17. listopad: floskule, anebo živý odkaz?
Na talíři nám opět leží 17. listopad. Těžko hledat něco lacinějšího a jednoduššího, nežli jsou bezobsažné šplechty o tom, jaké to tenkrát bylo báječné. Takhle laděných výlevů vykvetlo za dvaadvacet let víc než kvítí. Teď by to byl, myslím, nezáměrně provokativní anachronismus. Přesto těžko nevyhlížet alespoň pár semínek z dotčených myšlenkových „kryobank“.
Svého času mě hořce rozesmála slova pamětníka: činovník Listopadu ´89 utrousil, že kvůli zkracující se prodlevě mezi voláním žurnalistů ztrácí zájem o podzimní kalendář, protože ví... Na mediální dveře klepe slavné výročí. Tentokrát demokratické revoluce, dodávám kacířsky.
Ale přirozeně, historie „politického“ sedmnáctého listopadu nezačíná Rokem zázraků, jak se občas přezdívá letopočtu spojovanému s rozvalem (kvazi)komunistických vlád v Evropě. Pomálu si připomínáme prvopočátek jediného mezinárodního svátku, jenž má nepochybné kořeny zde, u nás, kde roku 1939 zasáhla nacistická okupační moc proti posluchačům vysokých škol. Případně si v prostorách uzavřených univerzit zřídila své mučírny, což se stalo v brněnských Kounicových kolejích.
Z brutálního zásahu proti oficiálně povolené připomínce těchto smutných událostí se o půl století později vyvinula transformační euforie. Čechoslováci, jimž zahraniční pozorovatelé normalizace přezdívali „veselí zbabělci“, se tehdy totiž taktéž rozhodli pro nějakou změnu poměrů. Pravdaže, byli opět opatrní a svým způsobem zase konformní. Ve východní Evropě si „samet“ nechali skoro nakonec. Klid panoval jedině v Čaušeskově Rumunsku (to byl vždycky zvláštní případ) a v ČSSR, kteréhož obyvatelstvo dlouho lpělo na hmotných či bezpečnostních jistotách „gulášového“ socialismu.
Pojednou se v ulicích zapomnělo na někdejší spřízněnost s oficiálními názory, že Polákům sdruženým v odborové Solidaritě chybí chuť pracovat a klid na práci naopak berou různí vyžírkové svědomitým, odpovědným a rozumným občanům. Což jsou pro zajímavost fráze oblíbené dnes českou vládní pravicí.
Po tragikomickém pádu ztrouchnivělé KSČ se z hlav vykouřily rovněž rituální lásky ke Straně, k „bratrskému“ Sovětskému svazu a jeho lidu. I to, že například na Slovensku byste signatáře Charty 77 spočítali doslova na prstech ruky. Nastalo zmatené budování „hurákapitalismu“, k němuž náležela výbava „pro změnu“ nekritizovatelných floskulí o neviditelné ruce trhu, ochraně přírody a pěstování kultury coby zbytných, jestli ne přímo škodlivých záležitostech vzešlých od politických extremistů. Ze stále jasnozřivého Karla Kryla opět mnozí dělali kverulanta a ostře kritický film režiséra Tomáše Vorla „Kouř“ divácky neuspěl. Je s podivem, že se neříkalo: „Spojené státy – náš vzor“.
Bleskem zmizela idea nepolitické politiky, již nahradila partokracie udržovaná ničím nerušenými urnovými rituály volebních dnů. Transformovaná tradiční snaha lidu delegovat na někoho své naděje, závazky, problémy a komplexy tak žije dál. Jen příležitostně prokmitne většinou plané rozladění z jejího zneužití. Výsledkem se stávají paradoxní obliby podnikatelských projektů typu Věci veřejné, do budoucna možná také „Věci veřejné II“, které zakládá porevoluční miliardář Andrej Babiš.
Neustálá vůle k přenášení tíhy vlastních osudů je vlastně rajsky pohodlná, ale přitom krátkozraká. Ukazuje na neschopnost poučit se a vytrvat.
Psáno pro Brněnský deník Rovnost