Pavel Kopecký

30. 09.

Rusko a Čína – partneři, co si zbyli

Pavel Kopecký Přečteno 2314 krát

Objevila se zpráva, že ruský vedoucí představitel antimonopolního úřadu prohlásil hospodářství své vlasti za zaostalé a polofeudální. Závažné kritiky bylo ještě víc, o to nic, ale už na tomhle tvrzení je dost. Naznačuje, byť expresivně, závažné strukturální bolístky ekonomiky největší země planety, které se mezinárodními sankcemi – v tom nejlepším případě – nezmenšují.

Ruská federace pochopitelně hledá řešení svých nemalých problémů. Kupříkladu se stále rozhojňuje její obchodní výměna s Čínskou lidovou republikou, jež stejně jako její severní soused hledá každou příležitost, kterak urychlit vývoj k multipolárnímu světu, v němž by mohla hrát novou úlohu…

Ambicióznost Číny má mnoho poloh a základem je ideál sinocentrismu. Čemuž báječně vyhovuje jakási poloostrakizace Moskvy západními státy a jejich spojenci. I proto je diskutabilní, zda není fakticky neúčinné trestání Rusů spíše kontraproduktivní; ale to pro teď nechme být. Pozoruhodnější je, jak se za poslední desetiletí změnil poměr mezi oběma velmocemi.

V některých západních kruzích existuje nostalgie za kolonialistickou kulturou, segment ruských politických elit zase sentimentálně vzpomíná na někdejší vliv v asijském prostoru, což se na jednu stranu doplňuje s rozmachem ruského zájmu o východní a jihovýchodní Asii po hospodářské krizi Západu před deseti roky. Na Dálném východě se, jak známo, odehrávají nesmírně dynamické procesy, jimž vévodí Peking. Ovšem neměli bychom zapomínat ani na projekty japonského císařství anebo Korejský poloostrov, kde „bohatý Jih“ učinil maximum pro sblížení s „chudým Severem“.

Ohledně expanzivnosti „Říše středu“, jak si ČLR ráda říkává, asi nejvíce vypovídá srovnání jejího HDP s hrubým domácím produktem SSSR/Ruské federace. Počátkem osmdesátých let byl Sovětský svaz v tomhle ohledu více než dvakrát produktivnější, po necelých čtyřiceti letech se rozdíl blíží devítinásobku – jenže v opačném gardu! Což přirozeně vyvolává spoustu otazníků, včetně obav z příštího osudu Sibiře, kde leží bohatá naleziště surovin, po nichž Čína tak hladoví.

Přestože zájmy obou obrů jsou v některých ohledech opravdu kontradiktorické a mají značný konfliktní potenciál, existuje mezi nimi opatrné strategické partnerství. Mimo jiné prezentované skrze platformu BRICS. Ono strategické partnerství se zjevně promítá, krom spolupráce hospodářské (r. 2016 se RF stala největším dodavatelem ropy ČLR), i do nemalých vazeb politických, diplomatických a vojensko-bezpečnostních. Ty jen tak mimochodem vydatně přispěly k přežití ruského zbrojního průmyslu v nejtěžších časech Jelcinovy pseudoliberální „alkoholokracie“.

Přirozeně existují, jak naznačeno, jisté limity vzájemné spolupráce, ovšem leccos může také ovlivnit obchodní válka, již Donald Trump zvedl (nejen) proti stále obávanější Číně. Peking s Moskvou jsou v řadě regionů vnímáni jako nevyzpytatelní, sebevědomí a agresivní hráči, kteří směřují k rekonfiguraci mezinárodního uspořádání. I proto se alespoň prozatím snaží o vzájemně solidní poměr. Jsou vlastně partnery, co si zbyli.

Komentář je obdobou textu publikovaného Reflexem.cz

27. 09.

Spící sudy prachu

Pavel Kopecký Přečteno 2795 krát

V naší zemi existuje hrubě nepraktický – a někdy i vysloveně nesmyslný – zvyk upřednostňovat a „řešit“ minulost na úkor budoucnosti. Ale nejsme v tom zajisté jediní. I když projevy bývají třeba odlišné. Každopádně nezdravé historické zátěže či stereotypy jsou příznačné pro nejednu oblast světa a nemusíme chodit nijak daleko, nechceme-li zůstat v České kotlině. Evropa, potažmo EU, je hotovým propletencem předsudků a nezpracovaných, nebo kontraproduktivně pojednaných dějinných traumat. Viz například Německo.

Na minulostních zátěžích stál také rozpad Jugoslávie počátkem 90. let minulého století, kdy se stalo zřejmým, že „balkanizace“ Balkánského poloostrova neustala. Obludná válka se sto tisíci mrtvými, genocidními rysy a ustavením islamistických buněk v Bosně dala vzniknout malým nástupnickým státům. Včetně tzv. Nové Jugoslávie. I po ní už je léta veta, na mapách (Z)západního Balkánu čteme názvy ještě menších nástupnických států: Srbska, Černé Hory a Kosova.

Jenže tím to nejspíše nekončí. Chudá, mafiemi prolezlá zemička Kosovo náleží do množiny mezinárodně-politických trablů, co zrodilo velmocenské „vyvážení demokracie“ alias „humanitární bombardování“. Tendence, která nejednou bývá v jakémsi rozporu s mezinárodním právním systémem.

Konsekvencí takovýchto postranními úmysly motivovaných ozbrojených zásahů obvykle není rychlé uklidnění poměrů. Už druhý albánský stát, jenž zásahem zvnějšku vznikl, bezesporu není funkčním celkem; krom dalšího se potýká s odstředivými tendencemi. Obecněji s napětím mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby, z nichž se stali občané druhé kategorie.

O potenciálu opětovného růstu instability Kosova existuje vícero důkazů, mj. přetrvávající hraničních spory s Bělehradem. Naposledy jsme to viděli při oficiální (albánským vedením posvěcené) dvoudenní návštěvě srbského prezidenta Aleksandra Vučiće, jenž zajel do severních, jeho krajany obývaných oblastí. Primárně mu šlo, popravdě řečeno, o mediální převahu, kteréžto dosáhl navýsost. I když mluvil o svém mrtvém předchůdci Slobodanu Miloševičovi tak, aby neurazil ani jeho příznivce, v jeho projevech převažovalo usmíření. „Most k Albáncům.“

Veteráni kosovských (para)militárních sil, stavějící si hlavu a hlavě sousední země do cesty stavějící barikády hořících pneumatik, jí tak přišli de facto docela vhod. Před tváří mezinárodního společenství mohl Vučić na jejich adresu (nebo spíše adresu příslušných zahraničních podporovatelů) skrytě zasmečovat: „Celá blokáda a chování kosovských Albánců ukázalo, že jsou v situaci, ve které jsme byli my dříve. Situace a problémy se musí řešit mnohem rozumnějšími způsoby, jako jsou jednání a slova. Problémy řešme silnou ekonomikou a rozumem. Nejde vše vyřešit jen zbraněmi a násilím.“

Srbské sdělovací prostředky shledaly prezidentovu zahraniční (?) cestu na Kosovo, k němuž mají mnozí Srbové až mystický vztah, za veliký triumf, jímž byly povzbuzeny rychle se zmenšující krajanské minority v postjugoslávských zemích. Hodně reflektovaly též nenávistná osočování, jaká se na sociálních sítích snesla na hlavy kosovsko-albánských politických lídrů pro údajně projevený strach ze severního souseda.

Nejenom na Kosovu je evidentní, že bojovné šovinistické skupiny mají na Balkánském poloostrově stále své slovo, což otvírá prostor k jistým bezpečnostním úvahám. Zejména v kontextu migračního neklidu, změn v geopolitické orientaci Turecka nebo ambicí radikálního islámu, jenž si v regionu znovu snaží zbudovat pozici.

Článek je obdobou textu psaného pro Reflex.cz

22. 09.

Pocheho epocha 2 - Sirotčí vojska

Pavel Kopecký Přečteno 3136 krát

Pocheho bývalý asistent Petříček coby nominant na ministra zahraničních věcí je roztomilým kompromisem. Poche a kmotři stojící za ním získají natrvalo to své (nebude se tu muset ani obcházet už takhle ohýbaný služební zákon) a prezident Zeman si opět dokáže svou převahu, co současně vyhovuje Andreji Babišovi. Premiérovi, jenž místo zaminira jezdí po Evropě, aby do nitra České republiky vysílal líbivou předvolební agitaci o zadržování migrace. Do ní ostatně spadá i nekompromisní marketingový signál ve věci nepřijetí 50 syrských sirotků.

Okamžitě ho sice kvůli tomu cynickému postoji atakovali mocenští sokové alias „sirotčí vojska“, která proti ANO nemají co postavit a ubylo jim zdrojů, ale to je tak asi všecko. Cílová skupina v elektorátu byla znovu oslovena. Dvojvolební neúspěch „Anofertu“ by byl malým zázrakem.

Takřka bezbrannou je proti jeho politické divizi Babišův koaliční podruh. Sociální demokracie, jejíž předseda se neodvážil ani naznačit, že by odmítnutí Pocheho, na němž ČSSD prý nerozborně trvala, mohl být příčinou vládní krize. Natožpak rozvalu koalice. Aby ne, drží se partajní linie – již na hradeckém sjezdu se „oranžoví“ vmanévrovali do zásadního rozporu mezi „zásadní problémem s trestně stíhaným předsedou vlády“ a intenzivním zájmem lídrů o sdílení vládního kabinetu.

Lidový dům, jemuž nadchází další voličský výprask, si o trable říkal mnoho let konstantně. Varovné hlasy v něm ale bývaly oslyšeny, neřkuli likvidovány. A nepřestávající rozhádanost, kterou „Liďák“ nedokáže potlačit ani před volbami, mu teprve škodí. Dělá z něj kůlničku na dříví. Ambaláž bez obsahu, která už někdejším příznivcům nestojí za slovo.

Paradoxně tím znechucené voličstvo akceleruje partajní perpetuum mobile. Postrašení funkcionáři se nyní zostřeně rvou o zbytky prebend či sinekur anebo podkopávají ty druhé, aby se gambitem (na úkor strany) dostali napříště sami do čela. Řadoví členové jsou k tomu pak odevzdaní, zcela pasivní. Politická značka jako taková tím vším hrubě ztrácí. Pokud je ještě co.

Na konec komentáře jedna zajímavost. Existují jistí veřejně činní lidé, kterým se z jakési přátelské lítosti ČSSD zželelo, načež naší nejstarší straně zamýšleli pomoci odrazit se ode dna. Jenže když proto nahlédli do útrob předvolební Hamáčkovy struktury, nevycházeli z údivu. Šokováni tím, jak nadobyčej neprofesionální jsou kampaňové „přípravy“. Což je mimo jiné důsledek práce spousty vysloveně neschopných aparátčíků, kteří nikdy reálně nehnuli prstem. Nepočítám-li jejich opatrné meldování za mnoho let naučených frází, jimiž nezřídka jen zakrývají vlastní primitivismus anebo záměr neutralizovat ještě bezohlednější stranické predátory.

Text vychází z článku psaného pro Reflex.cz

18. 09.

Pocheho epocha

Pavel Kopecký Přečteno 1914 krát

Švédská sociálnědemokratická dělnická strana hraje v desetimilionové skandinávské zemi bezpočet let prim. Bývaly volby, v nichž získávala přes 60 procent hlasů. Jí vedená koalice vyhrála také minulý víkend, jenže jak. Těsně. O ústa. Toť další cihla do stavby s nápisem „Propad tradiční evropské levice“.

V desetimilionové ČR je to vidět tuplem. Nejviditelnějším příznakem smrtícího rozkladu České strany sociálně demokratické je zástupný „boj“ o pochybného Pocheho, co tolik blaží tandem Babiš-Zeman. Boj to v jejich konjunkci žádný není, zato vraždění neviňátek. Pocheho epocha. V popředí pobíjených „dítek nevinných“ stojí předseda strany Jan Hamáček, dvojministr, jenž má před sebou můru dvojvoleb. Místopředseda vlády, který se mele mezi dvěma a více mlýnskými kameny.

Jedním balvanem na krku jsou mu při tanci mezi vejci zbytkoví sobotkovci. Zejména „erbovní“ postavy spojované historicky se Senátem. Nezřídka starší lidé, jejichž vpravdě neduchovní identita bohužel odnepaměti stojí na vypočítavém byrokratickém přisluhování. Na loajalitě k předsedovi a úzké stranické věrchušce, za níž je odměnili vyššími politickými funkcemi. Posty, za jejichž udržení pro sebe (bez ohledu na partaj!) by dali první poslední.

Druhou koulí na páně Hamáčkově noze jsou číhající vlčáci, kterýchžto odstavení od mocenského cecíčku za Sobotkova „vedení“ nebylo nic než dočasný pobyt na střídačce. Statutární místopřednictví Jiřího Zimoly se stalo ztělesněním jejich úspěšné protiofenzivy. Tajně provázané s Andrejem Babišem či podtržené spektakulárními návštěvami na Pražském hradě, po nichž se někdejší jihočeský hejtman ani moc netají komplotem s expředsedou ČSSD proti předsedovi nynějšímu.

Temným mračnem nad jiné je Hamáčkovi absolutní převaha jeho koaličního partnera alias úhlavního nepřítele. Firmy „Anofert“, jejíž majitel drží na představu, že politika se nejlíp dělá kombinací vyhrožování, nátlaku, ještě většího nátlaku, politické reklamy nebo vhodnými „investicemi“...

Samotný předák „oranžových“ na funkci krizového manažera zjevně nestačí. A protože v předluženém, seberozkladném Lidovém domě představuje ten typus politika, který za Velké francouzské revoluce nazývali „rovina“ (čili „bahno“), snaží se ukazovat vlídnou tvář všemi směry. Také Jiřímu Paroubkovi, jehož sebestředná postava ale vadí mstivým, nicméně většinou bezkrevným Sobotkovým pohrobkům (a zvláštní náhodou zrovna teď také Petře Paroubkové). Tudíž namísto, aby se už dávno využívalo jeho „jájínkovství“ k chladné, kvalitní strategické analýze a získávání peněz – LEV 21 byl formací mimořádně zámožnou (!) –, házejí mu někdejší přátelé klacky pod nohy.

Odhalování nekonečného vesmíru vlastní omezenosti se stalo předákům socdemokracie natolik příznačným, že to už měsíc před volbami do komunálu a třetiny horní komory nikoho nevzrušuje. Dovolím si malou prognózu. Příštího roku, na sjezdu strany, se budou „drazí pozůstalí“ tvářit nesmírně smutně a alespoň v jediném se překonají. V údivu a vzájemném svalování viny.

Text vychází z článku psaného pro Reflex.cz

16. 09.

Kissinger o Pražském jaru

Pavel Kopecký Přečteno 2006 krát

Zhusta se zamýšlím nad cestami k zachování historické paměti či nad způsoby její manipulace, které jsem za svůj nedlouhý život potkal celé velehory. A horská pásma mi napříště v cestě stanou.

Vykřičníkem k hladkému zplošťování aspektů minulosti byla letošní kulatá připomínka padesátého výročí vpádu „bratrských vojsk“ do Československé socialistické republiky (ČSSR). Mediální akce nesporně opulentní a doteď doznívající, ale až hrůza jednostranná. Svoje předvedla televize veřejné služby, jež o tragickém srpnu 1968 zpravovala v míře větší než malé. Stále stejnými záběry či na jedno brdo laděnými rozhovory. Bylo jich tolik, že se před nimi našinec skoro schovával, když mu bezmála lezly nosem i ušima.

Samotná ČT si současně dělala promo, tudíž propagovala hrdinné pracovníky své přímé předchůdkyně. Nového média éry, jíž přitom systematicky házívá do jednoho jediného pytle. Nemluvě o totálním terminologickém primitivismu jejích redaktorů, kteří si pravidelně vystačí s nonsensovým pojmem „komunismus“.

A cože jsem to ve veřejnoprávním vysílání nadstandardně postrádal? Neslyšeli jsme to podstatné: chyběl hlubší rozbor hodnotově-politických aspektů Pražského jara (s výjimkou marginálního formátu Historie.cs) nebo poodkrytí emigrační kariéry jejího komunistického ředitele Pelikána. Lze přitom důvodně předpokládat, že většina diváků České televize netuší, že Jiří Pelikán (1923-1999) založil a vydával dodnes existující, pozoruhodné periodikum Listy a za Italskou socialistickou stranu vstoupil do Evropského parlamentu.

Ohledně „obrodného procesu“, který probíhal ve stejné době jako studentské bouře ve Francii či mediálně úspěšná „Ofenziva Tet“ ve Vietnamu – záhy po ní začala tajná jednání o tzv. vietnamizaci konfliktu –, je znalost minulosti ještě zajímavější. Starší novinářský kolega, pamětník Milan Syruček na ni vzpomíná takto: „Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč nám Američané nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila, bez ohledu na vše, jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro ‚zvítězilo‘ a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.“

To jsou na každý pád přitažlivé postřehy, není-liž pravda? Je užitečné si takovéto reálie z reálpolitiky vybavit, až nás budou nositelé jedině správného pohledu opět temporálně poučovat o tamtěch, nebo oněch neochvějných přátelích, bratrské pomoci a povinné vděčnosti za ni...

Text je rozšířením glosy publikované Reflexem.cz

11. 09.

Politika chemických zbraní

Pavel Kopecký Přečteno 1774 krát

Užívání chemických bojových prostředků je od pradávna, dejme tomu od staré Číny, nepříjemným faktem. Faktem je i to, že se jejich užívání považuje za „nečestné a nesportovní“. Ačkoli se tu a tam přivře oko, užije-li je (k vítězství) ona „správná strana“. Řečeno s nejmenovaným americkým prezidentem: „Je to parchant, ale náš parchant!“

V opačném gardu je prime time sdělovacích prostředků zavalen rozhořčenými tvářemi a zaťatými pestmi profesionálních politiků, kteří najednou nedají ránu bez mimovládních protiválečných organizací. Doposud nuceného zla. Kverulantů.

Totéž se přiházívá, když „naši“ potřebují zakrýt vnitrostátní potíže (dejme tomu při přesložitém opouštění EU), prezentovat se jako „otcové vlasti“, „garantové všelidské morálky“ či „humanitárního práva“. Neboli hledat zvrat kritické situace, nebo přinejmenším připravit výhodnější jednací pozice. V takovém momentu není slyšet nic než „spravedlivé rozhořčení“ nad „překročením červené čáry“!

Patrné je to stran Skripalových, kteří od svého zmrtvýchvstání po útoku extrémním toxinem, což je zvlášť nápadné, prakticky neposkytli jediné interview a mluví za ně jiní, povolanější. (Svérázné byly i fotky v terénu působících protichemických jednotek, od nichž stáli celé dva metry daleko normálně vybavení hasiči.)

O poznání významnější než tato „pěna dní“ jsou ale (domnělé) aplikace chemických zbraní na Blízkém východě. Po desetiletí sudu prachu, který brázdí ropný oceán.

Popravený Saddám Husajn tam nebyl jediný, kdo jich v minulosti užil, nicméně je nejznámější. Spolu se svým bratrancem „chemickým Alím“ trávil fanatické íránské bojovníky nebo neposlušné Kurdy. Vinný-nevinný, všechno jedno. K čemuž bylo ticho po pěšině. Když se však přátelům, pokud ne rovnou dodejcům zbraní hromadného ničení, přestal hodit, byl konečně prohlášen surovým zabijákem. Vražedným uživatelem yperitu. Zločincem, jenž porušuje závazky ohledně ZHN. Takže navzdory mezinárodnímu právu dopadl, jak dopadl. Prokazatelně falešná obvinění o tom, že chemicko-biologickými prostředky ohrožuje okolní státy i část Evropy, které hodlá užuž atakovat, splnila očekávání. Třebaže kolem předchozích sporů a „vrtění psem“ bylo také jakési záhadné úmrtí ve Velké Británii...

Obavy z hrozných lidských jatek a z nasazení ZHN proklamuje nyní Západ ohledně Sýrie, kde je na spadnutí generální ofenziva proasadovských sil. Střet o al-Kaidou prolezlou provincii Idlíb. Tradiční demokracie mají k hrození odvetou svoje racionální důvody. Proti Damašku se během tolika let vojny neprosadily odpovídajícím způsobem, a ani nekriticky přijímané zprávy takzvaných Bílých přileb, islamistické organizace, nedokázaly uznané sekularisty tak docela zdiskreditovat.

Bezohledně vítězící syrský předák Asad již není ani oficiálně – viz Trumpovy tweety – zlosyn, nýbrž prezident. Ale tak „jednoduché“ to ani on (ani Rusko, Írán, Čína a další jeho spojenci) mít v závěru války nesmí.

Komentář je rozšířením článku publikovaného Reflexem.cz

08. 09.

Někdo to musí prostě zařídit!

Pavel Kopecký Přečteno 2734 krát

Střední Evropa v užším geografickém smyslu (ČR, SR, Rakousko, Polsko a Maďarsko) nikdy nepatřila do oblastí spontánní občanské angažovanosti a individuální svébytnosti. Po "roce zázraků" byl proto drtivou majoritou populací očekáván jakýsi samospádný příchod ráje. Protentokrát „model Západ“.

Po dalších hrozivých hospodářských či morálních ztrátách tak byli postupně i největší hlupci v postsovětských satelitech přinuceni pochopit, že jsme nepřestali být nahlíženi jako nerovnoprávní hráči. Béčka. Neustávající přístup „vyspělých demokracií“ ke středovýchodní Evropě, soudobým „novým členským státům“ (připomínám, že do EU bylo desatero paralelně inkorporovaných států uvedeno na Svátek práce r. 2004), se doteď dohromady nezměnil a pozitivní změnu tím nezaložil.

Vítězná arogance, do níž se promítá pradávný zvyk „starého kontinentu“ brát za barbary všechny entity ležící východněji, tak přinesla drtivé dopady. Obrovská Ruská federace, jež se původně hodlala zbytku Evropy přibližovat – už Michail Gorbačov snil o „společném evropském domě“ –, začala systematicky západní rozpínavost zadržovat. Kdežto někdejší sovětské (polo)kolonie, které se pochopitelně „ruského medvěda“ obávají, nemají k Unii alternativu. Nejprve zkoušely pošilhávat po USA (zejména Polsko), v posledních letech se zase některé země jaksi nevyřčeně stylizují do úlohy „mostů“ mezi Západem a Východem.

Ve svých vnitřních společensko-politických procesech zas nejednou, využívajíce hluboké hodnotové i strukturální krize EU, sestupují ke svým kořenům. Růstu katolictví ve veřejném životě, tendencím ke kultu osobnosti či budování neliberální demokracie.

V českých zemích cítíme dosud (do jisté míry též z objektivních příčin) toliko slabší ozvěny popsaného. Vzývání autorit, nadekretovaných pravd a intelektuální usedlosti ovšem nepřehlédneme ani zde. Lidé se stále odmítají sami angažovat a své zájmy nepřestajně delegují na někoho jiného.

Zklamali se. Dejme tomu ve stranických sekretariátech ODS i ČSSD, z nichž udělali okrajové partaje. Také „alternativní“ přenášení vlastní zodpovědnosti dávno není, co bývalo. Do propadla dějin zmizela příležitost prostírat se do směšně kýčovitého Václava Havla, do výroků svatouškovské ODA, bursíkovsko-jacqueovské Strany zelených nebo takzvaných Věcí veřejných. Rovněž z vypočítavě ostrakizovaných komunistů zbyla skupina ziskuchtivých aparátníků v ulici Politických vězňů.

Jenže „Někdo“ to musí prostě zařídit! Ejhle, díra na trhu pro nenasytného velkopodnikatele Babiše. Představuje sice kapitalistu nejhrubšího zrna, zbohatlíka z „devadesátek“, ale svou práci umí! Rafinovaná reklama na šestákový optimismus pod žezlem „nepolitika“ funguje majiteli ANO i po letech na vrcholu politických a hospodářských struktur státu.

Propagandistická koncepce, že u nás anoisté "vybudují" ekonomicky bohatou občanskou společnost, Babišovi nesporně zafunguje, navzdory nespočtu protimluvů, i v nejbližších dvojvolbách. Kolik let mu tento životní byznys s lidskou prostotou ještě pofrčí, nevím. Co jednou přijde po Babišovi, vědět nechci!

Text je obdobou komentáře psaného pro Reflex.cz

04. 09.

Rozum a cit, dojem a frustrace

Pavel Kopecký Přečteno 1974 krát

Snažím se nedělat si iluze. O lecčems. Včetně učenosti či rozhledu (tuzemské) populace. Minimálně od některých prekérních situací. Zmíním ale jenom takové, které jsou současně také veselé. Při jedné z nich před tabulí zkoušená spolužačka učiteli seriózně replikovala, že „kulturistika je turistika po kulturních památkách“. Při jiné se zavedený galerista dmul pýchou nad vlastní učeností a moudrostí, načež vyprávěl o „sedmadvaceti českých pánech, co je vyhodili z okna“.

Letošní sociologické a televizní výzkumy o znalostech osmičkových výročí mě v kritickém nastavení výhradně utvrdily. Takhle ČT anketovala 40 dospělých osob, tuším, z Plzně a Chebu, aby postihly hlavní domácí děje letopočtů 1918, 1938, 1948, 1968. Bezchybnou elementární znalost čtyř zlomových bodů soudobých národních dějin prokázalo 5 (slovy pět) osob! Což konkretizuji proto, jelikož pravděpodobně z „oněch zbývajících“ častěji pocházejí oni hospodští i chatoví odborníci na vše. Publicistka Jana Machalická k tomu píše: „Kdyby se inteligence národa měřila podle internetových diskusí, dopadli by Češi mizerně. Jako teď, když spadl dálniční most v Janově, jeden nestačil zírat, jaké davy odborníků přes mostní konstrukce se vyrojily.“

Choroba upadající vzdělanosti s absencí kritického myšlení je bohužel povýtce progresivní a já k tomu nedokážu zůstat lhostejný. Nikdy jsem to ani dokázat nechtěl. V paměti se mi propojují dva desetiletími oddělené prožitky. Kterak strmě, doslova před očima, padaly do černé díry – s příchodem polistopadového režimu – reálná vzdělanost s veřejnými fyzickými statky. A jak zoufalou ignoranci projevovala majorita frekventantů letošní letní školy učitelů občanské nauky; do očí bilo, že o úhelné zprávy ze světa se tito snaživější kantoři zajímají toliko namátkově.

Úhor, nad nímž tu stýskám, je pro jiného úrodnou černozemí. Stačí trochu toho na moderních vědeckých metodách stavěného vymývání mozků, aby občané začínali předkládat doslovná znění obchodních i politických „komuniké“ z billboardů a on-line reklam jakožto obdivuhodné produkty svého vrcholného duševního vypětí…

V e-diskuzích to bývá ještě horší, tam se od domněle anonymních „hrdinů“, které nikdo neposlouchá, ale oni by o to přece tolik stáli, dozvídáme neuvěřitelné z tezauru šedé kůry mozkové. Perly mysli vytvořené snad jedině vlastnoručně… Otevřete si Facebook a poklady ducha se na vás pohrnou. Zrovna včera mě oslnil lesk jednoho holandskými mistry brusiči vybroušeného démantu „samostatného nálepkování“. Cituji: „Reflex. Koncim s vama. Jste Bakalova media, kterymu to plati Soros a cely vam to diktuje Evropske unie.“ Co dodat??? Amen.

Dříve si člověk musel údaje vyhledávat, ba přímo těžce shánět. Recentně ho informace vyhledávají „iniciativně“ samy. Sociální sítě, u nichž se prognózovalo zkvalitnění demokratických procesů skrze povědomost a toleranci uživatelů, se stávají výhradním zdrojem přehledu a rozhledu bobtnajících společenských skupin. S omezeností se tradičně spojují zapouzdřenost, sprostota nebo útočnost. Lavinovité šíření nízkostí. Dozvěděl jsem se v jednom odborném textu neuvěřitelnou věc: 6 z 10 uživatelů sdílí příspěvky, aniž by si je vůbec četli!

Všimněme si, že prakticky veškeří úspěšní se soc. sítěmi intenzivně pracují. Činí tak průmyslové koncerny, bravurní byl/je v kyberprostoru Islámský stát, Obamův první prezidentský triumf měl co do činění s novou generací cílené politické reklamy a FB stránky německé partaje AfD (dle ne moc starých dat) sleduje 2x početnější obecenstvo než profil vládní CDU. Na česky provozovaných sociálních sítích se zaměřením na politiku „válí“ babišovci, kteří úspěšně upřednostňují prostotu pseudozpráv o mobilu darovaném za vytetování koblihy. Aby ne. Je to chytrý tah. Obecná dominance ANO 2011 vyrostla z frustrace (partitokracií, chudobou, nepřehledným světem aj.) a stala se jakousi jeho kanalizací. Zdánlivě novou cestou, zdrojem laciné iluze paternalismu.
Všecko pořád dokola. Přitom je obnošenou vestou, že společenská frustrace nebývá bystrým rádcem. Zvyšuje třpytivost cetek. Vějiček na voliče.

Zamyšlení vychází z textu zveřejněného Reflexem.cz

01. 09.

ANO – struktura pod maskou

Pavel Kopecký Přečteno 1913 krát

Úvodní poznámka: autor textu děkuje za cenné podněty své kolegyni a kamarádce, profesorce Vladimíře Dvořákové.

Zanedlouho tu máme senátní a komunální volby. Nejmenované politické strany, jež se hrdě (a snad i právem) označují za tradiční, v nich s nejvyšší pravděpodobností příliš neuspějí. Jejich předsedové se dokonce „neodvažují tajit“, jak málo věří v úspěch svých lidí. Zuby si na ně totiž brousí uskupení méně tradiční, zdůrazňující svou protestní alternativnost. Jestli ne „upgradovanou“ nepolitickou politiku – „apolitičnost“. Míním tím samozřejmě zejména Babišovo hnutí ANO 2011. Sokům obstojně mazající schody životně důležitými náležitostmi, co oni, tradiční partajníci, léta nepěstovali. Kvalitní analytikou a politickým marketingem.

Na poli jejich zkorumpovanosti, lenosti i neprofesionality si ANO vykolíkovalo zlatý důl. Prospektorský ráj postavený na fiktivní skutečnosti. Na prvotřídně zamaskovaném rozporu mezi vlastním obrazem a „firemní“ skutečností.

Některá fakta jsou veřejnosti vcelku známá. Jiná bohužel méně, a přitom nám tančí na špičce nosu. Již samotné pojmenování Babišovy formace je zrádné. Abychom to viděli, stačí znát základní terminologii. Politické hnutí jako takové – na rozdíl od politické strany – nemá coby prvotní cíl uchvácení moci. Nýbrž šíření a získávání podpory lidí pro určité myšlenky, ideály, vize.

Tomu „hnutí“ ANO 2011 rozhodně neodpovídá. Konstantní i důstojné myšlenky, ideály nebo vize u něj, jak se říká, nenajdeme ani se svíčkou. Heslo z minulých komunálních voleb „Prostě to uděláme“ nesdělovalo načisto nic! Ani co se má udělat, ani jak. Ani publikace „O čem sním, když náhodou spím“ nám nepomůže. Ponejvíce je odstrašujícím příkladem koncepce, co sesbírala negativní pocity frustrovaných občanů. Do jednoho kotle je tak shrnuto vše. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Takže to jediné, co by tahle „pouliční směska“ mohla přinést, by byl společenský břichabol.

Hnutí též bývají méně hierarchicky organizovaná a méně disciplinovaná. Ve standardní politické soutěži se proto nejednou potýkají se sebou samými. Respektive s nemalým vlivem členské základny. Tomu „hnutí“ ANO 2011 neodpovídá už vůbec. Svou strukturou jde o (ne)typickou partaj. A v čem tkví ona netypičnost? V tom, že vůdcovský princip byl doveden ad absurdum. Prorostl s principem vlastnictví.

Pojem „hnutí“ není tudíž ničím dalším než marketingovým tahem, jenž moc jedince, „alfa samce“ obratně podpírá atmosférou obecné nechuti ke zdiskreditovaným stranám. Chce vytvářet dojem, že ANO je budováno zdola a demokraticky: „lidem a pro lid“! Jednoznačné je přitom ostříží sledování i udržování pyramidové struktury z „faraonského trůnu na vrcholu“; formování všeho dění shora. K obyvatelstvu se přitom anoisté obracejí výhradně tou jakoby hezčí, populistickou tváří. Rozměrem agitujícím emocemi, (nebezpečným) zjednodušováním reality, „alternativními“ fakty et cetera.

Inkriminované „hnutí“ má tudíž závratnou nechuť k čemukoliv, co by mohlo jen vzdáleně připomínat občanskou společnost. Ve smyslu zmíněného paradoxu má Andrej Babiš, který dle Transparency International nepřestal ovládat holding Agrofert, velice blízko k postojům Václava Klause (staršího). Jednoho z největších nepřátel politiky decentralizované a neelitářské. Dokonalá občanská společnost je ve světě majitele ANO 2011 podřízena jeho vůli. Pracující pro něj a v jeho zájmu.

Také k tomuto tvrzení snadno najdeme přehršli důkazů. Před volbami roku 2013 obcházel Babiš nevládní organizace a zval si osobnosti, jež za sebou měly antikorupční aktivity. Anebo bylo mediálně známo, že proti korupci vystupují. Některé z nich nakonec naivně kývly, načež stanuly ve funkcích státní správy. Záhy ale zpravidla prchly. Jelikož pochopily, že se nic, ale pranic dít nebude. Že byly obratně vytěženy.

(Článek vyšel v Reflexu.cz)

Archiv článků: září 2018