Druhé kolo první přímé prezidentské volby vypukne za pár dní, zábavnou shodou okolností na kalendářního Miloše. Duo uchazečů, ale hlavně jejich příznivci začínají ve finiši zostřeného druhého kola tlačit na pilu a za svého oblíbence hodlají snad samým nasazením duši vypustit…

Škoda rány, která vedle padne! Miloše Zemana právem dohání strašná zášť, s níž ubližoval straně, do níž se jako levicový liberál vypravil s oprávněnou nadějí na nahrazení emigrantského profesora Horáka. Slušná mírka lidí také s nelibostí vzpomíná na zkorumpovanou opoziční smlouvu, jež politicky exhumovala Václava Klause. Relevantní podezření budí i prapodivný původ finančních zdrojů na kampaň nebo jeho svébytné přítelíčkování…

Ba některé skupiny levice si patrně říkají, že je lepší jedno (!) funkční období s (diplomaticky řečeno) málo aktivním a kmetským Schwarzenbergem, než s politicky frustrovaným Milošem Zemanem, který by za dalších pět let znovu rozkládal pozornost prezidentských voličů…

Stran jeho rivala Schwarzenberga pak vznikl jakýsi „klausovský“ paradox. Zemanova přítele na Pražském hradě si až do novoroční amnestie cenila půlka obyvatel, zpravidla přitom deklaratorní nepřátelé korupce. Kabinet Petra Nečase a Miroslava Kalouska má zas v oblibě jen asi jeden z deseti občanů, ovšem jeho prvního místopředsedu preferuje násobně masivnější množina Čechů…

Ministr zahraničí se víceméně těší vnímání růžovými brýlemi. S lehkým kavkovským podtónem je přijímán jako někdo, kdo u ničeho nebyl ani v jedné z vypečených vlád, kde se mu dostalo funkcí, leč údajně ne informací. Za nic tudíž nenese odpovědnost, chudák stařičký mocnář! Navzdory faktům tak zůstává jedincem pevného charakteru, případně novou postavou české politiky…

Stal se tím, co publicista Jan Čulík trefně nazval simulakrem. Jevem, jehož vysoký účin je mimořádně zneklidňující, dokládající krom dalšího občanskou infantilitu důležité části zdejší populace. V zásadě replikující iracionální preferenci pomyslného šéfa TOP 09 před dvěma a půl lety.

Schwarzenbergovi zjevně zůstal ochranný obal starodávné monarchistické báchorky o „dobrém panovníkovi a zlých rádcích“. Propojované zároveň s představou reinkarnace Václava Havla, jehož „duch kráčí dál“ a konkuruje bezohlednému prognostikovi.

Ikonický kýč „lidového knížete“ umožňuje hrát například síťovou hru „Zvol si svého aristokrata“. Na mucholapku iluze o „aristokratovi do každé rodiny“ se nejlépe lepí nejmladší voličská kohorta. Okruh, od něhož si někteří snílkové pravidelně slibují lepší budoucnost…

Čím je však omladině blízký postarší člověk provázaný s uznáním narkobaronského Kosova, plédováním za americký radar, vzájemností s Alexandrem Vondrou a loutkovodičem Kalouskem?

Umí s rozkoší vyprávět vulgární vtipy, své kolegy hravě posílá tam, kam i kníže pán chodí pěšky, povinnosti nahlíží s bohorovným nadhledem, vytváří si obraz individualisty (popravdě konformisty) a jeho tým za něj masivně působí na Facebooku. Mladí lidé mohou plesat, toť jakoby dnešní průměrný člověk jejich věku. Oni jsou On v pozdních letech.

Pěknou ukázku takové absurdity jsem spatřil v poutavé souvislosti. Schwarzenberg si na pražskou promo akci dovezl zástup starostů z regionů, až se mi vybavil účelový žurnalistický zvyk hanět odboráře za jejich cesty na demonstrace v metropoli. Všechny zúčastněné veřejné osoby při tom přizdoboval motýlek na krku; možná ještě zapomněly památečně vytahovat nohavice…

Končící scéně náhodou přihlížel procházející maturitní ročník s pedagogickým doprovodem. Kdyby v odjíždějící limuzíně seděl di Caprio, neměl by takový sukces…

Bylo to očekávatelné, a přesto podivně obludné. Nešlo výhradně o důsledek klasické videopolitiky. Hleděla na ně rocková hvězda i tatíček mocnář, jenž bdí nad naší nehybností, laxností, rozumovým „biedermeierem“… Rozprostraněnou dekadencí.


Psáno pro Parlamentní listy