Byl jsem požádán, abych zkusil věštit z kávové sedliny. Těžko při zachování kritičnosti nazývat sametověji vyprávění o tom, kterak bude v českých zemích, až se zase po roce sejdeme.

Tarotové a obyčejné karty, koule z křišťálu, číselné hrátky, runy, lidská a zvířecí média, postavení hvězd či planet, let ptáků, panem Cibulkou oslavované siderické kyvadélko… Dost může být pomocníků k hádání budoucího. Také ještě profesionální prognostici, jenže ti se často mýlí. Jako když Miloš Zeman předpovídal pozvolné odumření tuzemské odrůdy komunistů. Spíš to vypadá, že si jednoho bývalého komunistu zvolíme na Hrad. Ať už reformátorského, nebo normalizačního.

Moderní magii a šamanismus, co nám ze všech nejčastěji, flašinetově a bez ostychu, předkládají stále titíž „nezávislí bankéři“ v mediálních vstupech, necháme pak spát úplně.

Dovolte, abych jádro této glosy začal štědroodpolední vzpomínkou z právě pohřbeného roku. S přáteli jsme si vyšli na Slavín, abychom nad hroby národních buditelů i jiných pamětihodných předků rozumovali o nerealistických nesmyslech. Kamarád se mne pojednou zeptal, co všechno měl pražský „podnikatel“ Janoušek společného se založením Věcí veřejných a jejich skrytými úkoly. Když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, metr od nás stojí Vít Bárta.

Vysoká sošná postava a tvář snad vyřezaná z okolního mramoru. Stojí úplně zpříma, jako svíce. Bez hnutí, bez mrknutí oka. Minutu za minutou před pomníkem Bedřicha Smetany. Dlouho se po něm ohlížíme, ale on stále stojí zcepenělý. Úplná hradní stráž. Přemýšlím, přišel-li se tam nechat vidět, nebo je-li v kataleptickém stavu, v sokratovském vytržení z reality, duševně nemocen…

To poslední se vrací nejčastěji, ježto stávající znalosti mi opepřil jeden solidní kolega sdělením, že Bárta během oficiálního jednání z ničeho nic mířil do stropu samopalem…

Možná si ten výtečník přeje, aby „Věci výdělečné“ měly na Vyšehradě svůj památník a jako Adolf Hitler v obleženém Berlíně strnule hledí na portrét Bedřicha II. Velikého. Hledá inspiraci z bezvýchodné situace. Snad definitivně unikne z obklíčení žalob. Z „alpských pevností“ potom zahájí útok na vyčerpaný kabinet i zlé renegáty, díky jejichž odchodu jsou přece VV čistoskvoucí. Vyprané v Persilu.

Asi zase vytáhne veteš o morálce v politice a stejnou levicově-liberální slibotechnu jako před dvěma a půl lety.

Zřejmě o dost přímější bude protivládní rétorika určitých občanských sdružení, která se hrozí úpadku právní a demokratické kultury nebo ekonomiky České republiky. Nápadně se tím budou blížit odborům, ale nyní již i nejrůznějším průmyslovým, stavařským, energetickým a jiným sdružením! Od jejich kapitánů jsem pro změnu na Mikuláše zvěděl, že taková bída v péči o jejich odvětví přišla na českou zem až s Miroslavem Kalouskem. Netuším, zda „pouze“ od Listopadu, či snad daleko dál.

Ministr financí se však nemusí zrovna bát. Pokaždé spoléhal na bílé koně, několikastupňové jištění svých kousků a na umrtvenost průměrného „poddaného“. Myšlenkově nevýrazným voličům (nyní též velice slušně zastoupeným na vysokých školách) předloží, hádejte co? Starý dobrý podvod o šetření čili „řeckou lež“. Eventuelně nějaký nový předvolební videoklip o společenské nebezpečnosti seniorů. Nebo variace na zkazky o mírném navýšení peněz na školství a výzkum, oznámené ihned po zvýšení DPH.

On ani jemu podobní se vážně nemusí moc bát, ačkoliv bych se s nesmírným potěšením v tomto punktu spletl. Jisto je, že si záhy odvolíme v jediných volbách nového roku a budeme mít hezkou falešnou iluzi o svém plnohodnotném občanství. Nejsme marionety na šňůrkách, leč tímhle naše aktivní kontrola politických elit (zaplaťpánbůh) končí, že? Opět se bude jen „brbat u píva“, což zpíval za obou režimů ostrakizovaný Karel Kryl...

Zdejší politika se tudíž ani v následujícím roce nezmění. Dál bude lidem plést hlavy „národní suverenitou“. Zástěrkou pro odmítání možnosti zpětné vazby opakovaným porušovatelům ústavy. Znovu bude „čelem k masám“ vysvětlovat, že její korupci musí zaplatit občánek utažením opasku.

Pokud se přece změní, tak jedině k horšímu. Zůstane sprostá, primitivní a nevzdělaná, ale co nejhůř – oligarchická.

Tomuto marasmu bude zdatně sekundovat nemalá složka mediokracie, jež třeba v České televizi opakovaně předvádí slušnou ideovou předpojatost (tu ostatně mezi čtyřma očima přiznávají i někteří televizní novináři).

Ukázek je plno. Odpůrce domnělých církevních restitucí zkoušela chvíli představovat stejně, jako zpočátku prezentovala odpůrce „amerického radaru“. Zprávy z dynamicky se vyvíjejícího Ruska opětně postaví šablonovitě. Zas v ní budou rezonovat jihočeští křiklouni, evokující mládežnické skupinky druhé republiky, éry nástupu politického katolicismu.

Celkově tak budeme válčit ve válkách dávno skončených, od Rozvadova na západ obvykle přesměšných. Opět pasivně neuzříme dál než k pohraničním horám. Ať se snaží jiní, ty, šťastné Česko, se přizpůsob!



Článek vyšel v Parlamentních listech