Z relevantních kandidátů první etapy „Přespolního běhu o Pražský hrad“ vysloveně nevydržel s dechem kandidát ODS. Suverénně nejsilnější kuřák mezi účastníky, MUDr. Přemysl Sobotka, který vzal účast po skeptické Miroslavě Němcové. Nikoliv aby vyhrál, nýbrž aby co nejlépe prohrál a o to déle si udržel jakous takous pozici ve straně a Senátu, kde z výhodného předpolí předsedy klesl nejprve na prvního místopředsedu, aby byl nyní sotva místopředsedou řadovým. De facto si špatným kalkulem přihoršil.

Hodně mu ubrala „excelentnost“ kabinetu jeho šéfa Nečase. Komunikačně byl též nevýrazný, a ani intelektuálně dvakrát nepřesvědčoval, když veřejně pronášel moudra, že „humanitární obory“ (měl jistě na mysli obory humanitní) nejsou produktivní. Na něj patrně přemrštěný vliv neměly, i když právě jeho agitační těžiště tkví v nekonečném seriálu „Vyrovnání se s minulostí“.

Není pak právě tohle výtažek z jedovatých „vymývaček“ mozků, že občané nemají znát minulost nebo jádro sociálněekonomických procesů a raději na zabubnování „bojovat“ proti komunismu/imperialismu/kdo ví čemu?

Sobotkův kolega z horní komory, Jiří Dienstbier, dopadl sice značně líp, nicméně jeho kandidatura byla předčasná. Trpěla závažným rozkolem v sociální demokracii, neschopností koncentrovat nabízející se možnosti a vůbec malou energičností. ČSSD, znovu bez dlouhodobých ujednání s KSČM, svým předchozím nezdravým spoléháním na Jana Švejnara v podstatě zopakovala chyby staré pět a deset let…

Ani měsíce nadějný Jan Fischer neoslnil. V závěru rychle ztrácel kvůli své mediální neschopnosti. Nad ní se vznášelo vzájemné negování unylé byrokratické přirozenosti a „obamovské“ vize zahraničních PR pracovníků.

Však se také jeho tým radoval, když se stížností u Ústavního soudu neuspěli Okamura se Samkovou. Chápal plně, že navýšení počtu televizních rozprav by jejich chlebodárce poslalo do „věčných lovišť“. Jenže i tak se odehrálo dost, aby to odválo obdivovaný pel bezvýrazného úřednického premiéra (!). Pravého dědice Mirka Topolánka, jenž raději nechodil do debat s Paroubkem, protože po každé další ódéeska ztrácela půl procenta preferencí.

Otevřená skulina v pelotonu způsobila překvapení a po krajských i jiných volbách vystupňovala nevěrohodnost zdejších průzkumů veřejného mínění nebo jejich interpretaci.

Uspěli Schwarzenberg a Zeman; měli také nejlepší kampaně. Ministra zahraničí, který pro jistotu z vládního křesla prozatím vstávat nehodlá, uvádím na prvním místě proto, ježto jeho výkon je svým způsobem nejpřesvědčivější. Ač Zemanovy schopnosti nemá.

„Důchodce z Vysočiny“ si kampaň vcelku užíval a nasazoval veškerý um, protože po nezvolení mu zbývá poslední štace – chalupa s velkou knihovnou. „Jezevcovy“ preference nicméně rychle vzrůstaly a do karet hrála i náklonnost veřejně známých osob, jež pojednou prozřely. Místo Václava Klause pojednou za něj by dýchaly…

Nezáměrný pocel smrti dostal však právě odsud. Hanebná amnestie se přenesla i na prezidentova přítele, přičemž krapet paradoxně pomohla Karlu Schwarzenbergovi. Bez jeho přímého nadřízeného, premiéra, by se přirozeně nekonala, v nejméně oblíbené polistopadové vládě se jistě probírala, leč dotyčný zas šťastně uniknul oprávněné zlobě veřejnosti.

V rychlé reakci předstíral, že on nic, on hráč na citeru. TOPka měla asi dovolenou z vlády. Přidrzle ještě dodal, že by jemu tak cenný kabinet (ergo občané sami) měl odškodnit lidi, kteří zastavením hospodářských kauz ostrouhali.

Záda mu kryje děsné „proknížecí“ snobství a služebnost jistých sdělovacích prostředků či části umělců („Lepší kníže než Zeman“), mezi něž se bohužel včlenil i stárnoucí režisér „Skřivánků na niti“.

V podstatě neschopného ministra zahraničí také minul (snad v poloze „ležícího střelce“?) odpor vůči koalici, který sedřel kůži z místopředsedy horní komory parlamentu. Čistokrevný mediální produkt tak zabodoval jako zpočátku x-tý vzadu.

Druhé, rozhodující a průběhem určitě ostřejší kolo, se v podstatě zamlžilo. Klinč obou kontroverzních postav vyústí nejspíše těsně. A dokáže, které zapomínání preferuje český volič. Co si sám z hlavy vymaže raději. Ring volný.


Psáno pro Parlamentní listy