Pavel Kopecký

27. 03.

Bombardování Jugoslávie nepřispělo k stabilitě Balkánu ani mezinárodních vztahů

Pavel Kopecký Přečteno 1965 krát

Včerejšího dne jsem zde přetiskl svůj článek o dvacátém výročí vojny o Kosovo. Ihned se samozřejmě ozvalo pár „potrefených hus“, co preferují ideologické místo kritického myšlení. Včetně jistého politika, kterého již v žádné straně nechtějí, a tak se nejspíše stébla chytá…
Pro širší představu zvídavého čtenáře, jemuž není lhostejné, jak velkým množstvím politických frází jsme stále a znovu krmeni, přidávám, s laskavým svolením autora, specialisty na Balkán, text známého rozhlasového novináře – a mého kamaráda – Thomase Kulidakise.

Od zahájení náletů Severoatlantické aliance na bývalou Jugoslávii uběhlo dvacet let. Je to dostatečná doba na zhodnocení dosavadního vývoje a poučení z následků 78 dnů, po které padaly bomby na cíle v dnešním Srbsku, Černé hoře i Kosovu.

Na odůvodnění vojenské akce NATO panují v zásadě čtyři hlavní názory. Za prvé, že se jednalo o agresi vůči suverénnímu státu, který se snažil vypořádat se separatistickými povstalci.

Za druhé, že se jednalo o způsob, jak zabránit pokračování humanitární katastrofy, zachránit nevinné civilisty od utrpení a nedopustit opakování masakrů v Bosně a Hercegovině. Zde je nutné dodat, že tam se dopouštěly válečných zločinů všechny bojující strany, tedy Srbové, Chorvati i muslimští Bosňáci.

Další dva pohledy se týkají samotné podstaty mezinárodních vztahů. Podle jednoho se jednalo o nezákonný zásah Západu a Severoatlantické aliance bez požehnání Rady Bezpečnosti OSN. Někteří k tomu dodávají, že v zájmu ukotvení mocenské pozice a ekonomických zájmů Západu, hlavně Spojených států amerických na Balkáně.

Podle dalšího se právě bombardování bývalé Jugoslávie stalo zlomem ve vztazích mezi Západem a nástupnickým státem Sovětského svazu Ruskem po konci studené války. Navíc došlo k vytvoření precedentu, který předznamenal tragický vývoj budoucí. Tedy útok na Irák Saddáma Husajna, který zemi rozvrátil. Akce USA a jejich spojenců, vedená také bez požehnání OSN, zanechala mocenské vakuum, které se stalo živnou půdou pro radikály, ztělesněné takzvaným Islámským státem.

Stávající situace na západním Balkáně, v prostoru bývalé Jugoslávie, má k rozvratu Blízkého a Středního východu daleko. Při hodnocení uplynulých 20 let a výhledu na roky další je ale třeba říci, že vojenská kampaň vedená Severoatlantickou aliancí mnoho dobrého nepřinesla. Kosovo vyhlásilo jednostranně samostatnost. I přes odpor mezinárodního společenství ustanovilo vlastní armádu. Navzdory kategorickému nesouhlasu Evropské unie a Spojených států amerických začalo vést celní válku se Srbskem i Bosnou a Hercegovinou. Samostatnost Kosova neuznává ani pět členských států Evropské unie: Kypr, Španělsko, Slovensko, Rumunsko a Řecko.

Srbsko má zájem o vstup do Evropské unie, které by se tato země rozhodně hodila. Bělehradské Centrum pro svobodné volby a demokracii v průzkumu ale zjistilo, že dvě třetiny Srbů si přejí vojenskou neutralitu země. Se západními vojenským organizacemi si přeje sblížení jen sedm procent obyvatel. Jak prohlásila srbská premiérka Brnabićová, Srbsko si pamatuje, kdo stál při něm a kdo ne. Stálo při něm Rusko. Podobně mluvil také kosovský prezident Thaći, ale s opačným znaménkem. Vyjádřil vděčnost za intervenci, která přispěla k samostatnosti.

Západní Balkán zůstává nestabilní a je to částečně i výsledek zásahu NATO. V Kosovu na bezpečnost dohlíží na 4 a půl tisíce jeho vojáků. Priština svými posledními kroky sympatie mezinárodního společenství rozhodně nezíská. Momentální srbské vedení se snaží dívat do budoucnosti, ta má ale rysy pouze členství v unii. Bombardování bývalé Jugoslávie bylo také velká zkouška pro nové členy, včetně České republiky. Vstupovala do obranné aliance, během necelých dvou týdnů byla součástí agrese vůči tradičnímu srbskému spojenci, který žádný členský stát aliance nenapadnul. Rozpaky jasně vyjádřila česko-řecká diplomatická iniciativa k přerušení útoků NATO. Za nás vedená tehdejším ministrem zahraničí Kavanem.

Rusko v roce 1999 nabylo dojmu, že na jeho zájmy se v době détente nehledí a vrátilo se k studenoválečným praktikám velmocenského soupeření se vším všudy. V zájmu budoucnosti je potřeba, aby se chyby neopakovaly a NATO bylo vždy a jen obrannou aliancí.

26. 03.

Kosovské vrtění psem po dvaceti letech

Pavel Kopecký Přečteno 2746 krát

Onehdy jsem byl na přednášce o válce v Sýrii, kterou zaštiťoval český europoslanec Jaromír Štětina. Pozoruhodná to postava. Zuřivý antikomunista, jehož pracovní minulost byla mnohokrát úzce spojována s činností tajných služeb komunistických režimů. Dnes stoupenec názoru, že Evropou obchází strašidlo „ruského nebezpečí“. Bez harašení novým vzestupem Kremlu – tentokrát na Blízkém východě – se samozřejmě neobešel. Problém tamější (končící) války chtěl „řešit“ vojenským zásahem NATO. Se zalíbením proto také vzpomínal, jak se tomu stalo před lety na Balkáně.

Necítím se povolán řešit, jestli je taková idea produktem normálně uvažujícího člověka. Za připomenutí ale stojí dvacetileté výročí jedné z akcí Severoatlantické aliance v oblasti „měkkého podbříšku Evropy“: akcí vždy mimochodem namířených proti spojencům Moskvy, Srbům. V roce 1999 proběhla válka o Kosovo a Metochiji, další úspěšný pokus velmocí o „balkanizaci“ Balkánu.

Během uplynulé generace se poměry v mezinárodní politice vydatně změnily, třebaže to někteří pořád – jako malé děti – odmítají pochopit. Nemálo se tak stalo kvůli samotnému Kosovu, jehož násilné osamostatnění bylo velikým narušením mezinárodního práva, a vlastně i důležitým milníkem na cestě k jakési nové studené válce.

Akce rozhodně nebyla šťastným tahem. Vytvoření již druhého albánského národního státu bylo jednak protizákonné (doteď nebyl uznán všemi členy EU) a za druhé rozhodně nevedlo ke zklidnění regionu nebo vyřešení albánské otázky. Za chybu tehdejší kroky Západu čerstvě označil i prezident Miloš Zeman, jenž byl v klíčovém roce premiérem země, co právě bez referenda vstoupila do NATO. Taky proto, aby spolutvořila „cordon sanitaire“ Německu nebo dalším západním státům. Dobová propaganda nicméně rozšiřovala, jak jsme si museli přijetí zasloužit. A dle dobových pamětníků k nám bylo přistupováno jako k někomu, kdo má jen držet ústa a krok. Včetně bombardování předchozích spojenců. Jeden člen tehdejšího kabinetu to následně doslova charakterizoval jako jednání Velkého bratra...

S výměnou přátel za nepřátele jsme v té době již měli své zkušenosti. Československo a potom Česko nevybíravě útočilo na Castrovu Havanu a Václav Havel urychleně „zapomenul“ své naivní pohádky o paralelním rozpuštění Varšavského i Severoatlantického paktu. Vnitřní proměnu učinil vážně důkladně. Někdejší kritik americké agresivity horoval za další omezování našeho zbrojního vývozu na trhy, kde nás hbitě nahradili noví spojenci. Polínko si dnes nekriticky připomínaný prezident přiložil také ohledně Kosova. V době leteckých a raketových úderů sice doslova neřekl nic o „humanitárním bombardování“, jak se mu nepřesně vyčítá, nicméně do jakési přímé souvislosti bombardování a humanitu veřejně dal. A stejně tak vyslovoval přání, aby se budoucí českou prezidentkou stala dobová americká ministryně zahraničí s českými kořeny Madelaine Albrightová. Jeden ze strůjců vyrvání Kosova z pravomoci Bělehradu a dnes autorka knihy o nebezpečí návratu fašizmu.

Ve válce o území, k němuž mají Srbové i Albánci historicky podmíněný vztah, byly Západem využity vysloveně mafiánské struktury, kdežto údajné zločiny ústřední vlády se ukázaly být z velké části mediální hrou (na Balkáně se tehdy stal populárním americký snímek „Vrtěti psem“). Při následných úderech bez schválení OSN zahynula též řada civilistů a hospodářské škody šly do desítek miliard dolarů. Dnešní vztahy mezi Kosovem a Srbskem, jež se potom ještě více přichýlilo k Ruské federaci, nejlépe charakterizuje válka celní, jakož i rozličné provokace, jež souvisejí s pěstováním velkoalbánských myšlenek.

Co je však zdaleka nejhorší? Zástupný konflikt o Kosovo velmi rozčílil tehdy ještě jelcinovskou Moskvu, přispěl k nástupu Moskvy putinovské a byl první ve šňůře dalších měření sil, na jejich konci vidíme tolik ostouzenou nelegální anexi Krymu.

Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda

09. 03.

Achillova pata sociálních demokratů

Pavel Kopecký Přečteno 2270 krát

Minulý pátek a sobotu se uskutečnil sjezd ČSSD v hradecké Střelnici. Pokus o jakési „opáčko“ loňského sjezdu tamtéž, který vyzníval spíše jako pohřební litanie. Smuteční píseň, při níž si škodolibě zaskotačil prezident Miloš Zeman. Muž, jenž přitom již v roce 2006 napsal: „Všechno, co jsem chtěl ve svém životě udělat, jsem udělal a všechno, co jsem chtěl říci, jsem řekl.“

Tentokráte byl jeho projev v Hradci Králové daleko vstřícnější než minule a i díky tomu dopadl pokus prezentovat sociáldemokracii jako partaj, která se konečně odrazila od dna, relativně úspěšně. Byť je patrné, že v zásadě šlo výhradně o nebývale koncentrovaný projev základního pudu sebezáchovy, jenž v životě „oranžových“ dlouho, předlouho chyběl. Nyní, když se konečně objevilo jakési memento mori, přidalo se také obyčejné mediální štěstí – ten týden se totiž v české politice nic významnějšího nestalo!

Výsledky předchozích politických zoufalostí Lidového domu vytvořily zajímavý paradox: sociální demokracie je vládní silou, ale na druhou stranu o ní v českých luzích a hájích příliš neslýcháme. Pro řadu (levicových) voličů proto doslova přestala být tématem. A pokud už jím zůstala, tak nikoliv díky strhujícím politickým výkonům předsedy Jana Hamáčka, jenž ponejvíce proslul výroky hodnými chytré horákyně. Povýtce se tak stalo díky lidem, kteří ve vedení strany až do víkendu chyběli. Míním zejména hyperaktivní ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, jež po období zjevné nejistoty ve vysokém úřadu chytila slinu a začíná slynout novinářsky vděčnými nápady.

Pozornost sdělovacích prostředků si získala též formální hlava Černínského paláce, poněkud křečovitý Tomáš Petříček. Dokud nevyjádřil neuvěřitelný názor, že oslava banderovců (z velké části kolaborantů nebo těžkých válečných zločinců) je vnitřní záležitost Ukrajiny, byl přitom téměř neviditelný. Skandální mínění, co je urážkou nespočtu bestiálně povražděných obětí, zkusil vzápětí relativizovat. A jelikož bohužel žijeme v atmosféře, jíž formuje ideologicko-strategický předsudek, že kdo je proti Moskvě, je á priori „náš“, prošlo mu to vcelku hladce. Vzápětí navíc odvedl pozornost k syrským válečným sirotkům, a zejména ke svým údajným zásluhám o česko-americké vztahy. Což bylo zároveň určité všimné - pokus usmířit si Miloše Zemana, o němž se vědělo, že přijede na volební sjezd.

Ministr zahraničí, jenž to nemá na Pražském hradě tak úplně nejlepší, což bylo koneckonců rovněž patrné z následného prezidentova proslovu, a vysloveně nejde pod nos „polokoaliční“ KSČM, se vůbec začal poslední dobou chovat nápadně. Dokonce přistoupil k jednoznačně nejráznějšímu kroku své politické kariéry. Spojil vlastní ne/zvolení místopředsedou sociáldemokracie s pozicí zaminira. Pohnutky k nečekaně radiálnímu kroku, jakož i k nevídané verbální bojovnosti proti předsedovi ANO, byly nasnadě. Za prvé to vypadalo přitažlivě pro kamery, žurnalisté to zkrátka rádi. Za druhé – a zejména – jeho „loutkovodičům“ v pozadí velmi záleželo, aby „marioneta“ zaujala onu stranickou pozici a působila v ní dobře. Výrazně. Krom jiného proto, neboť po květnových eurovolbách lze očekávat prudký pokles počtu členů ČSSD v Evropském parlamentu a tím pádem úbytek výnosných míst v Bruselu. Tam se přitom (nejen) z Lidového domu vždy odkládali „zasloužilí“; tak byl kupříkladu vyslán reprezentovat naši vlast k uzoufání neschopný Vladimír Špidla, když se ho strana potřebovala zbavit. Takovýchto výnosných prebend ovšem nebývá nikdy nazbyt a speciálně ne, škobrtají-li pravidelně „oranžoví“ o hranici zvolitelnosti.

Česká strana sociálně demokratická totiž před lety ztratila cestu, překročila bludný kořen a z někdejších třiceti procent „Miroslavovy země“ spadla do nějakých sedmi procent „Půlnočního království“. Od té doby se hledá. Cíl představit mladé tváře jako stafáž starých figur znamená alespoň nějaký pokus. Ostatně třeba zmíněná ministryně Maláčová, přes zlehčování pravicí, která jí hanlivě přezdívá „Venezuela“, se zdá být schopnou postavou...

Hlavní je ale něco jiného. Změna ve způsobu řízení strany, k němuž byl dán Hamáčkovi nebývale silný mandát osmdesáti šesti procent. V podstatě se z něj stal, v nadsázce řečeno, něco jako římský diktátor, vládce zvolený pro dobu krize. Uvidíme, zda možností své stranické kliky a změněných stanov efektivně využije. Doposud se totiž snažil nikoho si nenazlobit, vstřícná gesta vysílal všemi směry. Kam jen to šlo. Ba dokonce Jiřího Paroubka, připomeňme si, chtěl získat pro spolupráci. Mělo by to mimochodem smysl – ČSSD už jednou zachránil a jako jedna z mála známých osobností domácí levice je schopen věcné, racionální politické analýzy. Toho, co v podstatě zcela postrádal Sobotka a jeho pohrobci v dosavadním širším vedení strany. O návratu expředsedova „samoděržavného“ ega proto nechtěla tahle stranická oligarchie ani slyšet. Ani kdyby to mělo nejstarší českou stranu stát krk. Důsledkem sobeckého přístupu dlouholeté věrchušky je proto další zajímavý paradox – její odstavení staronovým předsedou Hamáčkem, který už předtím využil neobratnosti platformy „Zachraňme ČSSD“.

Aby těch zvláštností vývoje nebylo dost, de facto ho v reformátorském snažení podpořil také faktický zakladatel strany Zeman, jenž potlačil přirozenou touhu láteřit a vyřizovat si účty. Koneckonců se do vedení nehlásil téměř nikdo, na koho by měl spadeno. Přičemž také prezident pravděpodobně pocítil potřebu bránit se premiérově koncepci moci, opírající se o budování všelidové strany.

Zápas o přežití ČSSD teď fakticky teprve začíná. Riziko propadu do zapomnění se pořád vznáší nad vnitřně prohnilou a zadluženou organizací s klesající členskou základnou (loňského roku to nebylo ani sedmnáct tisíc straníků) jako Damoklův meč. Udělala kdysi chybu, že vstoupila do koalice s Babišem a nyní z ní již vystoupit nemůže. Kdyby ano, prohrála by zbytek svých chatrných nadějí. Reálné politické bytí či nebytí dědiců hrdé tradice nyní odvisne prvořadě od toho, zda budou schopni působit jednotně a zda dokáží veřejnosti předložit nový nosný program. Jak už to ostatně ještě v Hradci naznačil čerstvý statutární místopředseda Onderka.

Nový program ale není nikdy žádná maličkost. A u České strany sociálně demokratické je to již hezkou řádku let problém. Či lépe řečeno – když už jsme u antických příměrů – její Achillova pata!

Článek je obdobou textu zveřejněného Českou pozicí

Archiv článků: březen 2019

Bombardování Jugoslávie nepřispělo k stabilitě Balkánu ani mezinárodních vztahů

Kosovské vrtění psem po dvaceti letech

Achillova pata sociálních demokratů

Blogeři abecedně