Prezidentství je v našem koutu Evropy něco extra. Platilo to od Tomáše G. Masaryka přes Klementa Gottwalda a Gustava Husáka až po Václavy Havla a Klause. Porevoluční vývoj máme ztotožňovaný s nimi, i když velkému kusu devadesátých let lépe sluší přídomek „doba kožená a železná“.

Zmíněné duo, spolu s Milošem Zemanem, jenž Hrad bezúspěšně ztékal (a ještě míní ztékat), tvořilo triádu nejviditelnějších osob porevolučního budování demokracie. Ačkoli musím dodat – ve volné návaznosti na kolegyni Vladimíru Dvořákovou –, že zhusta běželo spíše o cynické rozkládání země, než její zvelebování.

Bohužel ne každý je jasnozřivý jako třeba zesnulý filozof Egon Bondy, který už koncem sedmdesátých let upozorňoval signatáře Charty 77, spisovatele Jáchyma Topola, že Havlova motivace je mocenská.

Na jeho zpočátku uctívanou prezidentskou politiku teatrálního, ovšem neprozíravého kýče navázal pragmatický prognostik Klaus. Chlapík z jiného těsta. Nejdřív outsider nepřímé volby, jenž obratně využil rozkolu v sociální demokracii a již za onoho času přežitého ghetta komunistů. Vítr do plachet chytá z hodně jiných světových stran. Oproti specifické servilní otevřenosti svého předchůdce staví národovecky laděnou zabejčenost. Ve druhém funkčním období ještě zesílil svolávání na barikády proti „vnitřním i vnějším“ nepřátelům země české. V ní má zřejmě alter ego, neboť zlehčován cizími europoslanci neváhal bubnovat do boje proti zlehčování republiky. Parlamentní, nikoli prezidentské „planety“.

V zahraničí způsobil dost zlé krve a oproti havlovskému ústavnímu excesu se zatčením republikánského poslance Sládka (po něm již dramatikovo znovuzvolení nebylo problémem) pojal základní zákon ČR s bohorovnou „rezervou“. Je nabíledni, že s veřejným životem nekončí, i když v křesle prvního občana pomalu a jistě ano. Do konce druhého běhu mu zbývá méně než tři sta dní, takže se všichni ptají, komu to hrají. Kdo bude dál.

Má se volit přímo, lide, buď spokojen. Potěš se iluzí, sladkým cumlem, že všeobecně Vyvolený může změnit absurdní nebo nespravedlivé poměry. Zaštítit prostého občánka. Nastupující normalizaci se ostatně také čelilo „stoickým“ útěkem k chataření a chalupaření či vírou v dobrého soudruha prezidenta Svobodu.

Ve výzkumech veřejného mínění prozatím kralují pánové Fischer a Švejnar, v podstatě bezbarví odborníci na ekonomiku. Muži bez vlastností. V závěsu za nimi vyčuhuje robustní Zemanova osobnost, aktuálně podpořená Klausem. Na ní se prý chtěli komunisté domluvit s ČSSD. Dosud zčásti řízenou pohrobky (smluvně-opoziční) minulosti. Jedinci ochotnými zapomenout na expředsedovu zlovolnou mstivost, která krom jiného zrodila pro pravici výhodnou Stranu práv občanů – Zemanovce (SPOZ).

Zhrzený důchodce z Vysočiny přitahuje podobné typy. Za jeho kandidaturu se otevřeně přimlouvala brněnská organizace socdemokracie, kam patří Zdeněk Koudelka, krátce předtím Senátem odmítnutý uchazeč o místo ústavního soudce.

Rathova aféra urychlila rozhodnutí situace ve prospěch Jiřího Dienstbiera. Jenže milovník becherovky a domácích zabijaček bude tak jako tak pro Českou stranu sociálně demokratickou těžko stravitelným soustem. Břichabolem. Bude to pravděpodobně další „domácí zabijačka“ na místní levicové scéně.


V krácené podobě vyšlo 29. května v Brněnském deníku Rovnost