Archiv článků: červen 2019

28. 06.

Revoluční kýč, nebo změna mentální mapy?

Pavel Kopecký Přečteno 3970 krát Přidat komentář

Těžko souhlasit s Václavem Klausem starším, že nedělní maxidemonstrace sestávala jen z lidí, kteří se nesrovnali s výsledky voleb. Tudíž z nejméně dvě stě padesáti tisíc (politicky) frustrovaných občanů. Toť nesmysl, co bezvadnou zkratkou vyjadřuje pro klan Klausových typické nálepkování. Příznačné hlavně pro vnitřně nejisté osobnosti, jež předstírají veliké sebevědomí, ale pro přemíru komplexů odmítají druhému naslouchat. A to již nemluvím o tom, že exprezident má lví podíl na mnoha tristních událostech polistopadového dění. Nepřímo tudíž také na zrodu Babišovy – nejprve byznysové a následně premiérské – moci. Takže by se měl první vyvarovat kádrování manifestace občanských práv.

Na druhou stranu nelze tvrdit, že by se na Letenské pláni lidé s pocitem zneuznání (volebního) názoru nijak nevyskytovali. Z této, ale i předchozích akcí svolaných Milionem chvilek pro demokracii šlo příležitostně poznat, jak se při nich ventilují též poražení. Třeba někteří pravicoví politici čili neschopná parlamentní opozice; snažící se o podprahovou koordinaci s lidovou nespokojeností skrze jinak nesmyslné hlasování o nedůvěře kabinetu. Na jedné z akcí se kmitl také čelní hrobař ČSSD Bohuslav Sobotka. A nejmenovaná herečka z tribuny nabádala, aby oni, uvědomělí, vyrazili do regionů. Nechť tam provádějí osvětu mezi občany (rozuměj: venkovskými prosťáčky), kteří zřejmě postrádají informace a souvislosti, jaké vlastní aktéři protestu. Dotyčná se posléze dokonce médiím svěřila s možností svého standardního politického angažmá…

Rovněž na mimořádně úspěšném i dobře organizovaném letenském protestu cítili pořadatelé potřebu nechat mluvit herce. Včetně těch, kdo vehementně plédovali za úspěch, nejen z mého pohledu, velmi arogantní prezidentské kandidatury Karla Schwarzenberga. Tehdy selhali, leč předtím zabodovali v Roce zázraků. Dalo se proto předpokládat, že při výrazné české (obrozenecké) tradici propojení divadla s politikou může nestranická „revoluční“ taktika opět uspět. Zejména buduje-li se co nejširší platforma nespokojenců. De facto „Národní fronta“ proti Babišovi se Zemanem. Repete nepolitické politiky. Protestu proti negativnímu veřejnému vývoji, který najmě majitel Agrofertu vytěžil až na dřeň.

Není mým cílem vytvářet dojem, jako bych snad největší demonstraci od osmdesátého devátého odsuzoval. Není tomu tak a znám mnoho účastníků, jichž si lze vážit. Současně si rozhodně nemyslím, že by byl multimiliardář Babiš vzorem ctností. Považuji jej za středoevropskou variaci Silvia Berlusconiho, bezskrupulózní velkoobchodníka s nekritickou lidskou důvěrou. Nicméně zároveň odmítám glorifikaci jeho odpůrců prostřednictvím novinářských výkřiků á la „Samet se opakuje. Čtvrt milionu blanických rytířů vyjelo.“

To je čistokrevný kýč, k němuž si dovolím osobní postřeh. Když jsem se na místě ptal prodavače podbízivých triček s Havlem a letopočtem ´89 po jeho motivaci k účasti, vyjel na mě tento „rytíř nové sametové revoluce“ s křikem, jestli prý mě Babiš poslal provokovat. Ostatní náhodně dotázaní už nereagovali primitivně, jenže politicky naivně bezmála vždy. Až to můj zcela apolitický kamarád sarkasticky pojmenoval „brainstormingem“. Zdá se, že v současných masových protestech se primárně zpřítomňuje nemalá rozezlenost jistých vrstev obyvatelstva, k níž však chybí dlouhodobá koncepce organizátorů, jaká se sama nabízela před třiceti roky. Tehdy se s předáním moci čekalo jen na Československo a Rumunsko.

Během letních prázdnin dojde zákonitě k demobilizaci a zklidnění nespokojenců, kteří se teď příkladně domnívají, že premiéra k odstoupení přimějí představitelé cizích států. Případně Strakovu akademii předním vchodem opustivší sociální demokracie. Ona zvětralá strana, jíž partajní konkurenti či dříve zcela nepřátelské sdělovací prostředky vyzývají, aby se chovala čestně. Neboli se vzdala, cynicky řečeno, ministerských, náměstskovských či buhvíjakých postů v momentu hlubokého úpadku.

Zdaleka nejpravděpodobnější se zdá, že x-krát vzývaný slovenský příklad přijde vniveč: ministryně spravedlnosti, předseda vlády, eventuálně prezident republiky demisi nepodají. Jedna důležitá paralela ovšem nastat může – partajní angažmá některých aktivistů. „Sametové protesty“ relativně pasivního Čecha, Moravana a Slezana hledí každopádně využít, jak již shora řečeno, chatrná parlamentní pravice. Miroslav Kalousek sice dělá vše, aby oslabil stávajícího předáka TOP 09 Jiřího Pospíšila, ale zároveň se snaží co nejvíce veřejně očistit. Náhle pokorně přijímá politickou odpovědnost za éru, kdy seděl v Nečasově vládě. S tím, že jeho Nagyová-Nečasová neřídila. Může být, vždyť Kalousek byl sám považován za neoficiálního předsedu nenáviděného kabinetu.

S uvedenými fakty se dá propojit pozoruhodný, již závěrečný aspekt věci. Kde se asi nacházeli mnozí z pražských a mimopražských protestujících, když odboráři zorganizovali největší porevoluční demonstraci proti Nečasově/Kalouskově/Nagyové vládě škrtů? Kolik z nich zpočátku volilo polistopadovým manažerským ideálem šermujícího Babiše, aby na něj tradičně přenesli odpovědnost za veřejné dění? Bylo by výborné, pokud by se aktuální vlna nespojenosti úplně nerozplizla. Způsobila jistou změnu myšlení, rozvoj občanské společnosti. Konec dětinského projektování se do nových, tím pádem přece liliově čistých partají a hnutí. Do Strany zelených, Věcí veřejných, ANO 2011, Pirátů… Byla by to skutečná revoluce, změna mentální mapy.


Obdobný komentář publikovaly LN

26. 06.

Nad Ukrajinou se duha neklene: DOKONČENÍ

Pavel Kopecký Přečteno 1723 krát Přidat komentář

2. část eseje o politice a geopolitice Ukrajiny

(odkaz na první část textu)

Více »

25. 06.

Nad Ukrajinou se duha neklene

Pavel Kopecký Přečteno 1820 krát Přidat komentář

Po nadějích spojovaných s Majdanem se podle průzkumů vrátila obrovská skepse Ukrajinců. Dohoda o klidu zbraní s povstalci a Kremlem je zatím ve hvězdách, Mezinárodní měnový fond dočasně pozastavil finanční toky na Ukrajinu a nadcházejí i tuhé vnitřní boje o pozice. Proto se s napětím čeká, s čím přijde nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Ruský prezident Vladimir Putin nedávno prohlásil, že vztahy jeho země s USA „jdou z kopce, jsou stále horší. Současná administrativa v uplynulých letech schválila desítky rozhodnutí o sankcích proti Rusku.“ Vztah obou mocností není skvostný a jejich soupeření se projevuje například na Blízkém východě, ve Venezuele či na Ukrajině.

Z toho zaprvé vyplývá, že americký prezident Donald Trump zřejmě nebude ruským agentem. A zadruhé, přičteme-li k americko-ruskému napětí čínsko-americkou obchodní válku, že USA nasazují k udržení svého výsadního postavení ve světě obrovské množství sil a finančních prostředků. Světový řád po studené válce byl do značné míry jejich produktem, ale tato éra pozvolna končí.

Globální význam Washingtonu oslabuje, čemuž se američtí představitelé snaží čelit. „Prevencí“ proti tomuto procesu měly být například invaze do Afghánistánu a Iráku, vyzněly však nakonec opačně. Dalším pokusem, o poznání úspěšnějším, jak zabránit nástupu geopolitických konkurentů – v tomto případě Ruské federace –, byla podpora tzv. oranžové revoluci na Ukrajině na přelomu let 2004 a 2005.

Stejné politické proklamace

Tehdejší kyjevské demonstrace proti prezidentským volbám, které byly v českých médiích často prezentovány myšlenkovou zkratkou „prozápadních, prodemokratických sil“, vedly k odstranění spíše promoskevské hlavy státu Viktora Janukovyče. V opakovaném hlasování zvítězil Viktor Juščenko, což bylo leckdy vykládáno jako nástup občanských svobod, ekonomické prosperity a především změny orientace Ukrajiny – odtržení od imperiálního „magnetismu“ Moskvy a směřování do NATO či Evropské unie. Nestalo se.

Asi nebude náhodou, že po Západem masivně podporovaném Majdanu na přelomu let 2013 a 2014 se objevily tytéž politické proklamace. Proto je třeba uvést maďarsko-amerického odborníka na mezinárodní bezpečnost George Friedmana, jenž o oranžové revoluci napsal: „Rusové spatřovali v událostech na Ukrajině pokus USA přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit rozklad Ruska. Upřímně řečeno, v ruském vnímání těchto záležitostí byl velký kus pravdy.“

V českém prostředí je smutným zvykem nemít kritický názor, zejména jde-li o konflikty velmocí, z nichž jedna je spojencem. Zatímco v minulosti existovala „koloniální norma“ reflektovat postoje Sovětského svazu, dnes nezřídka dominuje takřka přepólovaná představa, která obvykle přináší kopii protiruské propagandy, jež dnešní Rusko nálepkuje coby nový Sovětský svaz. Nedlouho před Majdanem se mimochodem tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová vyjádřila o nutnosti potlačení ruské snahy o opětovné sjednocení eurasijského prostoru…

Příkladem dvojího metru – u nás „argumentačně“ podporovaného nálepkami o ruských trollech a proruských webech –, ideologického posuzování agresí velmocí, se stala i Ukrajina, jejíž území bylo ve 20. století obětí řady mocenských choutek včetně kremelských.

O vztahu Kremlu k Ukrajině se v minulosti vyjádřil i polsko-americký politolog Zbigniew Brzezinski (1928–2017). Tento vlivný poradce amerických prezidentů napsal: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem. Rusko se bez Ukrajiny může snažit o imperiální status, ale v případě úspěchu by se stalo především asijským imperiálním státem, jenž by byl pravděpodobně zatažen do vyčerpávajících konfliktů s probuzenými státy Střední Asie, které by za podpory sousedních islámských států na jihu bránily svou nedávno nabytou nezávislost.“

Důsledky dějin

K porozumění současnosti a soudobé historii Ukrajiny je třeba se podívat na její dějiny po hladomoru za stalinské éry. Nešťastná země, jež se v uplynulých desetiletích stala hříčkou v konfliktech vlivnějších států i domácích oligarchů, postrádá totiž minulostí vymezené národní hranice a především nedisponuje hranicemi s (pra)dávnými kořeny. Obojí se promítá do aktuálního vývoje země, zejména války o území dvou loutkových lidových republik – Doněcké a Luhanské – na východě země, konfliktu, který propukl již v roce 2014 a dosud stál život více než 13 tisíc lidí.

V případě západní hranice Ukrajiny byla ve 20. století řada změn či snah o ně. Poněkud se dnes zapomíná na události dané první světovou válkou (Halič tehdy náležela Rakousku-Uhersku) a na expanzi Piłsudského Polska krátce po jejím skončení. Příliš se nezmiňují změny spojené s agresemi Velkoněmecké říše nebo aktivitami banderovců ani demarkační linie po druhé světové válce.
Tehdy byla k Sovětskému svazu připojena polská Halič s Volyní i bývalé československé území Podkarpatská Rus (z ukrajinského pohledu Zakarpatská Ukrajina). Na východě byly zase moderní ukrajinské hranice stanoveny svévolnými administrativními zásahy komunistického režimu, který se příliš neohlížel na etnické otázky, což je nejvíc vidět na osudech Krymu, kde převažovala (pro)ruská populace.

V daném kontextu je zřejmé, že strategicky položená Ukrajina byla v dějinách vystavena různým vlivům. Civilizační vliv tu často prosazovaly litevské, polské a později především ruské úřady. Také pod sovětskou vládou, jež oficiálně odmítala nacionalismus, se odehrávala masivní rusifikace – a někteří Rusové se na Ukrajince dodnes dívají prostřednictvím etymologického výkladu jejich národního pojmenování neboli jako na krajany, kteří prodlévají „u kraje“ a hovoří dialektem ruštiny. Navíc nemalé procento současných obyvatel Ukrajiny používá takzvaný suržyk, směsici obou jazyků.

Změna společenské nálady

V důsledku oranžové revoluce se k moci se dostaly nové elity, jejichž neschopnost řešit obrovský počet problémů výrazně změnila společenskou náladu. V prezidentských volbách v roce 2010 ztratil opěvovaný prezident Juščenko popularitu (v prvním kole získal jen 5,4 procenta hlasů) a post neobhájil. Dokonce se do prezidentského paláce vrátila předchozí hlava státu Janukovyč, jenž ve druhém kole zvítězil nad další vůdkyni oranžové revoluce Tymošenkovou, přezdívanou kvůli jejímu vstupu do politické arény Plynová princezna.

Janukovyčův návrat však zjitřenou atmosféru, v níž se mísilo a mísí ekonomické, politické, náboženské a etnické napětí, nezklidnil. Obrovské ekonomické potíže, s nimiž se neuvěřitelně zkorumpovaná i nevýkonná ukrajinská státní správa dodnes potýká, vedly k dalšímu občanskému neklidu. Už v roce 2013 se hovořilo o potřebě až 160 miliard eur k oživení ekonomiky. Astronomickou částku ale nebyla tehdy Evropská unie, jež s Kyjevem diskutovala o asociační dohodě, ochotná poskytnout.

Moskva však ano, a to především proto, že se cítila ohrožena poškozením svých ekonomických nebo dalších zájmů na Ukrajině. Západem zprostředkovaná úmluva mezi Janukovyčem a opozicí o narovnání poměrů byla sice podepsána, to ale nebránilo takřka obratem uskutečněnému svržení prezidentské kliky.


Konec 1. části eseje publikované v LN dne 22.6.2019

22. 06.

Trojský kůň Varšava

Pavel Kopecký Přečteno 1807 krát Přidat komentář

Polsko neboli Rzeczpospolita Polska je bezesporu nejvýznamnějším státem střední Evropy. Je největší i nejlidnatější – všechny ostatní země Visegrádské skupiny nedají ani dohromady její počet obyvatel. Varšava se proto v rámci V4 obvykle cítí a často hraje jenom sama za sebe. Krásně se to zračí i v čerstvě domluvené americké garnizóně na území našeho severního souseda.

Polská (geo)politika drží permanentně linii obrážející spoustu historických stereotypů či zátěží. Tak jak je to ostatně atributem našeho regionu. Byť je současně evidentní, že někteří (včetně bruselských funkcionářů) si nejsou s to tuhle jednoduchou pravdu ujasnit. Nedávno jsem v televizi sledoval někdejšího šéfa české vlády federální ČSFR a bývalého předsedu Senátu ČR v jedné osobě: Petra Pitharta. Dnešní politický důchodce vzpomínal na porevoluční časy a jeho vzpomínání mě dost vylekalo – nebylo to poprvé – svou naivitou. Známý chartista a rozumář (zaměřený na politickou historii) se rozhodl podělit o fakt, kterak jej po roztání „ledového koberce komunismu“ překvapilo, že se Polsko s Maďarskem postupně vracejí k domácím dějinným vzorům. Jak se vzorce tamějšího žití vracejí k vlastním kořenům, včetně (stupňovaného) národovectví.

Mínění je to vskutku poněkud úděsné, až se chce říci neprofesionální. Kouzlem nechtěného vysvětlující i hodně z dějů neblahých 90. let v českých zemích nebo na Slovensku. Vždyť také veřejný život obou naposled zmíněných státností leckterým polistopadovým rysem odkazuje k předúnorovým dobám…

Věnujme se ale nejvýznamnější středoevropské zemi, Polsku, k jehož charakteristickým rysům odjakživa náleží nacionalismus či „panské“ fanfaróství. Pověstné sebepřeceňování, ale současně až manifestační sebelítost. Kde už přece mohla polská otčina být, nebýt zlých Němců a Rusů, kteří ji bezohledně svírali, utiskovali, ničili! Pro nejednoho jejího vrcholného představitele je strach (a práce se strachem) z dalšího „dělení Polska“ fundamentální. Výroků či činů varšavských elit k doložení dané teze bychom našli přehršel, a to ještě levou zadní. Stačí snad proto jenom dodat, že nutkání se takříkajíc sichrovat před „Germány“, „Moskaly“ a vůbec nejlépe na všechny světové strany, způsobila (ba stále způsobuje!) hromadu tenzí také při (ne)fungování Unie.

Pamětníci si nejspíše bez obtíží vybaví, co na starém kontinentu způsobila zejména polská podpora některých ozbrojených agresí Unie Nového světa, s nimiž nicméně nesouhlasil Berlín a Paříž. Zmíněný vývoj se navíc dál zvolna stupňuje, což hladí zbytnělé ego (trumpovských) Spojených států. Vůči EU se vymezujících stále nepřátelštěji; nepřejících si růst dalšího vážného konkurenta (viz také vítání brexitu). Tudíž vítajících další „šlechtění“ středoevropského trojského koně. Zvláště když Bílý dům zří, jak se Německo energicky energeticky propojuje s Ruskou federací, pročež odmítá brát předražený břidličný plyn z Ameriky. Kvůli čemuž USA tradičním spojencům vyhrožují – jak se stalo jejich dost nechutným zvykem – hospodářskými sankcemi.

Uhlíkatou surovinu hodlá ovšem přijímat sousední, podstatně slabší Rzeczpospolita. Taky jí to přijde setsakrametsky draho. Fakticky je platbou již samotná smlouva o zkapalněném palivu v objemu dvou miliard krychlových metrů. Polská republika jí platí za trvalé usazení zaoceánských vojáků ve své zemi. Na základně pojmenované po Trumpovi, vybudované ze státní kasy jen jednoho z aktérů. Hádejte, kterého.

Ne dost na tom! Poněkud nerovné prezidentské rokování Trumpa s Dudou přineslo Washingtonu ještě jinou lukrativní objednávku. Kontrakt na dalším členem NATO, (sankcionovaným) Tureckem, odmítnuté stíhačky F-35 Lightining II. Jde o pokročilou válečnou technologii, všechna čest, ale také technologii notně drahou. Což u Polska, čistého příjemce evropských rozvojových plateb, přiznejme si, nepůsobí dvakrát seriózně. Jenže lze jít ještě dále. Trvalý vojenský tábor v zemi, kde již američtí vojáci tak jako tak působí, není ničím jiným, než projektem primárně namířeným proti evropským spojeneckým vazbám.

Ne, nejde příliš o Kreml s jeho choutkami. Údajné nebezpečí ruské agrese vůči Polsku je průhlednou zástěrkou zvýšené snahy na sebe v mezinárodním kontextu upozorňovat a dále zesilovat faktický separační spolek se supervelmocí. Víceméně škemrat o zajištění nejsilnější armádou planety. Nadto podprahově vzkazovat dalším v Atlantické alianci, že se na jejich případnou pomoc nehodlají Poláci spoléhat. Nemluvě už o tom, co tím vším regionální mocnost vzkazuje do unijního Bruselu. Skutečným sebevědomím to každopádně nezavání.

Obdobný komentář publikoval slovenský deník Sme

17. 06.

Kulhající Venezuela, měnící se svět

Pavel Kopecký Přečteno 1584 krát Přidat komentář

Venezuela se stala jedním z kolbišť střetů mezi zatím jedinou supervelmocí, Spojenými státy americkými, a velmocemi (staro)novými – Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou. Pragmaticky spolupracujícími obry, kteří mají také své nevybíravé ambice, za něž hrají opravdu tvrdě. Prozatím v mnoha aspektech spolupracují, neboť chápou, že i když USA slábnou, stále mohou jejich význam zatlačit jedině na základě koordinované spolupráce. K sobě proto prozatím přistupují s jistou opatrností. Ačkoli je nabíledni, že se jejich zájmy v mnohém rozcházejí, pokud nejsou přímo protikladné.

Více »

06. 06.

Krůček do oranžového propadla

Pavel Kopecký Přečteno 1515 krát Přidat komentář

O další prohru si ČSSD říkala sama. Může za ni arogance a politická rozmařilost vůdců strany

Volby do Evropského parlamentu oslabily některé tradiční síly starého kontinentu. Včetně sociálních demokratů. Jejich ztráty se řeší v Německu, ale co by jejich čeští soudruzi za tyhle ztráty dali! Sami přišli v europarlamentu o vše. Zbyly jim jen oči pro pláč.

Budeme-li ovšem věcně kritičtí, ČSSD si o další z řady porážek opětovně říkala. Dopouštěla se, a stále se dopouští, řady chyb, většiny z nich stále dokola. Z jejích předáků se stali nabobové. Dobrovolně izolovaní ve stranických sekretariátech, kde jim vybraní pochlebníci říkají to, co si oni přejí slyšet. Mnozí mají na čele napsáno, že úpadek významně zadlužené partaje chápou jako pouhou anomálii. Momentální výchylku, která se zase sama od sebe spraví, jakmile Andrej Babiš odejde ze scény.

Arogance či jakási politická rozmařilost sociálnědemokratických vůdců, kteří dávno nestojí „čelem k masám“, má v jedné z nejvíc rovnostářských zemí své důsledky. Voliči jsou znechuceni, ale i zmateni, protože cítí, že Lidový dům nemá sám představu, za koho a ke komu vlastně mluví. Koho reprezentuje. Kdo je jeho stěžejní volič.

Poprvé mimo europarlament

Že se tak zcela poprvé tradiční česká partaj nedostane do Evropského parlamentu, se vážně dalo predikovat. Ale přeci jen. Nebylo to o fous – necelá čtyři procenta (přesně 3,95) odevzdaných hlasů jsou o dost víc než hanba. Straně jde již o život. Takže když předák Lidového domu Jan Hamáček v bezprostřední reakci na výsledek prohlásí, že na analýzy je ještě brzo, je to vlastně žinantní. Z jeho předvolebních dopisů (ubývajícímu) členstvu totiž jednoznačně plyne zoufalství z dnů příštích. Vybízí v nich k agitaci v rodinách a mezi přáteli, k zapojení každého, kdo se jen prostému straníku namane.

Výzva padla na úrodnou půdu. Sociální demokracii vhodilo volební lístek do urny necelých sto tisíc voličů. Čili, s nadsázkou řečeno, členové plus jejich širší rodiny. Někdejší miliony příznivců nejstarší českou stranu v podstatě ostrakizují, jelikož mají opodstatněný dojem, že se nevyvíjí k dobrému. Někteří jí vyčítají neochvějnou vládní koalici s trestně stíhaným premiérem, jehož drtivá mediální převaha či lepší marketing pomohly odsát nespočet levicových sympatizantů. Veřejné výstupy z vnitrostranického boje oranžových jsou bizarní lahůdkou a občas budí dojem nějaké páté kolony v partaji. Například? Když se neohrabaný ministr Staněk, muž s amébovitým image aparátníka KSČ, dostal pod ostrou palbu na kulturní frontě, byl místo pomoci okamžitě napaden ambiciózními funkcionáři rodné partaje. Osobní zájmy v topící se straně jsou očividně vždy až na prvním místě.

Tah na bránu se k sociálním demokratům ani pomalu nevrací, kdežto dříve zdiskreditovaní činovníci horempádem ano. A ti, kdo z ní včas odešli, uspěli jinde. Třeba na eurokandidátce radikálně pravicové SPD. Zbylí „socani“ dávno ztratili, co na nich jejich voliči, byť s výhradami, uznávali.

Ještě tak před deseti lety se dalo říci, že zastupují lidi, jež potkáváte každý den na ulici. Posléze se ale ČSSD „transformovala“ ve vskutku kamennou, byrokratickou instituci, v níž dominovala neschopná nebo opravdu hloupá individua. Vzájemně si narcistně poklepávající po ramenou, jak jim to pěkně šlape. Prakticky vymizela analytická činnost a v příslušných aparátech nabobtnaly počty loajálních omezenců. Za odměnu doteď hlásajících, že za sešup z výšin dvaceti procent mohou tradičně uvažující partajníci. Nikoliv oni. Jejich idea lovit místo tradičních voličů mezi tzv. městskými liberály je přece skvělá! Zvláště rozhazuje-li v těchže vodách sítě plno konkurentů. Nemluvě o tom, že s tímhle nešikovným projektem přišel už kdysi Vladimír Špidla, který byl vysloveným neštěstím Lidového domu. Za bezbarvého Sobotky, jenž dnes chodí na demonstrace proti Babišovi (!), vyzdvižený na pozici premiérova šéfporadce.

„Béčko“ hnutí ANO


V podstatě se dá říct, že Česká strana sociálně demokratická ztratila identitu a změnila se v jakési „béčko“ oligarchicky řízeného hnutí ANO 2011. Což je stín, který se po dalším debaklu může jedině dál prodloužit. Těžko totiž partaj prezentovat výlučně slogany o vyšších dávkách nebo minimálním platu, jestliže to samé před volbami nabízí kdekdo. Přičemž nápady „socanů“ si nadto dosti snadno přisvojuje Babiš.

Tuzemští sociální demokraté mají na kahánku. Ztrátou čtyř mandátů zmizeli z evropské parlamentní scény, a pokud si povedou stále stejně, ovládáni malichernými zápasy druhořadých figur, zmizí i ze scény domácí. Stačí krůček do propadla.



Obdobný text vydaly Lidové noviny dne 3.6.2019

05. 06.

Hacknutá čeština 2.0

Pavel Kopecký Přečteno 1723 krát Přidat komentář

Narozeniny mi do rukou vložily nový slovník, který bych vám doporučil aspoň potěžkat. Ne snad proto, že je to macek, ale proto, neboť si myslím, že může každého zaujmout. A dokonce si troufám říct, že také pobavit. Asi vás hned napadá, jak si můžu být takhle jistý. Slovníky jsou přece málokdy líbivé čtivo. Cože je to tudíž za dílo, když slibuje potěšit i občany, kteří nejsou ani lexikografy, ani bibliofily, ba ani – bůh chraň – knihomoly.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy