To bylo tak: můj dobrý kamarád z Brna měl v Praze školení a tak jsme se umluvili, že během něj prohodíme pár vět. Stalo se, ovšem očekávání bylo dalece překonáno. Získal jsem pamětihodnou zkušenost.

Akce, kam jsem přišel, se odehrávala v největším sále nóbl hotelu. Pro mne štěpným jádrem setkání stovek povětšinou mladých lidí byla jakási rekapitulace síťově a zčásti i po síti fungujícího prodeje rozličného spotřebního zboží.

Seance v sobě měla něco náboženského. Orgie předvádění takřka nadosobních byznysových vzorů se táhly několikahodinovým kurzem jako červená nit. V centru byl ideál mnohojediného úspěšného člověka a k němu vzhlížel zástup jeho embryonálních stádií.

Z dost vyvýšeného pódia hovořili jedinci, kteří snad vyskočili ze žurnálů o mladých, úspěšných a perspektivních. Přinejmenším tedy navenek. Tihle Cyrila a Metoděje válcující věrozvěstové s nepřestajnými úsměvy a lesklými vlasy oslavovali své údajně úspěchy v podnikání. S hranou nonšalancí vyzývali k napodobení sebe sama, ač konkrétní cesty k prospěchu zůstávaly přirozeně obchodním tajemstvím.

Tyhle živoucí ikony především deklamovaly výzvy k nezbytné změně myšlení zúčastněných. O tom, že jde o maličkost podřízenou vůli. Z flegmatika se prý může stát pro obchod vhodnější sangvinik v několika měsících. Zkrátka snadno a rychle. Před použitím zatřepat.

Rádobyvzdělávacích nehorázností postupně přibývalo. Psychologové, snad i exministr školství Dobeš, by nejspíše dost zírali. Z reproduktorů se linuly hlasité věty typu: „Vzhlížel jsem k němu, protože ON teprve začínal a už vydělával 40 tisíc měsíčně.“ Ano, ano, tak se přece pozná hodnota člověka v kapitalismu, jak jsem se dočetl v dnes ostouzené sovětské knize "Neználek na Měsíci".

Informace prostředkovalo neuvěřitelné množství samoúčelných amerikanismů. Nadrcený trhovecký katechismus, rychlodabing zámořských příruček o tom, jak „Získat první milion“. Vybavil jsem si, že právě tenhle žánr byl oblíbenou četbou Stanislava Grosse. Ano, onoho nevzdělaného absolventa Karlovy univerzity, o níž dotyčný politik netušil, kdy vznikla. Ano, téhož majitele realit na Floridě a druhdy nejmladšího premiéra. Neblahé paměti.

Představení nicméně pokračovalo. Inu – „show must go on“. Mně se již zajídalo, i když jsem musil uznat, že od dob „Herbalajf“ prezentací byl u nás učiněn notný krok vpřed. Ovšem kam…?

Dav byl jako hypnotizovaný. Poslouchal nesmyslné fráze, na povel tleskal těm, kteří byli za famfár vyhlašováni nejúspěšnějšími, smál se na těch správných místech. Na stěnu mu promítali pokroutky. Lákavá místa světa, kam si aspoň krapet schopní podnikatelé mohou snadno zajet. A to díky kapitálem spřízněné cestovce. Sesterské nakladatelství tam zase ústy předáků téhle velké „rodiny“ nabízelo publikace, jež jsou zaručeným zdrojem úspěchu.

Bylo to laciné a směšné, ovšem mnoha lidem ve vydýchaném sále to nevadilo. Někteří, zdálo se, berou manipulační šaškárnu s nadhledem. Převažovali však občané natěšení na evangelium individuálního zbohatnutí. Hltali každé slovo, zraky jim žhnuly, nebáli se slepě věřit a kritika jim dělala vrásky.

Otázky se mi v hlavě jen rojily. Nakolik se po odchodu z dobře objednaného hotelu vzpamatují, nakolik jsou zoufalí z ekonomické situace či ovlivnění atmosférou společnosti, kde jsou peníze až na prvním místě. Nakolik vědí, že zdroje jsou omezené a pohádky o zbohatnutí pomohou jen hrstce. Nakolik…

Co čert nechtěl, když jsem se s těžkou hlavou bral domů, na pražském Andělu mi zastoupil cestu neznámý. Další apoštol úspěchu! Nabízel mi účast v konkurenčním, leč principem stejném podniku. Teď jsem byl u vytržení sám, copak to nikdy neskončí?

Bylo mi sděleno, že když jsem učitel, tak to bude dobré, jelikož prý tím pádem umím přesvědčovat. „Nadháněč“ pochopitelně tlačil, abych se rozhodl na místě a hned se mu zavázal ke spolupráci. Nakonec s těžkým srdcem a útrpným výrazem božího člověka prohlásil, ať si tedy všechno v klidu promyslím. Což jsem, jak doufám, splnil.


Psáno pro Rádio Česko