Konflikt v Lidovém domě

Zatímco Jan Hamáček s Jiřím Zimolou usilovně pracují na vytvoření dvoj/trojkoalice s ANO a komunisty, jiní významní sociální demokraté s vývojem hrubě nesouhlasí. Až se začalo mluvit o rozhádanosti funkcionářů ČSSD. To jsou trochu komické, a zároveň sebedestruktivní poměry. Vždyť si činovníci Lidového domu na „psí uši a kočičí svědomí“ přísahali, že už se nikdy nesmí opakovat nejednota strany. Nebude se „prát špinavé prádlo na veřejnosti“ a nezopakují se půtky, jaké provázely špatné šéfování Bohuslava Sobotky. Za něj se nejvíce cenila supervěrnost předsedovi a odpor k Zemanovi i jeho spojencům (včetně bývalého jihočeského hejtmana), kdežto osobní politické schopnosti nebyly tak důležité. Což je vlastně jádro pudla stávajícího partajního konfliktu.

Hlavní tváří „opozice“, které předseda Hamáček „nerozumí“ a první místopředseda Zimola shledává „odtrženou od reality“, se totiž paradoxně stal předseda senátu Milan Štěch. Někdejší dělník, posléze odborářský boss a nyní veterán horní komory parlamentu, kde prodlévá nepřetržitě od jejího ustavení roku 1996. Druhou nejvyšší ústavní funkci zastává po mnoho let pracovitě, ale s programovou osobní bezvýrazností. Za neustálého „nasliňování prstu“ dle politického větru…

Aparátnictví přesně odpovídá také jeho předchozí zákonodárné kariéře, jíž perfektně ilustruje následující skutečnost. Když si Štěch konečně tak trochu vyseděl druhou nejvyšší ústavní funkci, tiskové oddělení Valdštejnského paláce dlouho hledalo byť jedinou fotografii z akce, kde by se dotyčný vážně angažoval. Byl slabý intelektuálně i rozhledem, avšak pomýšlel dokonce výš. Vedle odborářské minulosti při tom spoléhal na svou masku bezbarvosti a nekonfliktnosti, stejně jako na prvotřídní loajalitu k aktuálnímu stranickému předsedovi.

Teď však přišla ostrá změna! Štěch, jenž náležel do Sobotkova klanu a byl jím dokonce navrhován na prezidenta, povstal. Jeho dlouho opatrná kritika vládnutí s podstatně silnějším Babišem se – po expremiérově politickém konci – ostře rozjela. Opírá se o stále ještě nejpočetnější senátorský klub ČSSD, jehož „ne“ je vůči ANO skoro jednolité. Ba i senátor Jiří Dienstbier, kterého předseda horní komory nikdy neměl rád pro jeho individualistickou vzpurnost, se při organizování partajního vzdoru náhle hodí.

Opozice vůči rozhodnutí předsednictva strany nebo mimořádného sjezdu má ve zmatené sociáldemokracii nepochybně více příčin. Včetně logické obavy z dalšího tenčení elektorátu (což se může projevit už v letošních senátních volbách (!)), neřkuli z úplné likvidace České strany sociálně demokratické.

Mocichtivému Štěchovi, který se o úpadek nejstarší partaje přímo zasloužil např. vícenásobnou podporou protizemanovských kandidátů či osočováním OSVČ, o obranu levicových ideálů rozhodně nejde. Na své poměry vystupuje hodně, hodně výstředně. Zčásti to bude nepochybně tím, že letošní podzim s vysokou pravděpodobností na čele senátu skončí a nemá, co ztratit. Ovšem nejspíše svůj vliv na ostatní uplatňuje najmě proto, že Babišovi nezapomněl jeho výhrůžky, urážky a pohrdání při minulém koaličním rokování. Ačkoliv na sjezdu vykřikoval, že není mstivý člověk. Že to prostě není osobní…


Text je rozšířenou verzí komentáře zveřejněného iDNES

Floskule a pragmatismus

Dnes probíhá mimořádný, desátý sjezd Komunistické strany Čech a Moravy. Je reálně zlomový, ježto volební proces ozřejmil, že domnělé „perpetum mobile“ formální antisystémovosti se po třiceti letech zastavilo a něco se s tím musí dělat. Alespoň má-li komunistická strana hladce dožít roku 2021, kdy může oslavit sto vlivných let své existence. Od Listopadu prošla bezmála tři desetiletí, přičemž tradiční tradicionalismus KSČM nemůže dále postačovat k pohodlnému (opozičnímu) životu funkcionářů. Nejpočetnější partaj Česka je členskou základnou nemladá, nepružná, ztrácí straníky i voliče a politický marketing ANO či SPD jí okradl o „pel“ protestnosti.

Do Nymburka, kam se delegáti sjeli vybrat předsednictvo strany, zajede též prezident republiky Zeman, což má co dělat se záměrem Vojtěcha Filipa zachránit pro sebe vedoucí funkci. Udržet se ve výnosné pozici skrze konečné vyvedení komunistů z izolace. Participovat na chystané koalici levice s polistopadovým velkokapitalistou.

Ptali se mě z Hospodářských novin, co si jako politolog myslím. Zda si čeští komunisté zaslouží přídomek „extrémisté“. Proběhlo mi hned, kdo tuhle floskuli o zlom vaz oživuje. Na osm pádů jí skloňuje kupříkladu Miroslav Kalousek, jenž s podporou komunistické strany hodlal panovat již před lety. Novinářům jsem i proto sdělil tolik: „Považovat KSČM za extrémistickou, beru za hodně, hodně zpozdilé – a dnes hlavně proti Babišově mocichtivosti zneužívané tvrzení. Spíš bych řekl, že jde o naši nejkonzervativnější parlamentní partaj. Organizaci se silným tradicionalistickým křídlem nebo sympatizanty, na něž pochopitelně musí brát ohled její extrémně pragmatické vedení.“

Jsem zvědav, co kupčíci s mocí v Nymburce upečou…

Mediální válka v Sýrii

Po dohodě s kolegyní, známou válečnou reportérkou Lenkou Klicperovou (šéfredaktorkou časopisu Lidé a země) dnes předkládám její krátký komentář k posledním událostem ve válčící Sýrii. Domluvili jsme se tak zejména proto, že sdílíme obavu z toho, jak u nás narůstá snaha některých zájmových skupin vytvářet ve veřejném (politicko-mediálním) diskurzu dichotomii pravdy a lži, dobra a zla, černé a bílé. V zásadě potlačovat kritické myšlení a navracet malý, rozumově nenáročný svět, jaký u nás formovala propaganda minulého režimu. Což velké skupině samostatně málo uvažujících "ovčanů" často i vyhovuje, protože dětinské vidění světa skýtá neobyčejné pohodlí. Nepřítel je předem dán. Dotyční, kterých se ve zdejších, domněle anonymních, diskuzích vyskytuje nemálo, se tak mohou bez nebezpečí za těmito mcdonaldizovanými "pravdami" skrývat a skrze ně si případně též leccos řešit...

Více »

Syrská opereta

Nemíním psát o syrském dramatickém umění, ačkoli se prý na tamějších vládních územích život vrací do normálu. Chci se zaměřit na bezpečnostní dramata v Sýrii, která začasté získávají výzor cynické frašky. Konkrétně si to přiblížíme za okamžik.

V Sýrii běží sedmým rokem proxyválka, vojna v zastoupení. Ztrátou života jí zaplatily statisíce a jeho zpackáním miliony. Počáteční drtivý dopad tzv. arabského jara destabilizoval bezmála kompletně Blízký východ. Když tsunami lidových bouří smetla některé (Západem po desetiletí tolerované či využívané) diktátory, vypukly požáry občanské války. Žel doteď neuhasínají.

V jejich průběhu se projevily dosud na uzdě držené kmenové půtky (Libye), ale též i sektářské napětí, což je případ Asadovy země. Říkám Asadovy, neboť „dědičný prezident“ Bašár al-Asad je uznanou hlavou země, k jejíž obnovené kontrole má stále přesvědčivěji našlápnuto. Byť je nad pouštní slunce jasnější, že to není a nebude nikterak zadarmo. Hlavně Moskva s Teheránem se ušvejkovat nedají. Což kromě dalšího naznačují již uzavřené hospodářské smlouvy. Perspektivy příslušné ekonomické anebo militární přítomnosti poblíž Suezu či naftových polí ovšem zneklidňují kdekoho. Včetně Státu Izrael, který si kdysi USA pragmaticky vyhlédly coby chráněnce ve výbušném prostředí.

V uplynulých letech prošla Syrská arabská republika překotným bezpečnostním vývojem. Ještě máme v živé paměti, kterak se alavity vedený Damašek dostal pod takový povstalecký pres, až nad ní visel Damoklův meč konečné porážky. Nepokrytě zněly například hlasy, jestli by se šíité neměli pokusit o ustavení vlastní alternativní entity. Tak zlá byla situace. Dotírání nebezpečného Islámského státu a jiných (ne)umírněných islamistů, nezřídka vybavených moderními americkými zbraněmi, přimělo hlavně Kreml k intenzifikaci svého angažmá. V rámci reálpolitiky totiž nemohl připustit, aby ztratil místní vojenské základny. Speciálně když se v bojích dají do světa posílat rafinované vzkazy o Krymu nebo vlastních pokročilých technologiích.

Zejména Západem očerňované letecké údery vykonaly své a spolu s angažmá „interbrigád“ (včetně jednotek vyslaných čečenským prezidentem a bývalým protiruským povstalcem Ramzanem Kadyrovem) zvrátily poměr sil. Stalo se bezmála jistým, že stávající garnitura konflikt vyhraje. Třebas se sama nabízí otázka, v jaké podobě či zda se Sýrie nezmění v určité kondominium.

Kdo zažívá kromobyčejně krušné chvíle, jsou protivládní jednotky. Ty mají nezřídka blízko ke geopolitickým zájmům (super)velmocí „demokratického společenství“. Spojenecky provázaného s orientálními despociemi Perského zálivu, jimž na sunnitských čelech dělá vrásky rozmach šíitského Íránu. Republiky, jíž Washington nikdy plně nezapomněl, že mu nedlouho po ústupu z Vietnamu lidovou revolucí svrhla přítele. Šáha, krvavého diktátora.

Západ se svými (vypočítavými) spojenci, k nimž formálně stále patří sebestředné Turecko, blízkovýchodní konfrontaci prohrává. Jde víceméně o to, neztratí-li taktéž při tomhle maléru tvář. Přinejmenším před domácím publikem, které už je takhle rozzlobené na své oligarchické vůdce. Když jsem sotva před pár dny napsal, kdo to v Sýrii hraje první housle, netušil jsem, jak bleskově slovům „přitakají“ činy. Minulý rok se na islamisty spravovaném území údajně odehrál chemický útok, z nějž média středního proudu obviňovala asadovce, ne-li rovnou ruská expediční vojska. Po incidentu následoval dokonale spektakulární raketový útok Američanů. O něm se oficiálně ví, že byl s předstihem oznámen Moskvě. Skutečné výsledky „úderu“ netřeba dodávat.

Letos, vzápětí po varování ruské rozvědky o plánu zneužít v Sýrii zakázané zbraně, vypukla v Anglii „aféra novičok“. Ve více významech neuvěřitelná antikremelská špionážní hra – atentát extrémně jedovatou látkou přežily všechny oběti, ač jim byla odborná péče poskytnuta po sáhodlouhé prodlevě. V těsném závěsu po oné záležitosti se „konečně dostalo“ také na oblast Levanty. (Podprahově proruské) útvary se měly dopustit hrozného masakru zbraněmi hromadného ničení, třebas by to opět nedávalo pražádný smysl. Buď jak buď – znovu byl bez vyšetřování usvědčen viník, stačil namířený prst. Z čehož je mimochodem po tisící patrné, že když se islamistovo svědectví hodí, je čisté jako slovo boží.

Od prý odvetného ataku se víceméně distancovalo Německo s Itálií. K Donaldu Trumpovi, jenž si s gustem poměřuje velikost jaderného tlačítka, přistoupily Francie a Velká Británie. Někdejší koloniální mocnosti Syropalestiny. Pentagon to zkoušel popírat, leč Paříž připustila, že útok byl i tentokrát veden po konzultacích s Moskvou. Inu, akce symbolické povahy, kus vpravdě operetní. Ale co! Propagandisté na obou stranách si přišli na své, „heroický“ Asad ještě o kousek těsněji připoutal věrné. Na necitelné šachovnici, kde se nehledí na pěšáky a haraší (jadernými) zbraněmi, snad bude alespoň chvíli relativní klid.


Obdobný článek zveřejnil deník Mladá fronta

Facebook – falešné vědomí a falešné svědomí?

Že světové informační sítě proměnily naši civilizaci způsobem srovnatelným s otiskem Guttenbergova knihtisku, není sporné. Navíc jsme teprve na počátku procesu hlubokých proměn, díky (či kvůli?) nimž je planeta zase o kus menší. Náš „síťový svět“ se octl v další síti, do které se zamotáváme víc a víc. Aktuální kauza kolem masivního úniku dat společnosti Facebook je toho jasným dokladem. Případem za pravděpodobné velehory jiných, o nichž se ani nedovíme.

Ještě naši pradědové měli přitom ve zvyku si pravidelně postavit před dům stůl a židle a poklábosit po práci se sousedy. Dnes prodléváme v oné globální vesničce, kde sousedy známe pramálo, nebo vůbec, zato máme mnozí (takzvané) přátele po celém světě. A čím mladší lidé, tím je pochopitelně jejich vrůstání do virtuálního, fyzicky neexistujícího, prostoru silnější. Tím jsou tam někde více doma. To některé mediální odborníky dovedlo až k jakémusi evolučnímu dělení na digitální domorodce a imigranty. Vždyť kupříkladu všechny vlivné sociální sítě vznikly teprve po roce 2000.

Vedle dalšího pádného vysvětlení, proč povstala nebývalá zeď mezi „síťovou generací“ a dříve narozenými, skýtá internet řadu nových problémů. Povstal darknet, „temná strana síly“. Jenže nejsme v pohádce, takže i v jeho světlejším protějšku nalézáme e-podvody, hoaxy, kyberšikanu, kyberstalking, kybergrooming, sexting..., jak se všechny tyhle negativní, ne-li zločinné, novoty nazývají. A kterým provozovatelé nových sdělovacích prostředků nezřídka buď nedokáží, či nechtějí čelit. Případně jim vzdorují způsobem, kdy s vaničkou fakticky vylévají také dítě.

Ze sítě se zrodily sítě společenské, jako teď v médiích všeho druhu (!) propíraný Facebook. Dále Twitter, Instagram, Myspace, Google+, LinkedIn, Ask.fm, Snapchat a další a další. Skýtají mnoho užitečného, ovšem v imaginárním prostoru zvláště funguje staré pořekadlo o ohni jako dobrém sluhovi a špatném pánu. „Plameny“ sociálních sítí v podstatě zachvacují vše, nač si vzpomenete. Včetně způsobu a úrovně vyjadřování nebo sebepojetí a psychického zdraví. Ale to teď nechme.

Zlatý důl jsou komunitní sítě pro novináře, i když současně jejich profesi relativizují. Taktéž pro zločince a teroristy, k nimž se hodí připomenout, že Islámský stát rozhazoval sítě kyberpropagandy a rekrutýrky dušiček na jedničku. Nesmíme zapomenout ani na jejich skvělou výtěžnost showbusinessem úzce to táhnoucím s obchodními řetězci. Jakož i na politiky s cílenými (volebními) kampaněmi.

Mimořádnou kapitolou je využívání sociálních sítí tajnými službami a bezpečnostními orgány vůbec. Nemohly si přát lepšího pomocníka. Již jenom to, co je tak veřejně (dokonce s nadšením) lidmi sdělováno, odhaluje snadnost, s níž si na sebe uživatelé internetu dokážou uplést bič. Jsou ohlupováni. V naší paradoxně stále osamělejší době dělají nezřídka sami sobě další, nezamýšlené já – „KGBáka“.

Toť právě ono. Existuje spousta kurzů o bezpečnosti na sociálních sítích. Nicméně o tom, co se odehrává za „elektronickou oponou“, uvnitř sociálních sítí, známe zatraceně málo. Kdo, a hlavně jak bdí nad daty, co masivně tečou údajně svobodnými kanály?

S dávkou logiky se třebas tvrdívá, že vstup na různé národní trhy byl vlastníkům podmíněn nadstandardními vztahy s místními silovými složkami… Mark Zuckerberg je zase aktuálně vyšetřován americkými zákonodárci pro nekontrolovanou ztrátu informací. Ty u něj pro „tweetového“ Donalda Trumpa vydolovala firma Cambridge Analytica. K čemuž mladý multimiliardář pochopitelně projevil účinnou lítost a 14 000 jeho zaměstnanců usiluje o nápravu. Fakticky jde toliko o špičku ledovce, skrze niž se nepřímo odkrývá tvář nové epochy. Formované soukromou, těžko kontrolovatelnou mocí, kdy privátní společnosti disponují majetkem nebo armádou, které přesahují možnosti ekonomiky a pravidelných ozbrojených složek běžných států.

Facebook, na jehož plné zabezpečení budou slovy jeho zakladatele nutné roky (!), nejspíše utrpí obchodní ztráty. Vzedmula se vlna nedůvěry k sociálním sítím. Ovšem to není v globálu moc. Situace se uklidní, protože jejich úloha v myslích populace pevně zakořenila. Nový druh hospodářského odvětví, jímž práce se sdílenými údaji nesporně je, si proto žádá o hodně lepší, systematický veřejný dohled, nepokulhávající zákonná zakotvení a vše kolem.

Ideální by však přesto bylo zajít o pár koňských délek dále. Jeden přemýšlivý autor k věci napsal: „Jestli dříve znamenal internet útěk ze skutečného světa, tak nyní potřebuje skutečný svět útěk před internetem.“


Obdobný komentář byl původně publikován na iHNED.cz

Zdivočení sociálních demokratů

Sociální demokracie v České republice je pomalu bizarním politickým úkazem. Příkladným exemplářem toho, jak může hrstka nemotorů – bezmyšlenkovitě vzhlížející k „moderní evropské levici“ – ustrašeně vytěsnit vnitrostranickou opozici a posléze na pokraj politického hrobu dostrkat vládní partaj. Obtěžkanou odsouvanými strukturálními problémy či stamilionovými dluhy. Ideově zmatenou až na dřeň.

Neutěšený stav levicového společenství potvrdilo i sobotní pokračování „resuscitačního“ 40. sjezdu v Hradci Králové. Původně tu mělo být iniciováno vnitřní referendum o kruciální otázce. Zda strana vstoupí do koaličního holportu s politickou divizí holdingu v majetku polistopadového zbohatlíka a spolupracovníka StB Babiše. Jestli je vhodné, aby se natáhla dosavadní exekutivní spolupráce s dominantním hnutím ANO, co špičkovým marketingem nabobtnalo, když obralo (nejen) ČSSD o program i sympatizanty.

Tímto průšvihem se nemanifestovala jenom byrokratická zapouzdřenost stranické kliky Bohuslava Sobotky, jenž ostatně konečně rezignoval na sněmovní mandát. Situace odhalila širší potíže. Včetně obecné vyčpělosti stávajícího sociálnědemokratického hnutí. Jeho česká odnož oslavila úctyhodných 140 let své existence právě v sobotu. Ovšem kulaté narozeniny prošly nenápadně, skoro skrytě, jelikož těžko slavit historickou volební prohru či totální bezradnost partaje.

Na mimořádném sjezdu České strany sociálně demokratické, kam nepřijelo přes 100 delegátů, tak paradoxně nebylo co podstatného řešit. Bezmála dokončené koaliční rokování koncem pracovního týdne krachlo, když ani jediný z aktérů nehodlal potenciálnímu partnerovi přepustit ministerstvo vnitra. O něj stál mladý, novopečený předseda socdemokratů a poslanec Hamáček, jenž se dříve nechal slyšet, že ministry za ČSSD by měli představovat lidé mimo parlament. Že Lidový dům vedou funkcionáři opět hlavně ctižádostiví, není ale tolik zásadní. Zásadně (!) měl svobodomyslné levici vadit trestně stíhaný premiér, což byl morální zádrhel překonatelný jedině kontrolou příslušného silového rezortu. Prostředku, jak „pohlídat“ vlastní obtíže a „pokrývat“ nemalé starosti úhlavního spojence. Násobně politicky, ekonomicky i mediálně silnějšího souputníka, co má hrubé mravy a pořádně pádnou ruku.

Jenže jak dál se skomírající stranou o sedmi procentech a patnácti členech sněmovny? Hrát po bankrotu jednání o koalici obehranou „kramářskou písničku“, že Babiš má potíže se zákonem, moudré není. Nicméně vrcholoví „socani“ na tuhle strunu hrají, byť už tím dřív prokazatelně vehnali do náruče ANO hodně frustrovaných voličů. Ale kdo chce kam…

Pod tímto zorným úhlem nevyhlíží dvakrát racionálně ani sociáldemokratická vnitřní politika, tj. omezení partajní demokracie a dovolba řadových místopředsedů. Výběr byl svým způsobem úzký, leč kdo hledá, najde. Zdá se, že mezi delegátským torzem nastal takový odpor vůči profláknuté „kavárenské levici“, až odstartovalo dočista opačný proces. Mezi vyvolenými uchazeči se objevili spíše regionálně známí činovníci a celostátně proslulý Jaroslav Foldyna. Předchozími lídry ostrakizovaný pro své sympatie k Miloši Zemanovi či vyhraněné názory na domácí i zahraniční politiku. Jednak jde o typického Severočecha, který nemá špetku pochopení pro nepřizpůsobivé minority, jednak o napůl Černohorce, jenž od násilného vytvoření státu Kosovo nesnáší NATO. Celkově charizmatického křiklouna, z jehož rázných výroků vidíme, že jako bývalý úspěšný boxer mnoho tvrdých ran rozdal, ale najisto i utrpěl.

Kam to všechno přivede sociální demokracií v zemi, kde půl roku od voleb neexistuje kabinet s důvěrou, lze stěží prognózovat. Hlavně poražení mluví o posunu k národním socialistům, neřkuli o hnědnutí ČSSD. Další v zoufalství naslouchají volání po selekci „konfekčních politiků“, od čehož zřejmě čekají comeback tradičních voličů. Často pořádně zdivočelých. Uprchlých k polistopadovému miliardáři a radikálně-populistické pravici. Prostě všeobecný zmatek…


Článek je rozšířenou verzí komentáře pro slovenský deník Pravda