Umělecká skupina s provokativním názvem Ztohoven se stále více profiluje v konjunkci kultury a politiky. Chcete-li, navazuje na naši dlouhou tradici angažovaného umění. V aluzi na jeden z nejbrilantnějších snímků, „Občan Kane“, stvořila film o falešných občanských průkazech „Občan K.“. Aby vzápětí představila pozoruhodný telefonní seznam s čísly domácích politiků.

Odstartovala tak vědomě novou českou vlnu anonymních urážek. Poslat textovku se vzkazem, který by většina lidí těžko svedlo „zoči-voči“, je přece tak snadné. Odcizující se lidé si zprostředkovaným způsobem komunikace „vyřizují“ široké spektrum věcí, od mezinárodního obchodu po „intimitu“ rozchodu s partnerem. Proč ne třeba také svou nechuť či nenávisti vůči představitelům státu. Ač ti toho mohou snadno zneužít v politickém boji.

Je to každopádně podnětný stav věcí, který ve mně urychlil rozhodnutí psát po několika letech znovu na téma veřejné dění a moderní komunikační prostředky.

SMSky mají zde blizoučko k elektronickým diskuzím, kupříkladu pod nejrozličnějšími články. Část redakcí po špatných zkušenostech diskuze zrušila, neboť začasté o žádné diskuze nejde. Jiné je aspoň trochu regulují. Nezanedbatelná skupina médií nechává vše plynout dle mínění Osudu. Zčásti, aby se zjistilo mínění dému, z větší části proto, jelikož nehodlají vyhazovat peníze za dohled anebo se bojí ztráty čtenosti. Návštěvnosti těch, kteří zde mohou do aleluja vykládat, že nějakému problému „taky rozumějí – a líp“. Bez ohledu na realitu.

Zdůrazňuji to celé proto, jelikož specialisté, kteří systematicky porovnávají, řekněme, kyberrozpravy u nás a v zahraničí, unisono zmiňují, jaké jsme „Kalouskovy jedničky“ v nevěcnosti, sprostotě a shazování odlišných názorů. V zásadě se k tomu připojuji tvrzením, že znám jediný český elektronický deník, kde jsou čtenáři pěstovány skutečné výměny názorů; hrubost a dojmologie se prakticky nevyskytují. Někdy pak jde doslova o disputace, z nichž lze poznat vysokou myšlenkovou úroveň aktérů. Zmiňovat tento u nás unikátní případ nicméně nebudu, protože bych mu udělal medvědí službu.

Představitele periodik a webů, kde výlevy údajnou anonymitou obluzených konzumentů neřeší, eventuelně tak činí málo, autory nabádají, aby reakce nečetli. Prý je to zpravidla informačně nedobytná ztráta času a přímý způsob, jak ztrácet o krajanech iluze.

I na tom něco je. Kolik autorů či „rozvíječů vláken“ ztratilo chuť k publikování v místech, kde se chtějí konfrontovat občané špatně naladění, zakomplexovaní, nejlépe ještě intelektuálně nedostateční. Melou si stále svou, opakují klišé z volebních plakátů, přičemž je prezentují jako vrchol jejich vlastního duševního snažení. Případně posílají linky na jim vyhovující zdroje nebo špatně pochopené odborné texty. Jiný přístup neznají, nenaslouchají, neumějí naslouchat.

Také mně bylo zasloužilými aktéry nových médií raděno, abych nehledal často jehly hodnotných náhledů v kupkách sena. Ba kompostu. Občas nicméně neodolám, chvíli tomu obětuji a s úsměvem si vybavuji školní hodiny sociální psychologie, sociologie nebo teorie médií.

Standardně u nás převažuje duch „diskuzí“ tak ubohých, až je to směšné. Křišťálově černobílejších než černobílých. Většinou jsou to navíc pořád tytéž postavy s nadbytkem času, jež se snaží ukřičet ostatní. Z čehož pravděpodobně vyvozují iluzi, že tím pádem „mají pravdu“.

Občas jde o persony zjevně psychicky narušené. Nezřídka se rovněž vyskytují starší ročníky, co nesnesou už to, když někdo interpretuje jimi zažitou minulost způsobem, co se jim z nějakého, zpravidla ideologického důvodu příčí. Oni si to pamatují jinak a basta fidli. Byť by o dané skutečnosti nevěděli zhola nic. A zejména mladší do toho nemají vůbec co mluvit!

Vedle daného druhu prostoty a zkratkovité nesnášenlivosti roste také množina osob ventilujících starosti ze zhoršující se životní úrovně, případně na ně doléhá spojitá frustrace z děsivé politické situace. Na prvním místě z vládnutí nepokrytě udržovaného skrze korupci, machinace a privatizaci státu. O husákovsko-topolánkovském „klidu na práci“ nemluvě.

Autoři mají v mikrosvětě jediné rozpravy šanci zvědět, že jsou, cituji: „náckové, fašisti, bolševici, socani, žoldáci ODS, KSČM, svazáci, antisemité i sionisté, pitomci i géniové, nafoukaní estéti literatury či nesrozumitelní pindalové se slohem základní školy…“ Prostě podle „vkusu každého soudruha“, jak praví klasik.

Obvykle lze vidět nabídkový katalog mouder síťové hospody 5. cenové skupiny. Tady však podnícené důvodnou představou řádově většího publika. Ne dost na tom. (Od plic) zhodnotit, včetně nejsložitějších věcí, je totiž to nejjednodušší na světě a nehledět přitom druhému do tváře, jakoby nenést odpovědnost za vlastní výrok (byť jde do značné míry o falešnou představu), toť přímo ráj pro naznačené typy osobností. Skutečně vystoupit už chce zpravidla trochu víc…

Rozličných textů na téma chování webovského lidu vzniklo poměrně hodně a mají obvykle chtě nechtě mezioborové přesahy. Nechci je suplovat, takže již na závěr zmíním jednu osobní zkušenost.

Tuhle jsem se opět viděl s kolegou Alexandrem Tomským, emigrantem. Asi jediným českým konzervativcem, jenž ví, co konzervatismus znamená a nepoužívá jej coby floskuli (nejlépe v oblíbeném vnitřním protimluvu „liberálně-konzervativní“). Moje hodnotové představy jsou značně jiné, ale několikahodinová debata, plná sporných otázek, byla cenná. Na jejím konci jsme se shodli, že jistojistou pravdu neměl ani jeden z nás. Za pačesy jí však držel můj kantor politické filozofie, když jednou prohlásil: „Máme jiný názor, ale to není důvod, abychom popadli klacky a mlátili se po hlavě.“


Článek vyšel v Parlamentních listech