát je nasnadě. Občanská demokratická strana s nimi měla třeskuté problémy již za Nečasova předchůdce, Mirka Topolánka.

Zřejmě je tehdy ještě dokázala zglajchšaltovat, avšak za nového šéfa „strany a vlády“ to už nesvedla. Načež její vetchý, zkorumpovaný „kabinet rozpočtové odpovědnosti“ (tj. špatné hospodářské politiky a systémové korupce) po zásluze skončil. Leč sesazení ministři drží s bývalým představeným basu. Vykládají, že rekordní neoblíbenost získali pro zlovolnost médií nebo nanejvýše špatnou komunikací navenek… Jinými slovy kvůli blbosti lidu. Voličů.

Pravý předák těchto většinou tragikomických veřejných činitelů nadobro zkrachoval, ba hůř, stal se jakýmsi obětním beránkem. Slíznul si to i za daleko horší souputníky, leč vážně jej netřeba litovat.

Jde o typický životní příběh českého pravicového politika. Od začátku neseděl jako pověstná panenka v koutku. Na své členství v SSM bleskurychle zapomněl a jal se uplatňovat při konstruování kmotrovského kapitalismu. Patřil k zakládajícím členům Klausovy ODS, jež byla od začátku budována coby hlavní zdroj kultu osobnosti Otce zakladatele. Obklopeného kleptokratickou oligarchií.

Jenže řeky i penězovody časem vyschnou, a tak průšvihy rozklížená ODS, opuštěná mafiány v pozadí, strnule sedí nad Kaňonem zapomnění. Je v šoku. Ztratila preference, poslední záchytnou skobu nad propastí zkouší zatloukat bizarní směs druhořadých starých kádrů či dříve okrajových provinčních křiklounů. Nad tím vším ční svorník z nouze zmobilizovaného předsedy. Před pár měsíci ještě nestraníka, akademika, dalšího Petra. Příjmením Fialy. Jemu v rukou zůstává Černý Petr – supervolební rok místních, senátních a evropských klání. Poslední propadá peklu…

Článek vyšel v elektronickém deníku Britské listy

15. 02.

Hry v Soči, hry o Ukrajinu

Pavel Kopecký Přečteno 4567 krát

Češi jsou obvykle konzervativní a konformní národ. Myšlenkově strnulí řeší své žabomyší války a někdy si dokonce myslí, že totožné „starosti“ hýbou planetou. Nezdravě se přehrabují ve vlastní minulosti (v tom jsou jejich „mladší bratři“, Slováci, ještě o kus napřed) a vůbec mají tendenci žít obklopeni svými úhlednými historickými komplexy. Je totiž snadné obírat se věcmi, jež jsou v nejlepším případě jinde passé. Intence dnešního světa tím totiž získávají poměrně pohodlnou záclonku, v nadsázce řečeno, „falešného vědomí“.

Mezi „elitami“ od Aše po Jablůnkov je tak napořád oblíbená, politicky x-krát zneužitá protiruská hysterie, což je samo o sobě naprostým nesmyslem, jenž nejvíce evokuje sentimentální vztah zkostnatělé části českých komunistů k „Matičce“ Rusi. Rozuměj: Sovětskému svazu.

Čtvrt století od pádu železné opony dostal ale zmíněný a priori odmítavý a vlastně škodlivý postoj pár vydatných impulzů. Patrné je to i z mediálního pojednání olympijských her v Soči. Odtud se krom sportovních přenosů dozvídáme výhradně o údajných problémech místních gayů a o radosti českých žurnalistů z komicky zařízených toalet. Také tenhle Rusy pořádaný svátek míru mezi národy - a mělo by to být stále připomínáno - doplácí na mezinárodní situaci. Na to, že už Ruská federace není tím dezintegrací ohroženým zoufalstvím, jímž bývala za Jelcinovy alkoholokracie. Té (novopečení) demokraté velkoryse promíjeli, když nechala střílet do svobodně zvolené dumy…

Kromě přetahování o Sýrii je v aktuálním kurzu ještě pletichaření ohledně geopolitické orientace Ukrajiny. Světoznámý americký politolog Zbygniew Brzezinski kdysi napsal, že bez tohoto strategicky ležícího území nemůže nástupnická Moskva kalkulovat s obnovou své někdejší role. Hodně lidí na obou světových stranách s ním v podstatě souhlasí a už nejsou ochotni promýšlet, co původem polský politický poradce napsal celkem nedávno. Radikálně přehodnotil představu izolace Putinova státu, po níž volal po „blitzkriegové“ válce s Gruzií. Prohlásil, že bez úzké spolupráce s „Velkou zemí“ si USA a EU nezachovají tradiční vliv.

Má to hlavu a patu, jenže překonat doslova po staletí budovanou, také ze staré náboženské animozity vycházející nedůvěru mezi Východem a Západem není zrovna lehká záležitost. S největší pravděpodobností přetrvají stereotypy vzájemného soupeření, jak je loni poutavě shrnula Hillary Clintonová: „Je tu snaha resovětizovat region. Nebude se to tak sice jmenovat, bude se tomu říkat celní unie, eurasijská unie nebo nějak podobně. Nenechme se ale zmýlit. Víme, co bude cílem, a snažíme se vypracovat účinné způsoby, jak tento proces zpomalit nebo mu rovnou zabránit.“

Potupen agresivním ruským nástupem proti Asociační dohodě se přirozeně cítí také „oukropeček“ mezi těžkými vahami, Evropská unie. Vojensky málo významná, navíc obtížena spoustou hospodářských či politických břemen, si Ukrajinu nepohlídala a její směřování proto leží vysloveně v neevropských hvězdách…

Tím vším se dá poměrně lehce vysvětlit snaha o oživování ducha oranžové revoluce z roku 2004. Obdobný je jak tendenční výklad složitých, až nepřehledných událostí, v nichž se angažují i značně obskurní, fašizující kruhy (svými územními nároky znervózňují zejména Poláky), tak snaha původní spontánní odpor v některých regionech systematicky „fedrovat“ přímými finanční toky. Zkrátka vrátit impériu úder. Rohovník Vitalij Kličko o tom ví jistě svoje.

Zatím není úplně jasné, kam vývoj doputuje, nicméně na nějaké zářné usmíření se v dohledné době spoléhat nedá. Na to je lidnatá a žírná Ukrajina až příliš důležitým herním polem.

Článek vychází z textů zveřejněných weby Literárky.cz a Sekuriťáci.cz

10. 02.

Občanští demokraté hledající

Pavel Kopecký Přečteno 3713 krát

Vasil Biĺak zemřel, aniž by před smrtí pronesl něco památného, takříkajíc výrok „pro historii“. Nebo se to alespoň neví, jelikož sdělovacím prostředkům se po „textilním převratu“ striktně vyhýbal. Ta naň vzpomínala stále méně, až se nakonec omezovala na občasnou připomínku z jeho výučního listu krejčího: „Na saká nepúšťať.“ Nicméně úmrtím v požehnaném věku dokázal Vasil Gyula (tak se neostalinista jmenoval původně) naposledy odhalit to, co skvěle prezentoval předtím, než zmizel ze scény…

Různé verbální perly během své dlouholeté kariéry vysokého aparátčíka produkoval tento původem Rusín běžně, a to mu vynášelo jedno z „nejčestnějších“ míst v poloilegální lidové tvořivosti. Vtípků na šířku a hloubku jeho učenosti, rozhled či závratnost IQ vzniklo nepočítaně, a dokonce i jako malé dítě jsem jich zachytil několik. Pro hodně kovaných, leč samostatně uvažujících komunistů se stal – vedle „našeho“ Milouše Jakeše – nejčelnějším ztělesněním úpadku politického systému ČSSR. Zřízení, jež už nebylo z řady nejednoduchých příčin schopno nosných změn.

Představitelů veřejné moci, kteří podobně jako Biĺak s úspěchem zaměňovali pořadí myšlení a jednání, jsme nicméně měli od konce konzervativně-policejního státu vedeného KSČ nepočítaně. Taková postklausovská ODS, jejíž počáteční (nejlépe exkomunistické) kádry se vývojem nasytily, případně opotřebovaly, by mohla vyprávět... Hodně věcí se přirozeným způsobem otáčí v kruhu, včetně ideologické zaslepenosti a hysterie. Nemusíme ani chodit daleko.

Krajně pragmatický předák KSČM Filip si, zjevně s ohledem na stále se tenčící, avšak nezanedbatelný segment svých voličů, „dovolil“ podotknout, že se "dnešní doba na zvací akt, který Biľak v roce 1968 podepsal, dívá různými pohledy". Což je jen tak mimochodem pravda, leč „strážci a budovatelé“ české demokracie ihned vyrazili na zteč.

Miroslava Němcová, působící poslední měsíce nějak mdle, jakoby menší a zdrchaná, vyzvala k „detronizaci“ místopředsedy Sněmovny. Od expředsedkyně téže parlamentní komory a bývalé místopředsedkyně bývalé „státostrany“ jde o zábavný kus. Ztělesnění frustrace s hlubokým nezáměrným poselstvím osobnostním i partajním.

Občanská demokratická strana zoufale postrádá rozumná politická témata, což dohání snahou žáčka mazajícího dobrovolně tabuli. A ne dost na tom. Její mediální miláček Jiří Pospíšil nevydýchal olomoucké urážky partajníků, že kdyby tolik nepopustil uzdu státním zástupcům (zejména v hanácké metropoli působícímu Ištvánovi), nebyla by ódéeska na huntě. Právě proto se nejspíš stane vůdcem eurokandidátky TOP 09, přičemž opravdu, ale opravdu překvapí ty voliče, kteří byli s to uvěřit, že příslušnou „vedoucí úlohu“ dostane zdiskreditovaný Jaromír Drábek.

ODS je mi srdečně líto a chtěl bych jí být při hledání hodnotových kořenů, po nichž přeživší Mohykánové volají, užitečný. Dodat paní Němcové motivy k dalším úderným tiskovkám, co se zpravidla rodí ze střetů o lepší zítřek. Jeden motiv se nabízí sám: profesor Petr Fiala, nestor české polistopadové politologie a nynější „kápézetka“ modré party sice postrádá osobní kouzlo i temperament, nicméně je úplným zhmotněním takového konfliktu. Stanul v čele obligatorně národovectvím harašící partaje, ale zároveň prokazatelně neměl problém s takzvanou druhou republikou či Ottou Habsburkem, a dokonce si kdysi našel cestu i k Berndu Posseltovi. Tak tohle je ono, tomu se říká dialektická jednota protikladů. Zdroj pohybu a pokroku.

Zveřejnily Britské listy

Archiv článků: únor 2014

To ví jen Bůh a Zeman...

Poslední propadá peklu

Hry v Soči, hry o Ukrajinu

Občanští demokraté hledající

Blogeři abecedně