Pavel Kopecký

30. 05.

Co je nám do Bruselu!

Pavel Kopecký Přečteno 4259 krát

V evropských volbách se konečně našlo téma, které alespoň na moment překrylo velmocenské šachy na Ukrajině, kde se shodou okolností o víkendu rovněž hlasovalo. Zápas o prezidentský stolec vprostřed podstatně horšího boje – občanské války – měl však předem jasného vítěze v místním kmotrovi. Přičemž legitimita (či dokonce legalita) klání a jeho širší dopady jsou na samostatný komentář.

Do evropských voleb se každopádně tento námět promítl a třeba v České republice se našli žurnalisté vycházející z nekompromisní premisy, že volba protievropských stran automaticky oblaží Vladimíra Putina. Svým způsobem prostě navázali na polistopadovou plakátovou hysterii, že „Kdo nevolí, volí zlo“.

Konkrétně česká, proti jiným státům dvojnásobně dlouhá volba europoslanců má slušnou vypovídací hodnotu. Promlouvá už samotnou (ne)účastí. Občané středně velké středoevropské země, údajného srdce Evropy, si nechtějí uvědomit, že význam politické integrace dál poroste. Ať se jim to líbí, nebo ne. A role národních parlamentů nebo jiných institucí tak bude do budoucna spíše upadat. Nicméně kdyby čeští občané neměli své „mladší bratry“ na Slovensku, v Evropě by dominovali přinejmenším nezájmem o vlastní reprezentaci na nadnárodní úrovni. Přitom 80 procent zákonů se tvoří v Bruselu…
Z jejich asi osmnáctiprocentní „uvědomělosti“ je bohužel cítit rozhled ctící Praotce Čecha na vršku kopce Říp. Velkou úlohu sehrává také stále bobtnající přesvědčení, že Brusel umí být nepochopitelný, byrokraticky snobský a dokonale izolovaný v kafkovském Zámku. Přitom pozitiva jeho politiky se stala samozřejmostí a v uvažování takzvaného běžného občana nehrají roli.

Na druhou stranu český volič svou politickou únavu a rozladěnost neventiloval nějakým vysloveným antievropanstvím či krajnostmi, jako se to stalo jinde. Nemá to ani v povaze. Takže třeba Okamurův Úsvit zjevně pohasnul a sektářská Komunistická strana Československa (KSČ) získala zhruba půl procenta. Kdežto pragmatickou Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) s jejími třemi mandáty dnes vnímají jako extrémistickou už spíše jen – v nadsázce řečeno – málo pružní lidé či část pražského obyvatelstva... Skončila s bramborovou medailí.

Podle očekávání se v čele pelotonu ocitlo hnutí ANO Čechoslováka Andreje Babiše, který zatím stále expanduje politicky i ekonomicky. V závěsu za ním slušně zabodovala pravicová TOP 09 formálně vedená stárnoucím bonvivánem Karlem Schwarzenbergem. A teprve třetí příčku obsadila Sobotkova sociální demokracie, což jistě nejvíce zalahodilo Miloši Zemanovi, který s předstihem vysvětloval, že vítěz voleb má právo vyslat eurokomisaře.

Dále se opětně potvrdil úpadek někdejšího hegemona scény, Občanské demokratické strany, jejímuž bezbarvému vedení „nezbylo“ než přežvýkávat kyselé hrozny útočných výlevů na adresu Jiřího Pospíšila. Její krotce protievropskou notu totiž oslabila i ostře antibruselská rétorika léta bezvýznamných Svobodných, jimž zase k nebývalému mandátu (navzdory všemu) nepřímo napomohl též exprezident Václav Klaus.

Ale to je z malých partají skutečná výjimka. Hranici volitelnosti se pouze těsně přiblížila Pirátská strana. A kvůli faktickému debaklu dal svou funkci k dispozici předseda kdysi vládní Strany zelených, jejímž kandidátům nepomohly ani do poslední chvíle rozesílané esemeskové prosby o „kroužkovací svatozář“. Ruku v ruce chtějí potom tyto dva zásadně konkurenční subjekty vyrazit k Ústavnímu soudu, aby pro ně zpochybnil pětiprocentní volební klauzuli. Zřejmě pošilhávají po nedávné inspiraci ze sousedního Německa…

Celkový dojem z české sekce „evropské volební internacionály“ je dle očekávání rozpačitý. Takže bezradným domácím politikům zřejmě nezbyde, než na ně hodně rychle zapomenout. Nejlépe vše svést na jejich specifičnost. Co je nám taky do Bruselu, my máme jiné starosti!

Text je obdobou komentáře zveřejněného slovenským deníkem Pravda

29. 05.

Porošenkova "nová Ukrajina"

Pavel Kopecký Přečteno 11990 krát

Ukrajinské prezidentské volby dopadly jasně a pravděpodobně nikdo jejich vyzněním překvapen není. Vyhrál je miliardář Petr (Petro) Porošenko, a to hned v prvním kole. Získal nadpoloviční většinu hlasů, tudíž lze říci, že neměl konkurenci. Ani ve známé Julii Tymošenkové. Na Východě po léta sarkasticky přezdívané „plynová princezna“, na Západě přizdobované žinantní mediální aureolou nevinné oběti janukovyčovské zvůle. (Právní) džungle, která je v nových prozápadních pořádcích – pro změnu – klučena klasickými politickými čistkami...

Ani Petro Olexijovyč Porošenko nepředstavuje něco lepšího, než co ztělesňuje zázračně uzdravená Tymošenková. Veteránka „oranžové revoluce“, z níž v zásadě vzešlo pouhé střídání jedné kleptokratické elity jinou chorobně chamtivou skupinkou. Porošenko má být sedmým nejbohatším Ukrajincem, jeho jmění prý pochází z produkce čokolády, kterou mimochodem vyváží hlavně do sousedního Ruska!

Právě v této obchodní orientaci dalšího evropského velkopodnikatele, jenž se úspěšně vrhl na politiku (viz Berlusconi, Babiš, Kiska…), spatřují někteří jistou naději. Svým způsobem ji vzbuzuje též vysoce produktivní názorovou pružností, akrobaticky ohebnou páteří, díky níž už hladce participoval na několika mocensky protilehlých projektech. Volajících do různých světových stran.

Mohl by se tak v těžkých časech snáze domluvit s Bruselem i Moskvou a přispět k ukončení zástupné občanské války, která mimo jiné zpochybňuje samotnou legitimitu jeho výběru do čela státu. Zvolení oligarchy na základě všeobecného odporu k oligarchům.

Jinak aby nedošlo k mýlce, nemožné na počkání či zázraky do tří dnů se za Porošenka konat nebudou. Těžko říci, jak dlouho on sám vydrží u lizu. Nicméně Krym zůstane ruský a Ukrajina, známá všestrannou prodejností, trvale rozdělená. Stane se sférou stýkání a potýkání, nárazníkovou zónou mezi ambiciózními bloky. Poločasem rozpadu.

Text je rozšířením glosy zveřejněné deníkem E15

16. 05.

Obamův mouřenín

Pavel Kopecký Přečteno 5096 krát

Konflikt o Ukrajinu se stále prodlužuje a logicky se tak přenáší do dalších a dalších dimenzí. Když necháme na moment stranou samotnou Ukrajinskou republiku, lze s ironickým úsměvem uvést, že dobře patrné jsou jeho účinky v širokém regionu, ba co víc: pronikl až k nadoblačným výšinám, na palubu kosmické stanice.

Moskva v něm mimo jiné hraje moldavskou kartou, jelikož ústřední moc v Kišiněvě je ve věci kontroly Podněstří dlouhodobě bezmocná. Poměr k Rusku se stává důležitým vnitropolitickým tématem také v určitých oblastech Balkánu. O poznání vlídněji se po letech neskrývané diskriminace ruských minorit chovají některé pobaltské úřady. A profesionální příklad mnoha slovenských médií (například soukromé televize TA3) by zase mohl přimět nejednoho českého novináře, aby se pokusil – omlouvám se za ono spojení – uvolnit svou hlavu z (vlastního nebo cizího) rektu.

Jak tedy vidno, územní i ekonomický rozklad Ukrajiny, jenž se nevztahuje pouze k oblastem jihovýchodu či střemhlavému pádu hřivny, nese zásadní přesahy. Má mimo jiné co dělat se Sýrií, kde stále větší vojenská převaha ověnčuje asadovský režim. Ale nepřímo i s významnými ambicemi některých zainteresovaných zemí těžit cenné suroviny v Arktidě (viz ruské obsazování opuštěných severských základen a konání intenzivního geologického průzkumu), jejíž role roste rovněž stran sféry dopravní.

Už i významní představitelé Evropské unie de facto připustili, že jejich „sajůz“ ve střetu o Ukrajinu selhal. Napřed Kreml nebezpečně podcenil, následně se nepěkně zapletl s ukrajinskou radikální pravicí a naposledy zjistil, za jak dlouhý konec provazu tahá Putin. Jenže je to celé ještě horší. Zbytečným prodlužováním střetu s Ruskem má Brusel našlápnuto k tomu, aby se stal, jsa v dané záležitosti nejslabší, čistokrevným mouřenínem. Obamovým mouřenínem.

Glosu zveřejnily Britské listy

08. 05.

Nicka v presu velmocí

Pavel Kopecký Přečteno 3401 krát

Barack Hussein Obama je toho času americký první občan, který – stejně jako jeho výbojný předchůdce – zklamal mnohé. Nobelovu cenu za mír překvapivě obdržel roku 2009 na základě výběru z ostré konkurence 205 kandidátů. Sotva jen naznačil, že s pošetilou, prostoduchou i agresivní bushovskou politikou nehodlá souznít.

Ocenění udělili norští akademici doopravdy předčasně. Prvního černocha v Bílém domě mínili patrně symbolicky podpořit v nelehkém záměru krapet pootočit kola dějin. Vždy byl totiž ztělesněním slušného politického marketingu. I ti reálně nejvýznamnější politici jsou ale nakonec jati sumou administrativních a mocenských stereotypů, jež zpravidla apriorně vymezují hranice, kam až možno bez úhony zajít.

Horní příčky politické „geodézie“ obsazují trumfy v neviditelné ruce (ozbrojeného) trhu, což kdysi perfektně vystihla osoba nanejvýše povolaná: pětihvězdičkový generál a posléze prezident Spojených států, Dwight Eisenhower. „Ike“, jak se mu familiárně přezdívalo, bývá nejčastěji spojován s úsvitem branné angažovanosti Američanů ve Vietnamu, ale i abdikačním projevem, jímž varoval před nárůstem vojenskoprůmyslového komplexu a jeho hrozbou pro „naše svobody a demokratické procesy“.

Obama proslulý projev zajisté čtl a bezesporu zná také tragický konec následující hlavy USA, J. F. Kennedyho. Nechci vytvářet přepjaté paralely, nicméně na každý pád vidíme, že Obama se přes všechna předsevzetí mírovým prezidentem, takříkajíc abolicionistou, nestal. Vojenskoprůmyslovým lobby napořád ustupuje.

Bez zásadnější mezinárodní odezvy to udělal například v ropné Libyi, která je od té doby zhrouceným státem a přispěla k destabilizaci Mali. Skrytá konfrontace velmocí kvůli tomu nadešla v prostředí syrské občanské války, jejíž obětí se ještě roky nedopočítáme. Do třetice padly tendence k „restartu“ s Kremlem a nedohledné potíže takto rychle rostou na černozemní šachovnici zvané Ukrajina. Přičemž Obama odmítnul paralely mezi jejím nejnovějším vývojem a osudy Kosova nebo jakékoliv zpochybnění legality zbraněmi dosazené kyjevské vlády…

Jenže abychom byli spravedliví, obdobné tlaky zjevně, ne-li víc, formují též Vladimíra Putina. Pán Kremlu je však ve výhodě už z důvodu, že pouze naplňuje, co svým voličům slíbil. A slíbil jim hodně: návrat starých dobrých časů. Navazuje proto na ambice Sovětského svazu či ještě starší carské epochy s jejími sny o proniknutí na jih, k teplým mořím. Zahraničněpolitickým angažmá tudíž paralelně saturuje jak devadesátými lety frustrovaný lid, tak militantní kruhy freneticky vítající soudobou modernizaci ruské armády. Úspěšně uplatněnou vůči islamistům na Kavkazu, proti „NATOidní“ Gruzii či při „znovuobsazení“ Krymu.

Konflikt o strategicky významnou (východní) Ukrajinu, bez níž prý Rus – riskující zvýšenou míru závislosti na Číně – nebude nikdy velmocí, se mění v zástupnou, hodně mediálně koncipovanou občanskou válku. S nesmírným množstvím hospodářských, finančních, politických, bezpečnostních, energetických, kulturních, náboženských či jiných souvislostí a dopadů.

Bez ohledu na další se nabízí jeden zajímavý postřeh. Evropská unie sice znovu potvrdila svou neakceschopnost, ale bez integrace se „Starý kontinent“ patrně neobejde. Div ne padesátimilionová země je v dnešním světě věchýtkem, pápěrkou. Nickou v presu velmocí.

Text vychází z článků publikovaných slovenskou Pravdou a Literárkami.cz

Archiv článků: květen 2014

Co je nám do Bruselu!

Porošenkova "nová Ukrajina"

Obamův mouřenín

Nicka v presu velmocí

Blogeři abecedně