Archiv článků: říjen 2019

23. 10.

Spiknutí v Ankaře

Pavel Kopecký Přečteno 2532 krát

Rusko zvítězilo ve vleklé zástupné válce v Sýrii.
Na své si přišlo také Turecko s Íránem a se zlou se potázali Kurdové, ale i nejednotný Západ.
Vskutku nastává konec Fukuyamova "Konce dějin", o němž jsem psal už minule. Kdo by si k tomu chtěl přečíst mé nejnovější postřehy, nechť použije připojený odkaz:

https://pavelkopecky1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=732728

19. 10.

Erdoganova vysoká, ale nebezpečná hra

Pavel Kopecký Přečteno 3107 krát

Turecko opět vpadlo do Sýrie. Prezident Erdogan rozjel brilantní, notně riskantní plán. Nový pádný důkaz konce starých časů. Nebo chcete-li, tak konce „Konce dějin“. Hegeliánské koncepce amerického politického myslitele Francise Fukuyamy, jenž si po r. 1989 představoval, že dějiny dávají za pravdu západnímu liberalismu. Měl se vzklenout nad planetou jako duha. Jenže ouha, uplynulo pár desítek let a ideje vítězů studené války jsou na ústupu. O zlom vaz prchají.

Zvlášť v Sýrii. Ankara si zde se svými islamistickými spojenci dělá, co se jim zlíbí a Západ víceméně tupě přihlíží. Invazi na území suverénního státu a válečným zločinům, které jsou zveřejňovány či oslavovány pomalu jako za Daeše. Agresoři si to mohou dovolit. Na základě konzultací s Rusy, Íránci, leč rovněž s Američany, kteří se včas stáhli a ještě před prvními útoky (!) odvezli z kurdských zajateckých táborů nejnebezpečnější fanatiky. Díky nim teď Turci porušují nejzákladnější normy Severoatlantického paktu (jak se dnes spolku nesluší říkat), ba Charty OSN.

Všechno je to reálpolitika. Když Malou Asii přijali do NATO, neměla s demokracií nic společného, ale hodila se. Sama nepřišla zkrátka. Byla spojencem svobodného světa, a přitom měla volné ruce k potlačování národnostního bažení Kurdů, největšího etnika bez státnosti. Případně mohla vpadnout na Kypr, aby tam ustavila loutkovou zemičku. Při té příležitosti, jen tak mimochodem, vedla boje s pravidelnými jednotkami jiného člena Aliance, Řecka.

Turecko se samozřejmě hodí do karet dál, fakticky ještě víc než dřív. Na stole máme lokální konflikty, migrační vlny a i úložiště amerických jaderných hlavic tam podnes vydržela. Erdogan se tudíž neostýchá dávat ostentativně ve známost, že Severoatlantická aliance je mu především nástrojem vydírání. Tenhle prostředek komunikace je panu prezidentu vůbec mimořádně milý. Což Evropě pravidelně připomíná, když promlouvá o milionech (syrských) uprchlíků ve své zemi. Přitom za ně od nás obdržel miliardy výpalného, a navíc se zprvu hodili také jako levná pracovní síla. Jenže se v době hospodářské krize stali přítěží, tudíž přikročil k jejich dalšímu vytěžení. Nasazení proti indoevropským Kurdům.

Turecká společnost je v krizi, v důsledku čehož dostala Erdoganova autorita vážné trhliny. Rozpoutání další vojny se tudíž samo nabízelo. Výsledky se rychle dostavují. Vzedmutí typických nacionalistických vášní a militární řád ve společnosti (včetně zatýkání s válkou nesouhlasících občanů). Etnické čištění od nenáviděných Kurdů anebo vytváření trvalého nárazníkového pásma na území, náležejícího kdysi Vysoké Portě. Kam bude přemístěn podstatný segment odmítaných Arabů.

Nota bene se další nestabilitou v regionu „odplatí“ Bruselu, jež nechal hrdé Turky desetiletí marně přešlapovat před branami. Přičemž avizované sankce vůči čelním činovníkům Ankary mohou znamenat jedině další Erdoganovo domácí posílení. Krásně je to vidět na mediální hře na pětidenní příměří. Ani další „protiúder“ v podobě pozastavení dovozu vojenského materiálu, není než směšně bezzubý. Malá Asie disponuje válečným průmyslem, leč hlavně druhou největší armádou Aliance. Skvěle vyzbrojenou a – na rozdíl od jejích západních kolegyň – zvyklou na ztráty z bitev. Těsně před kampaní si navíc pořídila špičkové protiletadlové systémy z Ruska, aby bylo každému jasné, že je kam jít.

Léta letoucí bilo do očí, že Kurdové zas ostrouhají a žádný národní stát, jenž jim byl planě slibován po obou světových válkách, mít nebudou. Dokonce nyní ztratí v zápase s ISIS krvavě vydobytou autonomii, jelikož nezbývá než jít s prosíkem do Damašku. Můžou tak akorát skrze slzy pozorovat početně mnohem slabší Albánce, kteří mají státy hnedle dva. Inu, mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Což se ostatně týká i Evropy.


Komentář zveřejnil slovenský deník Pravda

15. 10.

Fikce a odcházení české levice

Pavel Kopecký Přečteno 2005 krát


Kdysi u nás vyšla knížka „Kdo ve Stínu Čeká na Moc“. Pojednávala o mocichtivosti a nebezpečnosti KSČM. Podobné publikace jsem vždycky považoval za neadekvátní, strašící neexistujícími riziky. V podstatě apelující na myšlenkové stereotypy, odkazující k dávno překonané minulosti.

Pod záminkou, že se musíme (do nekonečna) vyrovnávat s minulostí, zneužívaly pak léta nesvobodné minulosti k soudobému politickému boji zejména pravicové strany. Občany země začleněné do NATO a EU pomalu strašily návratem „Říše zla“. Marxistickým pojmem řečeno, formovaly falešné vědomí, jež mělo komplikovat nahlédnutí aktuálního zneužívání moci. Případně znemožnit nějakou formu koalice sociálních demokratů s komunisty. Navíc, kolikrát jsme mohli vidět, jak se pravicový politik jal hrozit nad domnělým comebackem „komančů“, když mu v diskuzích došly argumenty. Agitační zbraň to tedy byla opravdu mnohostranná. Zvláště ve světle dominance slovenské partaje Smer, v níž se sloučila kompletní levice, pročež pravicová opozice neměla šanci vyhrát.

Určitou lenivost některých voličů samostatně myslet doplnil u nás také fakt daleko závažnější: vymývání mozků ovlivnilo i některé vedoucí sociální demokraty. Málo se třeba ví, jak blízko měl tehdejší premiér Vladimír Špidla k nahrazení problematické stojedničkové vlády novým, čistě levicovým spřežením. Tichá vládní spolupráce s KSČM již byla dojednána, ale nepříliš zdatný politik v čele „strany a vlády“ jí nakonec po noci přemítání svévolně odmítl. Byť si jako frankofil mohl snadno vybavit, co se stalo francouzským komunistům, když je socialisté přijali do vládního kabinetu. Ve prospěch svých partnerů ztratili voliče.

Nápad odstranit účelovou ideologickou veteš – jejíž tragikomické ozvěny zaznívají dodnes ve snaze topkařského starosty odstranit Koněvovu sochu – prosadil až Andrej Babiš. Politický kšeftsman, jehož celý život dokazuje ztotožnění s poučkou, že účel světí prostředky. Pikantní ovšem je, jaká nám tím vznikla situace. Velkokapitalista se stal svorníkem pragmatického spojení tří (polo)vládních stran, jež se aktuálně všechny profilují levicově. Minimálně jedna z nich přitom formálně vzývá třídní boj a levicový internacionalismus. „Oranžoví“ s „rudými“ se tak sice konečně spojili k dlouhodobé mocenské spolupráci, nicméně jejich vztahy jsou leckdy horší než v minulosti. Proměňuje je mimo jiné skutečnost, že machiavelistický předseda KSČM Vojtěch Filip má úzké vazby na prezidenta Zemana (ten v jeho prospěch zasáhl do posledního předsednického klání). Takže pokaždé, když se Lidový dům cuká Babišově nerozborné vůli, komunisté neváhají přislíbit podporu – anoistům. Což bylo zvláště patrné na vleklé, čerstvě ukončené trestní kauze ministerského předsedy.

Aby toho nebylo v bizarním vztahu dvou tradičních levicových formací málo, jejich semikoaliční spolupráce dala nebývale vystoupit skutečnosti, že jsou pouze nástroji zainteresovaných obchodníků s mocí. Babišovo jednání za to přímo nemůže, nenasazujme mu psí hlavu, vždyť daný vývoj byl pozorovatelný odedávna. Vyprázdněnost mnoha tradičních levicových hesel a příslibů docházela kdekomu, jenže k jejich protagonistům nebyla alternativa. Nynější koaličně-konkurenční ANO 2011 je však úplně zbavilo sil. Převzalo a vystupňovalo kupříkladu komunistickou rétoriku o děsivých 90. letech budování kapitalismu v Česku...

Filipova i Hamáčkova parta bloudí kolem hranice zvolitelnosti, což může mnohým lidem dělat dokonce radost. Speciálně v případě staromilců vychovaných dobou, kdy bylo slovo „komunista“, ba jen „levice“, něčím víceméně vulgárním. Ostatním, kteří takové absurdní předsudky neměli, však vyvstal problém daleko reálnější. Vedení rudých třešní či oranžových růží jsou zjevně plná parazitů, jimž nikdy nešlo o ideje, nýbrž o dobré bydlo. O koryto, chcete-li. Nyní, v časech (širší) krize levice, kdy je takříkajíc hodně slimáčků a málo kapustičky, to jen vyvřelo na povrch. Tudíž se jeví docela možným, že brzy dojde k zásadnímu přeskupení sil i nalevo od středu. Až nyní je otázkou, kdo ve stínu čeká na moc.

Obdobný komentář zveřejnily Lidové noviny

05. 10.

Čína – jedna země, jeden svět

Pavel Kopecký Přečteno 1832 krát

Čínská lidová republika slaví 70 let svého trvání. Zásadní státoprávní změnu, jež oficiálně nastala 1. října 1949 coby vyústění dlouhé občanské války. Takto konfliktu mezi Čankajškovými nacionalisty a komunisty pod vedením Mao Ce-tunga, kteří si nepřestávali „jít po krku“ ani během kruté japonské okupace valné části Číny.

Snaha Japonského císařství učinit z obrovského souseda kolonii započala už zkraje 30. let minulého století, kdy byl vytvořen loutkový stát Mandžukuo. Formálně řízený posledním čínským císařem, jehož osudy pojednává známý stejnojmenný film („The Last Emperor“) režiséra Bertolucciho. Což zmiňuji krom jiného proto, neboť běželo o snahu první moderní asijské mocnosti nahradit předchozí evropské kolonizátory. Pekingské elity to Tokiu nikdy nezapomněly, stejně jako Západu neodpustily fakt, že během 19. věku učinil z kdysi mocné státnosti polokolonii. I tady lze hledat příčiny extrémních ekonomicko-politických ambicí poválečné „Říše středu“.

Rozmach moderní Číny je v některých aspektech bezpříkladný. Mísí se v něm prudká modernizace s hospodářským ochranářstvím první jakosti, ale též s tradicemi konfuciánství. Vše pod tuhou taktovkou komunistické strany, jež z ČLR vytvořila první zemi (státního) kapitalismu. Přesně v duchu pragmatické myšlenky Teng Siao-pchinga o kočce, na jejíž barvě nesejde: hlavně, když chytá myši.

Dávno je ta tam éra, kdy Velká proletářská kulturní revoluce zahubila miliony lidí hladomorem. Stávající vůdcové asertivní velmoci, jež zcela zjevně navazuje na tradice čínských císařů, bojují se Spojenými státy o první místo na slunci. Přišli s restaurací dávné hedvábné stezky, a vůbec se prosazují po celé planetě. Včetně toho, že na černém kontinentu naprosto bezskrupulózně – a plně rasisticky – nahrazují předchozí zájmy evropských států. Zatímco si frustrovaní potomci kolonialistů přidělávají těžkosti iracionálními snahami odčinit hříchy předků...

Nejvážnější dopady má gigantický čínský rozvoj přirozeně na východní či jihovýchodní Asii, kde se proti pevninským Číňanům punktuje kdekdo s kdekým. Není náhodami, že ASEAN vznikl programově bez účasti Pekingu a japonské ostrovy čerstvě rozhodly i formálně považovat ČLR za nejvážnější hrozbu vlastní bezpečnosti.

Vítězný pochod Čínské lidové republiky si západní demokracie léta malovaly na růžovo. V kontextu hluboké neznalosti dějin a kultury asijského supertygra. Představa o liberalizaci jeho poměrů po zatažení Číny do útrob globálního byznysu byla neuvěřitelně stupidní. Došlo k pravému opaku. Technologicky zprudka rostoucí země si vzala poučení z následků uvolňování poměrů v SSSR a uzavřela s vlastními obyvateli tichou dohodu. Zmnohonásobení životní úrovně rodičů a prarodičů výměnou za poslušnost Straně. To jest zkorumpovaným oligarchům, kteří dali zelenou – obávám se, že značně inspirativní – orwellovské vizi systematicky kontrolovaných obyvatel.

„Říše středu“ má dosud kam růst (v současnosti 6 % HDP ročně), tudíž prozatím, řečeno v aluzi na českého klasika, zdroje jsou. Je z čeho uplácet místní, více než půlmiliardovou, střední třídu. Tudíž existují i důvody k pompézním oslavám. Skvrnkou na tváři přítomné Číny se ale zdá být Hongkong, někdejší britská kolonie, jehož bouře proti „demokratickému centralismu“ Pekingu neberou konce. Záměry demonstrantů (s jejich zahraničními zastánci) byly dávno dokonale evidentní. Vytvořit obdobu znevážení čínského boomu, způsobeného masovými studentskými protesty při návštěvě Michaila S. Gorbačova v Pekingu ´89. Rovněž proto nejde vyloučit brzký zásah ústřední moci Čínské lidové republiky proti lidové obhajobě úmluvy „jedna země, dva systémy“. S ambicemi Pekingu si však v budoucnosti užijí nejen Hongkongžané.

Obdobný komentář zveřejnil slovenský deník Pravda


P. S. Právě byl v Hongkongu přijat zákon, jehož smyslem jsou snazší právní postihy nespokojenců v ulicích.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy