Výsledky krajských voleb už známe a výsledné počty těch senátních lze s vysokou pravděpodobností hádat. Vyznění obou střetnutí se dalo očekávat, i když třeba někteří sociálnědemokratičtí politici vyjadřovali v soukromí obavy, zda lidé nebudou tak znechucení, aby zkusili „hlasovat nohama“.

Účast nepatřila k přemrštěným, ale poselství se stalo vskutku zjevným. Václav Klaus musí jako politický stratég přímo plesat nad masakrem, co pročísnul řady občanských demokratů. Rodnou stranu, kde stále existují partajníci se zvýšenou potřebou závislosti na jeho silné osobnosti. Prohra vystoupila ještě píď nad očekávání a zacloumala předsedou vlády i jeho klikou. Nečas se sice musel na debakl duševně připravovat, přesto aktuálně chvílemi působí dojmem zoufalého, bezradného klučiny. Bodejť, už se mu to krátí.

Jeho první reakce, unylé výmluvy na viny krajských reprezentací nebo špatně vykomunikované reformy se, pokud vím, dotkly i některých významných spolustraníků, jež byli dosud loajální. Mně tím zase poskytl úvahový link na Jiřího Paroubka. Expremiér taktéž prohrál, co šlo, pročež si honem vynašel „externí“ viníky.

Absurdnost premiérova vysvětlení dokazují informace, že dvojnásobný rokycanský senátor za ODS Luděk Sefzig vypadl v prvním kole, kdežto v samotném Plzeňském kraji jeho partaj unikátně dominovala. Byl vyslán jasný vzkaz na vrchol pyramidy, že celostátní témata masivní korupce a neohrabanosti na nejvyšší vládní úrovni jsou i tématy regionálními. Obvykle to občané vzkazovali skrze sociáldemokraty, nebo komunisty, jenže tu stál na čele kandidátky z kabinetu vyhozený Jiří Pospíšil. Vzešla takříkajíc nová „plzeňská aféra“.

Nechtěl bych být v kůži předsedy strany a vlády. Sjezd na dohled, kdežto světélko na konci tunelu nevidět. Svítá jedině jeho odpůrcům a nepřátelům. Těch má na všech stranách i ve všech vrstvách společnosti požehnaně. Další, hlavně nezvolení politici, mu přibydou. Svou premiérskou zkušeností se věru začíná blížit vládnutí Vladimíra Špidly, jenž zůstal nakonec takřka úplně sám.

S tímto tvrzením v určitém smyslu koresponduje i faktický stranický sešup místopředsedy občanské demokracie Vondry, jednoho z hlavních Nečasových spojenců. Ten se stal dalším příznačným případem (personálního) propadu největší pravicové strany.

Nepomohly mu ani nadstandardní vztahy s některými regionálními redakcemi, ani šňůra populistických akcí, kam patřilo i usazování růžového tanku se vztyčenou „Topolánkovou jedničkou“ na kopuli. Senátorství ztratil už v prvním kole, což méně všímavé překvapilo, a při následném televizním rozhovoru se mu dost třásl hlas. Nejspíš pochopil, že skrutinium pořádně osekalo jeho politické perspektivy, a třešínkami na dortu je, že do křesla v horní komoře namísto něj asi usedne komunistická uchazečka.

Krajské a senátní volby ukazují, že celá občanská demokracie vězí po krk v krizi. Došlo k odlivu příznivců, panuje zoufalý nedostatek osobností, což ostatně lze označit za Skyllu a Charybdu současného českého stranictví vůbec. Využít se toho snaží starší, zakladatelská generace politiků, ale prospět by to mohlo také k rozvoji občanské společnosti. Rozvinuté, v nadsázce řečeno, sotva o pár fousů více než za časů biedermeieru.

Úspěch sebepřežívajících se politiků, chcete-li dinosaurů, by byl špatnou zprávou pro stát, úspěch druhé záležitosti špatnou zvěstí pro českou pravici. Zpravidla výrazněji fandící dogmatismu často zkorumpovaných nebo zlobbovaných stranických sekretariátů.


Komentář zveřejnily Parlamentní listy