Archiv článků: červen 2018

25. 06.

Zeman, Babiš a kanónenfutr ČSSD

Pavel Kopecký Přečteno 1591 krát Přidat komentář

V hořké nadsázce se říkává, že naše politika postrádá zahraniční dimenzi. Popelíme se na našem nevelkém území a nevzmůžeme než na žabomyší války. Ale umíme je vyšperkovat, všecka čest! Máme devět měsíců od sněmovních voleb, nicméně to, co by se z nich mělo narodit – plnohodnotná vláda – stále ne a ne přijít na svět. Lid si s tím zatím větší starosti nedělá, nemá potíž, že se politikařením lámou rekordy kabinetů bez důvěry. Přitom je patrné, že co se z dosavadní „éry nevládnutí“ vyloupne, nebudou tři kouzelné oříšky pro Popelku, nýbrž mimořádně bizarní (troj)koalice.

Vůči prostředkům a cílům „nepolitické politiky“ Andreje Babiše s jeho suverénním (protestním) ziskem se totiž naši staří političtí profesionálové neumějí vymezit. Buď proto, že jim z toho tryská profit, anebo že jsou jednoduše proti jeho neoficiálnímu hlasovacímu soukolí, perfektnímu marketingu a analytice bezbranní. V trouchnivé opozici je nejpatrnější Fialova ODS, jež (se) zkouší děsit neuvěřitelně směšným plakátem „Bolševická vládo, Praha není stádo!“ Na němž je asi nejatraktivnější, že se rýmuje.

Žinantní ideologická veteš strašení komunisty přitom propastně kontrastuje s faktem, že KSČM léta letoucí jedná s neideologickou pragmatičností. Ani při likvidaci Pocheho nominace neučinila jinak. Přidala se na prezidentovu stranu, jelikož vedení má f(F)ilipa a ví přesně, odkud a kam fouká vítr. Z prezidentem pevně svíraných mocenských otěží. Proč by si tudíž komunisté nepřisadili ke svým formálně stupňovým požadavkům na kabinet, když každým takovým počinem potěší Hrad a znovu podtrhnou konec starých časů. Pád jejich nulového koaličního potenciálu.

Ani další tažný kůň ve spřežení, velkopodnikatel Babiš, nezaostává. Páně Zemanovým egoistickým rozmarům se necuká, neboť když už je holt „pouze“ druhým nejbohatším v Česku, bude aspoň prvním ve vládě. Ta představa (současně výhodná ekonomicky) ho bezesporu naplňuje, a tak to musí ještě chvíli vydržet. Byť to najednou zas popírá, Pocheho hladce směnil za křeslo premiéra. Třebas je jasné, že vyfabulovaná „kauza Poche“ rozhojnila prezidentův vliv v sociální demokracii. Expředseda ČSSD si až požitkářsky užívá, jak se jím zbudovaná struktura proměnila z titána ve věchýtek. V otloukánka, v jehož řadách pohořeli „zrádci“ Otce zakladatele. Obešel se nakonec bez nich, uchvátil nejvíce ze všech a teď jim dává ránu z (ne)milosti. Adepta na ministra zahraničí sice milostivě přijal, nechal si holdovat a „políbit prsten“, leč pak jeho mluvčí Ovčáček twitteroval ponižující vzkaz, že z morálních důvodů není možná!

Nebyla to přitom zdaleka jediná exekutivní figurka, jíž ruku v ruce se stíhaným Babišem hlava státu ze šachovnice odstranila, aby národu po tisící ukázala své politické nadání či odvahu se mstít. Jenže žádná není ve své bezvýznamnosti tak významná. Sociáldemokraté se vnitřní rozpolceností zamotali do problémů, z nichž není úniku. Jako moucha v pavoučí síti, co se každým novým pohybem jen víc a víc vplétá do osidel. I kdyby nakrásně teď přece odešli do opozice, nepomůže to už ani jejich „podzimním“ senátorům nebo zastupitelům. Stal se z nich kanónenfutr, jenž čelí palbě ze všech stran. A nejmohutnější od voličů!


Komentář je aktualizovanou podobou textu publikovaného Reflexem.cz

21. 06.

Stalingradský vzdor?

Pavel Kopecký Přečteno 1530 krát Přidat komentář

Česká postemigrační sociální demokracie se obnovovala ztěžka. V atmosféře, kdy pojem „levice“ značil bezmála vulgarismus a kdekdo bez přemítání zaujímal (staronovými médii razantně prosazovaný) postoj, že kritizovat Václava Klause alias „Neomylnou Veličinu“ znamená být stalinistou. Spousta (dříve) ustrašených občánků si skrze bezpečné lání na minulost ventilovala svou malost a jen poměrně málo jedinců si svedlo uvědomit, jak těžké časy, časy falešných nadějí, nás čekají. Politicky, hospodářsky, sociálně nebo kulturně.

Nepravicové formace tehdy existovaly hlavně do počtu. Obtížně sháněly základní finanční i personální zdroje, jelikož mnozí schopní komunisté střelhbitě zahazovali živnostenské, opravuji, rudé knížky a chápali se těch modrých. Do Lidového domu, o nějž se museli sociáldemokraté nápadně tvrdě soudit, tak proudily ponejvíce druho- či třetiřadé persóny. Čemuž nijak zvlášť nebránil ani sebestředný Miloš Zeman, jenž v parlamentu pochopil, že bez podpůrných struktur nemá šanci – ať sebevíc nadaný – se výrazněji prosadit.

V sociální demokracii podal mimořádný vůdcovský výkon, když tempem nabíral členstvo a voliče. Či jak slíbil, šel vládě po krku, až došel hlavním vchodem do Strakovky. Avšak většina jeho následovníků – s výjimkou Jiřího Paroubka, jenž ČSSD vlastně spasil po Špidlovi s Grossem – už byli lídři poněkud chabí. Což si prezident Zeman, s nímž byl každý jeden na kordy, s rozkoší vychutnal na posledním, hradeckém sjezdu.

Expředseda Sobotka, který si jako šéfporadce přizval politicky podprůměrného Špidlu (pozoruhodného ovšem bezuzdnou „zemanofóbii“), se namísto sbírání veškerých prostředků a sil snažil zlikvidovat nepohodlné. Až bezmála zlikvidoval sociální demokracii. Léta ničím zvláštním neobtěžovaný Andrej Babiš mezitím hromsky vyrostl a s úsměvem baziliška vyluxoval témata, kádry i exekutivní úspěchy koaliční sociální demokracie. Regiment Sobotkových byrokratů a nohsledů tak nahradila (těžko říct kolikátá) liga dříve násilně upozaděných.

Primárně kvůli jejich neukojené vůli k moci nastalo stranické referendum, jež hlava státu obratně usměrnila načasováním Babišova jmenování „tuplovaným“ premiérem. Aby rozhodnutí devatenácti tisíc bývalých spolustraníků vzápětí vytěžila, když dovnitř i navenek oslabila již takhle mocensky neduživého následovníka Hamáčka. Ten má totiž co děkovat pražské politické galerce České strany sociálně demokratické, respektive tamějším funkcionářům (neboli „přátelům“), jimž lahodí Pocheho ministerská nominace.

Aby bylo zřejmo, že sociáldemokracie se dna ještě netkla, povstal z prekérní nominace dojem, zda nemá o koalici jednající Lidový dům více než „pouze“ dvě protivné frakce. Inu, kdeže jsou „loňské sněhy“ organizační jednoty, kterou se „oranžoví“ chlubili za Paroubka.

Že v referendu přehlasovaní nemysleli slib uznání vlastní porážky upřímně (viz někdejší billboard Stanislava Grosse), k údivu není. Ve sdělovacích prostředcích se okamžitě zjevila kritická mínění pánů Foldyny se Štěchem: odlišná jen naturelem – mírou sebeovládání dotyčných. Vážnějším úkazem je pro ČSSD ctižádostivý výstup prvního místopředsedy Jiřího Zimoly, kterým zrelativizoval Hamáčkův „stalingradský“ vzdor, že není kam ustoupit, že „za Pochem není pro socany zem“.

Konstelace je to de facto ještě záludnější. Existují komentátoři, již se na nový kabinet těší jako dítě na vánoční stromek, ač designovaného premiéra nemohou vystát. Nenávidí totiž „hradního pána“, jemuž vláda s důvěrou ubere na vlivu. Dejme tomu, jenže kdo teď bude Hamáčkovi šplhat po shrbených zádech? Rozliční přátelé Miloše Zemana…


Komentář je rozšířením článku, který zveřejnil Reflex.cz

16. 06.

Lvi ve Lvím městě

Pavel Kopecký Přečteno 1390 krát Přidat komentář

Donalda Trumpa se v mnoha kruzích sluší považovat za „trumpetu“. Nevycválaného, mentálně nezralého omezence, který nehledí vlevo, vpravo, leč umí se líbit lidu. Alespoň některým jeho složkám. Když twitteruje, co mu slina na jazyk přinese, když nevyzpytatelně realizuje izolacionistický program „Amerika první“.

Je impulzivní a svéhlavý, takže přidělává vrásky na čele kdekomu z mezinárodního společenství. Sousedům na severu (v Kanadě), sousedům na jihu (v Mexiku), sousedům na východě (v Evropské unii), sousedům na západě (v Japonsku), ale i spoustě dalších. Mnozí ze spojenců USA už z politiky globálního hráče ztrácejí nervy, načež amerického prezidenta nepokrytě kárají. Německá kancléřka si ho při summitu prohlíží jako rozlícená kantorka drzého žáčka. Potížistu, jenž nechce být za žádnou cenu ve vleku stereotypů. Loutkou standardního chování. S touhle „nadváhou“ by se totiž Trumpovu obrovskému egu do dějin vstupovalo hůř.

Voličům například slíbil anulovat jadernou (to jest fakticky mírovou) smlouvu s Teheránem, a tak jí anuloval. Bez ohledu na důsledky pro transatlantické vztahy nebo Východy blízký či střední. Podpořil tak nepřímo íránské radikály s jejich záluskem na jaderné zbraně a zkomplikoval obchodní výměny spřízněných zemí. Nemá s tím zřejmě větší problém. Stejně tak na rokování G7 otevřeně sdělil, že si svých partnerů neváží a raději se po americku (s halasným troubením) vytratil, aby nemusel mluvit o ekologických restrikcích průmyslu. Trumpova radikální představa americké Unie, jakási její „přestavba a nové myšlení“, stojí jednoduše nejvýš.

Neotesanost i nepolíbenost diplomatickými finesami z něj činí neřízenou střelu. Severní Koreu nejprve strašil střelami řízenými, aby se vzápětí s diktátorem Kim Čong-unem srdečně poplácal po ramenou. Za vydatné pomoci Soulu tím v militarizovaném Singapuru bojoval za denuklearizaci světa.
Nastřelená „lví hříva“ ve „Lvím městě“ zazářila. Setkání dvou výstředních státníků prolomilo dlouhá desetiletí vzájemné nevraživosti mezi USA a Severní Koreou. Pod přívalem pochval je veta také po předchozích nadávkách nebo výhrůžkách smrtí mezi stávajícími vůdci, z nichž jeden je důvodně podezřelý z užití chemické zbraně. Nicméně, přidejme k úvaze, že mediální reflexe malajsijského atentátu srovnání s masivním informačním pokrytím „novičoku“ nesnese. Nejspíše proto, že dokonaná vražda „zůstala v rodině“, kdežto celkem tři údajné oběti daleko jedovatější látky jsou zdrávy jako ryby.

Vražedný útok na Kimova polorodého sourozence, nebo i jiné četné „vady na kráse“ KLDR byly smazány jako školní tabule houbou. Začíná nová lekce. Není důvod, aby uctívaný výhonek brutální orientální despocie („Kim III.“) nedošel širší legitimizace jako ovečka vracející se do houfu. Má to své vydatné opodstatnění. Sáhodlouhé potřásání rukama ve strategickém Singapuru, nedemokratickém městském státu vedle Malajsie, je historickým momentem. Aktem sblížení principiálních nepřátel. Jeho konsekvencí se může neskutečně dlouhé příměří mezi Korejemi proměnit v kýžený mír a zrušení obchodního embarga. Umenšení napětí na poloostrově, případně v širším regionu.

Kdo ví. Pchjong-jang se zvolna, velmi zvolna reformuje roky. Názorotvorné sdělovací prostředky Západu si o tom nezvykly mluvit, nicméně je to důležitý aspekt porozumění věci. Severokorejci začínají soukromě podnikat (hlavně ve službách) a možnost stabilizovat nesvobodnou státnost podle čínského vzoru je lákavá. To za pár názorových veletočů stojí. V přelidněném městském státě Singapur, kam se chodívají ekonomicky školit perspektivní kádry KLDR, se realizovalo nemyslitelné. Zajímavé bude proto též pokračování nadějného procesu, díky němuž se „nejmladší z rodu Kimů“ pravděpodobně blíže seznámí s jím obdivovanou americkou kulturou. Reálné důsledky jsou totiž ve hvězdách. S výjimkou uplatnění takzvaného libyjského scénáře – rezignace na nukleární arzenál. Kaddáfího osud totiž varuje – stála ho trůn i život.


Text vychází z článků pro slovenský deník Pravda a Reflex.cz

13. 06.

Dům z karet – pár dní do konce

Pavel Kopecký Přečteno 2096 krát Přidat komentář

Lidový dům má již jenom pár dní do konce... Ne, nemylte se, neprorokuji konečný skon skomírající strany, byť by si ho mohl někdo dokonce přát. Takového zklamu, myslím kvapem se blížící závěr interního referenda ČSSD o její (ne)angažovanosti v dalším kabinetu. V nové vládě pod Babišovým pádným žezlem. Chystané po rekordně dlouhé éře bez parlamentní důvěry.

(Partajní) hlasování je obvykle věcí ošidnou; intrikáni vědí, že nesejde na tom, jak se odhlasuje, ale jak se spočítá. Ať budou výsledky uren sociální demokracie jakékoli, nadcházející skrutinium je z množiny mimořádně riskantních. Dalece přesahujících hranice jediné politické organizace.

Česká republika nemá zákon o obecném referendu, leč o jejím vývoji významně rozhodne rozhádaná členská základna stěží devatenácti tisíc duší. A to jsou zajisté započítány i duše mrtvé či formální, co se vůbec nikdy neangažují. Ani když jejich strana tančí nad svým preferenčním hrobem. Třináct procent z ojedinělého výzkumu veřejného mínění totiž propadliště dějin nezakryje.

Česká strana sociálně demokratická je obtížena strastmi všeho druhu: krom malé obliby u veřejnosti má problémy ideové, osobnostní i finanční. Rostou stresy až k onomu „mírně nepříčetnému jednání ČSSD“, kterak chování tzv. demokratické levice trefně charakterizoval jistý „oranžový“ činovník.

Když do lodi teče, padají z lidí lidské masky. Kdo byl u koryta, ač vlastní tupostí a bezkrevností přispěl k pádu partaje, chce u koryta zůstat. Agresivně i drze horuje za morálku, slušnost, veřejný prostor bez Babiše. Třebas by se předtím peklu upsal, jen aby koalice s Babišem fungovala. Koho tehdy ke korytu naopak nepustili, udělá vše, aby se nově odškodnil. Při agitaci za Strakovku se tudíž nepředře, jelikož mu referendum, „vůle lidu“ („vox populi, vox dei“) dělá alibi. Stačí přece naznačit – řekněme nově nalezenou „osobní chemií“ s bezohledným polistopadovým zbohatlíkem…

Jestli zvítězí prognózy, že majorita „socanů“ zvolí cestu „Velikého Andreje s důvěrou“, přispěje Česko k upevnění specifik středoevropské politické kultury. V něčem odkazující do meziválečné epochy.

Zůstaneme-li však v otčině, stojí sociáldemokraté na křižovatce, jíž dala vzniknout stereotypnost uvažování nenasytných partajních partiček. ČSSD s ODS se kdysi tvářily, že si na věčnost a nikdy jinak rozporcují koláč politického pole. Leč byl to omyl, podcenily drtivý dopad své arogance na elektorát. Jejich „mlaskání“ znělo tak hlasitě, až jim postupně dezertovalo voličstvo. Rozprostřelo se do fragmentovaného stranického systému, jemuž sekundoval nástup protestní volby Miloše Zemana či ANO 2011.

Spolupráce s dravým hnutím přispěla k rozdrolení českého sociáldemokratického proudu. Teď má být kupodivu jeho tmelem. Pokud k tomu neexistuje nějaká geniální strategie, nezbývá možná Lidovému domu ani čas.


Text je obdobou článku zveřejněného Reflexem.cz

04. 06.

Fialova ODS - Babišův neochvějný přítel

Pavel Kopecký Přečteno 2532 krát Přidat komentář

Co se stane, když strany, jejichž dlouholeté působení vedlo k současnému stavu znechucení občanů „politickou politikou“, založí svou další existenci na předstírání mravů a hodnot a útočení na „bezskrupulózního oligarchu“?


Na tom, že Andrej Babiš způsobil v tuzemské politice zemětřesení, se shodnou všichni. Investice do bojů za údajně „nepolitickou politiku“ nebo do rádobyprogramu „řídit stát jako firmu“ se zúročily. Staly se účinnou protestní vábničkou. Jeden z konkurentů nazývá velkopodnikatele „zdivočelým velkouzenářem“, ale tím nejde zakrýt fakt, že Babiš s hnutím ANO se probojoval až do čela pelotonu. Je suverénním aktérem, čímž a priori imponuje svému pragmatickému spojenci Miloši Zemanovi, jenž odjakživa obdivoval schopnost vůdčích jedinců uchvátit i udržet si moc. Hodnoty ani jednoho z nich nikdy dvakrát nezajímaly – jedině politická technologie…

„Bývalý“ majitel Agrofertu se teď snaží (z)řídit zemi coby největší holding své podnikatelské existence, k čemuž mu dopomáhej koalice s chabou levicovou konkurencí. Se zdeptanou konkurencí napravo si „pouze“, krom občasného nadbíhání velkorysými mocenskými nabídkami, vyhrožuje či spílá.

Je to pro něj výnosná taktika. Rétorikou bez servítků si udržuje naštvaného voliče, jehož mu zdiskreditované „tradiční strany“ samy vehnaly do náruče. Skandálními činy i systematickým ostouzením Andreje Babiše coby soudně stíhaného amatéra ve správě věcí veřejných. Čímž mu posud, sedm tučných let od založení ANO, poněkud usnadňují používání oné absurdní, leč účinné reklamy, že není politikem.

Vůči řvavé marketingové všehochuti „českého Donalda Trumpa“ se vpravo od středu kategoricky vymezují Občanská demokratická strana s TOP 09. Posledně zmíněnou partaj založil rovněž bezskrupulózní Miroslav Kalousek s jakýmsi univerzálním paravánem – Karlem Schwarzenbergem. Jeho prapodivné, lehce snobské charisma dosti rychle vyčpělo, takže nebýt některých pražských voličských stereotypů, nepronikla by loni „topka“ už ani do Sněmovny.

O řád lépe, přesto tristně, jsou na tom občanští demokraté. Dávaní pojednou za příklad svému „odvěkému“ soupeři, jen o málo slabším demokratům sociálním. Toť komické, neboť veřejnost si ODS všímá obvykle jedině v okamžiku, kdy se její druhdy kandidát do Evropského parlamentu nechá slyšet, že si anglický princ vzal „cikánku“. Potom se média předhánějí v narážkách na profesi vícekrát nemoudrého partajníka: je ředitelem soukromé zoologické zahrady.

Čím tedy může stávající páně Fialova partaj oslňovat? Že je mimo hru. Necpe se dopředu a trpělivě, daleko od babišovské klece pro koaliční ČSSD vyčkává na příležitost, zatímco předstírá mravy a hodnoty na úhoru české politiky. Ono jí ani nic moc jiného nezbývá, jelikož po Nečasových trapnostech opustili ODS příznivci i penězovody. V rozpacích a zmatku vzala zavděk bezvýrazným profesorským předsedou, který sice postrádá charisma nebo politické nadání, ovšem je také prost skandálů. Což je mezi občanskými demokraty malým zázrakem.

Nestor polistopadové politologie Petr Fiala vyhlíží bezradně, ne-li směšně, když se – ve snaze útočit na Babiše – hrozí reaktivace vlivu stalinistů. Po třiceti letech od Listopadu ´89 je to varování „na vyteklé baterky“. Pěkně v duchu staré dobré ódéesky, jejíž nejznámější postavy byly úzce navázány na minulý režim, patřily do řad KSČ, vydatně se veřejně angažovaly. O podpoře Václava Klause komunisty v prezidentských kláních nemluvě.

Prázdnotu prozrazují též předvolební plakáty, že „zpovykaní Pražáci volí ODS“, neboť rovněž tuhle proklamaci jim nechtěně „vymyslela“ primátorka za ANO Krnáčová. Ani s programem Občanské demokratické strany se tomu nemá jinak. Čteme v něm otřepané hlášky o malém státě, umenšování byrokracie či minimalizaci dohledu nad pilným, svobodomyslným občanstvem – tedy rezonance starých krycích manévrů pro špinavosti. Bývalá, (post)klausovská ODS se stala jejich ztělesněním, ale ani stávající občanská demokracie se od ní plně nedistancuje. K jejím nejviditelnějším představitelům náleží poslanec Václav Klaus junior, jinak obdivovatel výše zmíněné privátní zoo...

Když závěrem obrátím známý názor Donalda Tuska na Donalda Trumpa, mohu k českému hegemonu Andreji Babišovi uvést, že při takových nepřátelích, jaké má, již nepotřebuje přátele.


(Zveřejnil Deník Referendum)

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy