Archiv článků: květen 2018

22. 05.

Sociální demokracie – receptář nejen pro podnikavé

Pavel Kopecký Přečteno 1401 krát Přidat komentář

Na českém koaličním vyjednávání či vnitrostranickém referendu ČSSD vidíme věrohodnost věkovitého pořekadla, že když dva dělají totéž, není to totéž. Česká strana sociálně demokratická rokováním o vládní odpovědnosti přízeň voličů ztrácí (má-li ještě co), kdežto dravčí hnutí ANO 2011 získává. Bohatne. Jako by už takhle nemělo dost…

Vnitřně vyhořelá „demokratická levice“ nechtěně přebírá model lidoveckého přístupu ke správě věcí veřejných. Jako by ztratila „rodinný recept“ na úspěch a úctyhodnou identitu. Do jejího popředí se namísto toho prodrala obnažená prvorepubliková poučka „být u toho“. Stůj co stůj.

Občané to jasně cítí, tudíž se Lidový dům sesouvá k lidoveckému Paláci Charitas též preferencemi. Jedním podstatným rysem se ale nejstarší česká partaj od druhé nejstarší odlišuje. Stoprocentně není klidnou silou! KDU-ČSL dokáže své rozmíšky nebo hodnotové kuriozity držet pod hutnou pokličkou křesťansko-konzervativního papiňáku, co vybuchne zřídkakdy. Socdemokracie běží s každým klepem do Říma, se vším na mediální trh. A když už tak stojí čelem k masám, za svůj obraz rozkladu může dávat vinu jedině a pouze sobě.

Každý má dnes příležitost zjistit, že záměr udržet se u vesel i zdrojů vládního korábu dělí posádku sociáldemokratů podle dvou pólů. Místo, aby aspoň hrála svatouškovskou hru profesora Fialy „my nic, my jsme ti mravní“, táhnou jí náčelníci na řetězu do Strakovky.

Proti tomu ovšem povstaly mnohé kádry. „Ideálně“ figury, jež ČSSD strhly svou neprofesionalitou, nesnášenlivostí anebo nefalšovanou hloupostí na pokraj propasti. K hanbě rychle odcházejících řadových straníků tak jinými prostředky pokračuje týž konflikt politických podnikavců, co byl samotnými „oranžovými“ vyhodnocen jako hlavní příčina jejich volebního úpadku.

Je v tom něco bezmála dějinného. Sociální demokracii bohužel nezřídka obnovovali lidé, na něž nezbylo místo v Klausově ODS či jiných, zkraje 90. let perspektivních strukturách. Druhá liga. Teď se do vedení z druhé řady procpali jedinci za předchozí koalice vyštípaní a rošádou odstavení činovníci v obavě o své pašalíky vzývají z nouze ctnost. Koušou kolem sebe „slušností v politice“, aby zakryli strach z prudkého kariérního sešupu, případně uražená veleega.

Každý kope sám za sebe. Partaj s idejemi zpravidla neznamenají hodnotu. Krom výtahu k postům, jenž obvykle bleskově vypudí, nebo „usměrní“ idealisty. Česká strana sociálně demokratická se tak v roce 140. výročí existence stává politickým second handem, kam se potupně vrací obnošené zboží. Nabídka je po éře mocenského kupčení plytká a obchodují se zbytky. Nemá-li rovnou začít likvidační výprodej, bylo by záhodno jedno. Pět predátorem slíbených ministerských postů musí konečně obsadit jedinci schopní i mediálně obratní. Nikoli tradiční papoušci do zlatých klecí. Profláknutí roboti na kmotrovský klíček.


Text vychází z komentáře pro slovenský deník Sme

18. 05.

Chtějí to samé a chtějí to na stejném místě

Pavel Kopecký Přečteno 1781 krát Přidat komentář

Na hranicích mezi maličkou Gazou a zase ne o tolik větším Státem Izrael zahynuly toto pondělí další desítky lidí. Masakr si můžeme ošklivit, můžeme ho i odsuzovat, ale těžko se mu můžeme divit. Bylo by přímo zázrakem, kdyby se zejména v tyhle dny mezi Palestinci a Izraelci něco tragického nestrhlo. V oblasti strategické Syropalestiny vyteklo v dějinách naneštěstí již moře krve a chladně realisticky vzato ještě bohužel oceán vyteče. Pondělní události k výročí dne vyhlášení Izraele (pro Palestince je to „Nakba“ čili „Katastrofa“ – smutek a exil) znamenaly vlastně jen takovou malou epizodku. Inkriminovaný region totiž beze zbytku dokládá to nejhorší z lidí, a současně bohužel moudrost Platónova postřehu, že jedině mrtví se dožijí konců válek.

K takřka nepřetržitému ozbrojenému konfliktu zde v nejrozličnějších polohách dochází po desetiletí a ve složitou historií opředeném prostředí nelze s klidným svědomím prohlašovat, že ti, nebo oni mají jednoznačně pravdu. Fandit jako při kopané, když podporujeme svůj milovaný tým. Byť tyhle zjednodušující pokusy máme z rozličných příčin dennodenně na talíři. Nejvíce se z nich zpravidla dozvídáme o duševním ustrojení či ideové orientaci jejich ambiciózních propagátorů.

Epicentrem regionální výbušnosti se staly po 2. světové válce spory kolem vyhlášení a existence nezávislého Izraele. Světodějný počin navazoval na teorie Theodora Herzla nebo moderní sionismus jako takový, předcházely mu koncentrační tábory s (dodnes propagandisticky využívaným) pokusem o „Konečné řešení“. Stejně tak intrikánské cíle hlavních vítězných mocností. V jejich důsledku se o přežití mladičké státnosti lvím podílem zasloužilo Československo, jež sdílelo Stalinův názor, že by (radikálně) levicoví, antikolonialističtí Židé/židé mohli geopoliticky „zatopit“ Británii. Stát se trojským koněm Sovětského svazu poblíž Suezu nebo přebohatých ropných polí…

O obdobnou geopolitiku běží pořád. Po konci studené války se krátce blouznilo o trvalém blízkovýchodním míru, ale kde je tomu dnes konec. Donald Trump plní své předvolební sliby, tudíž Američany kdysi pragmaticky vybraný spojenec dostal ke kulatým narozeninám opulentní „dárky“. Anulování jaderné, v podstatě mírové dohody mezi Washingtonem a Teheránem (čímž ostatně USA hodily přes palubu EU), s despociemi Perského zálivu vyhlášené sankce proti proíránskému Hizballáhu anebo přesun americké ambasády do rozděleného Jeruzaléma. Že by tím ovšem nějak přispěl ke světovému míru a růstu uspořádanosti, se říci nedá. Ve snaze vstoupit do dějin se nejvíce přiblížil pochybnému odkazu George W. Bushe, jelikož tak důkladněji prohloubil – jestli se to vůbec dá – tradiční štěpící linie. Případně (arabské) stereotypy, že Izrael je detašované území imperialistické stvůry, Spojených států.

Je jasné, že sedm válečných křížku na krku židovského státu, asi nejdemokratičtějšího zřízení v regionu, z něj činí fakt. Ten je přitom formálně nepřijatelný pro řadu jeho nepřátel. Včetně hnutí Hamás, co kontroluje Gazu a s konkurenty bojuje o zdroje mocenské legitimity. Proto také, cynicky řečeno, musí „vykazovat činnost“. Obdobně jako někteří aktéři na druhé straně barikády kšeftuje s nesmrtelným střetem…

Na začátku jsem citoval jednoho dávno mrtvého intelektuála, jedním dosud žijícím bych skončil. Izraelský spisovatel, esejista a profesor Ben Gurionovy univerzity Amoz Oz řekl něco ve smyslu, že problém není v neporozumění mezi Izraelci a Palestinci, oni si rozumějí úplně a chtějí to samé, potíž je, že to chtějí na stejném místě. A přes tohle, dodávám, nejede vlak.


Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného Hospodářskými novinami

17. 05.

Obr do pidimužíka mydlí

Pavel Kopecký Přečteno 4592 krát Přidat komentář

Domnívaje se, že vyhraje!

Tolik Voskovec s Werichem, když z odporu k nacismu aktualizovali biblickou story o Davidu a Goliášovi. Ještě aktuálnější příběh, o němž chci mluvit já, je také o obru a pidimužíku, ale nejspíše se neskončí jako v Písmu. Pokud neodkážeme na jeho novější část, kde najdeme Apokalypsu svatého Jana. Ježto „hvězda zvaná Pelyněk“ už nějaký ten pátek svítí na Českou stranu sociálně demokratickou.

Nyní je v jejím popředí Jan Hamáček. Předseda, který nemá příliš nástrojů, jimiž by mohl čelit obklíčení, do nějž se ČSSD sama vmanévrovala. Na stole leží vládní koalice s nenasytným, bezpříkladně silnějším partnerem. Obrem, jemuž sociáldemokraté nemohou konkurovat. Riskují, zahrávají si s ohněm, protože jednají z pozic pro změnu nevídaně slabých. Bez „praku“ slušných preferencí nebo jejich příznivého trendu, bezbranní jak slepá koťata proti výhrůžkám předčasných voleb.

Primárním důvodem pohromy je bezesporu personální bída partajní oligarchie. Bafuňáři kdysi neohrožené strany nějakých osm, deset let vytěsňovali realitu. Bezmyšlenkovitě šafářovali a co horšího, vnitřní kritické hlasy systematicky potírali. Tak se má stará kamarádka, dvojnásobná socdemokratická poslankyně, „ztratila“ z kandidátky, když nepřestala varovat, že to partaj přivede na hranici volitelnosti. Nebo známému levicovému komentátoru, jak mi dotyčný sám vyprávěl, zas po říjnovém debaklu s vážnou tváří vyčetli, že na prohře nese vinu svými kritickými články. Absurdní, lživé i v pravém smyslu stupidní okřikování dlouholetých kritiků – namísto sebereflexe – přitom pokračuje posud. Ale škoda slov…

Naplno se hlavně rozhořel konflikt mezi novým vedením a odstavenými pohrobky nyní již řadového člena Bohuslava Sobotky. Za něj se hojná vnitřní opozice ocitla v autu. Teď je na koni a vydupává si, oč byla „násilně ochuzena“: o posty v exekutivě. Ctižádostivost Andreje Babiše je nadlouho zřejmě poslední šancí, jak si urvat potřebné. Dokud ještě strana drží jakž takž pohromadě. Však také vládnutí s politickou divizí holdingu Agrofert, jehož předsedovi se uvyklo říkat jen samé ANO, stojí chtivě za dveřmi. Po mimořádně vleklých jednáních je koaliční kabinet na spadnutí, ač nese olbřímí rizika. Proto se ještě čeká na „verdikt“ poslední instance, interního referenda ČSSD. Struktury toho času roztržené vedví.

„Ano“, či „ne“ vládnutí s ANO 2011 pro ni není řešením. Sociální demokraté po čertech zmateně „stepují“ na rozcestí. Rozhodnutí padne jedině mezi špatnou, a ještě horší cestou. Nicméně která z nich to je?

Buď dojde k legitimizaci trestně stíhaného mamonáře, jenž ve (volební) nenasytnosti nezná kompromisy, anebo se jeho skvělým politickým marketingem vysátý Lidový dům přemístí do opozice. Z pozice rovněž unikátní, trestuhodně marginalizovaný, oproštěný od mediálně úderných osobností. Vynecháme-li ovšem severočeského místopředsedu Jaroslava Foldynu, "našeho Jardu". Úspěšného rohovníka, který si veřejný prostor plete s boxerským ringem, plácá, co mu slina na jazyk přinese, sympatizuje s názorovými krajnostmi a autoritu předsedy Hamáčka ostentativně zpochybňuje.

Třebaže unikátní, není jediný. Aby v trablech po uši vymáchaná Česká strana sociálně demokratická působila tuplem roztříštěně a sobecky, její senátoři bazírují na v zásadě stejných postojích, jaké zastávají protivníci. Pravicové formace. Ty se bojí Babišova cílevědomého kurzu. Tahem na bránu ohrožuje i (levicové) členy horní komory hájící šestileté mandáty. A těm je zase bližší košile prestižních křesel, než kabát „Matky strany“. Proč by tudíž všichni táhli za jediný pevný provaz, že.

Socdemokraté a komunisté vloni utrpěli nejrazantnější voličské propady svých historií. Rafinovaný předák následovnice KSČ Vojtěch Filip však na čele disciplinované struktury vyzískal z prohry maximum. Nejde např. oddiskutovat, že KSČM definitivně vykročila z izolace. Co si z motanice odnese nesvorná, mlhavě vedená ČSSD, zjistíme záhy. Optimální se ale jeví skepse.


Komentář je rozšířenou verzí článku publikovaného slovenským deníkem Pravda

12. 05.

Ruml přes palubu aneb Jak chutná moc

Pavel Kopecký Přečteno 3376 krát Přidat komentář

Pirátskou stranu beru jako politický experiment s anarchistickými rysy, co nabral do plachet vítr protestní alternativy. Ne-li alternativy k alternativě. To pro onu výseč občanstva, která je (právem) nespokojena s partokracií či klientelismem našeho prostředí, a zároveň má důvodné pochybnosti o počestnosti „nepolitické politiky“ Andreje Babiše.

Tuhle mě proto drobet vyděsila informace o seriózně laděném projektu (západočeských) Pirátů nominovat do Senátu PČR Jana Rumla. Aktéra divokých devadesátých let, jež spoluformoval z postu ministra vnitra za Klausovu ODS. Posléze politického turistu, jemuž nebylo zatěžko, aby si hledal cestu k Berndu Posseltovi, zpochybňujícímu tehdy legitimitu našeho poválečného vývoje. Anebo na sjezdu Strany zelených roku 2014 neváhal varovat před domnělým prosakováním relativizace předlistopadového režimu do partaje. Při téhle příležitosti doslova prohlásil: „Jsem antikomunista a pro některé v sále dodám, primitivní antikomunista.“

Není asi snadné už jedině vzpomínat na „starou slávu studentskou“ (ostatně: p. Ruml při politice absolvoval plzeňská práva a plánoval iuris doktorát), ale po zkušenostech s liberály, konzervativci či levicovou SZ je asi jedině správné konečně, proboha, pochopit, že cosi definitivně skončilo. Cítit se Pirátem sice může, jeho minulost by tomu nasvědčovala, ovšem tohle přeskakování z paluby na palubu působí vyloženě trapně. Jenom zůstat u lizu! Vnitrostranické referendum, přímá demokracie zatla ale „osvědčenému“ bojovníku za lidská práva a demokracii tipec. Jde ke dnu.

Opilost mocí je škaredou nemocí. V „devadesátkách“, kdy prý společensky unavená stranická věrchuška zapisovala do kolonek co nejabsurdnější falešné sponzory, vypukla úplná vlna „politického alkoholismu“. Její s prominutím odkecaní pamětníci se dodnes svatouškovsky usilují „exhumovat“ coby rovnou mravní vzory. Bednáři pro koráb státu, do nějž zatéká. Ať je to Jan Ruml, Daniel Kroupa, Alexandr „ProMoPro“ Vondra či jiní.

Osobně se (toliko protentokrát) rozloučím parafrází názvu někdejší široké občanské iniciativy nespokojenců s poměry. Jelikož pokud si správně vzpomínám, novopečený pirátský nekandidát jí měl vzít v potaz při jednom ze spousty svých slíbených odchodů z politiky. Děkujeme, (jednou pro vždy) odejděte!


Obdobnou glosu publikoval Reflex.cz

10. 05.

Marxův odkaz a konec biedermeieru

Pavel Kopecký Přečteno 1911 krát Přidat komentář

Rozličnými režimy nesčetněkrát zneužitý Svátek práce se letos v máji potkává s dvoustým výročím Karla Marxe (1820-1883). Výročím narození nesčetněkrát (re)interpretovaného, ba zneužitého myslitele.

Nejvýznamnější rodák západoněmeckého Trevíru, jenž se k němu (jistě i z komerčních pohnutek) hrdě hlásí, byl připomenut, jak se patří. Zeširoka. Oficiálními oslavami, konferencemi a semináři, knížkami nebo novinovými články. Některé texty či vystoupení pějí ódy (připomíná se jasnozřivost Komunistického manifestu pro soudobý kapitalismus), jiné nemohou jednomu z nejchytřejších lidí 19. století přijít na jméno. Z toho, nebo onoho úhlu – ač nezřídka při snaze o opak – dokládají, že si odkaz německožidovského intelektuála pro veřejný život svůj význam uchoval.

Pozoruhodnější mi ale přijde jiná obsahová rovina některých (ne)relevantních žurnalistických příspěvků. Jejich tvůrci nemohou za živého, či mrtvého boha unést, že v rodném intelektuálově městě mu odhalili z Číny darovanou sochu a Marxův odkaz uctil sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Kritika glorifikujícího aktu klesla občas pořádně hluboko. Jak se mohlo stát, že moderní konzervativec vyslovil uznání radikálnímu levičákovi, „otci komunismu“?! Vždyť jde o „urážku čtvrtiny občanů Evropské unie“, kteří „trpěli komunistickým útlakem, jenž pro ně Marx symbolizuje“!

Pikantní na citovaném postoji je, jak se právě z něj řine totalitní myšlení. Nevím jistě, kterak čtenářům, leč autorovi tohoto komentáře nikdy dvakrát nevonělo, mluvil-li za něj bez svolení někdo cizí. A když dotyčný „přesně věděl“, co si o tom kterém problému myslí.

Dovoluji si však dodat podstatnější úhel pohledu. Našly by se zástupy z oněch dvaceti pěti procent občanů EU (o zbývajícím segmentu nemluvě), jež bývalý režim jako epochu útlaku nevnímají. Nebo pokud, jak doufám, naopak ano, nespojují si jej s osobou Karla Marxe. Dávno, dávno mrtvého rozumáře a ideologa, jehož potkalo mnohé pronásledování konzervativních mocenských struktur. Zemřelého v bídném exilu.

Ke scestnosti černobílé novinářské pravdy, co prakticky neodděluje Marxe od Stalina, Mao Ce-tunga nebo Pol Pota, by se dalo vynajít argumentů až běda. Mezi ně by mohla náležet víceméně tatáž „logika“, jen dejme tomu aplikovaná na pionýry ekonomického liberalismu. Vždyť vzdělanci z počátku předminulého století jsou zde nezbytně vinni podílem na stabilizaci vražedného Pinochetova režimu, jenž po státním převratu poskytl hospodářský „polygon“ Friedmanovým žákům.

Prolétla mi však hlavou barvitější, lépe srozumitelná paralela nejen (!) k dotčené nesnášenlivosti. Úkaz z počátku československé normalizace, pamětihodný obraz z Filipova seriálu F. L. Věk. Vzniklého na motivy Aloise Jiráska, z něhož si mimochodem minulý režim také bez obtíží učinil „svého“ romanopisce, „soudruha Jiráska“. Byť šlo o jednoznačného konzervativního nacionalistu.

Nechme však Nejedlého, s jeho snahou udělat komunisty pomalu i z Husa či Smetany, spát. V dotyčném televizním příběhu se ústřední hrdina myšlenkově utká s představiteli tradiční habsburské byrokracie. Jsou to agresivně pravověrní „mudrcové“, kázající (kde u nás jinde než v hospodě), že veškerá krev prolévaná toho času v revolučním „Frankreichu“ padá na hlavu zemřelého filozofa Rousseaua. Když si nesvedou poradit s protiargumentem, že takhle by se daly soudit hodnoty křesťanství dle řádění davu o Bartolomějské noci, melou si jen dále svou. A začnou na Věka donášet vrchnosti! Jestli třeba není tajný jakobín nebo prostě podvratný živel. Ovlivněný možná proruskými weby, totiž, co to povídám – knihami démonizovaného nepřítele…

Dějiny se vážně opakují. Stejně jako to naznačuje příběh z národního obrození, co se slovy o cenzuře a „zakázaných myšlenkách“ nevymezoval ani tak vůči minulosti, nýbrž nastupující přítomnosti. V ní hromada lidí našla svoje místo díky nehybnosti i přehlednosti „socialistického biedermeieru“. Aby se po Listopadu s radostí vyvinila rozdělením na „my a oni“.

Jenže teď jim zaběhaný rozumový poklid opět berou. „Oni“, emigranty zvoucí „marxisti“ v Bruselu, případně „oni“, Babiš s jiným Filipem. Nejspíše jim nezbude, než v českém myšlenkovém rybníčku zase zmateně zapadnout do hospody…


Text je obdobou komentáře publikovaného Reflexem.cz

05. 05.

Malý, nebo velký krok k míru?

Pavel Kopecký Přečteno 930 krát Přidat komentář

Po zimních olympijských hrách v Republice Korea přichází politická obleva. Poprvé od roztržení poloostrova cizími zájmy se předák KLDR vypravil jižně od třicáté osmé rovnoběžky. Přátelsky rozmlouval se svým prezidentským protějškem, ačkoli tamější vrcholné politiky nazývá pchjongjangská propaganda loutkami amerického imperialismu či válečnými štváči.

O to právě jde. Z hlediska mezinárodního práva se na rozeštvaném území bojuje od roku 1950, kdy po oboustranných (!) provokacích vypukl krvavý internacionalizovaný konflikt. Volný důsledek 2. světové války a přímý produkt bipolarity. Teď, po tolika desetiletích minimálních vzájemných kontaktů, nadto „kořeněných“ permanentním ozbrojeným napětím, se předáci obou států jednoho národa „dohodli, že se dohodnou“. Konečně má nastat mír. Jenže kdy, a pokud vůbec, v jaké podobě?

Za náhlou velkorysostí severokorejské oligarchie cítíme nátlak Pekingu, na nějž zase působí soustředěný pres Soulu, Tokia, Washingtonu nebo Moskvy. Jistý účin mohly mít také hospodářské sankce, jež ve zbídačené KLDR nemohou dohromady pasovat s pokročilým vojenským programem. Ať ale u kořenů stálo cokoli, nastolená rokování jsou nevšedním diplomatickým posunem. Pouhý summit v deeskalačních mantinelech je po „výživném“ vyhrožování jadernými hlavicemi zásadním průlomem. Zástupy koreanistů nebo zahraničních korespondentů jsou proto oslněny a ve prospěch optimismu odhazují kritické myšlení jako nepotřebnou veteš. Podléhají bdělému snění o denuklearizaci poloostrova, neřkuli sjednocení.

Samozřejmě je to idealistický obraz, který se nese v duchu titulkového hesla „Malý krok přes hranici, velký krok pro Korejce“. Formální uzavření kýženého míru snad, byť budou jednání zdlouhavá i nelehká, ovšem zničení jaderného arzenálu není zrovna očekávatelné. Minimálně v dohledné době, jelikož jde o nezastupitelnou bezpečnostně-vyděračskou kartu, bez níž se agresivní politické režimy začasté neobejdou. (Ostatně např. USA měly roku 1967 na území Jižní Koreje 950 jaderných náloží.)

Aspekt zbraní hromadného ničení nadto není ani tolik záležitostí mezi Soulem a Pchjongjangem, nýbrž mezi ním a Washingtonem, jehož záruky budou k bezpečnostnímu pokroku v regionu nezbytně třeba. Což při aktuální Trumpově snaze revidovat jadernou úmluvu s Íránem budí pochybnosti. Nemluvě o faktech, že Spojené státy americké nedávno Soulu prodaly za miliardy militárního materiálu a v zemi mají rozmístěny tisíce vojáků.

Úplně iluzorní je potom představa státoprávního sjednocení rozvaděného poloostrova, jelikož obě entity jsou sice etnicky totožné, nicméně hospodářsko-politicky nemohou být rozličnější. Pokud by se přeci jejich ekonomiky propojily, bohatý jih by spadl až na dno a strhl s sebou „lavinu“ navázaných trhů. Což by si, snad krom burzovních spekulantů, nepřál nikdo; v živé paměti koneckonců zůstaly konsekvence asijské hospodářské krize z let 1997 a 1998.

Solidní znalci dálnovýchodního (vel)mocenského koncertu se dali slyšet, že stávající mírotvorný trend je na prvním místě zásluhou promyšlených tahů jihokorejského hlavy státu Mun Če-ina. Výsledky vrcholného jednání mu ve vlasti vynesly kromobyčejné uznání. Najmě starší generace – mladší už tolik sounáležitost s „bratry“ na severu, vzdor nacionalistické výchově, neprožívá – nespouštěla zrak z pouličních telestěn, kam byl summit přenášen. O moudrosti prezidenta Muna navíc svědčí, že se snaží vyzdvihnout mimořádnou úlohu Donalda Trumpa v nastoleném historickém procesu…

Bylo by pochopitelně báječné, kdyby se vztahy mezi KLDR a světem nadále rozvíjely, košatěly. Mohly by se mimo jiné stát příkladem pro jiná neuralgická prostředí, na což ve svém prohlášení reflektoval také Stát Izrael. Současně je ovšem zjevné, že v nějakém bodě se deeskalační proces zastaví a dále již nepokročí. Kde to však bude, toť zase velká otázka.

(Text je rozšířením komentáře publikovaného slovenským deníkem Pravda)

P. S. Kdo by snad neměl dost bezpečnostních komentářů, toho odkazuji na svůj další článek, tentokrát o Sýrii: http://literarky.cz/komentare/ostatni/26195-nove-asy-blizkeho-vychodu

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy