Archiv článků: červenec 2018

28. 07.

Kuba mezi revoluční tradicí a pragmatickou revolucí

Pavel Kopecký Přečteno 1604 krát Přidat komentář

Když roku 2016 zemřel „otec“ kubánské revoluce, devadesátiletý Fidel Castro Ruz, nejeden z předních představitelů západní Evropy „ostrovu svobody“ kondoloval. Cožpak o to, kondolenční depeše dorazily dozajista ze všech světových stran. Včetně států, jejichž funkcionáři sotva vědí, kde Kuba leží. Ovšem tohle bylo v lecčems jiné. Doléhala k nám ozvěna bouřliváckých let, kdy se nevelký karibský ostrov vymanil z bezmála koloniální závislosti na USA. Imponoval tím nejen generaci vzpurného studentstva 60. let, ale i řadě kulturtrégerů Západu. (O Východu nemluvě.) I předseda Evropské komise Juncker se měl nechat twitterově slyšet, že na věčnost odešlý Castro byl hrdinou. Což nesporně jen dál posílilo myšlenkovou zkratku na n-tou, jíž je zrovna u nás nezdravě nasloucháno: EU je „ischiasový“ marxistický projekt. Tudíž blouznivý paskvil.

Více »

25. 07.

Kryl, Babiš a vládnoucí komunisté

Pavel Kopecký Přečteno 2273 krát Přidat komentář

Bývá trapné donekonečna poslouchat a číst (farizejské) nářky, že byla právě zrazena revoluce Listopadu 1989. Kým jiným než „parlamentně důvěryhodným“ Babišem, soudně uznaným spolupracovníkem StB. Toho času tedy premiérem s důvěrou, jehož „polokoaličním“ partnerem je KSČM. Odsud asi i ona nálepka politicky bezradného profesora politologie Fialy o „polokomunistické vládě“.

Je to celé od původu nonsens. Nebylo de facto co zradit. Vezměme to však popořádku. Takzvaná Sametová revoluce, jíž zlí jazykové přezvali na „textilní převrat“, v podstatě revolucí nebyla. Šlo o předání moci mezi starými a (staro)novými elitami. O kromobyčejně mírumilovný proces, u nějž ke všemu existují důvodná podezření, že byl iniciován z ciziny. Na sklonku „Roku zázraků“ jsme byli přece z východního bloku – krom značně specifického Rumunska – jedinou entitou, jež zachovávala „klid a rozvahu“. Relativní loajalitu k prohnilému režimu s vedoucí úlohou KSČ.

Jenže ústavně zakotvený státostranický systém i jeho pozvolná likvidace jsou nenávratně pryč. Stejně jako protiústavně rozdělené Československo. Od liberalizace poměrů po jednačtyřicet let trvajícím (a během desetiletí se značně (!) proměňujícího) systému uplynulo dalších skoro třicet roků. Naše pospolitost byla během nich nespočetněkrát ohlupována, že nám hrozí návrat „komunistické totality“. Kupříkladu roku 1998, před parlamentním vítězstvím ČSSD. A o nic principiálně jiného nejde ani teď.

Ne snad, proboha, že by byl Andrej Babiš výkvětem morálky. To vskutku nikoli! Jeho ANO 2011 není než politická divize multimiliardářského holdingu. Má svůj byznysový plán, k jehož naplnění je vrchní manažer ochoten i schopen se spojit dočista s každým. Jen si vzpomeňme, s kým vším bezskrupulózně vyjednával o koalici. Účel světí prostředky. Až se svou rozmáchlostí odleva doprava stal inspirativním. Též pro předsedu lidovců, partaje, co se kdysi bleskově zbavila historické paměti svých ministrů v komunistických vládách. Vcelku neviditelný Pavel Bělobrádek seriózně předložil koncepci, aby údajně „demokratické“ strany vládly v širokánské koalici a multimiliardář zůstal stát opodál…

Ti, na něž se nedostalo místa v kabinetu s důvěrou, nyní demagogicky ryčí (občas za pomoci demonstrantů s portréty lidí popravených v 50. letech), jakéže to mraky – řečeno se Švejkem – „vovinuly drahou vlast“. Mimořádnou pikantérií je onen bezradný povyk u ODS, hlavního strůjce tristních „devadesátek“, kdy v jejím nejpřednějším popředí působili nadějní přičinlivci předchozího zřízení. Nezapomínejme ani zakladatele TOPky Kalouska s jeho pestrou, obratnou minulostí. Politickým turismem, k němuž náleží nezapomenutelné koaliční vyjednávání s Paroubkem i komunisty. Což on, jak jinak, aktuálně vehementně popírá…

Nakonec – co vlastně pravicové partaje, jež se s antikomunismem na rtech zasloužily o diskreditaci polistopadového vývoje, mohou vyčítat Andreji Babišovi? Že za nich pochybně zbohatl? Že má ambice ovlivňovat veřejný život přímo, netoliko ze zákulisí? X-krát přece farizejsky halasily do světa, jak nesmějí být podnikatelé omezováni zbytečným úředním dohledem!!

Konečně už to připouštějí rovněž pravicoví intelektuálové. Za stávající situaci, kdy ministři-plagiátoři odstupují (kolikpak jich asi bylo vůbec ilegálně otitulováno?), leč trestně stíhaný premiér zůstává, může v první řadě éra transformace. KSČM v nich byla tvrdě ostouzena. Jako nástupnická struktura „starých struktur“ nezřídka atakována bývalými svazáky, partajníky nebo konfidenty Státní bezpečnosti. Proč? Aby se snadněji – skrze veřejného nepřítele – skryly nezřízené machinace. Hromadné porušování zákonů a odlivy peněz, jež následně chyběly celé společnosti.

Z hlediska ústavních principů jsou komunisté, onehdy rovněž legitimizovaní hlavou státu, naprosto zákonnou partají, o tom není sporu. Stejně tak o tom, kolik s jejich pragmatickými vůdci uzavřeli zákulisních mocenských dohod všichni ti, kteří nad nimi desetiletí oficiálně ohrnovali nos. Vždyť také znalci parlamentních poměrů vyprávějí, že na dohody s komunisty je největší spoleh…

Zdá se neuvěřitelné, že tři desetiletí po předání moci se u nás pořád zkouší (rituálně) proklínat komunisty. Tak jako propaganda KSČ až do konce rituálně haněla kapitalismus první republiky. Svědčí to krom dalšího o zakomplexovanosti české populace. Raději vyostřeně hodnotíme dávnou, ačkoli hodně neblahou, minulost. Na ní bezbolestně svádíme svou špatnou náladu nebo nezpracované životní neúspěchy. Bojíme se hledět do budoucnosti, na které bychom se museli aktivně podílet.

Bohužel většinově vyznáváme zbabělé, vypočítavé maloměšťáctví. To jest poklidné, stádní, zaběhané stereotypy, v nichž je podezřelý každý, kdo názory vybočuje. Podvrací úzus. Stačí letmo vzpomenout na polistopadovou ostrakizaci Karla Kryla. Vášnivého, nesmlouvavého kritika, s jehož názory nechtěl mít na Hradě Václav Havel, komunistickým parlamentem jednomyslně zvolený demokratický prezident, nic společné.


Komentář vychází z textu publikovaného Reflexem.cz

18. 07.

Helsinský summit – nová Jalta?

Pavel Kopecký Přečteno 1331 krát Přidat komentář

Není příjemnou skutečností, že předchozí americký prezident Obama se stal nobelistou za mír ne z důvodu, kým byl, ale kým nebyl. Svým předchůdcem – Georgem W. Bushem. Manicheistickým válečným hysterikem, agresorem, jenž s arogancí texaského pistolníka, do nějž se stylizoval, destabilizoval globální bezpečnostní prostředí. K čemuž vypouštěl krycí historku, že jeho zásahy se svět proměnil v bezpečnější místo. Spojeným státům americkým tím na mezinárodním poli mnohostranně ublížil, nota bene zajistil množství čerstvých nepřátel. Včetně spousty Západoevropanů.

Jeho následovník v Bílém domě nicméně povětšinou zklamal naděje, jež do něj lidé doma či v zahraničí vkládali. Proklamativní socialista a vyznavač Mandelovy politiky usmíření „vládl“ ve vleku jestřábů vojenskoprůmyslového komplexu. Jeho potřeby supervelmoc saturuje větším objemem peněz, než na zbrojení vydávají veškeré ostatní státnosti dohromady. Od Bushe jr. se tak posléze Obama odlišoval hlavně rétorikou (zahrnovala rovněž tlačítko restartu vztahů s Ruskou federací), protože „zděděné“ války vedl – či musel vést – dál.

Dokonce i nějakou tu novou ozbrojenou konfrontaci světu na hřbet přihodil! Vždyť to, že se supervelmoc (zcela ilegálně) angažuje v Sýrii, Washington dávno přiznává. A ani lví podíl Spojených států na zamrzlém konfliktu východní Ukrajiny není neznámým faktorem. Co je však pro nás horšího. Do velmocenské konfrontace s Kremlem o jeho tzv. blízké zahraničí se dala zavléci EU, co vzájemnými hospodářskými sankcemi prokazatelně trpí, kdežto pro zámořského hráče jsou jejich dopady zanedbatelné.

Už rok a půl ovšem pozorujeme neotřelou politiku Donalda Trumpa, jíž se nestačíme divit. Stávající předák Spojených států s rozmachem suveréna přeškrtává (až příliš) tradiční mezinárodněpolitické koncepce. Ukazuje, jakkoli hulvátsky, co se muselo dříve, nebo později, stát. USA směřují k novým prioritám. Evropské soustátí se jim tak stává přítěží, ne-li „obchodním nepřítelem“, přičemž je jádro jejich geopolitických zájmů přenášeno na západ. Přemisťováno od Atlantiku do Pacifiku. K makroregionu (jiho)východní Asie, kde Trump nikoli náhodou poněkud žehlí vztahy s jadernou KLDR. Ergo též s mohutnící ČLR, jíž je Severní Korea „cordon sanitaire“.
(Viz můj minulý článek: http://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-kopecky.php?itemid=32045)

Do bezpečnostní bariéry roku 1991 rozpuštěného SSSR bývávalo počítáno Finsko. V jeho polozávislém čili „finlandizovaném“ prostředí se tudíž uskutečňovaly četné oficiální i tajné schůzky Východu se Západem. Dnešní Helsinky, plnoprávný člen EU, na své soudobé dějiny mírových rokování volně navázaly, když teď hostily další Trumpův průlomový summit. Schůzku vůdců Ruské federace a USA, jež se chtě nechtě vzdalují unilateralistické představě mezinárodního řádu.

O to běží. Pořádky zavedené s koncem studené války se staly přežitkem, jenže nové rámce prozatím chybějí a někteří fanatici nezbytnou změnu mocenských poměrů odmítají brát na vědomí. Americký předák, nezatížen vzděláním či skrupulemi, narcistně soudí, že je ze všech nejlepší, pročež ukutí nového mezinárodního řádu čeká právě na jeho geniální mysl a pádnou ruku. Odmítá ztrácet čas s málo významnými hráči, takže místo aby chodil ke kováříčkům (Německo, Francie), kráčí rovnou ke kováři. Unie je pro něj moc malý pán.

Srovnání helsinské schůzky s Jaltskou konferencí, co se obratem objevilo, je objektivně nonsens, jako odrazový můstek k zamyšlení se však hodí. Východní Ukrajina, anexe Krymu, hospodářské sankce, návrat Ruska do G8, nekonečné syrské krveprolití, komplikované vztahy se sinocentrickou Čínou a buhví, co ještě, hodlá Bílý dům řešit jedině na skutečně nejvyšší úrovni. Uznává výhradně sílu, majitele největších jaderných tlačítek. Brusel, leč rovněž my všichni, bychom si to měli vzít k srdci. Věcně, bez zaujetí uvažovat nad budoucností politické Evropy.


Text vychází z článků publikovaných slovenským deníkem Pravda a Reflexem.cz

17. 07.

Korea a Trumpův světový řád

Pavel Kopecký Přečteno 1060 krát Přidat komentář

Poslední léta Korejského poloostrova jsou naplněná překotným vývojem. Procesy, s nimiž jsme takříkajíc jako na tobogánu: chvíli nahoře, chvíli dole. Po summitu Trump – Kim (III.) se naivním novinářům dokonce zazdálo, že by se mohl rozdělený kout světa, ono tradiční ohnisko mezinárodního napětí, spojit do jediného celku. Nebo aspoň konečně uzavřít mír mezi KLDR a Republikou Korea. Poslat do historie důsledky internacionalizované občanské konfrontace padesátých let. Uzavřít jednu ze zástupných válek velmocí, jaké známe i ze současnosti. Například ze Sýrie.

Technicky vzato přetrvala na Korejském poloostrově vojna, co se svou délkou pomalu blíží středověké „válce růží“ – válce stoleté. Napáchalo se během ní mnoho zlého, takže když se v Singapuru uskutečnila přelomová vrcholná schůzka, „nemohli“ její aktéři podepsat nic jiného než pouhou deklaraci. Nezávazný, vágní dokument, jehož důsledkem je jistá aktuální deeskalace regionu.

V dohledné době se nějaký další významný posun v zásadě ani očekávat nedá, vzájemný poměr mezi zúčastněnými lze obratem ruky kdykoli znovu vyostřit. A třeba denuklearizaci Severu můžeme de facto vyloučit. Nelze přece reálně spekulovat o takové míře usmíření mezi ještě nedávno úhlavními nepřáteli, aby se na jeho základě diktátorsky řízený Pchjongjang sám vyloučil z úzkého kruhu jaderných mocností.

Kim Čong-un ovšem získal maximum: Spojené státy americké jeho obskurní režim legitimizovaly, zrušily pravidelné demonstrativní vojenské cvičení s Jihokorejci, otevřel se prostor pro různorodé mezinárodní kooperace, a nadto existují důkazy, že severokorejský nukleární program běží nerušeně dál.

Co oproti tomu získal první občan USA? Tak určitě povrchní uznání při mediální podívané. Toť fenomén, který ho saturuje, při němž se cítí jako ryba ve vodě. Trumpovy veřejné počiny jsou vskutku z nemalé části postaveny na stržení pozornosti sdělovacích prostředků stůj co stůj. Včetně bezohlednosti vůči spojencům.

Při svých výstupech navíc ostentativně boří starý řád. Stalo se například při posledním summitu NATO a v podobném duchu se nepochybně ponese také setkání s Vladimírem Putinem v Helsinkách. Při něm oba státníci bezesporu proberou též postavení Krymu, východoukrajinských pseudorepublik či vzrůstající role Ruské federace na Blízkém východě…

Nejeden znalec mezinárodních vztahů má ve světle Trumpových kroků (ať už jde o „řešení“ vleklé korejské otázky, či vyzývavost vůči ostatním členům Atlantického paktu) pocit, že Američanova politika je hrubě nepromyšlená. V posledku výhodnější pro nezápadní aktéry. Nejspíše tomu tak i bude, jelikož předák Spojených států je zřejmě funcionářem příliš málo komplikovaným na to, aby zohledňoval složité předivo statusu quo. On zjevně usiluje o daleko přehlednější koncepci světového řádu. Hlavní slovo v ní mají vést zejména ti s největšími jadernými tlačítky.


Obdobný komentář včera publikoval Reflex.cz

13. 07.

Vláda s (ne)důvěrou aneb Konec první České republiky

Pavel Kopecký Přečteno 2201 krát Přidat komentář

Tak už konečně! V nejranějších hodinách včerejšího dne se stalo, že dolní komora parlamentu vyslovila důvěru průlomovému projektu. Nevídané vládě, v níž se proťaly zájmy (možná lépe: zkřížily meče?) politické sekty porevolučního zbohatlíka, sociálních demokratů i komunistů. Víceméně antagonismy.

Atmosféra Česka byla celých devět měsíců „těhotná“ sestavováním kabinetu s důvěrou. Sobecké licitace mezi parlamentními subjekty a hlavou státu se sice nepříjemně vlekly, nicméně nakonec se podařilo. Nechci říct, poštěstilo, jelikož také Babišova 2. vláda žádným štěstím není. Snad není tak docela výhrou ani pro hlavního politického kšeftmana, premiéra samotného. Vždyť od říjnových voleb nasekal „Andrej Čistič“ tucty viditelných omylů. Politických lapsů, z nichž přímo vzlínala byznysová jednokolejnost uvažování. Jakýsi primitivismus, jehož mazaně využívá prezident k přifukování svého trvale poživačného ega.

Třešínkou na dortu páně Babišových chyb bylo určení (záhy narychlo přeobsazené) ministryně spravedlnosti. Figury, jejíž nominace vyplynula z nedostatku „kádrových rezerv“, jak se kdysi říkávalo. Měla to být „Malá domů“ v ranku hodném zvláštního zřetele předáka hnutí ANO. Jenže s tolika škraloupy mluvit o diskreditačním spiknutí se již obvykle nevyplácí. Stejně jako „koumácký“ nápad udělat po jejím odvolání kozla zahradníkem, Babiše správcem spravedlnosti. Toť výsostná idea prosazovaná nejspíše proto, aby premiér, v nadsázce řečeno, o něco nepřišel. Aby též seděl na dvou židlích jako jeho úhlavní nepřítel alias koaliční partner Hamáček…

Bizarnost se vcelku logicky nemohla nepřelít do rokování zákonodárců. Poslouchat maraton exhibicí, verbálních přestřelek mezi dvoj- až trojkoalicí a opozicí, během nichž poslanci de facto připouštěli, že jsou zhola zbytečné, leč dostali je na klubu úkolem, bylo tvrdě masochistické. Nutkání ukázat se před voliči u obrazovek totiž povila spoustu lží, urážek či demagogických „souvislostí“. Nejtragikomičtější byly ty o Mnichovu, osmačtyřicátém, totalitě padesátých let anebo normalizaci...

Jednoduše přešlechtěné zoufalství, byť předvídatelné. Obraz faktu, jakou chudobou (akčně znějících) sloganů, o nosných idejích nemluvě, trpí partaje, jimž se s Andrejem Babišem nezdařilo domluvit na společném vládnutí. To se potom profesor politologie Petr Fiala, kapacita v oboru, před věrnými vypíná, že on to byl, kdo vymyslel agitační nálepku „polokomunistická vláda“. Politika má vůbec nadobyčejnou schopnost křivit lidské profily: tentýž prof. Fiala, ctižádostivý akademik bez charizmatu, si založil svůj vlastní think-tank. Nazývá se, slyšte: „Pravý břeh – Institut Petra Fialy“. Občanská demokracie se patrně vážně vrací ke kořenům, jelikož tohle z českých politiků dokázal výhradně Václav Klaus.

Jsem dalek záměru, abych poukazováním na neschopnost opozičníků bránil Babiše – coby premiér (s důvěrou) je potíží sám o sobě. Za vše mluví jeho trestní stíhání pro dotační podvod či diktátorské manýry. Už když byl pánem státní kasy v Sobotkově exekutivě, neměl zábrany vyhrožovat premiérovi. V čem si tudíž nebude činit násilí vůči pro teď minoritnímu partnerovi, nechci ani domýšlet.
Lidový dům nadto nemá obrany. Aktuálně je slabý, skoro na odpis. Schránka bez obsahu, spolek do hrdel a statků rozhádaných straníků. Nezbedný plzeňský „bakalář“ Chovanec, jenž přitom s falešným titulem směl spravovat vnitro, je krásným příkladem. Pro jistotu nedorazil do práce. Údajně z morálně-volních důvodů. Tolik jej stále bolí zhrzená předsednická ctižádost! Myslil si možná, že on bude tím potřebným sjednotitelem. Vůdcem, jakými byli v ČSSD toliko Zeman s Paroubkem.

Leč vraťme se k jádru věci. Koaliční kabinet s důvěrou nám vznikl mimořádný, kromobyčejný, plný apriorní nenávistné nedůvěry. Vyválčený za vysokou cenu škodlivých protimluvů. Zejména Pocheho nenominaci na zahraničí, na níž nicméně „oranžoví“ oficiálně skálopevně lpějí.

Abychom však neskončili úplně škarohlídsky, jednu výhodu netrpělivě očekávaná vláda nesporně má. Takřka třicet roků od státostranického systému se komunistická strana stává specifickou součástí vládní koalice, což náš politický systém do budoucna zásadně odblokuje. Zbaví zastaralých předsudků, jež zplodily Špidlovu stojedničkovou koalici i další zhůvěřilosti. KSČM se navíc už nebude moci lakovat na růžovo. Stylizovat do jediného spravedlivého, tvářit se jako ostrakizovaná spásu lidu. V takovémto smyslu (!) první Česká republika doopravdy končí.

Obdobný analytický text zveřejnil Reflex.cz

Douška: pro zájemce o Blízký východ připojuji odkaz na analýzu, kterou prvotně publikovala MF DNES

09. 07.

Babiš a Marie Terezie

Pavel Kopecký Přečteno 1448 krát Přidat komentář

Neoficiální císařovna a korunovaná královna Marie Terezie vzkazovala svým úředníkům, že o dost výše než jejich schopnosti k výkonu funkcí hodnotí loajalitu. Přístup vídeňské panovnice, který přispěl k neefektivnosti rakouské byrokracie, již si pak dovolil nesnášet a kritizovat následník trůnu Josef Druhý, byl do jisté míry srozumitelný. Pochopitelný u někoho, kdo se octl na trůně bezmála bez přípravy, načež musel s jednostranným, nestátnickým vzděláním válčit o rakouské dědictví po otci se všemi mocenskými konkurenty kolem. Postavení za cenu těžkých ztrát uhájila, aby započala dílo odvážných státních reforem. Nikdy se ale asi nezbavila komplexu z atmosféry zrady nebo malověrnosti v časech, když proti ní nepřátelé vedli (ozbrojené) kampaně.

Z vedení permanentních kampaní proti němu a jeho impériu obviňuje kdekoho také soudobý český „vladař“ Andrej Babiš. Stejně jako panovnice 18. století, co se s oblibou stylizovala do role dobré matky všech svých poddaných, se též velkoburžoa (přezdívaný „zdivočelý velkouzenář“) učí za pochodu. Což je krom dalšího patrné z hezké řádky chyb, které již stačil v politice nadělat. Ovšem drží si mediálně-finanční převahu, tudíž mu nepřestává fungovat maska protestního étosu. S ním propaguje své skvělé, velkorysé plány reforem ve prospěch všeho lidu naší vlasti. K jejich realizaci mj. sliboval nasazení pravých znalců, odborníků, těžkých vah v oborech, kde je to třeba „prostě zařídit“.

Ale ejhle, „kluci z plakátů“ odcházejí. Stali se začasté nepohodlnými, protože multimiliardář podcenil jejich ochotu být užitečnými idioty až do morku kostí. Podléhat babišovské „firemní kultuře“, k níž svou přijatelnou pověstí tvořili španělskou zástěnu marketingového politického projektu. Takže nakonec buď zklamaně sami odešli, anebo byli ve prospěch šéfova premiérství odejiti. Obětováni na oltář patologických osobních zájmů, jimž je nemyslitelné stáhnout se takticky do pozadí a „pouze“ tahat za provázky. Křížilo by se to s jeho „jájínkovstvím“, neodpovídalo byznysovým stereotypům, jež si v „divokých devadesátkách“ zautomatizoval. Babiš není žádný filozof na trůně. Razí „intelektuální koncepci“, že když to nejde silou, půjde to – po přeskupení sil – silou ještě znásobenou.

Vývojem navíc nabyl dojmu, že když každému neběží jedině o peníze, nejbezpečnější bude obklopit se primárně za hrob věrnými lidmi. Eklatantním příkladem se stala novopečená ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Je patrně hodně ctižádostivou „věřící“ politické sekty ANO, tudíž úlitbu bohům o odložení premiérova trestního stíhání nadhodila s notným předstihem před zřízením jeho druhé vlády. Odměna ji neminula, leč stala se snadným terčem k palbě na kabinet, o jehož důvěryhodnosti se má teprv hlasovat.

Dvojnásobná vysokoškolačka byla označena za vzděláním nekompetentní osobu, jelikož po zemědělce absolvovala diskutabilní soukromá slovenská práva. Osobně nehodlám nikoho kádrovat kvůli zaměření nebo kvalitě jeho „alma mater“; u většiny kritiků jde stejně o pokrytectví, případně snobství. Vždyť kolik zasloužilých sekretářek (Petr Nečas: „Nagyová dře jako kůň“) či podlézavých straníků absolvovalo zpochybňovanou pražskou univerzitu UJAK, aby mohli o míle poskočit v kariérním žebříčku! Co však vážnost ministryně spravedlnosti Malé skutečně nemálo a spravedlivě snižuje, jsou pochybnosti o původnosti příslušných diplomových prací. O plagiátorství se mluví stran Paneurópské vysoké školy, poněkud srovnatelně vyznívají rovněž zprávy o jejím starším tvůrčím počinu, kde psala o chovu králíků. Ať je tomu jakkoli, Babiš se vytasil s otřepanou frází o vedení zlovolné kampaně, takže ušáci dupou paní Malé stále skvěle.

Proč z toho a dalších nejasností kolem oné dámy dělat vědu, že? Prapodivné kamarily se během dějin zformovaly kolem mnoha mocnářů. Nemusíme chodit daleko ani v čase, ani v prostoru. Stačí na uctívaný Pražský hrad. V jeho výšinách se bizarními postavami obklopili stárnoucí přátelé Václav Klaus a Miloš Zeman, jimž nijak nepřekážely paralelní byznysové zájmy loajálních kývačů…

Společensko-politická situace České republiky není valná, nicméně dokud se bude dařit hospodářsky, těžko si toho širší vrstvy povšimnou. Tak tomu vlastně bylo i se starým Rakouskem. Když se řítilo do propasti, nesla se protistátní průpovídka: „Jak je ti, Rakousko?“ – „Ouzko!“


Komentář je obdobou článku psaného pro Reflex.cz

01. 07.

Turecku jde o duši

Pavel Kopecký Přečteno 1684 krát Přidat komentář

Turecku jde o duši. V první řadě o duši kemalistickou, kterou mu vtělil zakladatel státu Mustafa Kemal Atatűrk (1881-1938). Zahrnovala prozápadní modernizaci i orientaci, republikánský nacionalismus, sekularismus nebo „věčnou stráž“ armády nad odkazem uctívaného velitele, který Tureckou republiku vydupal z anarchie a vyčerpávajících bojů. Země na pomezí Evropy s Asií se totiž kvapem vrací k náboženství v politice a osmanským (geopolitickým) idejím.

Pamatuji se, že jsem před lety v Turecku viděl maličkou venkovskou poštu, tradiční místní symbol státu, před jejímž vchodem stály další dva „státoprávní“ symboly – voják v maskáčích s automatem na hrudi a Atatűrkova busta. Datum skonu na ní nahrazoval otazník. Nyní se dá již jeho pomyslná otázka zodpovědět. V Soluni narozeným diktátorem nadekretované reformy jsou valem vytlačovány oktrojovanými reformami diktátora z Istanbulu. Protizápadního, pronábožensky konzervativního a shlížejícího se v zašlé slávě „Vysoké Porty“. V (pravo)moci sultánů na Bosporu. Propagandisticky šířícího idealizovanou vzpomínku na dobovou supervelmoc, jejíž hlavní město (Kemalem Pašou přenesené do Anatólie) vzniklo z metropole poražených byzantských císařů.

Prezident Recep Tayyip Erdogan je megaloman, jenž to bohužel myslí upřímně. O tom žádná. Obnovuje „osmanský“ kulturní, ekonomický anebo politický vliv na Balkáně: památná byla jeho předvolební agitace v nábožensko-etnicky rozlomené Bosně a Hercegovině. Nejspíš by přitom nejraději harcoval až k jihoslovenským Novým Zámkům (turecky „Uyvar“), jak se to kdysi zdařilo Otomanské říši.

Štěstěna mu přeje! Západ je ochromený a není těžké západním demokraciím, dejme tomu dle Hitlerova vzoru, vyhrožovat „invazí barbarů“, proti níž výhradně On staví bezpečnou hráz. Žádný partner v EU tudíž ani nemukne, když „republikánský sultán“ vyhrává volby za jím vyhlášeného výjimečného stavu. Za nerovných podmínek kandidátů, za volebních manipulací. Během občanské války s utlačovanou národnostní menšinou, s tisíci lidmi ve vězeních, se sto tisíci propuštěnými z práce. Všechno mu u kovaných demokratů prochází, je totiž neocenitelným členem NATO, jehož (a tudíž i své) spojence v boji s Islámským státem – kurdské milice – programově napadá!

Konsekvencí Erdoganových autokratických manýrů je bez nadsázky nová éra Turecké republiky, v níž vůči prezidentově vůli nenajdeme odpovídající ústavní protiváhu. Česká žurnalistka Engelová to postihla přitažlivě, s přidanou středoevropskou hodnotou: „Erdogan si bude moci řídit stát jako firmu“.

Aby se však doma neřeklo, že Západ, co se obává proruských tendencí v Ankaře, nesvede říci to své, známe od včerejška, jak „pádná odpověď“ muže putovat ze "starého kontinentu" do Malé Asie. Nepokročí (dávno zamrzlá) přístupová jednání s EU, ani se nerozšíří její celní unie s Tureckem. Ministrům inkriminovaných zemí prý vadí úpadek právního státu, eventuálně pronásledování protirežimních médií a opozice. Nota bene nevlídné vztahy regionální velmoci s řeckou polovinou maloasijskou invazí rozděleného Kypru. Avšak aby to zase nebylo tak „nečekaně ostré“, návrh Rakouska, jemuž Turci systematicky škodí v plejádě oblastí, návrh, aby byla přístupová rokování ukončena, neprošel. Bravo!

Jestliže nám něco dokazuje politickou impotenci Evropy, je to stávající modus vivendi s dlouhodobě arogantním, vyhrožujícím Tureckem, jehož seriózní mimorežimní síly mluví o nástupu fašismu. Reálpolitika je ale neúprosná, erdoganovci drží v rukou trumfy. Včetně zneužitelných etnických minorit, kterým sílící Ankara konvenuje. Paralely k tomu známe též z našich dějin.

(Komentář je obdobou článku zveřejněného Reflexem.cz)

P. S. Kdyby se snad někdo chtěl o věci dočíst víc, zde je analytický text "Válka (Turka) s Turkem", který původně vyšel v MF Dnes.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy