Archiv článků: únor 2019

24. 02.

Trumpova válka s hloupými válkami

Pavel Kopecký Přečteno 1782 krát Přidat komentář

O americkém prvním občanu si můžeme myslet hodně nepěkného. Najmě, že není příliš bystrý a vůbec ne vzdělancem, že zaměňuje pořadí myšlení a mluvení (či tvítování). Ale jedno se mu v zájmu objektivity musí přiznat. Osobitost i relativní (!) nezávislost na vládnoucí americké oligarchii, o níž ve svých výzkumech mluvívají zaoceánští sociologové, mu umožňuje realizovat ambiciózní předvolební sliby. Již za to by měl v historii západních lidovlád pomalu vystoupit na piedestal.

Část Trumpových projektů jsou, věcně vzato, čistoskvoucí nesmysly, o tom žádná, ovšem ne tak politicky. Některé mu mohou pomoci zajistit znovuzvolení v roce 2020. Primárně proto bojuje o projekt nové „Velké zdi“ vůči neustávajícím „invazím barbarů“. Vidíme tudíž, že také (stará, feudální) Čína může být soudobým vlajkonošům demokracie mocenskou inspirací…

Daleko více dlouhodobějšího smyslu má projekt zastavení jiných bojů, takzvaných „hloupých válek“. Je možné mít pochybnosti, jestli se prezident USA v této souvislosti nutně přátelí se strategickou logikou (touží přece zatlačovat v daných záležitostech angažovaný Írán), nicméně obecně lze stažení ze Sýrie či Afghánistánu považovat za příznivý nápad. V případě prvního ústupu možno očekávat rychlejší stabilizaci rozvrácené arabské státnosti a „nádavkem“ přestanou Spojené státy americké s místním porušováním mezinárodního práva. Hlavní obětí evakuace speciálních útvarů kapitalistické supervelmoci budou patrně američtí spojenci, marxističtí Kurdové.

Ohledně „Afghoše“ je situace ještě komplikovanější. Území, které se ostýchám nazývat státem, tvoří z drtivé většiny pohoří, špatně přístupný terén a v něm rigidní kmenové tradice, jež jsou nadto notně bigotní. Ústřední vláda multietnické země nikdy zvlášť dobře nefungovala a o kábulských elitách, které jsou faktickými loutkami bez širší vážnosti, to platí tuplem. Centrální „autority“ jsou Afghánci zpravidla odmítány jako totálně nelegitimní, dočasně dosazené ozbrojenými dovozci nesympatických západních hodnot. Spolehlivou armádu či policii se přes olbřímí investice – tak jako kdysi Sovětům – postavit nepodařilo. Pochopitelně! Krom jiného proto, že v regionu kvete institucionalizovaná korupce nebo s ním provázané podloudnictví. Na obchodu narkotiky, zbraněmi a jinými výnosnými komoditami zde vydělávají jak polní velitelé, tak cizinci udržované oficiální figury. Což ovšem snadno podněcuje kritické přemítání, kdo všechno na těchto rozvětvených „obchodních sítích“ participuje a co všechno mohou jistí aktéři vývozem omamných jedů sledovat...

Konflikt s otevřenou cizí přítomností, k jejímuž (nedomyšlenému) startu se báječně hodila tragédie newyorských Dvojčat, zvolna, velmi zvolna končí. Jde to ztuha, tlak vojenskoprůmyslového komplexu je evidentní. Navíc přece nikdo nechce nosit na uniformě nebo prvotřídním saku nálepku s nápisem „Prohrál válku“. Jisté pokroky v mírových jednáních každopádně přicházejí; ač z nich současně plyne, že stažením poražených sil z vietnamizovaného konfliktu válka nevyhasne. Pouze se změní její povaha.

Pokusíme-li se o malou rekapitulaci války, co Západ připravila o kus dobré pověsti, nemůžeme se dopočítat vcelku nesmyslných obětí na životech, promarněných obřích investic všeho druhu a rozmachu (mezinárodní) zločinnosti, jejíž zisky jdou do miliard dolarů. Afghánská populace je hluboce rozdělená zákopy a zakořenil zde také, krom zvyku rozšiřovat maková pole, „dovoz“ extrémních náboženských proudů.

Mimořádně poučným je pro samostatně myslícího člověka vývoj terminologie, která se váže k místním povstalcům. Dokud byli v zásadě stejně smýšlející i jednající mudžáhidové - mnozí z nich pozdější členové Tálibánu - výhodní pro USA, jakožto spojenci proti nevítané invazi komunistické Moskvy, dostávalo se jim honosného titulu „bojovníků za svobodu“. Stojí jinak za připomenutí, že podobně lichotivě byli západními propagandisty nazýváni i kambodžští Rudí Khmérové, když koncem 70. let zvedli partyzánský boj proti opakovaně vítězným Vietnamcům. Nepřekáželo, že během čtyř let – do zásahu Hanoje – vyvraždili nejméně čtvrtinu svých krajanů. Že se dějiny opakují, máme před sebou na talíři. Tálibánci byli skoro dvě desetiletí častováni těmi nejhoršími přídomky, ale nyní už vidíme změnu, „světélko na konci tunelu“. Poslední dobou se nepřijatelní tmáři, teroristé, narkobaroni nebo zločinci zázračně transformovali v oficiálního partnera k diplomatickému jednání.

Pozoruhodné, věru, ale buď jak buď, trvalý mír Afghánistánu to rozhodně nepřinese.


Text je rozšířením komentáře pro slovenský deník Pravda

20. 02.

Politický bůh Janus: Strany jsou pro straníky, ANO je pro všechny

Pavel Kopecký Přečteno 1285 krát Přidat komentář

Nedělní sněm ANO měl vskutku odpich. Vše běželo jako na drátkách, dokonale. Včetně malé „nedokonalosti“. Tj. nezvolení majitele politické divize Agrofertu „sto pěti procenty“ přítomných delegátů, kterýžto průhledný marketingový trik ještě dvakrát podtrhuje neohrožené postavení Andreje Babiše. Kde by se také nějaké ohrožení na kývajícím – a před kývači varujícím – sněmu vzalo. Demonstrace „samoděržavné“ moci byla bez kazu a premiér si v pražském Centru pohybové medicíny potvrdil vlastní drive.

Znovuzvolení předsedy „hnutí“ a jeho intima Jaroslava Faltýnka nepřineslo ni špetku napětí či překvapení. Včetně toho, že Babiš získal o nějaké to procento hlasů víc, než měl jeho nejvyšší zaměstnanec. Též ostatní personálie managementu byly pozorovately předvídány s předstihem. V hlasovací a propagandistické mašinérii nebyl prostor pro úkrok stranou. S výjimkou pragmatického úkroku do politického prava. Páně Babišova bezpáteřní univerzálnost se přetavila v oficiální linii budování catch-all party. Jakési univerzální partaje, všelidové strany. Což se od polistopadové protikomunistické variace prokomunistické Národní fronty, krátce existujícího Občanského fóra (OF), nikomu nezdařilo. A to je výzva! Byla vyhlášena generální linie budování, jíž lze shrnout do parodické proklamace „Strany jsou pro straníky, ANO je pro všechny!“

Nejvíce se asi v minulosti ideálu catch-all party svými hodnotami (nikoliv však výsledky!), blížili lidovci pod Cyrilem Svobodou. Byli tak trochu konzervativně křesťanští, tak trochu socialističtí (mluvilo se i o „rudém koutku“), a zároveň tak trochu příznivci liberální ekonomiky. Jednu hlavu o dvou tvářích římského boha Januse, své „ano“ pro každého, teď ovšem nabízí naše dominantní politická síla. Pohnutek ke změně má obratný Babiš vícero. Primárně běží o primitivní nutkání mít víc a víc, nikdy se nezastavit, i když nějakých 32 procent preferencí je bezkonkurenčních. Snadno by mohl říct: „Dámy a pánové, kdo z vás to má?“

Ale to on ne. Nenasytný pragmatismus pána ANO 2011 pokročil dál. Struktura patřící muži, jehož znalci zákulisí nejprve přirovnávali k Marku Dalíkovi, dosud vysávala „jen“ voličstvo ČSSD, KSČM, případně Tomia Okamury. Až je takřka ohlodalo na kost. Zůstal jim výhradně „morek“ elektorátu čili pevná voličská jádra, a tudíž je nutno jít o dům dál. Nakročit k Občanské demokratické straně, jež je útokem z původně levicových anoistických zákopů právem vystrašena.

ODS kdysi odmítla jít s predátorským Babišem do koalice, neboť viděla, co dokáže. Jenže ono to kupodivu nemusí vůbec stačit! Léta si mohla „ódéeska“ pohodlně strašit „polokomunistickou vládou“, nyní však lživá fráze pozbývá i posledního zbytku svého propagandistického smyslu.

Ohrožen je tím současně také určitý restaurační záměr profesora Fialy, koncept prezentace ODS coby orientačního majáku pro nespojeného pravicového voliče. Na druhou stranu je tu však vážný logický zádrhel – pokračovatel Klause, Topolánka či Nečase by neměl vyčítat polistopadovému zbohatlíkovi, že se nenechal obtěžovat zbytečnými kontrolami či etickými mantinely a v době „egyptské tmy“ nabytý majetek nebo zkušenosti přetavil také do nenasytných mocenských ambicí…

Ještě tu nadto máme přinejmenším jeden další rozměr výchozí věci. V květnu se budou vybírat zástupci ČR v Evropském parlamentu, což s sebou nese jistá volební specifika. Výsledky ANO jsou poměrně nejisté (ač v prvních průzkumech vede), neboť své „ne“ pronesly mediálně známé postavy minulé kandidátky. Včetně tehdejšího lídra Pavla Teličky. Politický velkopodnikatel čelí nebezpečí (jejich Hlasu) několikero cestami. Jednak věrný politický turista Faltýnek varoval před vnitřní nejednotou hnutí. Za druhé původem Slovák Babiš proslovil cosi pochvalného o „genetické předurčenosti“ českého národa. Za třetí opět hladce opustil svůj slib a nebude hlavní tváří volební kampaně (tou se stala Dita Charanzová). Zejména se ale soudně popotahovaný „Janus“ rozhodl nakročit k pravicovému voliči, jehož „proevropská“ volební disciplína je mnohem vydatnější než u jeho levicového souputníka.

Andrej Babiš o sobě na sněmu řekl, že se nezmění, leč bude se učit z chyb. Važme si toho, jelikož tohle je mu asi jedinou nezpochybnitelnou pravdou. Všestranické budování „ANO 2019“ je toho přesvědčivým důkazem.


Text je rozšířením komentáře pro Forum24.cz


19. 02.

Bandera, jaký je to vzor?

Pavel Kopecký Přečteno 2445 krát Přidat komentář

Současná Ukrajina je naneštěstí nárazníkovým pásmem. Neradostným „územím nikoho“ mezi velmocenskými sférami Ruské federace a Západu. Dvou soupeřících okruhů, které se potácejí v nemalých vnitřních problémech. V problémech, od nichž se příslušné elity nezřídka snaží odvádět pozornost stůj co stůj...

Původní sliby o vstupu Kyjeva do NATO, neřkuli Unie, případně o neochvějném zájmu vyspělých demokracií na její politické liberalizaci, jsou dnes ty tam. A dávno byly demaskovány jako bohapustá propagandistická floskule. Ničeho takového se jednoduše nenadějeme. Zamrzlý konflikt na východě země (s dosud více než deseti tisíci mrtvými) bude udržován při svém smrtonosném životě, jelikož se to mocensky tomu či onomu hodí. Momentálně Petru Porošenkovi, který obhajuje svůj prezidentský trůn, na nějž se mimochodem dere také ex-premiérka Julia Timošenková.

Ukrajinské poměry musejí být kromobyčejně trudné, když se dáma jízlivě přezdívaná „Plynová princezna“ jeví obyvatelstvu příhodnějším kandidátem než stávající prezident. A to nemluvím o prvním z politického pelotonu: o preferencích televizního komika Zelenského, jehož předvolební popularita se podle průzkumů blíží třiceti procentům.

Sama Timošenková zjevně nemá přemíru morálních zábran, neboť svého kolegu z revoluce a volebního soka v jedné osobě veřejně napadá (nikoli však zřejmě bezdůvodně!) jako obludného korupčníka. Také on a jeho klika však hrají tvrdě, bez skrupulí. Tudíž i oni využívají nacionalistickou, potažmo protiruskou kartu. Nezbývá jim vlastně nic moc jiného, a tak rovněž vyvěšují tragikomické poutače s nápisy „Porošenko, nebo Putin“. Každý prostředek dobrý. Pro Západ totiž přestali být zajímaví, další oligarchové mají své zájmy a hospodářská situace se stala – diplomaticky řečeno – nesnadnou. A tak vyvolávají pocit národního ohrožení. Doma i v zahraničí. Ukrajinská tajná služba šířila zábavný postoj, že za francouzským hnutím „žlutých vest“ a jejich násilím stojí Kreml. Stejně jako prý způsobuje vypalování místních pravoslavných kostelů. Což je zjevně "aluze" na čerstvou separaci ukrajinské ortodoxní církve od Moskvy…

Jsou to zneklidňující skutečnosti, a přesto jde pořád o relativní maličkosti. V souvislosti s nedávným námořním incidentem v Kerčském průlivu bylo mimořádně interesantní slyšet německého exministra zahraničí Gabriela, když mluvil o snaze Ukrajiny zatáhnout jeho zemi do války. V jakési korelaci s tímto faktem se ostatně zdálo být i páně Porošenkovo jednání na poslední bezpečnostní konferenci v Mnichově…

Obdobně bezohledných spádů o moc bojujících kyjevských „elit“ bychom našli ještě vícero, ale to teď nechme. Raději si zmiňme skutečnost, že systematické pěstování agresivního národovectví se v převážně slovanské zemi neobjevuje pouze kvůli předvolebnímu boji. Ukrajinská republika vznikla rozpadem SSSR a její křehká identita dostala posléze – jak se ostatně dalo predikovat už před lety – pořádně na frak. Stalo se tvrdým oříškem najít pro zemi odlišných regionálních nebo etnických identit univerzální, státotvornou ideu. Jisté vlivné kruhy se proto pokoušejí přenést na celou (zbytkovou) Ukrajinu kult Stepana Bandery i jeho extrémistického hnutí – takzvaných banderovců. Proces je to letitý, ale teprve poslední roky samostatnosti umožňují oficiálně oslavovat veterány Ukrajinské osvobozenecké armády (UPA) jakožto zasloužilé hrdiny 2. světové války.

K retušování krvelačné, kolaborantské minulosti banderovců se na Západě obvykle „taktně“ mlčí. Ač se najdou výjimky. Český zaminir Tomáš Petříček (člen ČSSD!), jenž před pár týdny z titulu funkce pobýval v Kyjevě, si sám „napsal pozvánku“: MZV ČR považuje oslavování členů UPA za vnitřní záležitost Ukrajiny! Kandidát na místopředsedu sociální demokracie by si měl možná vzít příklad ze slovenského kolegy a předáka Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, zkušeného diplomata Miroslava Lajčáka. Ten svému východnímu protějšku sdělil, že Kyjev porušuje hodnoty OBSE. Nevynechal však ani zjevné „znepokojení slovenské veřejnosti související s nárůstem nacionalismu na Ukrajině, spojeného mimo jiné s heroizací Stepana Bandery“.

Přirozeně, nic není černobílé a moderní dějiny Ukrajinců obzvlášť. Provází je násilí, rozličné národnostní ústrky, nebo dokonce hrozné (řízené) hladomory. Ovšem nejde si držet odstup od prokázaných skutečností, co se – jen tak mimochodem – bezprostředně dotýkají též dějin střední Evropy. Namátkou vybírám, že UPA (navazující na předválečné teroristické aktivity ukrajinských radikálů) nejednou úzce spolupracovala s nacistickými vojsky a z vlastní iniciativy prováděla zuřivé etnické čistky. Především na území, kde poněkud iracionálně předpokládala příští ukrajinský stát. Za oběť jejímu krutému řádění padly desetitisíce Poláků, Židů, Rusů, Arménů, ale i Čechů, kteří se v zemi kdysi usadili a přijali za svou.

Ke zvěrstvům, o jejichž monstrózní a masové podobě přesvědčivě vypráví kupříkladu polský válečný snímek „Volyň“ z roku 2016, se volně vážou rovněž další, dnes bohužel (programově) opomíjené události. Vždyť sotva osvobozeným Československem se probíjely některé jednotky UPA, s nimiž se proto krvavě střetly také naše bezpečnostní složky. Zahynuly při tom i desítky nevinných civilistů…

Není prostor pro důkladné připomenutí či analýzu neblaze oživované minulosti, ovšem jedno je jasné. Banderův mýtus není pouhopouhou historií, je to kostlivec vypadlý ze skříně. Z politické kuchyně. Na žírnou ukrajinskou půdu.


Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda

17. 02.

Já jsem Firma aneb Stát jsem já

Pavel Kopecký Přečteno 2433 krát Přidat komentář

Teď už je to jisté – v neděli se koná sněm hnutí ANO 2011. Andrej Babiš, majitel vládní struktury, co samozřejmě žádným hnutím není, jelikož má charakteristiky vůči standardnímu hnutí plně protikladné, se rozhodl. Definitivně, protože názor již mezitím pragmaticky změnit nestačí.

Původně měla být ona víceméně formalita odbyta v sobotu, jenže předseda si posléze uvědomil, že raději by ten den do Mnichova na slovutnou bezpečnostní konferenci. Ani to mu dlouho nevydrželo. Do metropole Bavorska zamířil poněkud loutkový zaminir Tomáš Petříček ze sociální demokracie, kdežto on, jak dokládá fotkami na Instagramu, vyrazil s rodinou do zasněžených Francouzských Alp.

Jde mu o věc a o lidi – viz německá reportáž o jeho drůbežárnách –, tudíž zítra nebude své politické zaměstnance či pozorovatele všeho druhu nadbytečně zdržovat. Nechá sebe i Faltýnka, muže na špinavou práci, potvrdit ve funkci volebním ziskem á la generální tajemník státostrany. K čemuž přihodí i funkce pro další osvědčené služebnictvo, s nímž buduje „stát jako firmu“. A jsme-li už u pojmu firma, důkazy, že premiér pevnou rukou ovládá nejen kabinet, ale stále i holding Agrofert (který v posledních letech utěšeně bobtná!), doplňuje starší Babišův výrok: „Strana, to jsem já!“

Ba co víc. ANO si nepozvalo žádné politické hosty; za této představy o konstelaci sil k tomu přece není důvod. Velký hybatel nepotřebuje ztrácet zbytečně čas či poslouchat případné kritické poznámky. On je firma, on je strana, on je stát!

Tento republikánský „Ludvík XIV.“ je také zdrojem „firemních hodnot“. Vypočítavé točení se na obrtlíku je mu tím vůbec nejmenším problémem ze všech. Samotná kniha „O čem sním, když náhodou spím“ je plná protimluvů a umožňuje nespočet výkladů. Summa summarum jde o smutné čtení o stavu naší společnosti, kde triumfuje takovýto druh člověka. Pročpak? S nadsázkou evokuje slavné vyprávění o definitivní likvidaci Alexandrijské knihovny: „Buď obsahují tyto knihy totéž co Korán, a pak jsou zbytečné; nebo obsahují něco jiného, a pak jsou škodlivé." Tož tak...


Zveřejnilo Forum24.cz

15. 02.

Zima proti jaru

Pavel Kopecký Přečteno 1673 krát Přidat komentář

Tradiční evropská levice je jasně na ústupu. Nikoliv en bloc, nicméně ve Francii, Itálii či Německu by to přehlédl jedině slepý. Ústup demokraticky laděných levičáků pozorujeme, s výjimkou nevelkého Slovenska, též na (polo)periferii EU, ve střední Evropě.

U našich západních sousedů se sociální demokraté rozhodli představit novou koncepci sociálního státu, aby se odstřihli od starších hodnotových konceptů, které vznikly za obratného Gerharda Schrödera, ale měly svoje mouchy a dávno se přežily. Česká strana sociálně demokratická má sice potíže hlubší, nicméně s žádným oslnivým konceptem nepřichází. Politicky a intelektuálně paběrkuje, ne-li to zbytečně silné slovo. Hamáčkovo vyjadřování chytré horákyně sice pomáhá lépe skrývat vnitřní rozklad i hlubokou demoralizaci partaje, leč to je tak asi bohužel vše.

Příčin trvalé krize ČSSD bychom našli nemálo; k nejdůležitějším patří fakt, že od časů Jiřího Paroubka neměla předáky, jimž by seděla podpora systematické duševní činnosti strany. Kromobyčejnou konsekvencí mentální slabosti či politické bezkoncepčnosti se stal také čerstvě zažehnaný nápad, aby se – tak trochu po úspěšném slovenském vzoru Smer-SD – změnil oficiální název organizace. Jeho zkratka měla ovšem znít pouze SD! Bylo by tak malým zázrakem, kdyby se neobjevil nikdo, kdo by nedělal narážky na totožnou zkratku Sicherheitsdienstu, obávané tajné služby SS a Nacionálně socialistické německé dělnické strany. Podobné nízkosti přece vznikaly i bez návodu. Jenom si vzpomeňme na někdejší čelní postavy ODS, které bez uzardění hovořily o „Grosstapu“ nebo údajném hodnotovém počátku nacismu v sociálnědemokratickém hnutí.

Nový problém z vlastní produkce Lidový dům zažehnal, nicméně starý Augiášův chlév zůstává. Přesto některé pozitivní změny nastaly. Léta mediálně větrané spory partajních šíbrů, v jejichž animozitách byly znát i obavy o „správné opatrování“ zbytkového majetku ČSSD, náhle zmizely. Hlavní partajní opozice, platforma „Zachraňme sociální demokracii“, ztělesňovaná najmě exhejtmanem Haškem, dostala nabídku "výpalného" a rozhodla se před březnovým sjezdem pragmaticky podpořit stávající vedení strany. Slovo „srdcaři“, jímž se sami rádi označují, získalo patrně další význam – v boji o moc mají veteráni řádnou výdrž...

Česká strana sociálně demokratická čelí svému nejtěžšímu období v polistopadových dějinách. Předseda Jan Hamáček se snaží o opatrné reformy ve správě strany, i když ani tady nemá tak úplně vyhráno. V globálu však přece získal nebývalý prostor k záchraně tradiční politické značky. Hodně věcí bude zřejmě po jeho. Jeden známý levicový komentátor mi v oné souvislosti vyprávěl, že ještě koncem loňského roku sklidil posměch, když mluvil o ministru zahraničí Petříčkovi coby budoucím místopředsedovi partaje. Nyní by se na tuhle mladou (se starými činovníky úzce propojenou) tvář vsadit dalo, stejně jako na stranické povýšení ministryně práce a sociálních věcí Maláčové. Jeví se totiž mimochodem o dost vhodnější personou než dejme tomu ambiciózní a k výkonu každé výhodné funkce připravená poslankyně Valachová, za níž se táhne minulost: dosud neuzavřená finanční kauza na MŠMT.

Ledacos z perspektiv domácích sociáldemokratů odhalí první letošní pololetí. Uvidíme, zda bude jarní sjezd koncem „zimy“, politickým jarem, obrodou české sociální demokracie. O jejích životodárných šancích v brzkých evropských volbách (a volbách vůbec) zatím mnozí pochybují. Nadějí Lidového domu může být dobře „prodaná“ práce ve vládě, ale i aktivity soupeře. Dočasný Babišův obrat k zanedbávaným voličům pravice.


Obdobný komentář zveřejnilo Forum24.cz

14. 02.

Zamést v Afghánistánu

Pavel Kopecký Přečteno 1446 krát Přidat komentář

Donald J. Trump je mistrem světa ve změnách názorů na zásadní, světodějné věci. Včetně mezinárodní bezpečnosti. Pán Bílého domu reaguje pružně, ba beztvaře. Ztrácí tím důvěryhodnost, nicméně na pětníku se otáčí bleskově, až mu lví hříva vlaje. Příčiny toho jsou obvykle nabíledni – činí mu fajn nejprve se poslouchat, a teprve potom případně myslet. Považuje se však za génia (a přejme mu to!), takže ho nutnost kličkovat ohledně vyslovených „pravd“ a nastíněných projektů zjevně dosti rmoutí.

Více »

08. 02.

Perská kauza v Trumpově politice

Pavel Kopecký Přečteno 1276 krát Přidat komentář

Zrovna nám uplývá čtyřicet let od návratu ajatolláha Chomejního do Íránu a svržení šáha Rézy Pahlavího. Přitom ne moc dlouho předtím ho s pompou přijala Československá socialistická republika a udělila mu Řád Bílého lva i čestné akademické tituly. Vztahy s monarchistickou diktaturou, která systematicky pronásledovala své islamistické i komunistické odpůrce, byly totiž v zásadě skvělé. Málokdo tehdy hádal, že zanedlouho bude s jeho přísně proamerickým režimem amen a geopolitická situace v regionu se převrátí naruby.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy