Minulý týden zemřel Ladislav Smoljak, režisér, s jehož snímkem Nejistá sezóna si spojujeme groteskní průpovídku „vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství“. Takový triumf, kterak známo, utrpěla v květnových volbách sociální demokracie. Změnila scénář i režii. Obratem ztratila vedoucího celé stranické struktury, jenž ztratil nervy (naštěstí úplně jinak než před čtyřmi lety, po právě dořešené aféře plukovníka Kubiceho) a rozhodl se zmizet ve sféře obchodu. Což jistý levicový komentátor vtipně oglosoval jiným úmyslným obracením známého výroku, totiž že kapitalistou se stává člověk poté, když zjistí, že nemůže být socialistou.

Po májovém, relativně těsném, leč velmi nákladném vítězství České strany sociálně demokratické, jež, v nadsázce řečeno, potvrdilo známou agitační frázi o „neefektivní rozhazovačnosti levičáků“, následovaly další změny. Řada klíčových ještě přijde, musí, touží-li poražený vítěz po skutečném triumfu, jakým se daly nazvat regionální volby před dvěma lety.

Lidový dům teď působí zmateně a zhrzeně, neboť strategie rozsáhlých sociálních příslibů nezabrala. Jestliže nebyla rovnou vodou na mlýn postavený z daru nebes domácímu liberálně-konzervativnímu proudu. Čili z účetních knih dlouho Bruselem tolerovaného podvádění řeckých pravicových vlád, jejichž poklesků obratně využil netoliko Miroslav „El Greco“ Kalousek, bývalý a snad nadcházející český ministr financí.

Rozkolísaná unáhlenost získala pak páně Onderkovu tvář, neboť jeho ústy se na světlo boží prodral absurdní nápad „rasové segregace“ levice od levice. Nesmyslný přesto, že myšlenková či personální nehybnost v jádru antirevolučních českých komunistů – netýká se to ovšem nepohodlných představitelů kritického proudu KSČM – obecnému obrazu sil nalevo od středu vysloveně neprospívá.

Zklamání zase, spolu se samozřejmým nedostatkem peněz v krajských kasách, cítíme z politiky regionů. Kraje spoluovládané ČSSD nepřímo ohlásily logický důsledek drastické redukční diety jejího kdysi vládně nejobjemnějšího koaličního potenciálu. Škrtly refundaci poplatků odváděných zdravotnickým zařízením v gesci vyšších územně správních celků.

Ke čtyřem menším regionům, co dosud odtroubily tuto díru do světa našich krajů roku 2008, se s přesnou hranicí konce darování přihlásil první velký aktér, jihomoravský kraj. Finančně náročnému procesu ve prospěch „nevděčného“ voliče zvoní hrana. Nadlouho se tím uzavírá jedna kapitola širokých diskuzí a sporů, jejichž podstata tkvěla v tom, zda stanovené taxy nejsou dvojím zpoplatněním téže služby, vytvářejícím navíc předpolí další komercionalizace. A jestli některá jejich formální zdůvodnění nevycházejí de facto z jakéhosi principu kolektivní viny za menšinu skutečně zneužívající lékařskou péči.

Boj o profil věcí veřejných nicméně nekončí. Neúspěšné politické špičky zdůraznily malou účast lidí, jimž prvním mělo sejít na vítězství socdemokracie. Usebrání občanů a následnou odvetu si slibují od místních a především třetinově senátních klání. Dalšího projevu trvale nejisté sezóny, otevřené společnosti.

Článek byl minulý týden publikován v deníku Rovnost