Syrská arabská republika je každodenní „host“ evropských médií. Dlouho byly zmínky o ní vzácností, ale to se radikálně změnilo před zhruba dvěma roky. Od oné doby se stala obdobně integrální součástí zahraničního zpravodajství jako třeba Severní Korea. S tím propastným rozdílem, že KLDR není reálné bezpečnostní riziko pro Evropu.

Boje v Sýrii nejsou žádný zpravodajský stereotyp, vycpávka, informační vata, nýbrž živý konflikt se zatím desítkami tisíc mrtvých. Vypukl v přímé návaznosti na takzvané arabské jaro, kdy zemi zachvátily nepokoje, jež nakonec přerostly v regulérní vojnu. Její konec zatím nevidět a dokonce nikdo ani nemůže s jistotou garantovat, že se neprotáhne na desítky let. To se alespoň stalo sousednímu „pidistátu“ Libanon, kde také pohromadě žije výbušná směs náboženských skupin.

Při syrské válce jde o mnohé, tudíž je zcela na místě obezřetnost při užívání adjektiva „občanská“. Přímo, nebo nepřímo je do ní namočena spousta aktérů. Povstalecké skupiny jsou vnitřně roztříštěné, navzájem dokonce na smrt znepřátelené. Což umožňuje Assadovi, aby jejich operační schopnosti příležitostně podlamoval i cestou tajného vyjednávání. Zásadní úlohu mezi vzbouřenci hrají cizí náboženští extremisté, kteří se těší přízni zejména nejmenovaných sunnitských států Arabského poloostrova. Jejich vlády se jako čert svěcené vody bojí nikoliv „křesťanského“ Západu, s tím mají kvalitní vztahy, ale svých šíitských souvěrců v Íránu. A převratem v sousedním Damašku by dosáhly jeho podstatného oslabení.

Vnitřní rozklad rebelů však bude pravděpodobně pokračovat. Zvláště proto, neboť se obrací karta válečného štěstí. To se postupně přiklonilo k vládním jednotkám, jež zvolna získávají zpět ztracená území.

Štěstí s tím však po pravdě řečeno nemá mnoho společného. Zato zvýšená podpora baasistům ze strany Teheránu a Moskvy ano. Nezanedbatelný podíl má i pomoc libanonského Hizballáhu. Zneklidněného možností, že by se přes Sýrii nedovážely vyspělé íránské zbraně, jimiž ohrožuje na Spojené státy významně navázaný Stát Izrael.

Dosavadní převaha v letectvu a těžkých zbraních, formování nových polovojenských skupin, výcvik i plánování ve značně úzké spolupráci s cizími poradci, přímé angažmá vysoce kvalitních zahraničních geril s bohatými zkušenostmi z městských bojů, to vše významně mění situaci. Povstalci, provládní propagandou označování unisono za teroristy, jsou zatlačováni do kouta. Mnozí pojednou zdůrazňují, že předtím spíše vítaný plán mírové konference v Ženevě odmítají…

Není náhodné, že v posledních týdnech zesílily apely islamistických autorit k překonání vnitřních rozporů mezi musulmany a padlo také embargo na dovoz zbraní do Sýrie, jež dlouho uplatňovala nositelka Nobelovy ceny za mír, Evropská unie. Narostla rovněž americká vojenská přítomnost v Jordánsku. Ale především hlasitěji než dříve zaznívají výzvy některých s regionem historicky spjatých evropských mocností, aby bylo s assadovským režimem skoncováno. A to pod záminkou nasazení zbraní hromadného ničení, především plynu sarinu. Což není než variace na starší předehry k intervenci do strategicky ležících zemí. Nemluvě o tom, že není tak docela jasné, kdo nervově paralytickou zbraň vlastně uplatnil.

Tváří v tvář vývoji v Afghánistánu, Iráku nebo naposledy v Libyi je úsilí nejmenovaných euroatlantických aktérů o vystupňování konfliktu nemoudré. Z řady složitých příčin. O nich se bohužel mluví pouze málo, přitom některé se starého kontinentu dotýkají bezprostředně. Kupříkladu mnoho občanů jistých členských států EU odešlo z ideových důvodů válčit do Sýrie na straně protivládních sil, přičemž už pouhý jejich návrat z vítězného měření sil by znamenal pro domovské oblasti zvýšené bezpečnostní riziko…

Celé je to absurdní. Spatřujeme v podstatě opakování starých chyb, byť zatím poněkud mírněných nedávnými špatnými zkušenostmi. Vidíme bezpečnostní krátkozrakost.



Text je rozšířením článku, který vyšel ve slovenském deníku Pravda