Archiv článků: srpen 2018

27. 08.

Mlčeti práva, mluviti naftu!

Pavel Kopecký Přečteno 1238 krát Přidat komentář

Minule jsem psal o problematickém sebevymezování Turecka, v němž proběhl tichý prezidentský převrat. Nastolený ve stínu vydírání Západu, který se právem obává trvalého přichýlení Ankary k Rusku, Číně, Íránu a dalším. Na relativně podobnou strunu hraje také blízkovýchodní Saúdská Arábie, již přebohatá ropná pole přeměnily ze země pouštních kočovníků v hráče nadregionálního významu. Nedotknutelné království.

Více »

22. 08.

Překonat Kemala Atatürka!

Pavel Kopecký Přečteno 1548 krát Přidat komentář

Hledat ve standardní české kyberdiskuzi pokladnici moudrosti, moc moudré není. Ačkoli i tam se dají najít závažné podněty. K nim si dovolím počítat klávesnicový výron přispěvatele, který seriózně prohlásil, že Turecko nás nijak neohrožuje, ježto nemá v Evropě žádných zájmů. Tečka.

Nikdy se mi nedaří odříct se překvapení, jak kosmicky nekonečná (i zakřivená) může být ignorance občana, jejž prakticky veškerá média dennodenně zpravují o obtížném a nebezpečném chování Malé Asie. Nebo o tom, že si Ankara „jako na potvoru“ drží druhou nejpočetnější armádu v NATO a s EU má nadstandardní obchodní či bezpečnostní vztahy. Nemluvě o hutných tureckých menšinách dlících v Bulharsku, Německu, Rakousku nebo jinde; o minoritách začasté neloajálních vůči nové vlasti. Bojovným a ambiciózním prezidentem Erdoganem nadto burcovaných k upřednostnění „země otců“. Jeho osmanství.

Diktátorský prezident, který útočně žádal omezování svobody slova v Německu a jemuž holdovali němečtí fotbalisté tureckého původu, se netají výběrovou láskou k minulosti. Vzývá dějinnou úlohu Vysoké Porty. Tedy bychom se neměli za nehet divit, že před volbami výpravně agitoval taky v nábožensky rozdrobené Bosně a Hercegovině. V téže Bosně a Hercegovině, kde se s nedůvěrou, neřkuli nevraživostí vzájemně pozorují římskokatoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové a muslimští Bosňáci. Ostatními etniky dvojzemě z historických důvodů hanlivě přezdívaní „Turci“.

Opakované vojenské kampaně sultánů z Istanbulu přinesly Evropě leccos světodějného. Většinou však nedobrého, což nikdy nebylo zapomenuto. V Řecku, taktéž členu Atlantického paktu, se tudíž doteď dbá na obstojnou protitureckou výzbroj. A právě mezi Helény prchali požádat o azyl turečtí důstojníci namočení do puče roku 2016.

Devastující zkušenosti nikdy třeba nepřestala zohledňovat ani vícekrát musulmany ohrožovaná (katolická) Vídeň. Vždy výrazně negující koncepci politicko-kulturní sounáležitosti EU s Tureckou republikou. Rakousko a další evropské státy obvykle považovaly stávající strategické partnerství za plně dostatečné. Nepostřehly, že roste maloasijská frustrace z toho, jak málo si „starý kontinent“ váží anatolské Ankary. Že není akceptována coby evropská entita. A to přes veškeré dosavadní „atatürkovství“ nebo všestrannou podporu Západu za studené války. Navzdory tamější, z našeho pohledu poněkud domnělé, evropské mentalitě.

Turecký nacionalismus, kterému nebylo dost, že je tiše schvalován jeho krutý útlak kurdské menšiny nebo nezákonné angažmá na Kypru, změnil postupně tvář. Zklamání z neúspěchu způsobilo zřejmě obdobný sociálně-politický zkrat, jaký vznikl po zmizení, či oslabení vojenských diktátorů v arabských zemích. Comeback politickému islámu.

Podhoubí pro tuhle změnu se chystalo delší čas. Evropská představa o takzvaně muslimsko-demokratické politice strany AKP byla bláhová. Recep Tayyip Erdogan, nejprve starosta nejlidnatějšího města Istanbulu, posléze mnohaletý premiér, měl jinačí představu. Až po volbách a referendu za výjimečného stavu nastolil změnu systému. Téměř samovládu.

Nebyla to žádná náhlá proměna. Dle všeho mu šlo o demontáž kemalistického odkazu od samého začátku závratné kariéry. Postupoval trpělivě. Úspěšně propagoval „turecký ekonomický zázrak“ a vystupňoval antikurdskou hysterii. Příhodně svou moc přifukoval neklidem po vlně arabských lidových revolt či jimi usnadněnou masovou migrací. Taktéž strachem z opětovného vzestupu Ruska.

Nyní je pozdě. V „zemi na Bosporu“ může kultem osobnosti opatřený „sultán“ Erdogan vše. Leccos také v zahraničí. Klidně vyhrožuje Západu, najmě Unii. Podporuje islamisty, s nimiž napadá území okolních států (Irák, Sýrie). Prostředí mimochodem kdysi kontrolovaná Otomanskou říší. Podporu hledá i nachází v zemích BRICS, potažmo Číně, jíž je tradičně srdečně jedno, jakého diktátora subvencuje. Peníze proti sankcím mají Erdoganovi dorazit rovněž z Arabského poloostrova (Kataru).

Neuhne, jelikož by za živého Alláha neopustil představu o vlastní velevýznamnosti. Tužba překonat rozměr Mustafy Kemala Atatürka („Otce Turků“) bude asi jeho životní minimum.

Komentář je obdobou textu psaného pro Reflex.cz



18. 08.

O Turecku, vyděrači Západu

Pavel Kopecký Přečteno 2342 krát Přidat komentář

Když byl Reflexem.cz zveřejněn příspěvek o nebezpečnosti stávajícího Turecka pro Evropu, svým způsobem mě to potěšilo. Kdo sleduje moje komentáře, ví, že Ankaru dlouhodobě považuji za daleko problematičtější element než je „kolovrátkově“ ostouzená Moskva.

V mnoha ohledech pro Západ neuchopitelné eurasijské Rusko není bezesporu beránek, má svoje zájmy, jako je mají veškeré velmoci (!). Nicméně vracet se k atmosféře studené války se jeví nejhorším, co nás může napadnout. Kvůli časté propagandě á la „lepší se mýlit s Atlantickou aliancí, než mít pravdu s Ruskou federací“ se veřejným prostorem nese příliš mnoho polopravd i lží. Doteď jsme např. „zpravováni“, že Kreml před deseti lety napadl Gruzii. Ač zvláštní komise Evropské unie uznala pravý opak. (Zločin proti míru byl nicméně Saakašvilimu jaksi odpuštěn i zapomenut, jelikož se podílel na budování „demokracie“ po státním převratu na Ukrajině.) Obvykle nás též „míjejí“ obecnější fakta narušující stereotypní obraz kremelské politiky jako nic než agresivní. Dejme tomu skutečnost, že na Dálném východě je RF vnímána rozličně od majority Evropy – coby stabilizující prvek…

(Programové) zjednodušování složité politicko-hospodářské reality dneška (i minulosti) se zdaleka, zdaleka neomezuje na největší stát zeměkoule, o němž nejmenovaní „mudrcové“ po nezákonné anexi Krymu s jistou směšností vítězoslavně podotýkali, že bylo „izolováno“. Byť jde od původu o nonsens.

Nevyvážené, i rychle se měnící, popisy nás bombardují rovněž stran ajatolláhy řízeného Íránu, jenž je řádově svobodnější Saudské Arábie. Našeho protišíitského spřízněnce. Nápadné zkreslování dat či „cudné mlčení“ o nepohodlných jevech dnes už kdekdo cítí též u jiného, úžeji navázaného spojence – íránského souseda Turecka. Lidnaté republiky spravované „sultánovou klikou“. Prezidentem posílených pravomocí Erdoganem, jenž pojednou nemá v zemi na Bosporu konkurenci.

O směřování Malé Asie už nemůže být de facto sporu. Co si Erdogan přeje, to se stane. Do rozhodujících křesel usazuje své příbuzné, provádí masové čistky ve státním aparátu, bojuje proti nezávislým médiím a vojensky potlačuje formální spoluobčany neboli národnostní menšinu Kurdů. Nezákonně ingeruje do vývoje Sýrie či Iráku, kde „v rámci boje s terorismem“ podporoval Daeš. Nedůtklivě se také, přímo hystericky ohrazuje vůči jakékoli kritice, přičemž z ekonomických obtíží země (propad turecké liry, zahraniční zadluženost) viní nepřátele vnitřní i vnější. Prostě postupuje v mantinelech šovinistického diktátora.

Erdoganovci ale nemohou z ničeho nic janičářskou šavlí odetnout desetiletí „atatürkovské orientace“. Obzvláště při jejich stávajících starostech. Hospodářské, bezpečnostní, politické a kulturní vazby na starý i nový kontinent jsou pořád olbřímí; Ankara také de iure zůstává kandidátem na členství v Unii, společenství „evropských hodnot“. Jak je to možné? Nezastupitelnost, jíž jsme doktríně „osmanství“ ke své škodě poskytli, dává tureckým elitám možnost beztrestně vydírat a vést si svou. Dívat se mimo oslabenou Unii (viz turecká účast na červencovém summitu BRICS+), nad níž se vznášejí rizika jako vystřižená z učebnic antického Říma. Natahovat ruku do Asie.


Text vychází z článku pro Reflex.cz

12. 08.

Rozetnout gordický uzel

Pavel Kopecký Přečteno 1808 krát Přidat komentář

Uplynulo deset let od několikadenní války, v níž se střetly vojska Ruské federace s vojsky Gruzie. Ozvěnou onoho smrtonosného konfliktu na Kavkaze byla také před pár dny pronesená slova ruského premiéra Medvěděva, že Moskva nepřipustí inkorporaci Tbilisi do Severoatlantické aliance. Co se to tedy v srpnu 2008 přesně stalo? Podle některých počátek převratu v zahraniční politice RF, jejíž sebevědomí bylo spoustu let podvraceno šokem z rozpadu SSSR a Jelcinovou „alkoholokracií“.

Více »

09. 08.

Trump versus Teherán - staronová válka

Pavel Kopecký Přečteno 1518 krát Přidat komentář

Rozumové obzory Donalda Trumpa jsou dle jeho výroků a jednání nejspíše okleštěné. Prezentované ovšem se sebejistou, nezřídka jadrnou arogancí. S ní americký prezident svede nastolovat také to, co je pro sdělovací prostředky vděčným momentem – konflikt. To může být rovněž, vedle pochybné „dovednosti“ rázně zhodnotit kdykoli cokoli a kohokoli, příjemné vrstvám, jež do něj projektují svou frustraci z pořád zamotanějšího světa. Líbí se tím společenským třídám žádajícím si vůdce s jasnými postupy a optimálně i maximální tvrdostí. Uplatňovanou třebas proti ilegálním imigrantům z Mexika. Nebo dejme tomu vůči putinovsky asertivnímu Rusku. (Českou paralelou zaštítění „obyčejného člověka“ je nezlomná víra v (proruského) prezidenta Zemana.)

Když se tak ovšem v Helsinkách, při jednání nezkušeného Trumpa s Putinem, protřelým machiavellistou, nestalo, bylo zle. Zvedla se stavidla vody na mlýn šiřitelům věčně omílaných podezření, že Kreml drží Američana v hrsti. Slavný byznysmen zareagoval nasazením osvědčeného, ne-li jediného krizového „algoritmu“, kterým bezpečně vládne a jenž lze shrnout do věty krále z pohádky Pyšná princezna: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ Aby ne, multimiliardář s ním už prorazil linie „teflonové“ Hillary Clintonové, favoritky prezidentských voleb. A průlom učinil i do desetiletí mrazivých vztahů s jadernou Severní Koreou, jejímuž vůdci Kim Čong-unovi předtím vyhrožoval nukleární zimou.

Spodní proud jeho prolongované, křečovitě účelové kritiky Moskvy, u níž twitterově „předpověděl“, že bude ovlivňovat senátní volby ve prospěch Demokratů (!), směřuje zejména do Íránské islámské republiky. U nich obou, stejně jako u nedaleké Kuby, otáčí Trump kola dějin nastavená demokratickou administrativou Baracka Obamy. S Kremlem, majícím dlouhé prsty, se bude muset nezbytně dohodnout. Jenže na Teherán si věří. Regionální mocnost je jiné váhové kategorie než největší stát světa Ruská federace, a tak se opětovně stává politickým hromosvodem. Bez ohledu na další a nikoliv prvně.

Jak známo, Trump již v květnu odvolal variaci na mírovou smlouvu s Peršany, aniž při tom uvažoval nad zájmy transatlantických spojenců alias „ekonomických nepřátel“. Tlak stran Íránu vyvíjí nyní rovněž na ně, jejich firmy a banky, využívá-li kupříkladu tradiční dolarové páky.

Nejsou to tak docela jasnozřivé postupy. Předák Spojených států jimi naráz umocňuje nepřipravenost EU na změny v globální bezpečnostní architektuře. Dále tím nepřímo rozhojňuje nikterak nové ambice postavit mezinárodní obchodní výměnu na jiných tvrdých měnách. V neposlední řadě nepřímo podporuje antiamerické radikály v rozpínavé Islámské republice, kde nepanuje občanská svornost a odkud dorazila zpráva – doufejme, že fakeová – o jurodivém generálu, jenž obvinil Izrael z „krádeže íránských mraků“.

V mediální palbě na Teherán se vyjevují prostředky nápadně připomínající ono manifestační strašení Pchjongjangu, než Trump v Singapuru přátelsky poplácal Kima (III.) po zádech. Pozadu pochopitelně nezůstává ani osmdesátimilionový Írán, kterýžto ústy velitele svých elitních útvarů Kuds pohrozil supervelmoci vojnou. Přímá konfrontace dvou sebevědomých kohoutů naštěstí není na pořadu dne. Načež mezi Washingtonem a Teheránem vypukla alespoň „válka twitterová“. V ní je první občan USA úplný přeborník, verzálkami píšící šáh. Zaminir Džavád Zaríf zase oplátkou Bílému domu po sociálních sítích vzkázal jakousi vyzývavější obdobu dávného Palackého výroku, že jsme byli před Rakouskem a budeme i po něm…

Záležitost má bohužel své perspektivy. Nejspíše neskončí „toliko“ u osočování, propagandy a tajných subverzivních operací. Staronové napětí se moc zamlouvá Izraeli, jenž velice loboval za oduznání mnohostranné jaderné dohody s Íránskou islámskou republikou. Na jednu loď se přitom dostal s aktéry, co židovskému státu oficiálně vyjadřují nepřátelství. Rozpracován je tudíž projekt bezpečnostního paktu USA, entit Perského zálivu, Egypta a Jordánska čili Blízkovýchodní strategická aliance (MESA). Původně saudský nápad, jemuž se začalo říkat „arabské NATO", má být projednán na říjnovém summitu pod Trumpovým žezlem a v každém ohledu přináší narůst instability v regionu.

Je docela smutné, že Obamův pokus uvolnit vztahy s Íránem, napjaté od revolučního roku 1979, byl nejspíše „excesem“ americké zahraniční politiky. Výstřelkem mezi vzájemnými kampaněmi konkurentů, jelikož Teherán je příliš hrdý na to, aby skákal, jak Bílý dům píská.

Co bychom si však zajisté měli uchovat v paměti, jsou nebetyčné rozdíly v konstruování mediálních obrazů soupeřící země. Prezentované přitom v rychlých sledech za sebou. Dle aktuálních okolností. Dle toho, jak se zrovna mocipánům hodí.


Komentář vychází z textů pro slovenský deník Sme a Reflex.cz

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy