Pavel Kopecký

31. 10.

Levicová URNA

Pavel Kopecký Přečteno 1978 krát

Česká levice je na lopatkách. Jestli o tom ještě někdo pochyboval, po posledních dvojvolbách a následných vnitrostranických reakcích to vidí každý. Sociální demokraté i komunisté zažili debakl, jenž je pro obě levicové strany vpravdě historickým. KSČM, připomínám, ztratila zastoupení v Senátu či úplně poprvé nepronikla do zastupitelstva Prahy. ČSSD zase pozbyla mnohých starostů nebo primátorů, přičemž asi v polovině listopadu nádavkem ztratí předsedu horní komory, druhou nejvyšší ústavní funkci. Přijde o křeslo, na němž bývalý odborářský boss Milan Štěch, ukázkový kariérista a odpůrce ustavení odborů v Senátu (!), setrval nejdéle ze všech – letos osmý rok.

Nynější úpadek levice není nic jiného než projev dlouhodobého trendu. Směřování na smetiště dějin, což komunisté odjakživa slibovali svým soupeřům. Příčiny jsou nabíledni. Babišovo ANO 2011 nabídlo svůdnou, navíc podstatně šikovněji podanou, alternativu k neschopným (nebo všehoschopným) stranickým nabobům, jimž se zalíbilo v „politice přeskakující desky“. Tj. v pohodlném opakování bezmyšlenkovitých frází, nevalně skrývané úplatnosti a iracionálních svárech o moc.

Trestuhodné ignorování výstražných signálů přineslo hořké plody. Hlavně sociálním demokratům. Nemají mnoho skalních voličů, nota bene léta neinvestovali do partajního výzkumu, takže jako Damoklův meč nad nimi visí nezodpovězená leninská otázka: „Co dělat?“ Pokud se totiž ani po posledních volebních urnách neobjeví v jejich řadách nějaká „URNA“, útvar rychlého nasazení, můžou reálně skončit mimo dolní komoru. V jevištním propadlišti. Prozatím jsou „toliko“ vládní rohožkou…

Jenže zvyk je „přátelům“ v zadluženém Lidovém domě železnou košilí. Místo, aby hleděli sebrat všechny síly k přežití, vyřizují si postsobotkovci s haškovci staré účty. Známý vtip, že rozdíl mezi ODS a ČSSD jsou čtyři roky, neplatí. Doba úpadku kdysi mocných „státostran“ sice sedí, leč stran pudu sebezáchovy patrně ne. To nese jeden podstatný zádrhel. Čeká-li skutečně na stávající levici urna politického hřbitova, dále se oslabí tradiční stranický systém. A s ním samozřejmě už takhle pošramocená republika, která slaví (nekontinuální) stovku let. Snadná kořist predátorů.

Obdobnou glosu publikovaly Literárky.cz

22. 10.

Syrská mocenská koncovka

Pavel Kopecký Přečteno 2025 krát

Vedoucí Střediska bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy nedávno napsal: „Evropa je konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku.“

S tím nelze nesouhlasit. Prezident Trump se pokouší vysloveně „svůjsky“ reagovat na rychlé změny v mezinárodním řádu, ale nejvíce připomíná pověstného slona v porcelánu. Leč ať jsme spravedliví, docílil i některých úspěchů. Sousední Mexiko a Kanadu nátlakem donutil k přebudování základů dosavadní zóny NAFTA a skrze novou úmluvu se bude snažit o snížení deficitu zahraniční obchodní výměny Spojených států. O což ostatně humpolácky usiluje i ve vztahu se stále obávanější ČLR. Jí však přitom výrazně uvolnil prostor v Asii, když odvolal klíčovou americkou účast na tamějším projektu mezinárodní obchodní zóny.

Americký první občan zneplatnil také jiné dosavadní aktivity USA a občas mluví jako král ve věhlasné pohádce Pyšná princezna: „Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.“ Obojí se vztahuje k již zmíněnému blízkovýchodnímu prostoru. Příklad? Na území tolik let krvavě válčící Sýrie se chystal zrušit nezákonnou vojenskou přítomnost svých vojsk, ale zřejmě pod vlivem spojenců v regionu zase tuhle prohlásil, že Američané odejdou, až odejde Írán.

Vůči Íránské islámské republice vystupuje vůbec notně agresivně. Anuloval mírovou smlouvu s Teheránem, protože co jiného byla úmluva o íránském jádru z r. 2015. Potěšil tím hlavně Izrael, jemuž Arabové sarkasticky přezdívají „detašované území Spojených států amerických“. Jeruzalém totiž inkriminovanou dohodu od počátku ostře napadal. Tvrdil, že Íráncům dává „povolení zabíjet“.

Ve věci ostře obnoveného nepřátelství s ambiciózní regionální velmocí se Bílý dům dopustil školácké chyby, pokud snad předpokládal, že by mohla být vyjednána nová, pro USA a jejich blízké příhodnější smlouva. Írán není Severní Korea, nemůže si dovolit ustupovat supervelmoci, proti jejímuž poručníkování také roku 1979 úspěšně revoltoval. Americký prezident svým jednáním vlastně posílil tamější antiamerikanismus a mimořádně znesnadnil pozici ostatních signatářů. Členů Rady bezpečnosti OSN (Velká Británie, Francie, Ruska, ČLR) a Německa, co si v tekuté současnosti – jen tak mimochodem – stále víc ujasňuje potřebu normalizovat vztahy s Moskvou. Kdežto u nás cesta předsedy Sněmovny do Moskvy bohužel vyvolává až rituální pohoršení…

Představitelé zemí, jež se cítí v íránské záležitosti poškozeny, mají těžkou hlavu. Věc se fakticky přímo dotýká bezpečnosti Evropy i dalších areálů. Trumpovy výhrůžky na adresu šíitské teokracie jsou skutečně nerozumné. Nicméně obavy z její rozpínavosti, jež je zvlášť zjevná v Iráku a proasadovské Sýrii (změněné ve faktické rusko-íránské kondominium), převládly. Ostatně pravidelné výpady Izraele na suverénní území vedlejšího státu hovoří za vše. Netýkají se ruských, nýbrž (pro)teheránských jednotek. Ty se samozřejmě nechystají ani po konci všech bojů v zemi odejít a mohou být pro židovský stát vážným rizikem.

O to zajímavější (i nebezpečnější) je, že se v jejich prospěch nově angažuje Rusko, jež má s Izraelci dosti solidní vztahy. Nedostatečná komunikace jejich štábů, co vedla ke zničení ruského letounu tzv. přátelskou palbou, přiměla Kreml jednat. Dodal nové protiraketové technologie. Možná též proto, aby podtrhnul vlastní autoritu v regionu. V zemi, kde se hraje mocenská koncovka.

Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda

06. 10.

Třpytivé volební alternativy aneb Co nahrává kmotrům

Pavel Kopecký Přečteno 2108 krát

Mezi politickými a dalšími společenskovědními vzdělanci, analytiky a komentátory se teď nesluší ničeho jiného, než dávat průběžně k lepšímu více, či méně originální postřehy k tuplovaným českým volbám. Samozřejmě nemohu zůstat stranou, jak by to jenom vypadalo!:-)

Jeden z těch kolegů, sociolog Jan Herzmann, specialista na výzkumy veřejných mínek, zopakoval známou věc, že Češi, Moravané a (zbytkoví) Slezané upřednostňují levicové hodnoty či ideály, leč od domácí levice si drží distanc. Něco na tom fakt je, tuzemská levice bývala známá neschopností vyhrávat volby i za nehorážně příznivých okolností. Nyní na sebe, když už, poutá pozornost ponejvíce, že se nedokáže odrazit od bahnitého dna. To nejspíš potvrdí i aktuální volby. Primárně mě v nich proto zajímají dva aspekty – kolik hlasů do uren získají, jak uspějí anoisté, jimž se podařilo odsát elektorát ČSSD a KSČM, a kolik bude popele v urnách české levice.

Obzvláště kolik cihel zvětralo z věkovité stavby Lidového domu, o nějž bylo svedeno vícero zásadních bojů. K němuž má stará kamarádka, emeritní biskupka Jana Šilerová, podotýká, že sice vždy uznávala jihoamerickou teologii osvobození (mísící marxismus s hodnotami katolictví), a zvláště potom její mučedníky, leč nikdy není z principu s to vhodit lístek české levici, protože je proudem celkově farizejským. Divadelně tragikomickým. Na kterýžto fakt zase po svém reagovala jiná, o poznání méně intelektuálně založená paní, jež pochází z Brna, kde se při startu Kalouskovy TOP 09 vrhla v jejích barvách do komunálních voleb, aby prosazovala výsostně levicové ideály…

Dokonale zásadní pro budoucnost české levice, potažmo sociální demokracie, bude, co si z porážky vezme. Jestli pochopí, že je v rozvalu, anebo se bude dál pinožit v hloupostech či malichernostech. Zda její vysocí představitelé porozumí, proč se regionální „socani“ před hlasováním snažili distancovat od centra, zda obsáhnou, z jakých příčin kandidují tito na cizích kandidátkách. Má-li smysl, aby nečinnou Masarykovu demokratickou akademii (MDA) nadále vedl totálně neschopný, šablonovitý Špidla, když jsou tolik zapotřebí myšlenky pro nové časy. Anebo zda je egoismus „čím hůř, tím líp“ nezbytným východiskem pro příští boje o moc. Jestli se tím neprospívá hlavně nejnebezpečnějším kmotrům. Velkoobchodníkům se státem, se třpytnou „alternativou“ nepolitiky.

(Na příbuzné téma jsem zaměřil i tento text:
https://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-kopecky.php?itemid=32550)

Článek vychází z textu publikovaného Reflexem.cz

05. 10.

Zbraně pro Prahu!

Pavel Kopecký Přečteno 1640 krát

Volební kampaň do komunálu (a třetiny Senátu) se užuž přelévá do voleb. Ještě se naposledy mobilizují nerozhodní či přelétaví voliči, k čemuž slouží nepřeberně prostředků. Agitační plakáty, videošoty, poutače, billboardy, „přátelská“ setkání s občany, „sousedské večeře“ a další variace reklamy na politické zboží. Tak nepokrytě označují marketéři volební programy soupeřících uskupení. Stejné je to s bůčkem nebo s pracím práškem.

Soutěžící v bohužel lehce tragikomické hitparádě předvádějí, že to oni jsou naděje, budoucnost, neřku-li spása drahé vlasti. Že právě jejich obchodní značka je „The best of“ z pestré škály mocenského trhu.

Zvláště v případě metropole, kde žiji, tomu nemůže být jinak. Jde o „Zbraně pro Prahu“! Pochopitelně, ekonomicky nejvyspělejší oblast státu je tučnou kořistí, kde se může prakticky každý přetrhnout. Našinec se zde proto z vypjatých trhoveckých výstupů dozví leccos…

Náramně se snaží ANO, kde „jeden mobil vládne všem“ a jehož končící primátorka Krnáčová udělala krajanu Babišovi medvědí službu, když nadala Pražanům do zpovykanců. Toho se z nedostatku svébytných témat chytili sokové: ODS a Piráti. O nich bude ještě řeč.

Nejprve pár slov o levici, outsiderovi nerytířského klání. Na špatném oři a ve zrezivělém brnění sedí komunisté, kteří mají svou rudou stálici Martu Semelovou. K tomu fantastické plakáty, kde jakási starší dáma s psíkem v náručí vyznává světu lásku k obvodu Prahy. O zoufalé volební neprofesionalitě věkem zchřadlé KSČM podává pak barvité svědectví i poutač s nápisem „Vaše problémy – náš program“.

Kdyby se nejednalo o vážné téma, bylo by to k popukání. Jenže není. Ne snad směšnost, ale beztvarost a poraženectví vzlíná zase z „kampaně“ ČSSD, jež je pohlcena vnitrostranickým broušením nožů na povolební noc.

Jinak je tomu s Piráty. Ve Sněmovně jsou sice již dosti pohlceni stereotypy parlamentní demokracie a není o nich slyšet, nicméně v komunálu nejsou prosti šancí. V boji užívají svojí, oproti ANO zatím nevyčpělou alternativní rétoriku.

Oni k establišmentu nepatří, kdežto konkurenční Občanská demokratická strana ano. A pořádně! Nejdelší porevoluční příslušnost k pražské vrchnosti je faktem, k němuž by se páně Fialovi modří svatouškové chtěli moc a moc vrátit. Jenže čím originálním strhnout davy? Hledá se obtížně, a tak zmateně kopírují. Babiš slíbil zbohatnutí metropole, občanští demokraté návrat České republiky do TOP 10 (nebo TOP 09?) nejvyspělejších zemí! Omladina pod černou plachtou působí na občanstvo jaře, což ambiciózní profesor politologie „kontruje“ bizarním „historizujícím postřehem“, že voliči Pirátů jsou děti příznivců ODS z devadesátých let!

Kvůli neobratnému výroku málo zdatného politika mě o to víc sebralo setkání s praktickou agitkou „modrých“. Mladá kandidátka, jež mě na stánku oslovila, měla na očích velké tmavé brýle ve tvaru hvězd. Na mou žádost, zda jí lze transparentně hledět do očí, jestli může stát čelem k masám, postavila žulovou stěnu odmítnutí. Na naléhání neochotně přiznala, že je to proto, jelikož není nalíčená! Se svou tváří bez make-upové přetvářky měla zřejmě dost ošklivý vnitřní problém, protože důvod maskování své pravé tváře mi vzápětí svěřila ještě dvakrát. Když tomu bylo do třetice všeho dobrého i zlého, politická „superstar“ si hvězdy neochotně – a jen na moment – povznesla do vlasů.
Zaplatil jsem za to trpkým, zobecnitelným poznáním. Do rukou mi totiž v ten moment vnutila volební plakátek s důkladně fotošopovanou podobenkou. Načež nenuceně podotkla, že kandiduje výhradně proto, jelikož podniká v realitách a potřebuje zdarma reklamu. Vše pro firmu! Za rozdávání letáků v několika odpoledních to stojí.

Nemohl jsem se na ní ni zlobit. Aspoň je upřímná. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem. Vždyť jenom kolik kandidátů do horní komory začalo kampaň skrze volby prezidentské. Nebuďme naivní, politické mechanismy bývají neúprosné. Opravdu nezřídka jen byznys.

Text je obdobou článku publikovaného dnes Reflexem.cz

04. 10.

Íránský atentát a kýžená odplata

Pavel Kopecký Přečteno 1853 krát

Americký prezident vystoupil na půdě OSN, aby tam chvástavostí sklidil bouři smíchu. A vyřídil si, tentokrát cíleně, účty s Ruskem a Německem. Evropskými zeměmi, co se sbližují. Aniž by si ráčil k vlastní škodě „pamatovat“, že proti oběma vede (obchodní) kampaň. Zopakoval i své další jednostranné mantry – o férovém zahraničním obchodě a obnovení nepřátelství s Íránskou islámskou republikou. Nechal se slyšet, že „Írán nerespektuje sousedy ani hranice. Jeho lídři rozsévají chaos, smrt a destrukci.“

Může být a leckdy to tak bezesporně je, sebejistí perští šíité mají svoje velmocenské plány; v Iráku či Sýrii by mohli vyprávět. Jenže politické elity Spojených států amerických si nejprve musí zamést před vlastním prahem. Alespoň chtějí-li vystupovat též jako morální arbitři a nepůsobit směšně. Nenásledováníhodných dějů leží na zápraží USA hustá, kompaktní vrstva – třeba o odškodnění milionů zmrzačených Vietnamců v nevyhlášené válce neměly nikdy ani nejmenší vůli diskutovat…

Když už jsme u neslýchaně kvalitní „budovatelské dvouletky“ Trumpových zahraničních aktivit, řeknu naplno, co jsem posud toliko naznačil: málokomu se zadaří tak bryskně zařídit partnerství mnoha vzájemně si konkurujících. Nepřátelům vnutit spolupráci skrze společného nepřítele – skrze sebe sama.

Jaderná (=mírová) úmluva s Teheránem, od níž americký první občan bez náhrady ustoupil, nebyla pro Washington nijak skvělá, leč k jejímu podepsání vedla předlouhá, trnitá a emotivní cesta. Eventuální následovnice Američany opouštěné nukleární dohody bude mít parametry řádově nevýhodnější. „Zbytkoví“ signatáři ze Skupiny 5+1 (stálí členové Rady bezpečnosti plus Německo), zčásti spojenci Bílého domu, si ťukají na čelo a mohou se přetrhnout, aby si poškozené íránské pragmatiky usmířili.

Trumpovo jednání je bohužel spíše účinným katalyzátorem protiamerických procesů. Současná mezinárodní politika či diplomacie jsou také díky němu takříkajíc tekuté. Kam se jen člověk podívá. Dost je to patrné v Asii, „světadílu 21. století“, ale tomu se budu věnovat někdy jindy. Momentálně si bohatě vystačím se „starým“ kontinentem. Hlavní autorita EU, Berlín, rezignovala na břidličný plyn z transatlantických vazeb a provazuje svou energetickou bezpečnost s Moskvou, jež s Íránci pěstuje vysloveně přátelské (v syrském krveprolití zakalené) vztahy.

Náramnou animozitu mu naopak projevují ropné despocie Perského zálivu. Šejkové Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů, do jisté míry klienti USA, ti především. Je činí Islámská republika odpovědným za nedávný atentát, jemuž ve městě Ahváz padly za oběť desítky osob, jež byly přítomné na vojenské přehlídce. Přesvědčivé důkazy k potvrzení vážného obvinění prozatím postrádáme, leč zdá se, že jestvují síly, které by si nebetyčně přály podnítit Teherán k neuvážené protiagresi. Mediálně vděčné odplatě.

Komentář vychází z textu psaného pro Reflex.cz.
Podstatně podrobnější zpracování íránské problematiky jsem dnes publikoval v MF Dnes.

Archiv článků: říjen 2018

Levicová URNA

Syrská mocenská koncovka

Třpytivé volební alternativy aneb Co nahrává kmotrům

Zbraně pro Prahu!

Íránský atentát a kýžená odplata

Blogeři abecedně