Kyberprostor: sebeklam a realita

Evropská komisařka Jourová se kriticky vyjádřila k atmosféře nesnášenlivosti, kterou spojovala také se sociálními sítěmi. Obdobně se k šíření intolerance skrze moderní komunikační prostředky vyslovila také veřejná ochránkyně práv ČR. Podobnými věcmi se rovněž zaobíraly nejrozličnější odborné konference. Své k tomu řekl i rozdmýcháváním společenských konfliktů proslulý prezident Zeman...
Každopádně společně mi připomněli esej, již jsem před časem zveřejnil v příloze slovenského deníku Pravda a vám tímto předkládám.


Pokaždé, když si začnu o svém národu příliš myslet a „etno-škarohlídy“ považovat za zbytečně pesimistické, vím, že je nejvyšší čas ordinovat si on-line medicínu. Jdu si proto přečíst tradičně strukturovanou elektronickou diskuzi, načež mávnutím kouzelné digitální hůlky stojím zas pevně nohama na zemi. Moderní sociální komunikace a její nástroje jsou doopravdy mocní čarodějové!

Když se v našem prostředí objevily první e-diskuze, bylo to zjevení. Cosi dočista nového, spojovaného s obrovskými, až dětinskými nadějemi. Opět leckdo věřil (pokolikáté už?), že technika nás povznese k lepšímu lidství. Dál to raději nebudu komentovat…

Pamětníci vzpomínají na ony diskuze jako na prostředí, kde si mohli tříbit názory s lidmi, s nimiž sice třeba i hrubě nesouhlasili, ale nebylo těžké si jich vážit. Nicméně masovost a zmasovění náleží k jevům, co jsou v moderní společnosti právem kritizovány. Devalvují prakticky vše. Virtuální prostor je toho famózní ukázkou. Například lidé, kteří mohou a chtějí přínosně diskutovat, jsou nezřídka upozaděni, či rovnou vytlačeni ostatními. Lidmi, jež diskutovat musejí; minimálně v jistém smyslu.

Bije totiž do očí, že si takoví přispěvatelé zhusta ventilují špatnou náladu a/nebo léčí komplexy. Obojí bývá také nezřídka propojené s dobře čitelnou osamělostí. Ulevit si ale dotyční někde musejí, tudíž zneužívají domnělé anonymity digitálního prostoru. V uvozovkách maskovaní nickem předvádějí často leccos z bezedné pokladnice „staré dobré“ hlouposti, nevědomosti, čtenářské negramotnosti, neschopnosti chápat ironii či argumentovat. Takže se člověk vcelku běžně setká s pravděpodobně plnoprávným občanem, který s „vážnou klávesnicí“ vykládá, že tu měl zůstat nacistický Protektorát – aspoň by se neděly komunistické zločiny 50. let!

Další rozezlené individuum se zase bojí o své osvědčené myšlenkové floskule, a tak shazuje jemu ideologicky nevyhovující článek o soudobé Venezuele. Což opře o bazální neznalost toho faktu, že slova „nafta“ a „ropa“ jsou synonyma. Přitom by stačilo jen trochu číst: například kdysi, nejspíše za mladých let dotyčného, tolik oblíbené mayovky…

Podivnou volnočasovou aktivitu, „odvahu“ vyjádřit se víceméně k čemukoli, si tito aktéři dodávají agresivitou, hrubými urážkami a nefalšovanou nenávistí k tomu, co se zrovna hodí nenávidět. Zčásti patrně i proto, aby zvýšili šanci, že budou nenávidět společně. Tak nějak hezky pospolu s dalšími „vránami“. Pan Malý s panem Nováčkem a pan Nováček s panem Malým... Se sobě rovnými, s nimiž se tak trochu sesedli u počítačů, aby bránili ony „osvědčené pravdy“. Pohodlné stereotypy a s nimi své ego. K jejich myšlenkové „výzbroji“ obvykle náleží pouze harampádí, jako jsou ideologické nálepky, osobní útoky nebo paušalizující odsudky. Případně „rychločtením“ získané informace z krabičky poslední záchrany – omyly proslulé české Wikipedie.

Evidentně je něco pravdy na bonmotu, že e-diskuze nahradily nápisy na veřejných záchodcích. Jenže proč tomu tak je? Na WC se přece s odpadními produkty počítá, jenže tady se poskytovatelé (komunikačního) kanálu začasté tváří, jako by jim na solidnosti a kultivovanosti prostředí záleželo. Všechno je samozřejmě úplně jinak. Kdo to nemínil jako frázi, obvykle debaty pod příspěvky redakce zrušil, anebo aspoň přísně vymezil. Ohraničil.

U převažujícího zbytku jde o jakýsi handl. V nadsázce řečeno: špinavý kšeft. Zdaleka neběží – přinejmenším ne primárně – o podněcování k podnětným diskuzím, nýbrž o záměr zvýšit návštěvnost webů stůj co stůj. Tedy též poskytnutím málo hlídaného, anebo zcela nehlídaného prostoru k exhibici. Darováním digitální pavlače jedincům, o jejichž názor by zřejmě nestáli snad ani ve čtvrté cenové. Případně jim tam rozbili ústa...

Leckdo si na tenhle moderní nešvar zvykl. Jiný si dokonce říká, proč to vůbec řešit. Mladým novinářům starší kolegové radívají takovéto „datové toky“ úplně a apriorně ignorovat. Že to nestojí za řeč. Zdá se ale, jako by běželo o pouhou špičku ledovce, střípek závažnější skládačky. Symptom hluboké frustrace ve vyspělé společnosti, kde se stále více jedinců cítí zahlceně, dezorientovaně, i proto osamoceně, vyhořele a ve stavu náchylném k depresím nebo agresím. Nejeden bude asi patřit také ke skupině, co vzdychá po idealizované vzpomínce státostranického režimu, kdy stačilo přečíst úvodní Rudého práva a člověk se neztratil naprosto nikde!

Příležitost ze sebe uvolnit myšlenkový kal nese však rovněž zde své konkrétní konsekvence. Někdy dokonce takové důsledky, jimiž je zhoršení výchozích negativních pocitů či spádů. Aby ne. V prostředí menšího společenského dohledu procházíme úplnou galerií negativních jevů, které na nás dopadají. Jak o tom píše také jeden z klasiků oboru Manfred Spitzer: „Zdá se, že především sociální sítě přispívají k polarizaci a významnému zhrubnutí veřejné debaty, a spíše než větší informovanost a otevřenost širokých vrstev způsobují paradoxně pravý opak…“

Existují studie, jež dokládají ono predikovatelné, že ve fiktivním prostoru máme sklony k většímu šíření úmyslných nepravd. Ke lhaní. Ostatně samotný diskuzní nick (nemluvě o avatarech, falešných identitách a krycích adresách) je nejčastěji holou nepravdou. Způsobem, jak se alternativně prezentovat okolí. A propòs: rovněž také jistí kyberaktivisté, údajně vždy dobrovolní bojovníci s informačními nešvary a fake news, představují sami tak trochu oběti atmosféry fikce – říkají si „elfové“.

Snaha o vytěžení anonymity tam, kde nedostáváte odpověď z očí do očí, se zjevně promítá do chování kdekoho: bez ohledu na věkovou kategorii. Nejcitelnější důsledky se nicméně týkají mládeže; přes všechnu její obvyklou technickou znalost. Mluví se o nebezpečí závislostí, úpadku vzdělání a rozhledu, eventuálně rovnou digitální demence. Mladí lidé se navíc snáz nechávají strhnout k projevům, jichž by se ve standardním prostředí, bez takovéto, řekněme, „komunikační anarchie“ neodvážili. Náramně pohodlně, a leckdy i s pocitem pohodlí, podlehnou špatným vzorcům. Nebo jejich absenci.

Komplexní celospolečenské škody (včetně politických či bezpečnostních rizik!), o nichž se ve vztahu ke kyberprostoru stále více hovoří, vydaly již na hezkou řádku tištěných, případně elektronických knih. O e-diskuzích nemluvě. Ovšem nezdá se přesto, že by jimi vehementně doporučované pěstování pravých mezilidských vazeb zahájilo vítězné tažení.

Kdybych byl nábožensky organizován v největší křesťanské církvi, mohl bych své zamyšlení podepřít autoritou skoro nejvyšší. Papež František, náměstek Boha, při jedné návštěvě rodné Latinské Ameriky podotkl, že „Nestačí být celý den připojen, aby se člověk cítil uznávaný nebo milovaný.“ Je to víc než tak, jenže sebeklam a falešná iluze bývají schůdnější i kratší než poznávání vezdejší reality. O notný kus křivolaké stezky.

(Článek je upravenou úvahou pro slovenský deník Pravda)

Sametový kýč?

Sedmnáctý listopad zůstává středobodem toho, čemu by asi nejlépe slušelo přezdívat „sametový kýč“. Je to patrné rok co rok, ovšem při třicátém výročí se organizátoři nesporně vyšvihnou.

Více »

Církev, její Marx a Kapitál

Po čase delším než malém předkládám čtenářům článek jiného autora. Jde o přemýšlivý příspěvek mého dobrého kamaráda, doc. Ivana Štampacha, religionisty a bývalého dominikána, který ve svém textu (původně publikovaném v "Deníku Referendum") dovedně spojuje některé aktuální sociální otázky s problematikou církví či duchovního života



Papež František kritizuje zbožšťování globálního kapitálu, podobně mluvil už Jan Pavel II. Čechy může takový postoj církve překvapit, neboť znají spíš ten Dukův, který kdysi označil protestující proti Nečasovým asociálním reformám za lůzu.

Bratr František, biskup v Římě a hlas římskokatolické církve v jejím gigantickém celku, dovede ještě po šesti letech ve své službě překvapovat. Již vícekrát se vyslovil kriticky o současném vládnoucím ekonomickém systému. V pátek 15. listopadu byla zveřejněna jeho promluva k členům Mezinárodní asociace pro trestní právo, kteří měli kongres v Římě. Mediální služba Svatého stolce Vatican News shrnula jeho proslov pod titulkem „Papež obvinil globální finanční kapitál ze zločinů proti lidskosti“. František neváhá mluvit o idolatrii trhu, tedy o trhu jako modle. Říká, že slabý a zranitelný člověk je zcela bezbranný vůči zájmům zbožněného trhu, které se staly absolutním pravidlem. Připomíná, že globální finanční kapitál stojí u původu závažných deliktů namířených nejenom proti vlastnictví, nýbrž také proti lidem a životnímu prostředí. A neváhá to označit za organizovanou kriminalitu.

Pokud tyto delikty, jak papež také říká, vedou k hladu, bídě, nucené migraci, smrti na léčitelné nemoci, ničení životního prostředí či genocidě domorodých národů, jejich závažnost je na úrovni zločinů proti lidskosti. To, co papež František říká s prorockým zanícením a co vypadá jako jeho vnitřní osobní starost, vyslovuje systematicky, klidným, promyšleným způsobem jeho předchůdce na římském biskupském stolci Jan Pavel II. Ten v návaznosti na celou linii sociálního učení římskokatolické církve vydal encykliku, dokument adresovaný všem biskupům a jejich prostřednictvím celé církvi. Je věnovaná lidské práci a podle svých prvních slov v latinském znění je známa jako Laborem exercens (1981).

Jan Pavel II. tehdy reagoval na nedávný zrod polského dělnického hnutí známého jako Solidarita. Chtěl ukázat, že komunistický režim si falešně přivlastňuje téma sociální spravedlnosti a že i církev, jinak chápaná spíše jako konzervativní činitel, je schopna toto téma zvednout a podpořit dělníky a ostatní námezdní pracovníky. Ba že dokáže podložit jejich požadavky lépe než marxistická ideologie.

Polský papež ukazuje, že práce je projevem lidství, že se v ní jako lidé uskutečňujeme. A že je výrazem duchovně tělesné jednoty lidské bytosti. Hájí důstojnost člověka práce. Ukazuje práci jako skutečný zdroj bohatství. Kapitál představuje jako výsledek práce a vyslovuje jménem církve přání, aby nestál proti práci. Jejich historický konflikt se má řešit s vědomím, že práce má primát. Volá po takových zákonech, které by umožnily pracujícímu člověku podílet se nejen mzdou určenou pro obnovu jeho pracovní síly, na produktu, a také na rozhodování.

Jan Pavel II. poukazuje na návrhy řešit spor práce a kapitálu společenským vlastnictvím výrobních prostředků nebo skutečnou účastí pracovníků na kapitálu. Doporučuje těmto návrhům věnovat pozornost. Lze říct, že Jan Pavel II. i František – s různým historickým východiskem a s různou mentalitou – kritizují systém trhu bez přívlastků, tržní fundamentalismus.

Sociální angažovanost nejvyšších představitelů římskokatolické církve může být překvapivá. Z českého prostředí známe pojetí Dominika Duky a většiny jeho kolegů v biskupské službě. A Duka označil protestující v době asociálního Nečasova kabinetu za „lůzu“ – konkrétně se vyjádřil, že demonstranti chtějí nastolit ochlokracii, tedy vládu lůzy či chátry.

Bohužel nelze vyloučit, že někteří církevní činitelé na různých úrovních mohou být v bezprostředním jednání sociální, mohou reálně pomáhat potřebným, ale zároveň v jiných oblastech života být třeba ultrakonzervativní. Sám papež z „východního bloku“ byl progresivní v sociální nauce a také ohledně vztahů k jiným křesťanským církvím a k jiným náboženstvím, ale zároveň nesmyslně konzervativní v morálních požadavcích na partnerské soužití.

Sociální nauky církve se dovolávají a bezbřehý kapitalismus u nás kritizují lidé jako Ignác Pospíšil, ale zároveň představují církev jako represivní sektu s absolutistickým nárokem na neomylnost a slepou poslušnost.

Na Slovensku se velmi sociálně choval a chová římskokatolický kněz Marián Kuffa. Byl vyznamenán za péči o nemocné a potřebné. Věnoval se lidem z polepšovny, bezdomovcům a navrátilcům z vězení, včetně těch, kteří si odpykávali tresty za nejtěžší zločiny. Mnoha těmto lidem pomohl vrátit se do běžného života. Sdílel život s lidmi z romské komunity. Zároveň je však zjevným podporovatelem fašizujícího nacionálního konzervativismu.

K propojení sociální orientace s oceněním otevřené pluralitní společnosti dospěl papež Jan XXIII., který svolal reformní II. vatikánský koncil a první rok, než zemřel, mu předsedal. Ve svém dokumentu Pacem in terris, v článcích 11-27 kromě primárního práva na život a práv sociálních výslovně – a v této církvi tak jasně a obsáhle poprvé – všem přiznává svobodu v hledání pravdy (i když s omezením, že musí být „v mezích dovolených mravním řádem“). Papež koncilu uznal svobodu projevovat svůj názor, i když je nutno s politováním konstatovat, že i dlouhá desetiletí po této encyklice bylo v církvi projevení názoru citelně trestáno.

Sice s výhradami, ale přece jednoznačně se v dokumentu o míru na zemi přiznává člověku právo vyznávat své náboženství, tedy zřejmě i náboženství jiná než římskokatolická verze křesťanství. Obvyklá ústavní práva jako sdružování, shromažďování, svobodný pohyb a pobyt jsou rovněž v textu zmíněny. Lze říci, že u Jana XXIII. se liberální zásady dočkaly opatrného souhlasu.

Kombinaci sociálních a liberálních důrazů najdeme u různých církevních postav z německé jazykové oblasti. Dvě jejich díla vyšla i v češtině. K církevní struktuře kritický katolický teolog Hans Küng (*1928) se dlouhodobé věnuje sociální etice v křesťanství a jiných náboženstvích a je iniciátorem mezináboženské aktivity označované jako Parlament náboženství světa. Završením dlouhé etapy srovnávacího studia je jeho spis Světový étos pro politiku a hospodářství (Praha: Vyšehrad, 2000).

Küng ve své knize nechce léčit potíže společenského života jen individuální charitou. Je třeba požadovat změny v politickém řádu a v ekonomickém systému. Pokládá za nepřijatelné, že by hospodářství podléhalo výhradně ekonomickým zákonitostem. V dnešním světě již nemůže pokračovat světová politika starého stylu, nemůže pokračovat ekonomika starého ražení. Globální étos založený na společných humánních hodnotách musí přispět k novému společenskému řádu.

V Německu je možné, aby svrchovanou moc kapitálu kritizoval dokonce i vysoký církevní činitel. Zdejšími reprezentanty této církve by taková kritika byla označena jako „neomarxismus“, což se rovná totálnímu odsouzení. Mnichovský arcibiskup kardinál Reinhard Marx (*1953) využil svého příjmení a toho, že se jako jeho jmenovec Karl narodil v Trevíru, a napsal na toto téma knihu provokativně pojmenovanou Kapitál (Praha: Academia, 2013).

Zakladatel komunistického hnutí se podle kardinála a profesora sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách v mnoha otázkách mýlil, v něčem však, jak říká (a to si nelze představit od některého z českých biskupů), měl pravdu. Podobně jako Küng pozoruje rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými v celosvětovém měřítku. Zlepšování ekonomických ukazatelů jako je výše hrubého domácího produktu, vyrovnané rozpočty a volný prostor pro podnikání na skutečné zlepšení kvality života současného člověka zdaleka nestačí. Bez důsledného sociálního státu, bez sociálně-tržního systému hrozí katastrofa.

Kéž by římská církev u nás a s ní další náboženská uskupení byla vnímavá na civilizační pokrok.

Milion chvilek je na Babiše krátký!

Z připomínky Listopadu devatenáct set osmdesát devět se stalo žel víceméně klišé. Líbivá vábnička – něco jako králíček Azurit. (Vy)užívaný nejvíce k sentimentálním společenským obřadům či stvrzování stávajících (ne)pořádků a veřejných pozic. Nástroj uloupené revoluce, a pro některé kritiky tím pádem pouze nástroj ve stylu "1984".

Ovšem, toť přehnané. Může být přeci také prostředkem ke startování kariér z brusu nových. Co jiného jsou ve výsledku aktivity českého hnutí Milion chvilek pro demokracii? Počiny spolku aktivistů, kteří v předvečer třicátého výročí 17. listopadu chystají na pražské Letné další shromáždění za obrodu domácích poměrů.

Ihned se ohrazuji proti možné domněnce, že bych byl odpůrcem občanské společnosti. Jejího všeobecného rozvoje je nesmírně zapotřebí – především kvůli starým i nově se vynořujícím sociálním nebezpečím. Tím spíše ve střední Evropě, kde chybí jako sůl (nad zlato) a kde má mimopartajní politika občanů přehršli zavilých nepřátel. Tři desetiletí od pádu státostranické diktatury je prvním z nich stávající hlava státu Miloš Zeman. Který letos, při výročí zrodu Československé republiky, dekoroval svého stejně smýšlejícího předchůdce a přítele Václava Klause. Za zásluhy o stát.

Zeman má zřejmě vůbec hřejivé pocity, může-li vyvolávat (sociální) konflikty a těšit se vítězstvími. Porážku nebo omyl nikdy nepřizná. Spolu se spojencem, premiérem Andrejem Babiš, tak systematicky napadá kdekoho. V první řadě blíže nespecifikované "elity"; kádrované nejčastěji dalším bezobsažným, a proto politicky vhodným obratem "pražská kavárna". Jeho prostřednictvím společně získávají zástupy obdivovatelů v chudších vrstvách či regionech. Přitom je zábavné, že oba pánové jsou členy nejvyšších politických tříd. Ministerský předseda též součástí elit hospodářských.

Pro jeho jenom špatně maskovaný konflikt zájmů, táhnoucí se od veřejné moci přes ekonomiku až k vlastnictví sdělovacích prostředků, mu leckdo nemůže přijít na jméno: "Místo, aby sloužil občanům, stará se o vlastní prospěch. Andrej Babiš zneužívá svoji mediální moc, aby si získal a udržel moc politickou. Následně zneužívá moc politickou, aby podpořil svůj byznys."

Vleklého problému země se asi nejpádněji ujal dotčený Milion chvilek pro demokracii, jemuž se v červnu podařilo přilákat na akci proti premiérovi nějakých 250 000 lidí. Největší demonstrace od roku ´89 se stala obrovským úspěchem. Nemálo k němu tehdy přispělo, že předseda kabinetu a faktický majitel politického hnutí ANO 2011 čelil trestnímu stíhání pro korupci.

Kladný účin vzpoury až "dědičně pasivních" českých obyvatel se ovšem nijak nedostavil. Jen vzrostla "vedoucí úloha" Miloše Zemana ve společnosti a jemu odjakživa blízká ministryně spravedlnosti Marie Benešová zintenzivnila přípravy nového zákona o státních zástupcích. Po nich byla žaloba na Babiše odpískána, a tak politické řemeslo přesvědčivě zvítězilo. O to snáz, že se nejeden protagonista letní Letné nemoudře netajil tím, jak mu a priori vadí jiné volební preference než jeho. Kterak je mu zapotřebí, aby kabinety opět sestavovaly strany v metropoli zpravidla nejoblíbenější.

Požadavky podzimní Letné zůstávají – alespoň navenek – neztenčené. Znovu dávají předsedovi ANO 2011 ultimatum. Aby se buď zbavil holdingu Agrofert (ovládaného v zastoupení), i odvolal podřízenou Benešovou, anebo se ztratil. Babiš ze scény samozřejmě mizet nehodlá. Není padlý na hlavu. Třímá všechny karty a byl by načisto slepý, kdy neviděl jistou vyčpělost nepřátelského projektu. Postaveného spíš už jen na tom, že protagonisté (s podporovateli v pozadí) slíbili přijít a chtějí být viděni. Obtížno jim totiž věřit další slib: následné propuknutí nespokojeneckých akcí po celé České republice.

Ani to, že "chvilkaři" slibují dorazit s pozitivním programem, jim již politickou kůži zřejmě nezachrání. Jejich "chvilka slávy" se krátí. Stejně jako volitelnost některých sympatizujících opozičních pravicových stran, co svou sterilitou i nenasytností schystaly Babišovu levicovému populismu žírnou půdu. Zdaleka největší demonstrace od převratu – až do letoška – byla totiž právě proti nim. Tehdy však hovořily o lůze!


Obdobný text publikoval slovenský deník Sme

Ostrov pokladů

Pirátská paluba se poprvé rozkývala tak mohutně, že to zaznamenala i širší veřejnost. První pořádný skandál pod českou černou vlajkou! Nestojí za ním však žádné hodnotové spory. Ani údajný (ne)lidský rozměr funkcionáře Jakuba Michálka zde patrně nehraje zásadní roli. Aby ne. Takovou sílu může mít v partajní lodici jedině svár o moc. Takže když e-hlasování posádky ukázalo, že dotyčný předseda poslaneckého klubu nepřijde ani tentokrát o stranickou pozici místopředsedy (poprvé byl takto vzat na paškál už před dvěma lety), nastala obratem jiná organizační změna. Byť Michálek prohlásil, že na lednovém celostátním fóru již pozici obhajovat nehodlá, v reakci na to s okamžitou platností rezignoval další místopředseda Pirátů Mikuláš Peksa. Europoslanec, který byl zrovna zvolen předsedou Evropské pirátské strany. Oba znepřátelení funkcionáři se nakonec de facto vyjádřili, že svou budoucnost spatřují v zákonodárných sborech. Tu v Praze, tu v Bruselu/Štrasburku.

Více »

Materiál pro Krysaře

Přišel a takřka bez povšimnutí i prošel další 28. říjen. Svátek, který by si měli Češi a Slováci připomínat jako jedno z nejdůležitějších výročí. Toho dne byl víc než před stoletím konečně prohlášen samostatný stát „národa československého“. Bez jehož existence by například Slováci, vystavení nejagresivnější maďarizaci Zalitavska, dnes již pravděpodobně ani neexistovali.

Přitom to pravidelně vypadá, že zrod společného Československa, počátek vlastní (moderní) státnosti, neznamená pro většinu, hlavně mladých, Čechů či Slováků nic. Pro politiky značí obvykle jen příležitost k prázdným rituálům a politikaření. A když už jsme u tohoto zapomínání sebe sama, dodejme ještě cosi. Ke zmizelé světové značce „Czechoslovakia“ se dnes jaksi nesluší ani zmiňovat, že její protiústavní (!) zánik stvořil dva vysloveně periferní státy. Rozhodnuté prosazovat své slabě reprezentované zájmy ve sjednocující se Evropě. V krajně dynamicky se měnícím světě po konci bipolarity.

Myšlenka se dá rozvinout o dost dál. Třebaže nám to soudobí strážci mravnosti zkoušejí vymlouvat, patriotismus není nijak sprosté slovo. Pocit sounáležitosti s rodnou zemí nebo vlastními předky je jednak zcela přirozený, druhak se o něj můžeme opírat v širším společenství. Vždyť třeba v dnešní EU, kam jsme společně vstoupili roku 2004, nás dosud, po patnácti letech, oficiálně označují za „nové členské země“. Případně za „východní Evropu“. Ruku v ruce s tím je nám poměrně pravidelně sdělováno, že jsme zase „promeškali příležitost mlčet“. Prostě se děje to, co se dalo snadno od prvopočátku čekat. V rámci neskrývaného poručníkování podstatně většími hráči navíc neustále slýcháme rady, že bychom měli přijmout především amébovité evropské občanství. Podřídit se neosobním a často vysloveně selhávajícím byrokratickým strukturám, co leží na území „starých členských zemí“…

V takovém kontextu je dvojnásob smutné vidět, jak tristně dopadají průzkumy znalostí našich dějin a reálií. Jako vyslovená rána kladivem do hlavy na mě kdysi zapůsobila soutěž o největšího Čecha. Pravidla této původně britské, základním pojetím trochu absurdní, hry (vyzkoušené mezitím ve spoustě jiných zemí), se vytrhla z kloubů. Takříkajíc vyšinula z vazeb. Pouze nesouhlas držitelů licence tehdy zabránil, aby v České republice vyhrál naprostý unikát – Jára Cimrman. Fiktivní postava Divadla Járy Cimrmana, která systematicky znevažuje vlastenectví.

Jak se „měření sil“ ubíralo dál, bylo dokonale podružné. Nezbylo než souhlasit s míněním minulým režimem proskribované spisovatelky Kantůrkové: jaký to důkaz hlubokých národních komplexů! Nebo také kromobyčejného obranného smyslu pro humor, lze dodat milosrdně. Vždyť kolikrát se tady zvenku přepisovaly oficiální dějiny. Ostatně i tu poslední revoluci, snad s výjimkou Poláku, jsme ve střední Evropě tak nějak „utrpěli“ odjinud.

V podstatě jsme si zvykli na hledání náhražek identity. Zdá se proto jasné, kdo by takovou soutěž o největšího mrtvého velikána vyhrál teď. Byl by to bezesporu nedávno zesnulý popový zpěvák Karel Gott. O něm se za normalizace vyprávěla hodně trefná anekdota, skoro aforismus, že na Gustava Husáka se bude vzpomínat pouze jako na „nevýznamného politika v éře Karla Gotta“. Aby ne, víceméně dokonale ztělesňoval atmosféru pseudokomunistického biedermeieru. Maloměšťáckou pospolitost, kolem níž se věci ukrutně rychle dějí. Mění překotným tempem. Když přitom jistot za čtvrté průmyslové revoluce, milionových migračních vln a konce „amerického míru“ valem ubývá. Taková společnost je ale dost zranitelná. Ideální tvůrčí materiál pro moderní Krysaře.


Zamyšlení publikoval slovenský list Pravda